Jeden večer, dvě sóla a nesčetně vzpomínek na minulost
Jeden z komorních večerů v A4 byl věnován programovému bloku „Africa Moment“ a přinesl dvě společensky kritická sóla. První z nich, L’EXPATse dotýká hledání vlastních kořenů v momentálním těle. Do čtverce světla vchází muž, který na první pohled nevypadá jako typický tanečník. Dívá se nahoru do světla a pomalu se subtilně začíná pohybovat. Jeho tělo je natočené frontálně a tvář míří stále vzhůru, tělo začíná být velmi ostré a rychlé a první dojem se rozplyne stejně rychle, jako přišel. Salim Mzé Hamadi Moissi je umělec pocházející z Komorských ostrovů, který ve svých dílech propojuje právě tamější kulturu, současný tanec a urban dance. Sólo je sice prostorově minimalistické, to ale nemění nic na profesionalitě pohybu, expresi tváře a skrytém humoru, jímž je sólo naplněno.
Po pomalém přesunu po prostoru, kdy vchází do dalších světelných čtverců, se na jeho konci dostane na místo, které mění jeho pohybový slovník a také hudbu, jež se dostává do afrických rytmů. Jeho tělo lyricky, ale stále ostře a rychle, vypráví příběh, který si můžeme interpretovat jako paměť těla. Jako něco, na co se snaží rozpomenout, snad zachytit mikro-vzpomínku z minulosti. S multiplikací rytmizace, bounce a jeho gestikulace se stává jasnějším a čitelnějším. Přistihla jsem se při myšlence, jestli se jedná o precizní choreografii nebo praktikování vysoké úrovně improvizace, protože jeho energie stále proudila a nezastavovala. Neustále diváky držel s sebou a nepouštěl je ani ve chvílích, kdy nabývám dojmu, že sleduji autonomní tělo vzpomínající si na uniknuté informace, a to bez racionálních rozhodnutí. Jeho přítomnost na jevišti je velmi přirozená, skoro jako by tančil sám pro sebe, bez zbytečných tlaků nebo potřeby něco na sílu vyprávět či sdílet. V momentu, kdy světlo otevírá prostor celého jeviště, tanečník stojí uprostřed a hlavním středobodem se stává jeho triko, které bylo do teď jen obyčejným kostýmem. Díky velmi fluidnímu přechodu a posunu pozornosti se mění v promyšlenou rekvizitu.
Nepochybně dlouholetá práce na technice pohybu je ztělesněna schopností izolovat ruce a hlavu. Vytváří dojem, řekněme, multi-mozkového člověka. Tak jako mají chobotnice devět mozků na ovládání každého chapadla plus těla, Salim má mozky minimálně tři. Obraz mezi-ručního boje o kontakt s trikem je vytvářen iluzí, že ruce bojují proti sobě a jeho tvář komentuje situaci. Nejdříve překvapeně a poté neochotně až trpitelsky. Vytváří tak dojem člověka lapeného v místě, kde nechce zůstat. Myšlenky mi směřují ke slovům omezování, ovládání nebo také objektifikace, kdy ruce rozhodují o cestě, kterou půjde, i o něm jako osobě, tato pasáž může být odkazem na politiku a zacházení s lidmi jiné rasy. Postupně se objevuje mnoho rychlých významotvorných obrazů, kdy přes triko začíná vyprávět příběh. Exprese tváře je natolik silná, že mu nakonec ruce zacpou ústa látkou jako roubíkem a v posledních chvílích slyšíme, jak se snaží vyprávět příběh, kterému ale nerozumíme. Působí až fanaticky a naštvaně a v celkovém kontextu tématiky díla se nabízí vysvětlení, že tento expresivní obraz znázorňuje cenzuru, a to až do momentu, kdy zhasnou světla.
Sólo zkoumající to, co proklouzlo. To, co nemůžeme zreprodukovat, i když to na určité úrovni stále v tělech cítíme. Skoro jako fantomova bolest pohybující se přes kusy informací v místech mlhy. Bez navigace se vracet v čase ve snaze ochutnat svobodu.
Druhé sólo večera, s už všeříkajícím názvem BLACK, se také pohybuje v minulosti, ale z více politického spektra a problematiky do dnešního dne trvajícího rasismu. Jeviště je zabaleno do zdánlivě idylického obrazu člověka užívajícího si party. Má na sobě kapuci, tancuje si pro sebe, v euforii vyplazuje jazyk. Pak přichází razantní světelný střih, výstřel a pád těla. Touto ráznou situací nás do svého světa vpustil Oulouy věnující své sólo nekončící problematice rasismu.
