Ohlédnutí za Wagnerovým Prstenem Niebelungovým v Lipsku (1)

Lipská opera nastudovala kompletní tetralogii Richarda Wagnera Prsten Niebelungův. Na tomto provedení byl přítomen Pavel Horník, který nám o této události podal svědectví slovem i obrazem.

Na úvod trochu historie. Monumentální dílo Richarda Wagnera Prsten Niebelungův (Der Ring des Niebelungen) bylo poprvé kompletně uvedeno ve festivalovém domě v Bayreuthu v roce 1876. Po tomto datu si na provedení náročné tetralogie netrouflo hned žádné jiné divadlo. Absenci prolomila o dva roky později opera v Lipsku, tedy v rodišti slavného skladatele. Nové operní divadlo v Lipsku (postaveno v roce 1876 podle plánů berlínského architekta Carla Ferdinanda Langhanse) mělo v tehdejší době vysoký kredit a ve svém čele velmi schopného operního ředitele Angela Neumanna, který později působil v Novém německém divadle v Praze (dnešní Státní opera). Ring nastudoval v roce 1878 s orchestrem Gewandhausu teprve pětadvacetiletý sbormistr lipské opery Arthur Nikisch. O rok později se stal zdejším hudebním ředitelem. Nikisch působil jako houslista v Bayreuthu a znal se s Richardem Wagnerem. Později byl velice uznávaným dirigentem a stal se též šéfem Berlínských filharmoniků. O kvalitě představení Ringu velmi pozitivně informovali do Bayreuthu Wagnerem ustanovení „kontroloři“, dirigenti Hans Richter a Anton Seidl a třeba také sám Franz Liszt. Ten oznamoval Wagnerovi, že některé části inscenace vyšly dokonce lépe než v Bayreuthu.

K dalšímu provedení Prstenu Niebelungova došlo v Lipsku v roce 1938 k 125. výročí skladatelova narození. Po válce se zde dílo objevilo na jevišti nově postavené divadelní budovy z roku 1960, která vyrostla na místě původního divadla zničeného za války. Psal se tehdy rok 1973. Inscenace se ujal tehdejší ředitel divadla a významný režisér Joachim Herz, který vytvořil se scénografem Rudolfem Heinrichem na tehdejší dobu velmi pozoruhodnou interpretaci díla, zbavenou mýtického klišé a kritizující moc peněz a začínajícího kapitalismu 19. století. Proto se poprvé objevuje na jevišti divadla též tovární prostředí manufaktury v Manchestru znázorňující říši Niebelheimu, ve kterém se kutá a zpracovává zlato. Hudební provedení řídil známý východoněmecký dirigent a později hudební šéf lipské opery Gerd Bahner. Osobně jsem měl to štěstí, že jsem tento Ring mohl navštívit.

K 200. výročí narození Richarda Wagnera v roce 2013 se objevilo na jevišti lipské opery v pořadí již čtvrté nastudování cyklu. Jednotlivé díly byly potom uváděny postupně a poslední Soumrak bohů měl premiéru v roce 2015. Pak se již objevovaly kompletní cykly. Postupné nastudování tetralogie se může zdát poněkud zdlouhavé, ale důležitý je výsledek. Nejkratší nastudování celého cyklu měli v poslední době v Saské Kamenici, kde to zvládli během jednoho roku. Ale to je vskutku výjimka.

Režií nové lipské inscenace byla pověřena Angličanka Rosamund Gilmore, původem baletka a choreografka v Londýně a v baletní škole slavného Johna Cranka ve Stuttgartu, za kterou stojí již řada inscenací ve známých divadlech. K její práci v Lipsku se vrátíme později. Hudebního nastudování se ujal hudební ředitel a intendant lipského operního domu Ulf Schirmer, který se s tímto dílem seznámil poprvé jako mladý dirigentský stipendista v rámci svých hudebních studií v Hamburku, když spolupracoval na Boulezově Ringu v Bayreuthu roku 1980. Když se stal hudebním ředitelem opery v Lipsku, provedl nejdříve dílo též koncertantně s domovským orchestrem, a to k 200. výročí narození Richarda Wagnera. Potom až dodnes řídí všechna představení cyklu bez alternace. Scénografie se ujal Carl Friedrich Oberle, žák známého mnichovského výtvarníka Rudolfa Heinricha, tvůrce scény k předešlému Ringu Joachima Herze v sedmdesátých letech. Kostýmy jsou z dílny Nicoly Reichert.

