Ohlédnutí za jubilejním Bělotínským týdnem zpěvu

Čas prázdnin bývá dobou, kdy nejedno jeviště divadla či koncertní pódium obvykle utichá. Je to ale také doba, kdy se na různých letních kurzech, ateliérech a jiných akcích setkávají mladí muzikanti. Hodně z těchto setkání je přitom organizováno pro studenty konzervatoří či vysokých škol uměleckých směrů. Jenomže – hudba je také mnohým lidem velkým koníčkem, a to nejen v podobě pasivní návštěvy koncertu či opery. I dnes jsou lidé, kterým není zatěžko si jít pravidelně zazpívat do sboru nebo jinak amatérsky zamuzicírovat.

Jak už jsme informovali, na Moravě se letos v druhé polovině srpna uskutečnil jubilejní, již úctyhodný XX. ročník projektu, nazvaného Bělotínský týden zpěvu. Zakladatelem, obětavým organizátorem a dobrou duší tohoto každoročního setkání amatérských sborových zpěváků je po celá dvě desetiletí starosta obce Bělotín Eduard Kavala.

Pane Kavalo, kdy a jak se zrodila myšlenka založit takovouto akci?

Náhodně. V roce 1990 jsem odjel jako náhradník se třemi studentkami a Janem Spisarem na Steirische Singwoche do rakouského Grazu. Tamější stodvacetičlenný pěvecký kolektiv tehdy vedl skladatel a dirigent Kurt Muthspiel. Byla to pro mne tehdy doslova pecka mezi oči! Začínalo se ráno, už před sedmou a pracovalo se až do večera, do šesti hodin. Pak následoval hudební či literární večer, noční zpěv a tance regionu. Takže jsme zpívali a jódlovali, tančili a znovu zpívali. Přijel jsem tak nadšený, že jsem to zkusil u nás a ono to fungovalo. Bodejť by ne – vždyť první rok dirigovali Mátl, Pivovarský a Chromík.

Věřil jste na začátku, že vás bude čekat organizace dokonce dvacíti ročníků?

V Rakousku jsem byl šestkrát. A zažil slávu pětadvacátého ročníku, poznal situace, když vše leží na jednom dirigentovi a on odchází, takže jsem o nějaké dvacítce ani nesnil. Už desátý ročník Bělotínského týdne zpěvu byl pro mě zázrakem. Ať chcete či ne, dochází k obměně generací a já se bál, že to prostě jednou nedáme dohromady.

Jak se vyvíjel Bělotínský týden zpěvu? V dnešní době je jeho součástí také doprovodná akce pro děti – Dětský ateliér, takže je už tradicí, že se bělotínského týdne zpěvu zúčastňují celé rodiny. Loni byla dokonce pořízena profesionální nahrávka Slavnostní mše pro venkov bělotínského rodáka Josefa Valenty…

Začínala nás čtyřicítka a to ještě silně vypomohl hranický sbor. Akce seale takříkajíc chytla a zpěvačky přišly s návrhem, abychom dali šanci dětem, protože pak by mohlo hlavně zpěvaček přijet víc. Byl to geniální postřeh. Dnes již dospívá druhá generace dětí a ony zpívají s námi – tedy nestárneme! Často opravdu jezdí celé rodiny a co dokážou jejich děti, to je neuvěřitelné. Zmínila jste loňskou nahrávku Slavnostní mše pro venkov bělotínského regenschoriho, učitele a varhaníka Josefa Valenty z roku 1930; to bylo uchopením šance. Podařilo se nám sehnat peníze na profesionální orchestr, akustika v bělotínském kostele je perfektní , o dirigentovi Ibrmajerovi se dá hovořit jen v tom nejlepším a sbor vloni moc pěkně zněl. Výsledkem je CD, které nyní koluje nejen mezi zpěváky, ale je také často pozorností a vzpomínkou na Bělotín. Časem toho snad od pana Valenty nazpíváme víc, rozhodně mu chceme v příštím roce otevřít na místní faře pamětní síň.

Jakým způsobem příprava Bělotínského týdne zpěvu každoročně probíhá?

 

Byly doby, kdy jsem si připravoval většinu materiálů i celé zázemí sám. Dnes to již nejde – letos nás bylo sto sedmdesát. Mám ale štěstí na chápavé okolí jak na úřadě, tak mezi zpěváky, takže třeba zpěvník již nekopíruji sám po nocích…

Na které účastníky Bělotínského týdne zpěvu za těch dvacet let nejraději vzpomínáte? A máte nějaké nové vize nebo dosud nenaplněné sny?

