Hřích mezi kostelními lavicemi
Inscenace začínajícího režiséra Vladimíra Johna si na prvním místě zaslouží pochvalu za divácky atraktivní vizuální stránku. Děj umístil do fantazijně historizující scény Petra Vítka. Jedná se o uzavřenou vysokou dekoraci, která představuje v první půli stylizované kostelní či klášterní prostředí, ve druhé půli se tatáž dekorace lehce obmění na méně sakrální rezidenční komnatu se svíčkami u portrétu mrtvého Komtura. Zde se pak odehrává celý zbytek inscenace. V každém případě je dobré vyzdvihnout, jak dekorace funguje pro pěvce akusticky. Zasazení do prostředí chrámu a církevní rezidence navíc koresponduje s olomouckým historickým prostředím.
Neustále přítomné reference na sakrálno staví režie do prudkého kontrastu se smyslností a často naturalistickým zobrazením sexuality. Hned v předehře inscenuje Vladimír John tři dějové momenty – souboj Dona Giovanniho, divokou soulož Giovanniho s Donnou Annou a svatbu Zerliny s Masettem, které oddává postava kardinála, aby se záhy ukázalo, že onen kardinál je Komtur.
Anatomie zhýralého hejska
Koncepčně modeluje John jednotlivé postavy do maximálních extrémů, které mu libreto umožňuje. Giovanni je uvěřitelně zhýralý šlechtický hejsek, kterému není žádná špatnost cizí. Nejenže s gustem souloží s Donnou Annou mezi kostelními lavicemi, nakládá s agresivní Donnou Elvirou jako s odpadem, s největším potěšením orchestruje skupinové orgie, dopřává si extázi, peprně uráží Komturovu sochu (zde spíše Komturovo zjevení), ale nejsou mu cizí ani náznaky homosexuálních hrátek s Leporellem.
Ten v kontrastu k Giovannimu žije v neustálém strachu, že oba špatně skončí. I vesnická dívka Zerlina si dovolí k Leporellovi chovat, jako kdyby nešlo o sluhu tak významného pána, tedy někoho stále ještě výše postaveného, než je ona sama. Loajalita ke svému pánovi je u něj pouze vynucovaná násilím. Nepůsobí tak jako spolupachatel, jak se často zobrazuje, ale spíš jako osudem semletý vykonavatel příkazů, který již nemůže vystoupit z vlaku, do kterého kdysi nastoupil.
Další slaboch je Masetto – nejenže ho podvede Zerlina, ale dostává na frak i od sobě rovných. Jeho libretem již danou jednoduchost doplnil John opileckou ostudou na vlastní svatbě. Tím se prohlubuje ještě více statusová asymetrie mezi ním a Giovannim, který však Zerlinu spíše predátorsky nahání, než by ji spontánně pletl hlavu svým charizmatem.
Salám, chtíč a apetit zmaru
Závěrečná hostina, kterou Giovanni uspořádá na marách, na kterých byl na začátku odnesen mrtvý Komtur, je vyobrazena s gustem a silně naturalistickým smyslem pro detail. Ve spoustě inscenací bývá ono přejídání, které Leporello zhnuseně komentuje „Ah, che barbaro appetito!“ jen jemně naznačeno, aby se představiteli Giovanniho dobře zpívalo. V olomoucké inscenaci se však Daniel Kfelíř musí cpát pořádně. Nejprve šiškou salámu, poté hrozny a jako gag mu Leporello vytáhne z poklopce dvě dlouhé klobásky a polije ho z výšky lahví šampaňského.
Don Ottavio není zatlačen do pozadí, je mu poměrně dlouho ponechána jeho póza „statečného ochránce“ temperamentní Donny Anny, která ho nicméně už dávno s Giovannim podvádí. To sice libreto explicitně neobsahuje, ale je to jeden z pochopitelných výkladů. Ve chvíli, kdy však prozře, se Ottavio s hysterickou Annou dostává do dramatických hádek. V Johnově režii se ale pak řeší, jakým způsobem zobrazit skomírající tendenci vztahu Anny a Ottavia a dovršit jejich příběh. Pokud se hraje tzv. vídeňská verze se závěrečnou moralitou, dozvíme se, že Anna odkládá sňatek o rok, tak tomu však v Olomouci není. V recitativu „Crudele? Ah! No, mio bene“ a následující árii Ottaviovi Anna v podstatě sděluje, že jediný cit, který teď prožívá, je zármutek a nechává jen nepatrný zlomek naděje, že snad jí nebe jednoho dne zbaví bolesti, aby mohla opět plně milovat. To v této inscenaci Ottavio pochopí jako konec definitivní a uraženě odchází se snubním prstenem, který si od ní rovnou nechá vrátit.
Ženské postavy Anny, Elviry a Zerliny vytvarovala režie poměrně originálním způsobem. Da Ponte s Mozartem Elviru zobrazili jako zhrzenou milenku, cyklicky hysterickou, která věří, že najde svůj klid teprve, až přiměje Giovanniho k lítosti nad tím, jak jí ublížil. John se ale zřekl primární interpretace Elviry jako hysterické „stíhačky“. Zobrazil ji jako šlechtičnu v letech, která se již musí podpírat elegantní vycházkovou hůlkou, kterou posléze o Giovanniho zlomí. Jako ženu zralou, ale stále nenacházející klid. V průvodním textu inscenace se dokonce píše o pronásledování „zhrzenou manželkou“. To v Da Ponteho libretu sice není, ale tento motiv se objevuje v jedné z předloh – v Molièrově Donu Juanovi, kde je dokonce zmíněno, že Elviru Juan odvedl z kláštera, oženil se s ní a pak ji opustil. Elvira v Johnově pojetí poté, co nepřesvědčí Giovanniho, aby činil pokání, páchá sebevraždu.
