Ohromující tečka Moravského podzimu

Rezervační systém Filharmonie Brno hlásí pro tento večer vyprodáno. Uvítací slova ředitelky filharmonie Marie Kučerové děkují publiku, že se tak na letošním ročníku nestalo poprvé. Těmito díky uvádí závěrečný a dle jejích slov „nejvýznamnější“ večer celého festivalu. Mladá mysl se samozřejmě snaží okamžitě brojit proti těmto velkým slovům, příliš dlouho jí to ovšem tentokrát nevydrží. V rámci Britského a ruského dne publikum naplněného Janáčkova divadla přichází pozdravit i patroni takto laděného večera. Výrokem „Hudba sjednocuje, hudba nemá hranice“ velvyslance Sergeje B. Kiseljova a roztomilou češtinou velvyslankyně Jan Thompson.Dva týdny velmi náročného a bohatého programu letošního ročníku jsou tedy u konce a nabízí se zde prostor pro bilancování. Jelikož jsme se o to snažili postupně v jednotlivých částech, tak alespoň krátce: dvouletá periodicita festivalu velmi prospěla. Stejně tak snaha o propracovanější a tematicky tak nesvazující dramaturgii pozvedla jak úroveň, tak určitou barevnost programu, která tak nemusela být nutně fixovaná pouze na nejsilnější návštěvnickou základnu. Paradoxně to byl ovšem jeden z mála kroků, která „nově“ směřující organizace podnikla. Celková propagace mimo klasická a tradiční místa pořád ještě pokulhávala a působila přinejmenším zmateně. Jak moc ovšem jsou tato slova tesatelná do kamene, to ukáže zřejmě až na festivalu probíhající sociologický výzkum. Kurz je správný!

Závěrečný koncert
Těžko popisovat zážitek plynoucí z hvězd takového formátu, jež vystoupily na závěrečném večeru Moravského podzimu. Kritické „oko“ nezřídka kdy prostě sklouzlo do „pouhého“ kochání se brilantním zvukem linoucím se z pódia. Obrovitost postavená jak na síle zvukové, v prvních momentech ztělesňovaná schopností vytěžit maximum z prostorového rozložení smyčců. S podporou bezchybné a velmi energicky znějící dechové sekce se tak dotvářel obrovsky hutný a strojově přesný dojem. Taková byla úvodní skladba Waverley – předehra op. 1 Hectora Berlioze v podání Londýnského symfonického orchestru pod vedením Valerije Gergijeva. Těm všem bude patřit celý dnešní večer.Prořídnutí orchestru předznamenalo příchod Písní letní noci, cyklu šesti písní na texty z Gautierovy básnické sbírky Komedie smrti. Před orchestr přichází mezzosopranistka Karen Cargill. Zvolená hlasová poloha společně s velmi zvukově úsporným stylem ve mně zpočátku vyvolávala dojem přílišné opatrnosti. Po delším poslechu ovšem vše začalo do sebe nádherně zapadat. Po hromovém úvodu nastal neskutečně příjemný útlum v podobě intimní zpovědi, která se nikam nepotřebovala, a daným tématem ani nemohla, hnát dopředu. Pětidílným příběhem dvou nešťastných srdcí nás orchestr provázel s neskutečnou křehkostí. Bylo opravdu zvláštní si uvědomit, že najednou se musí ucho bystřit mnohem více, a pouhé poslouchání jednoduše servírovaných hlasitých vjemů se najednou mění v jemnou a soustředěně plnohodnotnou recepci. Nehledě na dílčí momenty až v poslední části – v hořkém „vysvobození“ hudba vylezla z ulity intimity a krásně něžné ponurosti a vyplula do závěrečné části. Do Neznámého ostrova.Vidět naživo dirigentskou práci Valerije Gergijeva je přinejmenším fascinující zážitek. Už samotná pozornost, již mu členové orchestru bezezbytku věnují, je patrná od prvního momentu. V podstatě ihned od jeho samotného příchodu. Vždy jen krátký oční kontakt a všichni nastupují jako jeden muž. Typické gesto třesení rukou se sluchově dá rozpoznat ihned a později je to zvukově přesně znát, aniž by jej člověk neustále sledoval.Není tomu jinak ani u Fantastické symfonie, která završuje velmi vydatnou plejádu děl znějících na letošním Moravském podzimu. Londýnský symfonický orchestr je již zpátky v plné síle a je to znát. Úvodní z pěti částí symfonie se výrazově drží ještě poměrně zkrátka. Plnost ještě sice není úplná (samozřejmě záměrně), jednotlivé zdvihy, skoky a přelívání a přeměny dynamik zní ovšem ve své přesnosti opravdu neskutečně. Rovněž přesnost a důraz v akcentech již teď vykresluje obraz dopadnuvší nabroušené sekery katovského mistra. Hutnost kontrabasů působí rovněž nevídaně, když zlověstně doslova rezonuje celým sálem. Po přidání žesťů už snad nikdo nepochybuje o tom, že hudbu lze opravdu cítit celým tělem.