Bylo by možno vzpomínat na mnohé. Prostým vynásobením se dá říci, že Bělotínem za jeho dvacet let prošlo přes dva tisíce pět set zpěváků. Řada z nich se vrací, jsou i veteráni, kteří potěší milým dopisem a povzbuzením. Dobře se mně pamatují ti, kteří byli v menšině – zahraniční zpěváci. Třeba Adam z Londýna, který i letos aspoň na den přijel a pochlubil se svým novým angažmá v Anglické národní opeře v Londýně! Pamatuji na Švýcarku Patricii, která si Česko tak oblíbila, že si poté odvezla i brněnského ženicha. Nebo třeba Slovince Simona a Irenu – muzikanty a kamarády, dnes jsou manželé. Američanka Jessica zase s německým lékařem Henningem vydá hned na několik kapitol, o kterých by se dalo dlouho povídat. Celý Bělotínský týden zpěvu je každoročně o mnoha osobnostech. – A vize? Jsou plány – třeba příští rok muzikál s vlastním orchestrem, plán dirigentský. Já osobně mám vizi jedinou: ať se lidem u nás pořád líbí a ať nestárneme. Tedy, aby tak jako letos přijely další mladé hlasy.

Letáček s informacemi o ročníku příštím všichni účastníci Bělotínského týdne zpěvu letos už dostali, hned zkraje. Máte dnes tedy teď jedinečnou příležitost pozvat nové zájemce…

 

Letáčky jsou na světě a dá li pánbůh, sejdeme se na jednadvacátém Bělotínském týdnu zpěvu v termínu od 11.do 19. srpna 2012. A pro ty, kteří se nebudou moci dočkat, jsme po letošní dobré březnové zkušenosti vymysleli listopadové vyhodnocení letošního jubilejního ročníku; nacvičovat se už začne muzikál a pak přijde dubnové podrobné plánování ročníku nového. Vše ve škole v Bělotíně, připomínám: spacáky s sebou. S dalším jsem k dispozici na adrese [email protected].

Děkuji za rozhovor!

 

Vedle hlavního organizátora a zpěváků mají na celkovém úspěchu Bělotínského týdne zpěvu pochopitelně zásluhu i jednotliví dirigenti. Na nich leží tíha příprav závěrečných koncertů. Položila jsem jim tři otázky:

1. Co pro vás osobně znamená přizvání ke spolupráci na Bělotínském týdnu zpěvu? Nemáte přece jen dost sbormistrovské práce mimo letní prázdniny?

2. Jaký pocit jste si odnesli z letošního jubilejního ročníku?

3. Věříte, že podobné projekty, jako je právě Bělotínský týden zpěvu, mají v dnešní době budoucnost?

Tomáš Ibrmajer:

1. Jezdím na Bělotínský týden zpěvu už třináct let, především kvůli skvělé partě lidí, která se zde schází. Zpěváci jsou nadšení, pracují hodiny a hodiny a výsledky tomu také na konci týdne odpovídají. I práce pro sbormistry je samozřejmě velmi zajímavá, už z toho důvodu, že máme možnost pracovat s velkým tělesem… Sto třicet zpěváků člověk nemá k dispozici každý den! Navíc taková práce těší a rozdává radost.

2. Dvacátý ročník považuji za nejzdařilejší za posledních několik let. Atmosféra na závěrečném koncertě byla elektrizující pro zpěváky i publikum, které vydrželo poslouchat s napětím čtyři desítky skladeb, v programu o délce tří hodin.

3. Bělotínský týden zpěvu je velmi originální akce, která má své stálé příznivce a podporovatele, a která stala se významným kulturním symbolem české hudebnosti. A to nejen z pohledu střední generace. Je úžasné vidět, s jakým nadšením se i množství mladých zpěváků pouští do obtížných sborových skladeb. Bude-li to mu tak i nadále, nezanikne ani česká sborová tradice, ani Bělotínský týden zpěvu.

Pavel Koňárek:

 

1. Jakkoli se to zdá asi podivné, pro mě to znamená relaxaci a „nabíjení baterek“ do nové sezóny. Přestože se snažím přistupovat k práci na Bělotínském týdnu zpěvu úplně stejně zodpovědně a se stejným nasazením, jako během celého roku v zaměstnání v Brně v opeře nebo v Olomouci, kde mám sbor, zkoušky v Hranicích jsou pro mě obrovským přínosem především pro neutuchající, nakažlivé a mnohdy neuvěřitelné nasazení zpěváků, ze kterých vyzařuje nesmírná chuť pracovat. A to je pro mě hrozně povzbuzující a obohacující. Po stránce profesní i osobní.

