Odvaha, která se vyplatila

Do abonentních programů v uplynulém týdnu zařadila Česká filharmonie repertoár, který by spíš slušel festivalu soudobé hudby. Ligetiho Melodie, Eötvösův koncert pro bicí násroje a orchestr Speaking Drums a Lutosławského Třetí symfonii. V případě Ligetiho a Lutosławského se jedná z hlediska soudobé hudby o naprostou „klasiku“. První dílo vzniklo na začátku sedmdesátých let minulého století, druhé bylo dokončeno v letech osmdesátých. Speaking Drums jsou skladbou novou, napsanou pro sólistu večera Martina Grubingera, teprve před třemi lety. Přesto je taková dramaturgie v prostředí českých symfonických orchestrů a jejich konzervativního abonentního publika dosti neobvyklá. Nesporným magnetem byly osobnosti obou protagonistů. Perkusionista Martin Grubinger požívá právem statutu téměř rockové hvězdy. Svou popularitu a schopnost strhnout posluchače však využívá hojně právě k propagaci nových skladeb. A Peter Eötvös je skutečnou legendou – stejně vyhledávaný jako skladatel i dirigent. Po smrti Pierra Bouleze bychom těžko hledali většího a respektovanějšího propagátora soudobé hudby, kterého si zvou orchestry od Berlína po New York. Bylo příjemné vidět, že jména obou interpretů přivedla do Rudolfina tolik posluchačů, že Dvořákova síň byla téměř zaplněna.

Česká filharmonie – Peter Eötvös - Dvořákova síň Rudolfina Praha 2016 (foto ČF)
Česká filharmonie – Peter Eötvös – Dvořákova síň Rudolfina Praha 2016 (foto ČF)

Nejtěžší úkol měli filharmonici hned na začátku. Ligetiho skladba Melodie, psaná k pětistému výročí narození Albrechta Dürera, představuje zlom v autorově tvorbě. Ligeti v ní částečně opouští svět mikropolyfonie. Struktura skladby je stále hodně propletená, daří se v ní však rozeznat jednotlivé melodické linie. Hudební děj se odvíjí jako síť, z níž se tu a tam vynořují samostatné hlasy. Na hráče klade toto dílo značné individuální nároky a je také velmi obtížné na souhru. Na orchestru bylo patrné mimořádné soustředění a byla znát pečlivá předchozí příprava. Domnívám se, že zásadní roli sehrála zkušenost a přesná gesta Petera Eötvöse, který provedl hudebníky Melodiemi s velikou jistotou a vnitřním klidem. Výsledný dojem byl opojný až hypnotizující.

Česká filharmonie – Peter Eötvös - Dvořákova síň Rudolfina Praha 2016 (foto ČF)
Česká filharmonie – Peter Eötvös – Dvořákova síň Rudolfina Praha 2016 (foto ČF)

Po úvodní skladbě, která jakoby se celá vznášela v jakémsi zvukovém oparu, přišel úplně jiný příběh. Martin Grubinger má kromě naprosté nástrojové svrchovanosti i velké osobní charisma. Nedá se říci, že by Eötvösovu skladbu zahrál, on ji na pódiu prožil celou svou bytostí. Speaking Drums jsou psány na jazykové hříčky Sándora Weörese. Sólista předříkává jednotlivá slova nebo věty a vzápětí je ztvárňuje na různé bicí nástroje. Spojitost mezi slovem a hudebním projevem je zjevná, ale nikoli didaktická. Při prvních zvukových projevech Grubingera bylo publikum v mírném šoku, to se však rychle změnilo a posluchači začali při provedení reagovat zcela spontánně včetně smíchu nebo „jazzového“ potlesku po vydařené kadenci. Úžasným efektem bylo použití činelu, ležícího na tympánu, jehož zvuk doprovázel Grubinger temnými skřeky. Interakce s orchestrem byla přesná a živá. Sólista navíc provedl náročné dílo zpaměti. Nadšení na konci připomínalo spíše koncert známého romantického autora než provedení soudobého díla. V přídavku nazvaném Planet Rudiment předvedl Grubinger vtipným způsobem virtuózní cvičení, kterými se musí zabývat každý hráč na bicí nástroje. V úvodní řeči poděkoval filharmonikům a skladbu označil spíše za sport než za hudbu. A skutečně v ní předvedl nástrojovou virtuozitu téměř bez limitů: hra zběsilou rychlostí, nadhazování a točení paliček ve vzduchu, hra za zády nebo s jednou paličkou položenou na předloktí. Úspěch u publika i uznání hráčů na pódiu bylo naprosto zasloužené a lze jen litovat, že tohoto skvělého interpreta nemáme možnost vídat v Praze častěji.

Třetí symfonie patří k vrcholným dílům Witolda Lutosławského. Podařilo se mu v ní vyjádřit pocity polského národa v době útlaku, který vyvrcholil vyhlášením výjimečného stavu v roce 1981 a následnou vlnou teroru generála Jaruzelského. Zde se naplno projevila Eötvösova interpretační zkušenost. Formálně vyhraněná místa se střídala s řízenou aleatorikou, v níž Eötvös uměl přesně dávkovat počet a intenzitu jednotlivých opakování. Stejně jako v úvodu koncertu řídil orchestr úspornými (avšak přesnými a velmi zřetelnými) gesty. Dosáhl přitom zvukové monumentality i potřebné průzračnosti a více než půlhodinové dílo se mu podařilo vystavět s neobyčejnou intenzitou. Kromě vřelého potlesku publika si za to vysloužil i velké (a viditelné) uznání hráčů České filharmonie.

Poslední abonentní koncert této sezony jasně ukázal, že soudobá symfonická tvorba má nejen místo na koncertním pódiu, ale dokáže také poskytnout publiku stejný zážitek, jako dobře známá a tisíckrát vyzkoušená díla klasiků. Nezbývá, než si přát, aby Česká filharmonie našla v budoucnu odvahu podobný počin zopakovat a aby se Peter Eötvös vrátil do Prahy co nejdříve. Chceme-li být opravdovou hudební metropolí, nemůže pro nás hudební vývoj končit u Janáčka a Bartóka.

 

Hodnocení autora recenze: 100%

Česká filharmonie
Dirigent: Peter Eötvös
Martin Grubinger (perkuse)
4., 5. a 6. května 2016 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
György Ligeti: Melodie
Peter Eötvös: Speaking Drums
Witold Lutosławski: Symfonie č. 3
=přídavek=
Martin Grubinger: Planet Rudiment

www.ceskafilharmonie.cz

Hodnocení

Vaše hodnocení - Česká filharmonie –P.Eötvös & M.Grubinger (Praha 4./5./6.5.2016)

[Celkem: 8    Průměr: 4.4/5]

Související články


Komentáře “Odvaha, která se vyplatila

Napsat komentář

Reklama