Olivier Latry patří k nejrespektovanějším osobnostem varhanního světa, mimo jiné jako titulární varhaník pařížské katedrály Notre-Dame. Pražskému publiku se nepředstavil poprvé, avšak tentokrát šlo o jeho první vystoupení ve Smetanově síni Obecního domu v rámci cyklu varhanních recitálů. Program navíc sliboval i Latryho pověstné improvizace, které patří k vrcholům jeho koncertních vystoupení a zároveň k tradici francouzské varhanní školy a liturgické praxe.
Dramaturgie recitálu byla vystavěna na autorech, jejichž díla jsou pilíři varhanní literatury, avšak program nesázel pouze na nejproslulejší skladby. Obsah koncertu lákal na jména jako Johann Sebastian Bach, César Franck, Charles-Maria Widor a Maurice Duruflé. Takto koncipovaný program propojuje barokní tradici s francouzskou romantickou a moderní varhanní estetikou, což zároveň odpovídá Latryho interpretační specializaci. Dramaturgie tak nabízela jak kontrast stylů, tak možnost plně rozvinout barevné i výrazové možnosti nástroje ve Smetanově síni a dovednost interpreta přizpůsobit registraci programu tomuto konkrétnímu nástroji.
Recitál byl zahájen transkripcemi Bachových nevarhanních děl
Olivier Latry zahájil recitál transkripcí slavné Bachovy Ciaccony, z Houslové partity č. 2 d-moll (BWV 1004). Transkripci díla provedl Henri Messerer, francouzský romantický varhaník a skladatel z přelomu 19. a 20. století. Ve stejném duchu byla vedena i Latryho interpretace díla, kdy využil romantického potenciálu nástroje ve Smetanově síni. A s ohledem na dobu vzniku této transkripce k interpretaci přistoupil. Příkladem může být romantické pojetí registrace, používání žaluzie a v romantickém duchu vedená agogika v rámci tohoto díla. Latry je znám svým brilantním a virtuózním přístupem k interpretaci francouzské hudby a jeho nahrávky považuje většina varhaníků za referenční. S tímto tvrzením se nedá zcela souhlasit v případě volby tohoto Bachova díla, neboť i tak ostřílený interpret, kterým Latry bezpochyby je, se dopustil několika technických nepřesností v úvodních variacích a později mohlo posluchače vyrušit i drobné zaváhání během střídání manuálů při změně registrace.
Následovala opět transkripce, tentokrát Flétnové sonáty Es-dur (BWV 1031), konkrétně Siciliány. Transkripce napsaná francouzským varhaníkem a skladatelem Louisem Viernem, byla protipólem k prvnímu číslu recitálu. Velmi zajímavě působilo použití jazykového rejstříku Klarinet 8´s jiným flétnovým rejstříkem, jenž Latry využíval k dialogu mezi hlasy.
Johann Sebastian Bach je považován za největšího skladatele varhanní hudby. Zůstává tedy otázkou, zda je nutné přepisovat jeho skladby pro ostatní nástroje do varhanních transkripcí a zdali se tím nevytrácí původní záměr skladatele, který je chápán světovou veřejností za etalon varhanní hudby a má tedy co nabídnout právě z této oblasti. Do dramaturgie koncertu však zapadly přepisy tím, že je zpracovali francouzští romantičtí skladatelé.
Olivier Latry ve svém živlu
Třetím dílem vplul Latry do svých výsostných vod – totiž mezi skladatele romantické a pozdně romantické varhanní literatury. Chorál č. 3 a-moll od Césara Francka zahájil Latry přímočarým a technicky zcela přesvědčivým způsobem. I v rychlých pasážích úvodního toccatového stylu bylo rozumět každému tónu, který interpret vyhrál s maximální precizností. Jestliže u předchozích dvou Bachů byla místy artikulace nepřesvědčivá, u Francka již toto neplatilo. V prostřední části skladby Latry vynikajícím způsobem budoval napětí a celý výkon podpořila práce s žaluzií, která je pro toto Franckovo dílo naprosto klíčová. Za vrchol Latryho muzikálního projevu považuji určitý nesynchron mezi hlavním melodicko-rytmickým transparentem v pravé ruce a doprovodnými hlasy v ruce levé a pedálu. Tento nesynchron, typický především pro klavírní romantickou hru, je velmi obtížné vytvořit na varhany tak, aby záměr dával smysl. Nicméně Latry se toho zhostil brilantně. V závěrečné části Franckova chorálu Latry budoval napětí a skvěle dokázal pracovat s časem v místech, kde to tato skladba vyžaduje. Samotné finále skladby, kde Latry využil plného zvukového potenciálu varhan ve Smetanově síni předvedl s mladickou vervou.