Donna Anna, která bývá tradičně vnímána jako trpící aristokratka, v Olomouci odhazuje masku cnosti a stává se z ní prvořadá hysterka, pro niž je utrpení jen rafinovanou hrou, která má zakrýt její nenasytný chtíč. Stejně tak Zerlina neztrácí čas, je to vypočítavá soudobá pragmatička, která moc dobře ví, že jí nevěra projde. Ví, že má nad Masettem navrch a tak se neobtěžuje byť jen náznakem lítosti – svou nevěru neservíruje s omluvou, ale s pohrdáním. Svého partnera deklasuje, jako by byl jen pouhou položkou inventáře, pouhým doplňkem.
Spojovacím momentem celé režie je postava Komtura. V předehře oddává v kardinálském úboru Zerlinu s Masettem, aby v zápětí chránil svou dceru před násilnickým Giovannim a podlehl mu v boji. To, že kardinál má přiznanou dceru, je poněkud surreálný prvek, ale nerušilo mě to. V hřbitovní scéně stojí v šerosvitu v ambitové chodbě na horizontu a ve finále si pro Giovanniho přichází v oblacích kadidla s mnohametrovou „vlečkou“, kterou Giovanniho obkrouží a zpečetí tak jeho konec. Nejen v této scéně užívá lightdesignér Martin Krupa perfektně dotažené a s hudbou výborně sladěné kouzlo šerosvitu. Zdařilý vizuál doplňují vkusné kostýmy hlavních představitelů a poněkud divočejší kostýmy sboru od Magdaleny Černé (dámy mají na večírku stylizované krinolíny s neonovým světlem).
Inscenaci také svědčí celkově nadstandardní rozpohybovanost. Davové scény obsahují dost divoké sexuální výjevy a zejména Giovannimu a Leporellovi připravila režie mnoho dalších nároků na pohybovou stránku, včetně požadavku kontaktního herectví, které přesvědčivě naplnili. Až jsem obdivoval Daniela Kfelíře v roli Giovanniho, že byl schopen se v některých divokých skocích nezadýchat, kutálet se po scéně a snášet rány holí do rozkroku od rozzuřené Elviry. Stejně tak oceňuji Miloše Horáka, že jako Leporello udržel srozumitelnost v recitativech, kde ho Giovanni často naturalisticky fyzicky šikanoval, škrtil a dusil. Celkově mě osobně na režijním výkonu nejvíce potěšilo, že ani na chvíli se inscenace nepropadla do formy kostýmovaného koncertu.
Komtur, ze kterého mrazí
Z hudebního hlediska přináší nastudování dirigenta Petra Šumníka interpretační pohled na Mozarta, který nebere v úvahu stylové prostředky historicky poučené interpretace. Rychlá tempa jsou velmi prudká, pomalá jsou rozvláčná. Je ale třeba poznamenat, že prudkost temp podpoří napětí v režii. Recitativy doprovázejí elektrické klávesy na cembalový rejstřík s minimální provázaností k dramatickým momentům na jevišti.
Z pěvců si jednoznačné absolutorium večera zaslouží barytonista Daniel Kfelíř, který má pro tuto roli velmi dobré vokální i herecké předpoklady. Jeho Giovanni není jen plakátový svůdce, ale postava s hmatatelným charizmatem a kultivovaným hlasem, který se obejde bez zbytečného vokálního násilí, k němuž postava zpěváky často svádí.
Dobře obsazená je také Radoslava Müller jako Donna Elvira – její projev vokální i herecký je vyvážený a přesvědčivý. Oborově výborná volba. Leporello Miloše Horáka byl vokálně i herecky také vynikající, s velmi pregnantní výslovností a do role vnesl i upřímnou komiku a lidskou hloubku osudem smýkaného sluhy.
Kvalitně dokázal propojit vokální výkon s herectvím také Martin Štolba v roli Masetta. Z dalších rolí nesmím zapomenout na Ramana Hasymaua, jehož Ottavio disponuje příjemnou tenorovou barvou a schopností kantilény – herecky sice bude ještě muset jeho postava teprve dozrát k větší jistotě, ale potenciál je zřejmý. Naopak celkovou zralost a vokální i hereckou flexibilitu vnesl do inscenace šéf opery Jiří Přibyl. Jeho Komtur byl skutečně plnokrevný – pokud lze takové slovo u ducha vůbec použít, z jeho výkonu mě při závěrečném výstupu až zamrazilo. Barbora Perná v roli Donny Anny podala solidní výkon. Anna Moriová jako Zerlina mě osobně nenadchla, ale to je spíše o vkusu a ten má mít každý divák svůj.
Inscenaci věnovalo Moravské divadlo viditelně i slyšitelně velkou péči. Běžte se o tom přesvědčit sami, tenhle olomoucký Don Giovanni za hřích rozhodně stojí.
Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni
8. května 2026, 19:00 hodin
Moravské divadlo Olomouc
Inscenační tým
Režie: Vladimír John
Hudební nastudování a dirigent: Petr Šumník
Dramaturgie: Daniel Jäger
Sbormistr: Michael Dvořák
Scéna: Petr Vítek
Kostýmy: Magdalena Černá
Light design: Martin Krupa
Hudební příprava: Milada Jedličková, Lucie Kaucká
Titulky: Marie Kronbergerová
Účinkující
Don Giovanni: Daniel Kfelíř
Donna Anna: Barbora Perná
Il Commendatore: Jiří Přibyl
Don Ottavio: Raman Hasymau
Donna Elvíra: Radoslava Müller
Leporello: Miloš Horák
Zerlina: Anna Moriová
Masetto: Martin Štolba
Orchestr a sbor Moravského divadla Olomouc
