Dnes večer se stane České muzeum hudby v Praze (někdejší kostel sv. Máří Magdaleny)– svědkem vskutku ojedinělé události: novodobé světové premiéry serenaty, tj. holdovací opery Antonia Vivaldiho L´Unione della Pace, e di Marte – Spojení míru s Martem. Hudba této Vivaldiho serenaty byla dosud považována za ztracenou; ovšem díky badatelské činnosti cembalisty Ondřeje Macka opět dnes zazní v podobě, v jaké s největší pravděpodobností byla provedena v Benátkách na podzim roku 1727. Připomeňme, že po nalezení a uvedení Vivaldiho opery Argippo v roce 2008 je to již druhý Mackův objev ztracené opery světového významu.
Jsme velmi rádi, že právě Ondřeje Macka můžeme na našem portále v den premiéry přivítat.
Nelze snad začít jinou otázkou, než na to, jak a kde jste na Vivaldiho serenatu L´Unione della Pace, e di Marte přišel?
Koncem loňského roku se mi do ruky dostalo poslední vydání ročenky „Studi Vivaldiani“, kterou vydává Vivaldiho institut v Benátkách. Mimo jiné je tam rozsáhlá studie amerického muzikologa Roberta Kintzela o Vivaldiho serenatách. Autor se v ní věnuje především serenatě L’Unione della Pace, e di Marte a na závěr otiskuje kompletní edici jejího libreta, které se dochovalo v milánské Biblioteca Nazionale Braidense, a které je hlavním pramenem k poznání tohoto díla. O hudbě studie nepřináší v podstatě žádné informace – kromě konstatování, že partitura se nedochovala.
Zásadním impulzem pro mě byla možnost seznámit se blíže s textem serenaty. Již při prvním zběžném čtení se ukázalo, že její hudba není tak docela neznámá – že totiž libreto obsahuje árie, které se vyskytují v jiných Vivaldiho partiturách. V některých případech se jedná o téměř doslovné převzetí textu větší části árie, v řadě dalších o více či méně nápadnou parafrázi. Jako příklad uvádím první díl árie z opery Orlando Furioso, jejíž premiéru Vivaldi připravoval v téže době, kdy se zabýval kompozicí serenaty L’Unione della Pace, e di Marte:
Vzhledem k tomu, že přesné datum premiéry Orlanda neznáme, zůstává otázkou, zda tato árie přešla z opery do serenaty či naopak. Druhé možnosti by mohl nasvědčovat obsah árie. V opeře Orlando Furioso plní úlohu typické arie di paragone, v níž hrdina přirovnává svůj duševní stav k nějakému přírodnímu jevu – v tomto případě ke kvetoucí luční květině (fiore). Ve verzi, již nacházíme v serenatě určené k oslavě francouzské panující dynastie, má tento obraz ovšem mnohem konkrétnější význam – lilie (giglio) je heraldickým znakem francouzských Bourbonů.
Jaké jsou okolnosti vzniku této opery? A ví se, z jakých důvodů na tak dlouho zmizela ze světa?
Pro vznik serenaty L’Unione della Pace, e di Marte je zásadní osobnost francouzského velvyslance v Benátkách Jacquese Vincenta Langueta, hraběte de Gergy. Tento hudbymilovný diplomat v letech 1725–1727 u Vivaldiho objednal celkem tři serenaty. První z nich, Gloria, e Himeneo byla určena pro oslavy sňatku Ludvíka XV. s polskou princeznou Marií Lesczyńskou v roce 1725. Další, La Senna Festeggiante, pak pravděpodobně ke královým jmeninám o rok později. Poslední z těchto Vivaldiho „francouzských“ serenat je L’Unione della Pace, e di Marte. Vznikla na oslavu narození prvních dětí, a to dvojčat, francouzského královského páru. Narození potomka panovníka evropské velmoci, jíž Francie v té době byla, bylo pečlivě sledovanou událostí ve všech metropolích tehdejší Evropy. Okolnost, že se narodily holčičky a nikoli tedy toužebně očekávaný následník trůnu (dauphin) se náležitě projevila i v námětu holdovací serenaty: Bohyně šťastného porodu Júnó Lucina je obviněna bohem války Martem, že nezajistila tak velikému království dědice, jenž by úspěšně pokračoval ve výbojné politice svých slavných předků Jindřicha IV. a Ludvíka XIV. Rozhodčím sporu je bůh Slunce Apollón. Ten společně s Lucinou Marta upokojí s poukazem na to, že rovněž královské dcery jsou zárukou velikosti francouzského království, ovšem prostřednictvím blahodárného míru a sňatkové politiky.
Serenata byla provedena 19. září 1727 (36 dní po narození princezen) na speciálně vybudovaném podiu na kanálu za zahradu přiléhající k známému benátskému chrámu Madonna dell’Orto, nedaleko paláce francouzských ambasadorů. O slavnostním provedení se dochovaly zprávy nejen v benátských archiváliích, ale také v předních evropských periodikách té doby – v Mercur de France a Wienerisches Diarium. Z povahy věci vyplývá, že toto Vivaldiho dílo bylo provedeno pouze jedinkrát, při konkrétní slavnostní příležitosti, pro niž bylo napsáno. Není proto divu, že se partitura ztratila, když stejný osud postihl i tolik jiných, a třeba i mnohokrát na různých místech reprizovaných, oper z 1. poloviny 18. století.
