Olomoucké Vlastivědné muzeum na festivalu Baroko ožilo kouzlem vídeňských salonů

Notturno a jemná práce s dynamikou

Tento choceňský rodák, Václav Tomáš Matějka, jenž se ve Vídni etabloval jako hudebník, pedagog a oblíbený skladatel kytarové a komorní hudby, patřil na počátku 19. století k těm, co obohatili vídeňskou hudební scénu o nové výrazové možnosti tehdy moderní šestistrunné kytary. Jeho skladby, promyšlené, často vícehlasé a rytmicky vytříbené, dokazují, že i nástroj spojovaný s domácím muzicírováním může být nositelem hlubšího hudebního sdělení. Matějka, který ve své době odmítal kompromisy laciné efektnosti, hledal v hudbě osobitou poezii a víc než pouhou virtuozitu – a právě v tomto duchu ožil jeho svět i v rámci festivalu Baroko.

O+

Notturno op. 21 je pětivětý cyklus, který ukazuje Matějku jako skladatele s vytříbeným smyslem pro formu i zvukovou rovnováhu. První věta je psána v sonátové formě: úvodní téma prezentovala flétna s doprovodnou harmonickou strukturou v kytaře a viole. V roli vedlejšího tématu se kytara překvapivě dostala do popředí, kde rozehrála lyrickou melodii s širokými oblouky, jež měly téměř zpěvnost klavírní fráze. Po repetované expozici následovalo provedení s melodickými vzestupy a skoky, ve kterých flétna zpracovávala předchozí materiál formou jakési „evoluce“. Repríza pak zřejmě integrovala prvky z expozice i provedení. Závěrečná coda byla ozvláštněna kytarovými flažolety – efektní detail, který má někdy evokovat efekt „zvonění“, zvýraznil technickou zdatnost kytaristy Jana Tuláčka. Druhá věta nabídla kontrastní charakter, jednalo se o menuetové trio, postavené na pravidelném čtyřtaktovém členění a ABA struktuře. Menuet se nesl ve znamení lehkosti, přičemž výrazný byl vzestupný motiv hraný kytarou, který celek rytmicky i melodicky ukotvoval. Ve třetí větě se hlavní melodie přenesla do violy – v mollovém tónorodu a s výraznou kantabilitou. Kytara se zpočátku omezila na přiznávkový rytmus, zatímco flétna převzala vedení ve střední části věty. Výkon všech tří interpretů byl v této části pozoruhodný zejména díky jemné práci s dynamikou a vyváženou artikulací.

Ačkoliv v této době ještě nelze mluvit o plné autonomii jednotlivých nástrojů, právě v této větě bylo patrné, že Matějka cíleně pracoval s jejich individuálním charakterem – viola téma transformovala nejen výrazově, ale i metricky, což přidalo hudbě na vnitřní proměnlivosti. Čtvrtá věta, Zingara, přinesla osvěžující energii a živý rytmický profil. Stylizovaný cikánský tanec stavěl na výrazné, možná i asymetrické rytmice (například 2+3) a bohatší harmonii, než bylo v předchozích částech běžné. V codě se skladatel uchýlil k efektnímu závěru s akcentovaným rytmem a opakováním, který měl působivý účinek i díky přesnému ansámblovému cítění interpretů. Poslední část Notturna tvořilo téma a sedm variací na populární píseň Ständchen, Mädchen, o schlummre noch nicht! Téma bylo jednoduché, osmitaktové, pravidelně frázované ve flétně, zakončené kadencemi na dominantě a tónice. První variace, v níž se kytara dostala do popředí, evokovala charakter etudy a zdůraznila její technickou stránku. Třetí variace přinesla zklidnění a „dialogickou“ strukturu – nástroje si zde promyšleně vyměňovaly hudební motivy. Pátá variace umožnila vyniknout brilanci Jana Tuláčka, který zde rozehrál figurativní doprovod s pohyblivou pravou rukou a artikulační přesností. Vrchol přišel v sedmé variaci, rozmáchlé a formálně naplněné, s plnou texturou a závěrečným efektním rozuzlením v C dur, které poskytlo dílu slavnostní uzavření.

Pečlivě vystavěná Serenáda

Druhou skladbou večera byla Serenáda, op. 26, která se představila jako pečlivě vystavěné dílo, jehož první věta Adagio non molto – Allegro moderato začala klidným, meditativním úvodem, který postupně přešel do hybnější a rytmicky pevnější části. Ve větě lze pozorovat jemný náznak rovnoprávnosti mezi nástroji, i když viola převážně zastávala roli harmonické výplně, zatímco kytara zajišťovala přechody mezi oddíly a nesla rytmický základ skladby. Přesto však dostala kytara více prostoru a předvedla zapamatovatelné terciové téma. Druhá věta, Scherzo. Presto, se nesla v duchu hravosti a lehkosti. Charakteristické byly svižné běhy flétny a violy, zatímco kytara opět plnila především doprovodnou funkci. Výrazným momentem byl samostatný oddíl věnovaný kytaře, který podtrhl její roli v tomto rychlém a energickém scherzu. Rytmické akcenty a překvapivé motivy dodávaly větě žertovný a hravý charakter, což dodalo skladbě lehkost a dynamiku. Třetí věta, Rondo. Allegro moderato, vynikla především brilantní hrou violisty Petera Bieleho, který si i s náročnými šestnáctinovými pasážemi poradil bez potíží. Forma ronda zde znamenala pravidelné opakování hlavního tématu, které bylo střídáno kontrastními epizodami. Jako přídavek zazněla z předchozího Notturna oblíbená skladba Petera Bieleho, čtvrtá věta Zingara, kterou muzikanti, zvláště violista, zahráli s velkým zápalem a nadšením, což celému koncertu dodalo slavnostní a emotivní završení.

Večerní koncert ve Vlastivědném muzeu tak nejen ožil kouzlem vídeňských salonů počátku 19. století, ale zároveň připomněl osobitost a uměleckou hloubku Václava Tomáše Matějky jako skladatele, který dokázal skloubit technickou zdatnost s poetickou citlivostí. Precizní a citlivé provedení Karla Valtera, Petera Bieleho a Jana Tuláčka nabídlo posluchačům nejen pohled do dobových stylů a forem, ale i živý důkaz, že i méně známé skladby mohou mít nezaměnitelnou krásu a nadčasovou hodnotu. Závěrečný koncert festivalu Baroko tak byl důstojnou poctou odkazu tohoto tvůrce a inspirací pro další objevování hudebních pokladů minulosti.

Festival Baroko 2025: Václav Tomáš Matějka (1773–1830)
12. června 2025, 19:00 hodin
Vlastivědné muzeum v Olomouci, sál Václava III.

Program
Václav Tomáš Matějka: Notturno op. 21 (1807) „Á M. Le Comte Jean Esterházy“ (1. Allegro moderato, 2. Menuetto – Trio I – Trio II, 3. Lento é patetico, 4. Zingara. Andantino – Trio – Coda, 5. Theme and 7 variations „Ständchen Mächen, o schlummre noch nicht!“. Moderato)

Václav Tomáš Matějka: Serenade op. 26 „Á M. Raphael George Kiesewetter“ (1. Adagio non molto – Allegro moderato, 2. Scherzo. Presto, 3. Rondo. Allegro moderato)

Účinkující
Karel Valter – příčná flétna
Peter Biely – viola
Jan Tuláček – romantická kytara