Ohlédnutí prof. Ivana Štrause za houslovou soutěží Nadace Bohuslava Martinů 2018

Leošní Soutěž Nadace Bohuslava Martinů sestávala z oborů housle a komorní hra. Z průvodních 20 přihlášených pro obor housle se k losování pořadí dostavilo 10 kandidátů. Devět ze škol pražských, jedna účastnice z brněnské JAMU. V předchozích článcích jsme již informovali, že vítězkami se staly tři dámy: 1. Eva Schäferová -Zrostlíková, 2. Ludmila Pavlová a 3. Liliana Dulanská.
prof. Ivan Štraus (foto: archiv OP)

Soutěžící měli předvést maximálně čtyřicetiminutový program, obsahující 1 skladbu Martinů, 1 skladbu českého autora, vzniklou po roce 1950, a jednu skladbu světového repertoáru 19. století. Časový limit drasticky zúžil volbu skladby jak moderní, tak romantické.

První sonáta Martinů trvá 20 minut, druhá 17 minut, třetí – nejčastěji hraná – 25 minut. Dvě sonáty z mládí – d moll a C dur – ještě nejsou skutečný Martinů a jsou také méně sdělné pro publikum. Času pro další skladby tak mnoho nezbylo.

Ze soudobých skladeb si soutěžící vybrali emocionálně vrcholně účinnou sonátu Luboše Fišera „Ruce“, energickou skladbu Evžena Zámečníka „Perpetuum mobile“, dosti frekventované skladby Adama Skoumala a Variace na romskou píseň Sylvie Bodorové. Všichni soutěžící byli velmi dobře připraveni. Rozdílná míra talentu se projevila zejména na skladbách Martinů jako schopnost, smysluplně realizovat množství detailů, jimiž autorovy rukopisy hojně oplývají. Bylo potřeba zkorigovat množství tiskových chyb v 1. sonátě, o což se postaraly webové stránky nadace Martinů, kde byly uveřejněny opravené úryvky. 2. a 3. sonáta jsou vytištěny korektně. Tiskové chyby v 1. sonátě jsou důkazem, že každý interpret musí být ostražitý, je – li to, co se snaží v dobré víře realizovat, opravdu záměr skladatele.

1. Sonátu složil Martinů v roce 1929 v Paříži, kdy byl ovlivněn poslechem tamějších jazzových kapel a také polemizoval s Ravelovou sonátou, jejíž druhá věta nese název Blues a vznikla nedlouho před sonátou Martinů. Na rozdíl od Stravinského a Ravela si ale Martinů z jazzu „nepůjčuje“, ale jazzový rytmus je často nedílnou součástí jeho rytmicky přepestrého hudebního jazyka.

2. Sonáta vznikla v roce 1944 v New Yorku, kdy už bylo brzké vítězství Spojenců zřejmé. Její hudba vyjadřuje horoucí touhu Martinů vrátit se domů.(Jaké štěstí pro něj i pro nás, že se jeho touha nesplnila..)

Ke 3. sonátě se váže zajímavé svědectví o síle samostatného hudebního vývoje bez ohledu na přání skladatele. Martinů zamýšlel sonátu stejně jako sonáty předchozí jako třívětou. Když ale dokončil druhou větu, stále se mu nedařilo najít materiál pro větu závěrečnou. Teprve když napsal 3. větu, scherzo, vynořil se v jeho mysli potřebný finální materiál „poměrně“ snadno. O tomto samovolném procesu organizace hudebního materiálu v mysli tvůrce máme autorovo svědectví i při příležitosti skladby Druhé symfonie.

Ludmila Pavlová (foto: Facebook.com)

U 1. sonáty zase zmizela první interpretka. Jmenovala se Hortense de Sampigny. Martinů byl jejím výkonem tak nadšen, že jí věnoval o dva roky později 2. houslovou sonátu. Houslistka se sice mezitím patrně vdala, takže sonáta je věnována Hortense de Sampigny – Bailly, ale vzdor úsilí mnoha badatelů a historiků, se nepodařilo v Paříži objevit nic bližšího – vzdělání, činnost atd. Přitom to musela být výborná  houslistka, protože 1. sonáta je nejen hudebně složitá, ale i technicky náročná. A Google mlčí…

Eva Schäferová – Zrostlíková (foto: Facebook.com)

Vystihnout maximum výrazových nuancí a zpřítomnit posluchačům tehdejší skladatelův duševní stav, byl velký úkol i pro pedagogy. Poslední slovo má ale vždycky talent. Všechny tři výherkyně jsou vskutku špičkově talentované a mají za sebou soutěžní úspěchy. Schäferová vyhrála v Kociánově Ústí titul laureáta, Telemanovu soutěž v Poznani a hrála s Brněnskou filharmonií 2. Martinů koncert. Pavlová provozuje bohatou koncertní činnost po celém světě jako členka mnoha komorních uskupení, organizuje vlastní festival v Nové Pace a je schopna zaskočit na jednu zkoušku i v nejnáročnějších skladbách. Liliana Dulanská kromě 2. ceny z Kociánky vyhrávala soutěže škol a věnuje se intenzivně i komorní hře.

Liliana Dulanská (foto: Facebook.com)

Všechny tři vítězky jsou dnes hotové umělkyně. Nejen skladby Martinů, ale i soudobou hudbu a repertoár virtuózní literatury ovládají natolik suverénně, že si pedagog může už jen užívat. Když si představíme, kolik je za jakýmkoli výkonem práce hráčů i kantora, zamrzí, když v ranní Mozaice po vyslechnutí vynikajících výkonů moderátoři často neohlásí jména interpretů, nebo je ohlásí tak nedbale, že je ucho ani neuloví. Každý moderátor by se měl klanět všem interpretům a vyslovovat jejich jména nejen zřetelně, ale s velkou úctou. Protože to jsou tito mladí lidé, kteří nesou dál vysokou kulturu, oceňovanou na celém světě, za cenu obrovských osobních obětí a námahy. Budiž jim čest a sláva aspoň v myslích čtenářů tohoto portálu. Věřím, že o nich ještě uslyšíme.

Reklama

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na