Jednotlivé árie tohoto díla se tedy nacházejí v autografech jiných Vivaldiho oper. Shrňte prosím, o které opery především jde? Je to tedy tak, že se vlastně nejedná o hudbu, která by byla neznámá? Jde především o již zmíněnou operu Orlando Furioso a o druhou verzi opery Farnace. Obě měly premiéru za Vivaldiho řízení v benátském divadle Sant’Angelo na podzim roku 1727, tedy ve stejné době, kdy Vivaldi pracoval na zakázce pro francouzského velvyslance. Další árie jsem identifikoval v opeře L’Atenaide, kterou Vivaldi napsal pro karneval roku 1729 ve Florencii. Je zajímavé, že tři árie z L’Unione jsou obsaženy jak v Orlandovi, tak v L’Atenaide. A konečně parafráze jedné árie, která se vyskytuje v serenatě L’Unione della Pace, e di Marte a zároveň ve druhé verzi opery Farnace, je obsažena také v pražské opeře Argippo (1730). Shodou okolností patří tato árie k těm, jejichž partituru jsem před třemi lety identifikoval v anonymním svazku árii v knihovně v Řezně.
Takovýto postup přetextovávání árií (tzv. parodie) a jejich přebírání z díla do díla je pro barokní způsob kompozice charakteristický a v žádném případě neznamená a priori nižší kvalitu. K takovéto „recyklaci“ árií se uchylovali jak Händel, tak Bach (velké části slavné Mše h-moll nebo Vánočního oratoria jsou parodiemi) nebo Mozart (oratorium Davide Penitente vzniklo převážně přetextováním jednotlivých částí Mše c-moll).
Z jakého tvůrčího období Antonia Vivaldiho serenata L´Unione della Pace, e di Marte pochází? Které Vivaldiho známější kompozice vznik tohoto díla ohraničují?
Serenata L’Unione della Pace, e di Marte pochází z Vivaldiho středního tvůrčího období, jež bych zhruba vymezil operami La Verità in Cimento (1720) a L’Atenaide (1729). Do tohoto období spadá i vznik slavné čtveřice houslových koncertů Le Quattro Stagioni.
Obsahuje to, co návštěvníci dnešního provedení v Praze uslyší, nějaký váš autorský vklad? A jaké bude hudební a scénické provedení?
Mým autorským vkladem je kompozice recitativů. Zde však na rozdíl od árií nejde o vytváření originálních hudebních myšlenek. Naopak – recitativ je stylizovaným převedením italské deklamace do řeči tónů pomocí víceméně ustálených harmonických a melodických postupů. Mým úkolem a cílem bylo přiblížit se co nejvíce Vivaldiho způsobu kompozice recitativu.
Na květnové premiéře se budou podílet sólistky Jana Dvořáková, Veronika Mráčková Fučíková a Pavla Štěpničková, dále malý sbor a barokní orchestr Hof-Musici v mezinárodním obsazení. Bude to tzv. poloscénické provedení, což znamená, že kostýmovaní zpěváci budou ztvárňovat své role s uplatněním zákonitostí dobového hereckého projevu, avšak na pódiu bez divadelních dekorací. Právě takovéto provedení je ale pro žánr italské barokní serenaty charakteristické. Režisérkou představení bude Zuzana Vrbová.
Jak a kdy se zrodil váš badatelský zájem o dílo Antonia Vivaldiho? Pokud vím, není zdaleka jediným skladatelem, o kterého se zajímáte…
Považuji Vivaldiho za vynikajícího a velice osobitého operního skladatele. Poprvé jsem se s Vivaldiho operní tvorbou setkal při nastudování jeho opery Orlando finto pazzo v roce 2000 v historických divadlech v Mnichově Hradišti, v Českém Krumlově a na festivalu Feste Musicali per San Rocco v Benátkách. Ale teprve s rekonstrukcí jeho pražské opery Argippo jsem se do Vivaldiho operního díla ponořil naplno.
Vivaldi ale opravdu není jediným skladatelem, o něhož se zajímám. V poslední době mě stále více zajímá dílo jednoho z největších mistrů italské barokní opery Johanna Adolfa Hasseho a také okruh skladatelů kolem císařského dvora ve Vídni za vlády hudbymilovných císařů Josefa I. a Karla VI.
Máte ještě nějaký další podobný objev „pod pokličkou“?
Pokud jde o Vivaldiho, vím o několika jednotlivých áriích z jeho nedochovaných oper roztroušených anonymně v různých evropských knihovnách. To jsou ale střípky, z nichž se zatím žádná další celá opera zrekonstruovat nedá. Mám v hlavě také jednu händelovskou zajímavost – k tomu se snad dostanu příští rok. Ale skutečné objevy leží v hojném počtu v knihovnách a archivech, a to vzorně zkatalogizovány a každému zájemci snadno dostupné. Mám na mysli právě opery vynikajících, leč stále ještě málo uváděných skladatelů, jakými jsou Hasse, Caldara, Fux nebo Scarlatti. Jsou to díla, jež si leckdy s Händelem nebo Vivaldim nezadají, a každé jejich vzkříšení považuji za záslužný objev. Zbývá jen přesvědčit o tom také pořadatele, média i publikum.
Díky za zajímavé povídání, dnes večer Zlomte vaz! A vůbec – hodně dalších úspěchů!
Ptal se Vít Dvořák
