V požehnaném věku devadesáti dvou let odešel 16. února letošního roku profesor Ladislav Daniel. Po nedávném skonu Pavla Jurkoviče tak odešla další významná osobnost, která zanechala nesmazatelnou stopu v hudební pedagogice naší země. 
Kolínský rodák, narozený 29. května 1922, absolvoval anglický jazyk a hudební výchovu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a svá studia dokončil na Filozofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci disertační prací na téma „Tonální metoda písňová jako poslední stadium intonačních metod“. Ve stejné době působil jako trumpetista v Orchestru Gustava Broma a později hrál na lesní roh v Moravské filharmonii Olomouc.
Ještě před dokončením svých studií začal vyučovat, nejprve krátce v Přerově, následně na pedagogické škole v Olomouci. Mezi lety 1961–1970 byl vedoucím katedry Pedagogického institutu, pozdější Pedagogické fakulty na olomoucké Univerzitě Palackého. Svoje poznatky zprostředkovával také mezinárodní veřejnosti a přednášel v řadě evropských zemí, například v Německu, Velké Británii, Francii, Dánsku, Polsku, Maďarsku i v tehdejším Sovětském svazu. V roce 1966 navrhl a realizoval koncept základní školy s rozšířenou hudební výchovou při olomoucké Základní škole třída Svornosti, v němž pokračoval i po začátku sedmdesátých let, kdy z politických důvodů musel omezit svoje působení na universitě. Roku 1987 ministerstvo školství tento model zpřístupnilo i dalším základním školám, kde pro to byly vhodné podmínky. Svou činností tak Daniel významně ovlivnil směřování hudební pedagogiky nejen u nás, ale i v zahraničí.
Ke vzdělávání však přispěl taktéž jako autor několika učebnic. Nejslavnějším dílem je bezesporu jeho Škola hry na zobcovou flétnu, která dosáhla počtu sedmi dílů a stala se nejrozšířenější učebnicí pro hru na tento nástroj, podle které se učily generace žáků. Nejlepším svědectvím jejího rozšíření je náklad prvního dílu s charakteristickou oranžovou (u starších vydání žlutou) obálkou, věnovaného sopránové zobcové flétně, který dosáhl počtu víc než 700 tisíc kusů. Přispěl tak významně k rozšíření zobcové flétny u nás. Pokusil se též reformovat tehdejší osnovy hudební výchovy. Pro první stupeň základních škol vytvořil pětidílnou řadu učebnic s názvy Kukačka, Pěnička, Skřivánek, Sedmihlásek a Slavík, k nimž vytvořil rovněž metodické příručky. V roce 1992 byl na olomoucké univerzitě jmenován profesorem.
Vedle pedagogiky a aktivní hudební činnosti měl vášeň pro stavbu hudebních nástrojů a byl rovněž amatérským nástrojařem. Jeho zájem se soustředil především na nástroje starších slohových období, jako byla viola da gamba, barokní loutna, cink či serpent, ale postavil rovněž asi dvacet cimbálů. Bohatost jeho činnosti by nebyla úplná bez pedagogických kurzů, které vedl, a často též zasedal v porotách nejrůznějších hudební soutěží.
Foto SHV ČR