Zlato Rýna (Das Rheingold)

Vraťme se ale do úplné současnosti, kdy v prosluněném pozdním odpoledni začínají večerně odění diváci proudit z Augustova náměstí do mohutné budovy Oper Leipzig. Na průčelí divadla, částečně v nejvyšší horní části zakrytého lešením (budova prochází kompletní rekonstrukcí fasády), je v centru stavby umístěn velký čtvercový žlutý poutač s nápisem Das Rheingold a po obou jeho stranách další, opět dva žluté plakáty znázorňující každý oranžově vyvedenou půlku zlatého prstenu. Obě tyto barvy jsou též základem grafiky propagace Prstenu třeba v divadelních programech, v obsáhlé brožuře anebo na internetu. Když se všechny čtyři programové sešity sestaví do čtverce, objeví se právě obraz prstenu. Upoutávka na Prsten v příštím roce se objevila i na stránkách portálu Opera Plus. Před námi je tedy předvečer tetralogie, Zlato Rýna, jehož čtyři scény se hrají bez přestávky. Jsou to ovšem skoro dvě a půl hodiny.

Velké, ozdobným javorovým dřevem obložené hlediště pro 1700 diváků se za zvuku ladění muzikantů v širokém orchestřišti naplňuje, světla zhasínají a před oponu vchází pán s mikrofonem. To je vždy předzvěst nečekaných komplikací, povětšinou se sólisty. A bylo tomu tak. Ohlásil, že představitelka bohyně Erdy je kvůli komplikacím z nachlazení indisponována, ale zpívat bude. Pak se vše uklidní a potleskem je přivítán přicházející oblíbený dirigent Ulf Schirmer. Za úvodní melodie tónů imitujících šumění vod Rýna, jemně zahraných orchestrem Gewandhausu, se před námi objevuje prostorný interiér snad klasicistní palácové stavby se schodišti a velikým bazénem, ležícím na vyvýšené části jevištní plochy. V něm si ve skutečné vodě laškovně hrají tři vodní víly (oblečené trochu jako z cirkusu), dcery Rýna, s ošklivým Niebelungem Alberichem (výborný bas Martin Winkler), který po nich marně touží a oplzle se jim snaží ukazovat své mužské přednosti. Vše ještě doprovází skupina baletních umělců, kteří ve zvláštních šedivých trikotech vhodnými akcemi doprovázejí a pohybově oživují po celé představení děj. To je jeden z hlavních a netradičních vkladů režisérky a choreografky Rosamund Gilmore. Ve stěně jeviště je ve vitríně za sklem uložena hrouda rýnského zlata, které mají víly Woglinde (Magdalena Hinterdobler), Wellgunde (Sandra Maxheimer) a Flosshilde (Sandra Fechner) dobře střežit, leč jejich snaha je marná. Trpaslík Alberich, když nemůže dosáhnout jejich lásky, rozhodne se uchýlit ke zločinu a zlato ukrást, což též rozbitím skleněné schránky učiní.

V další scéně se ve stejné dekoraci pouze vypustí voda z bazénu a na jeho plochu postaví se několik kusů nábytku. Ve stěně, kde bylo ze zaskleného výklenku uloupeno zlato, se nyní nachází model nové Walhaly. Setkáváme se skoro se všemi postavami děje. Mladistvě vypadající Wotan Skota Iaina Patersona, samozřejmě s páskou přes oko, nás zaujme lehkým, ale znělým basbarytonem s jistými výškami. Spolehlivě zpívá i hraje bohyni Fricku elegantní Karin Lowelius. Další bohové Froh (Sven Hjörleifsson) a Donner Američana Anooshaha Golesorghiho odvedli své menší role standardně. Excelentní byl ovšem Loge v podání Thomase Mohra. Tento pěvec normálně zpívá mladistvé hrdinské party wagnerovských hrdinů. Osobně jsem jej viděl třeba jako Parsifala. Co ovšem udělal ze lstivého a jako had se kroutícího Logeho, předčilo všechna očekávání. Všichni jsou zvědaví, jak se zaplatí obrům Fafnerovi a Fasoltovi za stavbu Walhaly. A oba mohutní chlapi již hřmotně kráčí s velikými bílo-červeně natřenými tyčemi pro svůj „honorář“ – bohyni lásky a mládí Freiu (Gabriela Scherer). Fafnera dobře zpívá již veterán lipského ansámblu, Američan James Moellenhoff. Mohutným basem však překvapil vysoký mladý Sebastian Pilgrim jako Fasolt. Marně se kroutí Wotan se svou družinou ohledně odměny. Obři neustupují, a když se nedohodnou, odvádějí si Freiu násilím jako zástavu. Fasolt ještě rozbíjí model Walhaly ve skleněném výklenku. Na závěr pak Wotan s Logem otvírají zamřížované okénko pod vypuštěným bazénem, kudy vede cesta do říše Niebelungů.

