Představení, které se v Praze odehrálo v divadle PONEC, otevírá úvodní synchronní taneček všech herců: Geir Hytten, Håkon Sigernes, Øystein Elle, Thomas Hildebrand, Simen I. Vangen. Přidávají se a cappella zvuky a postupně i tóny nástrojů – basy, houslí, bubnů, kytary. Děti si na zvuky postupně zvykají a společně s performery je se zaujetím objevují. Z tanečně herecké akce se plynule přesouváme do koncertní, hudební části, do rockové hudby. Některé děti nadšeně vyskočí a tančí.
Kombinace pohybového divadla a batolat je symbiotické spojení. Tanečníci jsou velmi vnímaví a dokážou promlouvat tělem k těm, kteří se slovem zatím vyjadřovat neumí. Děti tuto komunikaci rychle chápou a od první chvíle bedlivě sledují každý pohyb a nadšeně se smějí nad povolenými pravidly jejich nových kamarádů. Vůbec jim nevadí, že kluci mají „holčičí“ podpatky a růžová flitrová saka. Protože jsou to hlavně lidé, kteří společně s nimi zkoumají nový divadelní prostor.
Herci pracují s materiály, objekty a loutkami, například v podobě rozpohybovaného oblečení. Loutka fosforeskujícího, metalicky růžového Zigiho se naučí tancovat od svých lidských kamarádů a dotváří estetiku show. Škoda, že není více využitý jeho potenciál. Čímž se dostáváme k podstatnému aspektu tohoto spektáklu. Tvůrci si nekladou za cíl vychovávat či vyprávět komplexní příběh (jak to u dětského divadla často „na sílu“ bývá), ale usilují o to dát dětem jedinečný barvitý zážitek, který je přesně navržený na jejich schopnosti vnímání. Přesto by lehké orámování příběhu pro starší diváky neuškodilo. Herci také stepují, bubnují tyčkami o zem, tančí, hýbou se, vyluzují různé zvuky, ale hlavně jsou stoprocentně přítomní na jevišti. Zkoumají stejně jako děti v běžném životě formou hry možnosti svého těla a prostoru kolem nich.
Tempo a rytmus představení se nese ve vlnách přecházejících z pohybových/hereckých částí do částí hudebních. Dramaturgie tak jde naproti dětskému vnímání a fázuje požadavky na jeho pozornost. Barevné, blyštivé rekvizity společně se světly vytvářejí krásnou tajemnou atmosféru způsobující vykulené oči a malé pusy formující se do „O“. Po představení si mohly děti vyzkoušet nástroje, potkat Zigiho nebo poznat herce.
Celkově mi představení připomíná ADHD mozek, kde si mozkové buňky poskakují, šišlají, mluví vymyšlenými jazyky, hrají si, tančí ve flitrovém oblečení a kýchají třpytky. Nejedná se ale o infantilní hru. Je to seriozní, legrační a citlivé zároveň. Stejně jako se ADHD mozek dokáže rychle rozptýlit, dokáže se zklidnit a soustředěně koncentrovat na to, co ho zajímá.
Autoři Karstein Solli a Øystein Elle mají rozsáhlou zkušenost s dětským divákem a na jejich hravé inscenaci je to patrné. Festival TANEC PRAHA zařazením tohoto kusu ukazuje šíři a možnosti pohybového divadla, které není omezeno žádnou mírou zkušeností nebo věkem publika, pokud se s ním pracuje s rozmyslem.
Rock Me Baby
Koncept: Øystein Elle, Karstein Solli
Choreografie: Karstein Solli spolu s účinkujícími
Režie: Karstein Solli spolu s účinkujícími
Účinkující: Geir Hytten, Håkon Sigernes, Øystein Elle, Thomas Hildebrand, Simen I. Vangen
Dramaturgie: Karstein Solli, Øystein Elle
Světelný design: Benjamin Fjellmann
Hudba: Øystein Elle, Simen I. Vangen, Thomas Hildebrand
Kostýmy: Baron Von Bulldog, Kjell I. Nordstrøm
Scénografie: Carl Nilssen-Love
Premiéra:
2. 3. 2023, Bærum Kulturhus
Psáno z reprízy na festivalu TANEC PRAHA 6. 6. 2024, divadlo PONEC.