Snad chtělo by se říci, jak nepříjemně sladké a zbytečně doslovné je následující vykreslení slavnostního bálu. Dojem dokonale straussovského valčíku ovšem už od začátku cosi nenápadně narušuje. Výborně vykreslené postupné prolínání oné jistoty s šokem, jež působí shledání se svou idée fixe, spojnicí celého symfonického díla. Lásky, jež mu v závěru způsobí smrt. Opravdu citlivě, s přiměřeným přeléváním vážnosti a konečně i gradováním hluboce vytěžila sílu tohoto momentu.

Náhlý útěk k prostosti zaznívá ve velmi pevném hobojovém sólu. Orchestr je opět krásně „na špičkách.“ K tomu ostrá stupnice. Takto ovšem orchestr nesetrvá dlouho díky opět až fyzickému ztvárnění bouře. Po její první vlně následuje přednáška o tom, co to znamená hrát (!) orchestrální pianissimo. Znovu a znovu ozývající se vzlykání (či odevzdávání se) hoboje, k němuž se přidávají tympány. Ty zcela bez zbytečného rámusu nutí zadržovat dech tak, jak by nesvedlo sebevětší hromobití. Takto Berliozovi zněla smrt.

V části Pochod na popraviště se opět přidávají dlouze odpočívající a velmi čerstvě probuzené žestě. Jejich síla je hrozivá. K tomu je vhodné znovu zaměřit pozornost na Valerije Abisaloviče Gergijeva. Čerpat hluboké zapálení, koncentrovanost a obrovský prožitek není jen na publiku. Dirigent zde velmi energicky přenáší hudební těžiště napříč celou instrumentací. Efekt je obrovský.

Hlava ve snu popraveného novoromantického hrdiny nestačí ani pořádně dopadnout. Závěrečná část je nasazena hned. A to je dobře. Rozeznívá se pokřiveně žoviální instrumentace. Vytvoření obrazu drogy devatenáctého století je zde nasnadě. Celé to zní, jako by to do Fantastické symfonie ani nepatřilo. Jako by to bylo odjinud. Hravý rytmus střídají zlověstně příkré tahy smyčce, do zaznívajícího zvonu se ozývá až syrově popová melodie hlubokých žesťů. Těsně před samotným koncem se citované Dies irae vyjeví snad jako odkaz na smrt Ludviga van Beethovena, jenž umírá rok před začátkem psaní Fantastické symfonie. Ve hřbitovním reji čarodějnic popravený hrdina znovu uzří svou milovanou bytost. Zcela nekompromisní závěr nekompromisního hudebního zážitku na trase přímého expresu Londýn–Moskva. Publikum reaguje ihned a zvedá se jako obrovská nadšená vlna k bouřlivým ovacím. Síla osobnosti dirigenta přeznívá celou symfonii. Když gesty vyzývá části orchestru ke zvednutí se, publikum se mění ve fotbalový stadion burácivě oslavující oblíbený tým večera.

Hodnocení autora recenze: 95 %

Britský a ruský den
Závěrečný koncert
London Symphony Orchestra
Dirigent Valerij Gergijev
Karen Cargill (mezzosoprán)
8. listopadu 2013 Janáčkovo divadlo Brno

program:
Hector Berlioz: Waverley, předehra op. 1
Hector Berlioz: Les nuits d´été op. 7
Hector Berlioz: Fantastická symfonie op. 14

www.mhf-brno.cz/moravsky-podzim

Foto Moravský podzim – Petr Francán