V podzemí Alberich, který si podrobil k práci Niebelungy, trápí svého bratra, učedníka Mima, dobře obsazeného Finem Danem Karlströmem, a donutí jej, aby mu udělal přilbu, která učiní majitele neviditelným. Přichází Loge s Wotanem a zmocní se Albericha i s jeho prstenem a přilbou a odvlečou ho v poutech zpět na povrch země. To už jsme v posledním dějství, kde je Alberich o přilbu a prsten obrán, proklíná jej a prorokuje, že prsten způsobí majiteli neštěstí a smrt. Bohyně země Erda (v indispozici ohlášená Henriette Gödde), která ke konci opery varuje Wotana, že prsten přinese zmar všem bohům, nakonec zazpívala svůj krátký part docela dobře. Obři přivádějí Freiu a požadují tolik zlata, aby jím byla stojící bohyně mládí zakryta. Protože výška beden s pokladem nestačí, požadují ještě přilbu a prsten. Wotan velmi nerad svoluje. Freia je volná, ale kletba zapůsobí a Fafner zabíjí Fasolta. Donner přivolává bouři a bohové vstupují do nové Walhaly.

Valkýra (Die Walküre)
Druhý den je na programu první slavnostní večer Prstenu Niebelungova, Valkýra. Přesně v pět hodin odpoledne se dirigent Ulf Schirmer uklonil tleskajícímu sálu a dal nástup svému výbornému orchestru. Předem podotýkám, že jsem měl možnost tento jediný díl tetralogie vidět v prvním provedení této inscenace před pěti lety a bylo tedy pro mne zajímavé jednak to, že jsem byl již seznámen se scénickými momenty, ale též s úplně jiným pěveckým obsazením, které se u této inscenace v Lipsku často mění. Pak je jeden důvod, který ještě zmíním v textu později.

Za pochmurných úvodních tónů opona odhalila potemnělou scénu znázorňující průřez domu lovce Hundinga. Stavbou prorůstá kmen jasanu a v horní části je místo střechy rovná plocha, na které probíhají paralelní doprovodné akce tří baletních párů, představujících orla, vlka a berana, jež korespondují s tím, co se děje v přízemí obydlí mezi Hundingem (Kanaďan Randall Jakobsh se sytým hlasem), jeho ženou Sieglindou (pěkně zpívající a pohledná Daniela Köhler) a neznámým příchozím hostem – Siegmundem (Novozélanďan Simon O’Neill). Poslední jmenovaný mne velmi zajímal, protože za ním stojí bohatá mezinárodní kariéra zejména v oboru hrdinných tenorových partů wagnerovského repertoáru. Slyšel jsem jej tedy poprvé, ale svým hlasem, byť průrazným, na mne příliš nezapůsobil. Asi mně nebyl úplně příjemný jeho témbr. Rovněž podání hudební fráze „Wälse, Wälse, wo ist mein Schwert…“ jsem slyšel u jiných představitelů mnohdy lépe, i když tón druhého slova Wälse držel O’Neill hodně dlouho. Zde musím srovnávat s vynikajícím mladým izraelským tenorem Guy Manheimem, který byl v dřívějším lipském obsazení určitě lepší a hlavně vzhledem více připomínal mladého hrdinu. Nebudu zde líčit dále známý děj, kdy v sobě naleznou Sieglinda a Siegmund oboustrannou silnou přitažlivost přecházející v lásku, přestože se vyjeví, že jsou vlastně bratr a sestra. Siegmund bez problému vytáhne meč, který kdysi zarazil do pně jasanu neznámý jednooký poutník (Wotan), jenž prohlásil, že bude patřit tomu, komu se jej podaří vytáhnout. A již nastává dosti dlouhá přestávka.

Teď ale musím sdělit, proč se vracím k Valkýře, kterou jsem zde již dříve viděl. Možná že Alberichovo prokletí a zmar těm, kteří vlastní zlatý prsten, zasáhlo částečně i nás, ač jsme jej vlastnili jen zobrazený při složení čtyř programů k jednotlivým večerům. O pauze jsme si zaskočili k autu zaparkovanému v ulici velmi blízko budovy opery. K našemu nemilému překvapení jsme nalezli neznámými vandaly rozbité okno; naše zavazadla byla odcizena. Vše bylo vyšetřováno velmi podrobně vstřícně a ohleduplně se chovajícími policisty… Do divadla jsme se ale již bohužel nevrátili. Vzpomínám tedy na Valkýru viděnou v Lipsku před lety.