Sólové dílo tanečníka narozeného v africkém Pobřeží slonoviny, žijícího ve Španělsku, je jasně komunikovanou připomínkou toho, čím si jeho rasa procházela a vepsala se tak do krve současnosti a pravděpodobně i budoucnosti. V několika na sebe nenavazujících obrazech je nám předestřena historie i tradice afrického lidu.
Jeho tělo se pohybuje mezi africkými pouličními tanci, jako je coupé-décalé pocházející přímo z Pobřeží slonoviny, a také pouličních stylů jako například krump. Má neuvěřitelnou kontrolu nad svými svaly a vysokorychlostně mění napětí těla, což udržuje během celého díla. Je nutno vyzdvihnout jeho energii a sílu, se kterou se na jevišti pohybuje a nepolevuje od ní. Jako by chtěl ukazovat víc než maximum, což se dá vyčíst i v jednotlivých obrazech, kdy se zdánlivý konec naskytl v místech, kdy jevištní akce pokračovala dále a závěr stále ještě nepřicházel. Místo toho se v tanečníkově projevu úroveň odhodlání a storytellingu ještě zvýšila. Velmi vědomě pracuje s pohledem, který je často jako by odpoután od těla, které kolikrát působilo pohybově abstraktně, ale tvář byla jasně angažovaná.
V jeden moment je na plátně promítáno video procházející mnoha palčivými tématy. Vidíme archivní záběry otroků, zničených měst, cedulí s nápisy „Europeans only“ nebo „who needs negros“, Donalda Trumpa, ICE, hořící auta, odstřely, fyzické tresty, popravy, protesty, agresi, hnutí Black Lives Matter a brutální zabití George Floyda, které ostatně vznik této inscenace motivovalo. Na konci vidíme nápis „This must end, don’t be silent“.
Po silně emotivní, hrudník svírající scéně přichází hned další, ale tentokrát produkovaná jeho vlastním tělem. Těsně před hledištěm je osvícen loučí světla působící jako baterka policajta, a vytváří tak obraz oběti lapené v pasti a pod hledáčkem zbraně. Cení zuby jako zvíře, které se brání. Tělo neschopné se pohnout z místa, v očích zrcadlící se rezistence, smutek, strach, vzdor proti systému, boj, tichý výkřik a následné škrábání se po tváři. Geniálnost této jednoduché pohybové akce přináší obraz seškrabování kůže a komunikuje tím velmi jasně a nekompromisně jednu věc – barva se nedá odstranit.
Celým dílem se ozývá mnoho zvukových podkladů, které spíše dotváří a podtrhují jeho atmosféru. Mimo jiné zazní také báseň Still I Rise od Mayi Angelou, která pojednává o důstojnosti, rezistenci a odolnosti lidí v opresi, i když po nich historie šlape a dehonestuje je. Tanečníkovo tělo se stává jakýmsi nositelem této básně a můžeme si to vykládat jako přímočarý vzkaz jeho neoblomnosti. Závěr nakonec přichází stejně nečekaně jako začátek. Obloukem se vracíme k úvodu, k tanci, k radosti z tance, k nesmrtelné energii proudící tělem a s ní také k naději.
WHAT THE FOLK?
Jedním z očekávaných představení festivalu bylo dílo z produkce BOD.Y ve spolupráci s choreografem Petrem Šavelem s názvem What The Folk. Jednalo se totiž o slovenskou premiéru, a ta s sebou dne 25. října 2026 v prostoru Tělocvičny – rezidenčního centra pro tanec, nesla nádech sounáležitosti a také velkého množství energie. Celé představení je zaobaleno lidskostí a reálnými emocemi, které z interpretů srší od začátku do konce.
Začíná velmi lidsky, není cítit rozdíl mezi tanečníkem a divákem. Soňa Ferienčíková, Martina Hajdyla Lacová, Daniel Raček a Andrej Štepita se bezstarostně mísí s davem a vítají známe tváře. Postupně nás slovně uvádí k tématu lidového tance a doplňují výklad o pohyb, který je slovem formován. Z přenášení váhy k jednokročce, valašskému, přeskakování. Celkově se jedná spíše o jednoduchý úvod, do kterého postupně vstupuje hudba s pravidelným rytmem, který je přítomný téměř po celé představení. V momentech unisona můžeme díky minimalistickému komponování vidět pomalu vstupující vrstvu performativity, která začíná být viditelná díky předávání si prvků. Tanečníci střídavě vstupují a vystupují z a do prostoru a během toho se velmi intenzivně sledují. Jejich oční kontakt působí jako rentgenový přístroj, který se snaží odhalit i ty nejsubtilnější změny těla v druhých. Tak jako vidíme přibývající pohyby, tak se vrství i hudba, která začíná být společným pulzem všech přítomných lidí.
