Odvážná premiéra a nesmrtelné Kartinky. Husa a Musorgskij rozproudili Prahu

Jak Karel Husa promítl současné otázky lidstva do strhujícího houslového partu

Karel Husa (1921–2016) se do povědomí české hudební veřejnosti zapsal jako autor apelační a protestující Hudby pro Prahu 1968. Uvedená skladba je tak mimořádným dílem, že jej vnímáme jako skladbu referenční vůči všem ostatním. Díky kosmické rychlosti elektronických informací je dnes možné další skladby Karla Husy najít a vyposlouchat, nedávné ročníky Dnů soudobé hudby v Praze též přispěly nebývalou měrou k poznání autorovy komorní hudby. Je tedy šance přistoupit k hodnocení každé skladby s adekvátní znalostní výbavou.

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK věnuje skladbám Karla Husy přednostní péči, mezi jinými nahrál též Hudbu pro Prahu 1968, jejíž provedení bylo do roku 1989 u nás označeno za nežádoucí. Je tedy nasnadě, že se po více než třiceti letech ujal české premiéry Houslového koncertu. Dílo vzniklo na objednávku New York Philharmonic Orchestra a v premiéře zaznělo v Lincolnově centru v New Yorku 27. května 1993. Karel Husa ke své nové skladbě tehdy napsal: „Žijeme ve světě mnoha společenství, ale více než kdy jindy se lidi cítí osamělí (viz 1. větu Moderato ma deciso – a monologue and recitative). Můžeme vidět Zemi z vesmírné lodi nebo pozorovat jiné planety, ale nejsme schopni zabránit, aby děti neumíraly hlady, ani ničení úžasných přírodních zdrojů (viz 2. větu Adagio). A přesto přemýšlíme o tajemství a kráse života, o jeho radostech, jeho světlech a stínech, o jeho nádherných barvách, jaké jsou na obrazech Henriho Rousseaua nebo letících ptáků Marca Chagalla. V těchto neklidných časech se máme od majestátu přírody mnoho co učit (viz 3. větu Allegro giocoso).“ Zmíněný text je důležitý pro pochopení hudebního ustrojení skladby. Protože pražská premiéra byla připravena s nebývalou péčí a sólista Milan Paľa v ní podal velmi zanícený a technicky obdivuhodně jistý výkon, bylo možné z rozeznělého tvaru posoudit, v jakém vztahu je hudební dílo k autorovu slovnímu vysvětlení. Z textu vyplývá, že centrem pozornosti autora je člověk a jeho osudy v dnešní době. Karel Husa proto vkládá do kompozice hmatatelné záchytné body, symboly v duchu tradice, které veskrze soudobé koncertantní dílo váže k základům přirozeného hudebního vnímání. V první větě je to opěrná linie, jakási osa, k níž se všechny použité hudební prostředky připojují, ve druhé větě jde o harmonickou gradaci opřenou o známé konsonance, ve třetí větě pak kontakt navazuje pohybová složka. Ta v duchu finále cyklu žene hudbu vpřed. Proti uvedeným konvencionalizovaným symbolům stojí často v příkré opozici sólový houslový part, jenž především v krajních větách neuroticky těká mezi dlouhými tóny a pasážovými či rozkladovými „výkřiky“. Houslista k nim využívá bezpočet druhů smyčcové techniky, často skákající přes struny či s pomocí prázdných strun. Přesto ve chvíli nástupu druhé věty dojde ke zklidnění a sólové housle na krátkou dobu spočinou v jemné kantiléně v souhře s harfou. Pro mne to bylo nejniternější místo kompozice. Její dramatická linie poté stoupá k závěrečné neklidné hudební scenérii. Setrvání v kontaktu s již zažitými kódy k pochopení hudebního vyjadřování, byť v kontaktu vzdáleném, jsme mohli zaznamenat také v tvorbě nedávno zemřelé finské skladatelky Kaiji Saariaho (1952–2023). Také u ní se podobný koncept nebývale osvědčil při komunikaci s posluchačem. Srovnáváme-li poslechovou atraktivitu a nosnost Husovy Hudby pro Prahu 1968 a jeho houslového koncertu, pak se nelze ubránit pocitu, že houslový koncert takové posluchačské napětí neudrží. Znovu opakuji – nebylo to zcela jistě zapříčiněno interpretací. Ta si zaslouží naši největší úctu. Na závěr jeden povzdech: moderní kompoziční směry již asi neumožní takové emocionální rozlety, které podněcovaly velké romantické koncerty. Spolu s nimi se zavřela voda i nad jinými žánry skýtajícími podobné duševní klima. K tomu, abych se zbavil popsaného splínu, mi bohužel nepomohly ani mnohé rozklady moderních estetiků a vykladačů, jež jsem poctivě přečetl.

