Odešla legenda ostravské opery. Lubomíru Procházkovi bylo devadesát.

Je to jen těžko k uvěření, ale dlouholetý sólista ostravské opery, tenorista Lubomír Procházka se zdejšímu publiku poprvé představil už před sedmdesáti lety, jako Jeník v Prodané nevěstě. Teď Národní divadlo moravskoslezské oznámilo, že v neděli ve věku devadesáti let zemřel.Lubomíra Procházku (30. 4. 1922 Praha – 5.8.2012 Ostrava) bavil zpěv a hra na klavír, ale také malování už od dětství. Jeho profesním snem ovšem byla medicína, dokonce byl už přijat k jejímu studiu na univerzitě, jenže přišel začátek války a vysoké školy zavřeli. Na válku doplatil ale daleko citelněji otec Lubomíra Procházky: jako vysokoškolský profesor byl pro úzké kontakty s Anglií a USA v roce 1948 odsouzen k třinácti letům žaláře.

Lubomír Procházka  je absolventem pražské Konzervatoře, kde byl žákem legendárního barytonisty Zdeňka Otavy. V letech 1943 až 1944 byl v rámci totálního nasazení angažován v Německu v divadle v Görlitz. Roku 1945 dostal smlouvu v pražském Národním divadle, avšak o dva roky pozdějim roku 1947 se ozvala Ostrava – tehdejší šéf opery, uznávaný dirigent Jaroslav Vogel. V prosinci v Ostravě Lubomír Procházka zpívá poprvé a hned kývne na angažmá, a tak se ještě v roce 1947 se stává členem zdejšího souboru, ve kterém pak působil až do svého odchodu na odpočinek. Vracel se ale i na prkna pražského Národního divadla, naposledy v osmdesátých letech jako Varneman v Braniborech v Čechách. 

Velká hudební inteligence a výborné herecké schopnosti umožnily Lubomíru Procházkovi znamenitě interpretovat role v širokém stylovém rozpětí, od italského spinto oboru až po role charakterní a buffózní. V Janáčkových operách zpíval Lacu i Števu, Tichona, Hauka-Šendorfa, k jeho mistrovským postavám patřil zejména jeho Matěj Brouček v inscenaci Výletů páně Broučkových, v roce 1959 v nastudování dirigenta Bohumila Gregora a režiséra Ilji Hylase. Z dalších rolí zmiňme například Hraběte Almavivu, Dona Carlose, Lukáše, Heroda, Vaška. Vynikající byly jeho kreace v charakterních rolích –  za všechny jmenujme Šujského v Borisi Godunovovi či Bendu v Dvořákově Jakobínovi.

A které role měl Lubomír Procházka sám nejraději? “Strašně rád jsem zpíval Smetanu, Dvořáka, Janáčka, ale třeba i Toscu, Bohému nebo Rigoletta”, svěřil se letos novinářům a dodal: “Všechno, co umím, jsem se naučil v Ostravě.”

Druhou celoživotní lásku – malování – Lubomír Procházka uplatnil i v divadle, když pro inscenaci Dvořákova Jakobína v roce 1974 vytvořil scénickou výpravu. Ještě k jeho letošním devadesátinám mu ostravská galerie Chagall uspořádala v květnu výstavu. Jméno Lubomíra Procházky patří k těm nejvýraznějším v poválečných dějinách ostravské opery.