V druhém dějství se nacházíme ve Wotanově rezidenci, která je na rozdíl od novotou zářící v úvodním Zlatě Rýna v již poněkud zchátralém stavu. Bohyně Fricka (Karin Lowelius, minule Katrin Göring) táhne na řetězech dvě kroutící se postavy s beraními rohy a žádá Wotana (nám již známý Iain Paterson, dříve Markus Marquardt), aby v souboji s Hundingem Siegmunda nenechal zvítězit. Proběhne boj a v důsledku zásahu Wotanova kopí do Siegmundova meče je ten vzápětí zastřelen Hundingovou puškou. Z posledního dějství uvedu jeden hlavní efektní scénický moment, samozřejmě hudebně nejvíce známou legendární „Jízdu Valkýr“, kde osm Valkýr sváží padlé hrdiny. V levé části jeviště divák uvidí před sebou šikmou stěnu dvoupatrové stavby s řadou otvorů připomínající koloseum. Ve spodních otvorech stojí Valkýry v khaki vojenských oděvech s puškami. V patře nad nimi pak jejich bíle odění dvojníci s helmami na hlavách, které znázorňují koně. Zde bych vložil zmínku o legendárním Valkýřině koni jménem Grane. Ten je režisérkou znázorněn jako lidská mutace tanečníkem a doprovází v různých situacích svou paní až do jejího konce. Vskutku netradiční a ojedinělý nápad mající vysvětlující smysl. V inscenacích jiných divadel je třeba prezentován kůň živý, jeho realistická maketa nebo projekce. Napravo na mírně šikmé ploše a i vepředu jsou pak seřazeny v řadách bílé vysoké holínky padlých hrdinů-bojovníků. Brünnhilda (zdejší protagonistka Christiane Libor, minule Eva Johansson) se Sieglindou prosí marně své sestry Valkýry o pomoc před rozhněvaným Wotanem. Sieglinda, která čeká Siegmundovo dítě, nachází útulek v Alberichově sluji. Velmi působivé bylo též závěrečné Wotanovo loučení a scéna s ohněm. Brünnhilda je odsouzena ke svému spánku na vyvýšeném katafalku, okolo něhož vzplane oheň, který ji má chránit a nepustit k ní nikoho jiného než opravdového hrdinu a muže. Za krásně hudebně zahraného závěru opera končila. Mohutný zasloužený závěrečný aplaus a řada opon tehdy a dnes určitě také…

Co říci závěrem. Velmi kvalitně nastudovaná inscenace všech čtyř večerů se rodila přes dva roky. Obdivuhodný výkon orchestru Gewandhausu v čele s jeho šéfem Ulfem Schirmerem, který vše nastudoval bez alternace. Obrovská snaha domácích i hostujících sólistů (i když to nebyly hvězdy první velikosti jako třeba Jonas Kaufmann). Těšme se tedy za týden na další dva díly Wagnerovy tetralogie a přejme si, aby byly ještě působivější a úspěšnější, nežli ty první.

 

 

Das Rheingold
Oper Leipzig – psáno z představení 6. dubna 2019

Hudební nastudování: Ulf Schirmer
Gewandhausorchester

Inscenace: Rosamund Gilmore
Výprava: Carl Friedrich Oberle
Kostýmy: Nicola Reichert
Světla: Michael Röger
Dramaturgie: Christian Geltinger

Fricka: Karin Lovelius
Freia: Gabriela Scherer
Erda: Henriette Gödde
Woglinde: Magdalena Hinterdobler
Wellgunde: Sandra Maxheimer
Floßhilde: Sandra Fechner
Wotan: Iain Paterson
Donner: Anooshah Golesorkhi
Froh: Sven Hjörleifsson
Loge: Thomas Mohr
Fasolt: Sebastian Pilgrim
Fafner: James Moellenhoff
Alberich: Martin Winkler
Mime: Dan Karlström

Die Walküre
Oper Leipzig – psáno z představení 7. dubna 2019

Hudební nastudování: Ulf Schirmer
Gewandhausorchester

Inscenace: Rosamund Gilmore
Výprava: Carl Friedrich Oberle
Kostýmy: Nicola Reichert
Světla: Michael Röger
Dramaturgie: Christian Geltinger

Sieglinde: Daniela Köhler
Brünnhilde: Christiane Libor
Fricka: Karin Lovelius
Gerhilde: Gabriela Scherer
Ortlinde: Magdalena Hinterdobler
Waltraute: Monica Mascus
Schwertleite: Sandra Fechner
Helmwige: Morenike Fadayomi
Siegrune: Sandra Maxheimer
Grimgerde: Stephanie Weiss
Rossweiße: Sarah Alexandra Hudarew
Siegmund: Simon O´Neill
Hunding: Randall Jakobsh
Wotan: Iain Paterson
Grane: Ziv Frenkel