Ohromující tečka Moravského podzimu

  1. 1
  2. 2

Rezervační systém Filharmonie Brno hlásí pro tento večer vyprodáno. Uvítací slova ředitelky filharmonie Marie Kučerové děkují publiku, že se tak na letošním ročníku nestalo poprvé. Těmito díky uvádí závěrečný a dle jejích slov „nejvýznamnější“ večer celého festivalu. Mladá mysl se samozřejmě snaží okamžitě brojit proti těmto velkým slovům, příliš dlouho jí to ovšem tentokrát nevydrží. V rámci Britského a ruského dne publikum naplněného Janáčkova divadla přichází pozdravit i patroni takto laděného večera. Výrokem „Hudba sjednocuje, hudba nemá hranice“ velvyslance Sergeje B. Kiseljova a roztomilou češtinou velvyslankyně Jan Thompson.Dva týdny velmi náročného a bohatého programu letošního ročníku jsou tedy u konce a nabízí se zde prostor pro bilancování. Jelikož jsme se o to snažili postupně v jednotlivých částech, tak alespoň krátce: dvouletá periodicita festivalu velmi prospěla. Stejně tak snaha o propracovanější a tematicky tak nesvazující dramaturgii pozvedla jak úroveň, tak určitou barevnost programu, která tak nemusela být nutně fixovaná pouze na nejsilnější návštěvnickou základnu. Paradoxně to byl ovšem jeden z mála kroků, která „nově“ směřující organizace podnikla. Celková propagace mimo klasická a tradiční místa pořád ještě pokulhávala a působila přinejmenším zmateně. Jak moc ovšem jsou tato slova tesatelná do kamene, to ukáže zřejmě až na festivalu probíhající sociologický výzkum. Kurz je správný!

Závěrečný koncert
Těžko popisovat zážitek plynoucí z hvězd takového formátu, jež vystoupily na závěrečném večeru Moravského podzimu. Kritické „oko“ nezřídka kdy prostě sklouzlo do „pouhého“ kochání se brilantním zvukem linoucím se z pódia. Obrovitost postavená jak na síle zvukové, v prvních momentech ztělesňovaná schopností vytěžit maximum z prostorového rozložení smyčců. S podporou bezchybné a velmi energicky znějící dechové sekce se tak dotvářel obrovsky hutný a strojově přesný dojem. Taková byla úvodní skladba Waverley – předehra op. 1 Hectora Berlioze v podání Londýnského symfonického orchestru pod vedením Valerije Gergijeva. Těm všem bude patřit celý dnešní večer.Prořídnutí orchestru předznamenalo příchod Písní letní noci, cyklu šesti písní na texty z Gautierovy básnické sbírky Komedie smrti. Před orchestr přichází mezzosopranistka Karen Cargill. Zvolená hlasová poloha společně s velmi zvukově úsporným stylem ve mně zpočátku vyvolávala dojem přílišné opatrnosti. Po delším poslechu ovšem vše začalo do sebe nádherně zapadat. Po hromovém úvodu nastal neskutečně příjemný útlum v podobě intimní zpovědi, která se nikam nepotřebovala, a daným tématem ani nemohla, hnát dopředu. Pětidílným příběhem dvou nešťastných srdcí nás orchestr provázel s neskutečnou křehkostí. Bylo opravdu zvláštní si uvědomit, že najednou se musí ucho bystřit mnohem více, a pouhé poslouchání jednoduše servírovaných hlasitých vjemů se najednou mění v jemnou a soustředěně plnohodnotnou recepci. Nehledě na dílčí momenty až v poslední části – v hořkém „vysvobození“ hudba vylezla z ulity intimity a krásně něžné ponurosti a vyplula do závěrečné části. Do Neznámého ostrova.Vidět naživo dirigentskou práci Valerije Gergijeva je přinejmenším fascinující zážitek. Už samotná pozornost, již mu členové orchestru bezezbytku věnují, je patrná od prvního momentu. V podstatě ihned od jeho samotného příchodu. Vždy jen krátký oční kontakt a všichni nastupují jako jeden muž. Typické gesto třesení rukou se sluchově dá rozpoznat ihned a později je to zvukově přesně znát, aniž by jej člověk neustále sledoval.Není tomu jinak ani u Fantastické symfonie, která završuje velmi vydatnou plejádu děl znějících na letošním Moravském podzimu. Londýnský symfonický orchestr je již zpátky v plné síle a je to znát. Úvodní z pěti částí symfonie se výrazově drží ještě poměrně zkrátka. Plnost ještě sice není úplná (samozřejmě záměrně), jednotlivé zdvihy, skoky a přelívání a přeměny dynamik zní ovšem ve své přesnosti opravdu neskutečně. Rovněž přesnost a důraz v akcentech již teď vykresluje obraz dopadnuvší nabroušené sekery katovského mistra. Hutnost kontrabasů působí rovněž nevídaně, když zlověstně doslova rezonuje celým sálem. Po přidání žesťů už snad nikdo nepochybuje o tom, že hudbu lze opravdu cítit celým tělem.

Snad chtělo by se říci, jak nepříjemně sladké a zbytečně doslovné je následující vykreslení slavnostního bálu. Dojem dokonale straussovského valčíku ovšem už od začátku cosi nenápadně narušuje. Výborně vykreslené postupné prolínání oné jistoty s šokem, jež působí shledání se svou idée fixe, spojnicí celého symfonického díla. Lásky, jež mu v závěru způsobí smrt. Opravdu citlivě, s přiměřeným přeléváním vážnosti a konečně i gradováním hluboce vytěžila sílu tohoto momentu.

Náhlý útěk k prostosti zaznívá ve velmi pevném hobojovém sólu. Orchestr je opět krásně „na špičkách.“ K tomu ostrá stupnice. Takto ovšem orchestr nesetrvá dlouho díky opět až fyzickému ztvárnění bouře. Po její první vlně následuje přednáška o tom, co to znamená hrát (!) orchestrální pianissimo. Znovu a znovu ozývající se vzlykání (či odevzdávání se) hoboje, k němuž se přidávají tympány. Ty zcela bez zbytečného rámusu nutí zadržovat dech tak, jak by nesvedlo sebevětší hromobití. Takto Berliozovi zněla smrt.

V části Pochod na popraviště se opět přidávají dlouze odpočívající a velmi čerstvě probuzené žestě. Jejich síla je hrozivá. K tomu je vhodné znovu zaměřit pozornost na Valerije Abisaloviče Gergijeva. Čerpat hluboké zapálení, koncentrovanost a obrovský prožitek není jen na publiku. Dirigent zde velmi energicky přenáší hudební těžiště napříč celou instrumentací. Efekt je obrovský.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - London Symphony Orchestra & V.Gergijev (Moravský podzim 2013)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na