Po Franckově chorálu následovala II. věta (Andante sostenuto) ze Symfonie č. 9 pro varhany „Gotické“, op. 70 od Charlese-Marie Widora. Za zmínku stojí velmi pěkně a barevně připravená registrace a výborná práce s agogikou této volné věty. Právě citlivý přístup k agogice dělá z Latryho jednoho z nejlepších varhaníků své doby.
Pátou skladbou recitálu byly Litanie od Jehana Alaina (JA 119), bratra slavné francouzské varhanice Marie-Claire Alain. V této skladbě se Olivier Latry naplno sžil s prostorem Smetanovy síně, což opět dosvědčuje vynikající práce s časem a s akustikou sálu. Latry s naprostým přehledem provedl tento kus. Skladba se nesla sálem suverénně, s nekompromisní rozhodností, jistotou a zároveň pokorou ke slavnému varhanickému rodu Alainů.
Vrchol koncertu se značkou Alain
Výborným dramaturgickým tahem bylo zařazení díla Preludium a fuga na jméno Alain
op. 7, francouzského skladatele 20. století Maurice Duruflého. Zde Latry mohl naplno prokázat svoji virtuozitu, kdy ta po celou plochu preludia rezonovala v prostoru mezi posluchači. Latry i velmi obtížná a technicky náročná místa zahrál s lehkostí a přehledem, jak je příznačné pro vyzrálého interpreta. Hlavní motiv tohoto díla vychází právě z Alainových Litanií. Virtuozitu i nadhled interpret uchoval i pro druhou část – fugu, kde jasně a srozumitelným způsobem pracoval s vedením hlasů, aby dospěl do majestátního finále.
České téma z rukou a nohou Francouze
Olivier Latry pak v Praze předvedl i své uznávané umění improvizace. Českého posluchače jistě potěšilo, že za téma si vybral píseň Ej lásko, lásko. Zdali je tento výběr náhodný anebo tím chtěl Latry potěšit i českou varhanní obec, zůstane nejspíše otázkou, neboť právě toto téma má zpracované Petr Eben ve svém díle Labyrint světa a ráj srdce. Zcela určitě byla improvizace z části připravena, neboť interpret používal uložené kombinace rejstříků ve varhanách. O připravenosti svědčí skutečnost, že před improvizací vytáhl list s notovým zápisem tématu, přestože předchozí program odehrál zpaměti, jak je typické pro francouzskou varhanní školu současnosti. V improvizaci skvěle pracoval s tématem, kde se také uplatnily jeho zkušenosti získané během studia skladby na pařížské konzervatoři. Subjektivně jsem cítil z improvizace silný vliv současné francouzské varhanní hudby, ovšem s harmoniemi a skladebními postupy blízkými Sukovi a Dvořákovi.
Publikum si následně potleskem vyprosilo přídavek. Jednalo se o skladbu Carillon de Westminster od Louise Vierna. Tato slavná varhanní skladba tak zazněla charakteristicky po poledni a odzvonila tak symbolicky závěr recitálu. Publikum odměnilo Latryho bouřlivým potleskem ve stoje a téměř vyprodaná Smetanova síň si mohla vychutnat referenční pojetí tohoto díla, které bývá díky své délce častěji zařazováno do hlavního programu nežli jako přídavek.
Celkový dojem z koncertu
Olivier Latry i ve svých 64 letech, hraje a působí jako mladík, ovšem s jasně promyšlenou koncepcí programu. Zůstává však otázkou, zda bylo nutné zařadit i Bachovy transkripce, protože Bachovo dílo nepatří k Latryho nejsilnějším stránkám. Zvolená tempa ostatních skladeb, artikulace a agogika působí na posluchače přesvědčivým a neomylným dojmem stejně jako citlivá volba rejstříků a celkové pojetí registrace. Latry interpretuje závažná díla francouzské varhanní literatury s lehkostí jemu vlastní. Interpret se též bravurně vypořádal s akusticky specifickým prostorem Smetanovy síně Obecního domu v Praze.
Olivier Latry – Varhanní recitál
28. Března 2026, 11:00 hodin
Obecní dům, Smetanova síň, Praha
Program
Johann Sebastian Bach: Houslová partita č. 2 d moll, BWV 1004: Chaconne ar. Henri Messerer
Johann Sebastian Bach: Flétnová sonáta Es-dur, BWV 1031: Sicilienne ar. Luis Vierne
César Franck: Chorál č. 3 a moll
Charles-Marie Widor: Gotická symfonie č. 9 pro varhany op. 70: II. Andante Sostenuto
Jehan Alain: Litanie JA 119
Maurice Duruflé: Preludium a fuga na jméno Alain op. 7
Improvizace
Účinkující
Olivier Latry – varhany
Hodnocení: 95 %