Obrázky z výstavy a Ravelova mistrovská transformace

Po přestávce zařadila dramaturgie večera slavné Kartinky, tedy Musorgského Obrázky z výstavy v osvědčené instrumentaci Maurice Ravela. (Zlidovělý název Kartinky pochází z originálního názvu skladby v ruštině). I když byly i jiné pokusy Musorgského cyklus instrumentovat, kvality Ravelovy instrumentace nikdy nedosáhly. Zvuk tohoto orchestrálního světového hitu zapříčiňuje detailní Ravelova znalost možností hudebních nástrojů a její praktická aplikace. Na druhou stranu je ovšem třeba vnímat rozdíly od původní klavírní verze v poetice hudebního zpracování. Tak či tak – hudba neskonale převyšuje malby Viktora Hartmanna, jež byly inspirací. Nebýt hudby, upadly by již dávno v zapomnění. O názvech či obsažnosti jednotlivých vět není třeba psát, stejně tak o Promenádách propojujících cyklus. Chtěl bych se zmínit o jednom riziku, které klavírní či orchestrální interpretace musí nivelizovat. Obrázky z výstavy jsou cyklem většího počtu programních skladeb malého rozměru. Protože jejich náplně a s ní spojená tempa jsou velmi pestrá, hrozí vzniknuvšímu tvaru ztráta kompaktnosti, tedy rozpad jednoty dramaturgické linie. Tomáši Braunerovi se pozoruhodně podařilo zbavit se rizika ztráty plynulosti hudby. Dokázal to spojením částí do jediného tempa nebo do jeho blízkého odstínu. Tak byla provedena v tempové jednotě úvodní Promenáda, dále též Starý hrad, v následném Hašteření dětí v Tuileriích se původní tempo stalo převodníkem k tempu novému – tím původní pohyb nezmizel, ale byl obsažen v tempu novém. V této filozofii pak cyklus pokračoval dále. Dirigent Brauner se řídil především možnostmi stanoveného pohybu při jeho vychylování směrem k rychlejším či pomalejším odstínům. Interpretace tak dosáhla obdivuhodné jednoty, obdobně jako mnoho dalších Braunerových dirigentských počinů.

To, že je Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK orchestrem evropské úrovně, dokázal právě špičkovým provedením Obrázků z výstavy. V této kategorii je samozřejmostí, že světový šlágr zahraje velký aparát bez větších technických potíží. To se také stalo. Zmíněná skladba je současně koncertem pro orchestr, neboť jsou zde vytíženy všechny nástrojové skupiny až do virtuózní náročnosti. Absolutorium si zaslouží všichni zúčastnění. Obecenstvo se všem odměnilo dlouhotrvajícím potleskem.

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK: Obrázky z výstavy
27. listopadu 2024, 19:30 hodin
Smetanova síň, Obecní dům

Program
Karel Husa: Houslový koncert (česká premiéra)
Modest Petrovič Musorgskij: Obrázky z výstavy (arr. Maurice Ravel)

Účinkující
Milan Paľa – housle
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Tomáš Brauner – dirigent