Precizní práce s repeticí, rozkládání kodifikovaných prvků a implementace současných pohybů, to vše jsou aspekty přispívající k neuvěřitelné kulminaci energie a síly, kterou ze sebe tanečníci za jednu hodinu vyprodukovali. Nedá se opomenout přítomnost hry a jemného špičkování se mezi sebou. Jako by se přes únavu chtěli dostat ještě větším výbojem energie, kterou si předávali mezi sebou i diváky. Většina díla je konstantní improvizací s velmi jasně specifikovanými pravidly a postupností, ale neodepřela jsem si pocit blaženosti, když se najednou z organizovaného chaosu sem tam vynořily kousky jasné choreografie, která se nesla v duchu předcházejících pohybů tanečníků.
Lidové motivy prostupují dílem nejen kvůli jeho tematice, ale také díky kostýmům od Andrey Pojezdálové, které nesly nádech folklority. Překvapujícím elementem byla také práce se známými motivy lidových písní. S těmi jim pomáhaly tanečnice z FS Kumšt, které performery učily zpěvy, pokřiky a karičky a následně byly zapracovány do struktury díla. Performerstvo tak do motivů písní dosazovalo vlastní texty. Staly se tak jednou z forem, které odhalily sílu pospolitosti, protože právě přes tento kanál tvůrci nejotevřeněji komunikovali svůj postoj k současné politice na Slovensku. Ať už se jednalo o drahý plyn, sezení v kavárnách nebo omezování finančních prostředků pro umělecký sektor, na jeviště se vše dostalo ve formě jednoduchého popěvku, který se trefně odrážel meze stěnami tělocvičny jako tenisový míč mezi raketami ve zdánlivě nevinném, ale určitě sportovním, duchu.
Čím dál se v představení dostáváme, tím více se objevují méně kontrolované pohyby, kterými prostupuje pocit divokosti, a tudíž svobody. Tuto atmosféru podporuje i hudba, která přes podlahu rozvibrovává jediný kus scénografie, který je celou dobu přítomen na baletizolu – májku s fialovými fáborky, která je zároveň funkčním světlem.
Celé představení zakončuje pozvání k tanci, kdy se diváci zapojují do jednoduchého pohybu a popěvků. Tento konec by se z pohledu účastníka dal zřejmě považovat za projev absolutní radosti z pohybu a sounáležitosti. Tím, že jsem se do závěrečného kola nezapojila a byla pozorovatelem, přiblížil se ke mne zcela jiný obraz. Obraz protivládní revolty, vzdoru a odhodlanosti se nevzdat, v kombinaci s čirou radostí.
What The Folk je dílem s potenciálem oslovit i širší veřejnost, a to především díky dostupnosti a srozumitelnosti dramaturgie, kterou je dílo čitelně strukturováno. Přispívá rovněž profesionalita, lidskost a otevřenost performerů, kteří udržují napětí tam, kde je třeba, a oproti tomu nacházejí potenciální skulinky humoru a napojení se na diváka, díky čemuž představení, téma a nekonečnost pohybu působí plasticky a prodyšně.
Bratislava v pohybe 2026 – Salim Mze Hamadi Moissi: L’Expat
16. října 2026, 18:00 hodin
A4 – Priestor súčasnej kultury, Bratislava
Realizační tým
Režie, choreografie a performance: Salim Mzé Hamadi
Produkce: Compagnie Tché-Za (Comoros)
Distribuce: Africa Moment.
Bratislava v pohybe 2026 – Ouloy: Black
16. října 2026, 18:00 hodin
A4 – Priestor súčasnej kultury, Bratislava
Realizační tým
Choreografie a tanec: Oulouy
Produkce a distribuce: Africa Moment
Bratislava v pohybe 2026 – Peter Šavel: What the Folk
25. října 2026, 20:00 hodin
Nová Cvernovka – Telocvičňa, Bratislava
Realizační tým
Koncept: Soňa Ferienčíková
Choreografie: Peter Šavel
Vytvořeno s a performeři: Soňa Ferienčíková, Martina Hajdyla Lacová, Daniel Raček, Andrej Štepita
Hudba: Gašper Piano
Umělecká supervize: Karolína Hejnová
Lighting design a technická produkce: Ints Plavnieks
Kostýmy: Andrea Poježďalová
Hlasová spolupráce: Ivanka Mer
Pohybová spolupráce (lidový tanec): Peter Hrabovský
Produkce Barbora Sihelská /BOD.Y/, Adéla Lipavská /ME-SA/, Karolína Hejnová /Ceren Oran & Moving Borders/
Producent: BOD.Y.
Premiéra 17. 7. 2026 (DE), 9. 9. 2026 (CZ), 25. 10. 2026 Nová Cvernovka – Telocvičňa, Bratislava
