Olomoucké barokní slavnosti trvají letos již sedmým rokem a staly se tak přirozenou součástí kulturního života, každoročně budící očekávání nových obnovených premiér hudebně dramatických děl nejen období baroka a klasicismu, ale i tvorby soudobé, potažmo neobarokní.
Letošní ročník slavností se koná od 7. do 28. července 2019 a cílí především na turisty ze zahraničí, ale i na domácí hudbymilovné publikum. Nabízí repertoár neotřelý a málo známý, přesto však lákavý. Dvacet čtyři večerů bude letos obsahovat celkem šest různých inscenací, z nichž pět vzniklo nově přímo pro festival. V rámci festivalu zazní díla barokních mistrů, jako je Karl Ditters von Dittersdorf (1739–1799), Johann Heinrich Schmelzer (1620–1680), Pietro Andrea Ziani (1616–1684) a František Antonín Míča (1696–1744), stejně jako neobarokní opery Tomáše Hanzlíka.
Na program barokních slavností plynule navazuje festival Baroko, jehož součástí jsou různé zajímavé koncerty, ale atraktivnější se jistě jeví opery v barokních kostýmech a kulisách, evokující barokní divadelní scénu. Bohatě kolorované kulisy se spouštějí na horizontu za sebou a navozují tak patřičnou scénu. Dokáží simulovat i pohyb vlněním bočních panelů z portálů. Představení jsou realizovaná na replice barokního divadla v prostoru arkádového atria bývalého Jezuitského konviktu krytého skleněnou střechou. Replika je nazvaná Theatrum Schrattenbach, na počest olomouckého biskupa Wolfganga Hannibala Schrattenbacha. Nevelký sál, asi pro 70 lidí, má i arkády a jeho vysoká klenba způsobuje, že se zvuk odráží a zmnohonásobuje v prostoru. Je proto milosrdný i pro menší a málo školené hlasy.
Komorní soubor čítá několik sólistů a sboristů, včetně kontratenoru a kontraaltu. Herci hrají ve stylizovaných barokních kostýmech s vysokými nástavbami na hlavách a používají hojně barokní gestiku. Původní texty v latině, jejichž překlad do češtiny je promítán v titulcích, si herci užívají s nadhledem a humorem. Orchestr o osmi hudebnících, čítající v tomto případě sopránový a altový saxofon, lesní roh, fagot, dvoje housle, pozitiv a kladívkový klavír, kontrabas a tympány, si vede velmi zdatně, hraje relativně čistě a přesně.
Duší souboru je evidentně renesanční osobnost: skladatel, dirigent, výtvarník i režisér Tomáš Hanzlík. Ten je nadšeným realizátorem celého projektu, odkazující na historii osobnosti biskupa a kardinála Wolfganga Hannibala Schrattenbacha, který byl spíše bohémem, než teologem a do svého působiště v Kroměříži si přivezl z Itálie hudebníky znalé operního řemesla. V roce 1727 se ke kardinálovým narozeninám hrála opera Endymio, ze které se dochoval pouze latinský text, zatímco hudba se ztratila. O rekonstrukci opery se zasloužil právě Tomáš Hanzlík, který na libreto zkomponoval neobarokní hudbu, velmi autenticky znějící, byť zvuk saxofonu posluchače mate a synkopovaná rytmizace některých árií také. Jde však o hudbu velmi svěží a instrumentačně plnou.
V titulní roli Endymia se představil Vojtěch Pačák, příjemný kontratenor s jistotou ve výrazu, role Aurilly se zhostil Stefan Kunath s plným altem, jako Thyrsus zpíval menším tenorem Vincenc Ignác Novotný, v roli Sylvana zaujal Jiří Poláček se sympaticky znějícím barytonem. Jako Diana svítila průrazným sopránem Markéta Israel Večeřová a roztomilostí oplýval Šimon Hron v roli Amora.
Před tímto kusem se hrála menší jednoaktovka Piramo e Thisbe, opět s hudbou od autora Tomáše Hanzlíka. Tato miniaturní hříčka o nešťastné lásce, předobrazu Romea a Julie, pouze o třech lidech, působila ještě více naivně, přesto však mile. Účinkovala půvabná Eliška Zajícová, příjemný mezzosoprán, jako Thisbe a Vincenc Ignác Novotný s méně barevným tenorem a nesmělým projevem, hříčku uvedl prologem sám Ovidius v podání Jiřího Poláčka a uzavřel Génius Olomouce s červeno-bílými kostkovanými křídly v podání Markéty Israel Večeřové, v této roli velmi nejisté. Představení byl přítomen i „kardinál Schrattenbach“, který před představením požehnal publiku.
Souboru je nutné vyslovit obdiv, s jakou erudicí a elánem se projektu zhostili, je třeba jim popřát, aby jim toto nadšení vydrželo a aby své umění posouvali ke stále lepším výkonům. Město Olomouc si jistě své Barokní slavnosti zaslouží, protože mu dělají čest.
Hodnocení autorky recenze: 80%