2. Jednoduše – the best of!

3. Věřím a jsem o tom dokonce hluboce přesvědčený. Nikdy mě totiž nepřestane fascinovat okamžik, kdy se po závěrečném několikahodinovém (!) koncertě ohlédnu na podiu za sebe a vidím desítky unavených, ale šťastných, spokojených a usměvavých zpěváků. A nejen kvůli tomuto okamžiku vždycky rád přijedu znovu. A věřím, že oni též. Proto si myslím, že o budoucnosti Bělotínského týdne zpěvu není nejmenší důvod pochybovat.

Petra Rašíková:

1. Spolupráce na Bělotínském týdnu zpěvu si velice vážím. Je to úžasný týden plný krásné hudby , úžasných lidí, výborných kolegů a skvělé zábavy. Pro mne znamená Bělotínský týden zpěvu příjemný start do nové sezóny.

2. Nejkrásnější pocity zažívám se zpěváky na jevišti. Ty jsou opravdu krásné a nezapomenutelné. Letošní ročník nebyl výjimkou.

3. Hudba je věčná. Věřím, že i Bělotínský týden zpěvu.

Jan Spisar:

 

1. Ano, sbormistrovské práce mám mimo letní prázdniny celkem dost, někdy i během nich. Ale abych „nevychladl“, rád nabídku Bělotínského týdne zpěvu přijímám. Navíc, pracovat s tak početným sborem je pro mne obrovským zážitkem a výzvou. Představte si, že hrajete na nástroj, který má více než sto lidských hlasů, každý z nich zpívá jinou barvou a je ovládán svým vlastním mozkem. Mimo pěvecké těleso podobný nástroj nenajdete. Práce se zpívaným textem, specifickým sborovým laděním a hlavně s výrazem interpretované skladby – to vše v omezeném prchavém čase, vytváří ve finální podobě až nadpozemsky silnou a jedinečnou energii.

2. Letošní dvacátý ročník byl dramaturgickým ohlédnutím na ročníky minulé. Sbormistři vybírali skladby již ověřené a v minulých ročnících zpívané. Jelikož sbor tvoří částečně uzavřené společenství zpěváků, studium skladeb probíhalo většinou rychle. Kvalita závěrečných koncertů byla velmi dobrá a mnohé skladby se opravdu povedly. Bělotínský týden zpěvu se stal i neobyčejným společným setkáním lidí všech věkových skupin stejného zájmu nejen od nás, ale i ze zahraničí. Pocity si tedy odnáším jen ty nejlepší.

3. Existence podobných akcí závisí především na organizátorech. Zde bych rád poděkoval panu starostovi obce Bělotína Eduardu Kavalovi, obrovskému fandovi pro sborový zpěv, zkušenému organizátorovi a dlouholetému příteli. Klobouk dolů, jak to všechno dokázal…

Stanislav Strouhal:

1. Naopak, je to pro mne velké obohacení, protože mimo prázdniny pracuji s menším mužským sborem – Mužským pěveckým sborem Vítkovice v Ostravě; na Bělotínském týdnu zpěvu mám ale k dispozici více jak stočlenný smíšený sbor, což je úplně jiná práce, a to jak z hlediska nácviku, tak z hlediska přístupu k lidem. Vždycky zjišťuji, že mám co na sobě vylepšovat…

2. Kromě již „tradičního“ pocitu, že je to naprosto nepopsatelná a neopakovatelná akce, kterou musí člověk zažít na vlastní kůži, aby vše co s ní souvisí plně pochopil, si z letošního Bělotínského týdne zpěvu odnáším poznání, že závěrečný koncert by měl být o něco kratší ! – Ale teď vážně: odnáším si opět spoustu nových zkušeností a hlavně nová přátelství, která by nevznikla, nebýt Bělotína…A samozřejmě také víru, že do dalšího jubilea budu mít opět tu možnost pracovat pro sborové zpívání!

3. Ano! A myslím, že v dnešní „zvláštní době“ jsou takové akce více než potřebné. V Bělotíně se nesetkáte s projevy nesnášenlivosti a agresí…Naopak, všichni jsme na sebe vlídní, tedy pokud někdo „nezlobí“ při nácviku! Ten týden, co trávíme všichni společně, není jen o zpěvu, ale hlavně o sounáležitosti všech, které baví zpívání a vše to kolem, co to přináší. Tedy poznávání nových lidí, navazování nových přátelství a společné zážitky ze zpěvu, výletů, koupání, posezení při vínečku a dobré večeři. A pro ten neskutečně nádherný pocit, který všichni vytvářejí na závěrečném koncertě svým zpěvem! Smutek z právě skončeného jubilejního Bělotínského týdne zpěvu je však prakticky obratem vystřídán radostí z blížícího se ročníku následujícího!

 

www.tydenzpevu.wz.cz