Bylo znát, že situace je velmi emotivní a v opeře se řeší i takové věci, jako zda do Prahy má jet ruské nebo raději ukrajinské obsazení. Na roli Sáry totiž má Košická opera ruskou i ukrajinskou mezzosopranistku. Proslovy zakončila – jak poslední dobou vídáme často – ukrajinská hymna, tentokrát i se sborem.
Slyšeli jsme vlastně hned dvě hymny za sebou, protože velká předehra k opeře Roberto Devereux začíná citátem anglické hymny. Donizetti ji tam připsal před pařížskou premiérou v roce 1838, možná chtěl operu přizdobit a zároveň trochu popíchnout Francouze. Nicméně anglická hymna je zde zcela namístě, protože hlavní postavou a současně nejnáročnější pěveckou rolí je zde královna Alžběta I. Robert Devereux, hrabě z Essexu, je její přítel, který se jí zpronevěří se svou bývalou láskou, Sárou z Nottinghamu, a zaplatí za to životem na popravišti.
Podle mého názoru si malý košický soubor ukrojil příliš velký krajíc. Jedná se o velkolepý titul postavený na velkých hlasech a ohromující technice předverdiovského belcanta. A takové hlasy košická opera prostě nemá. Zajisté můžeme ocenit kuráž, s níž slovenská sopranistka Eva Bodorová následovala vzor Edity Gruberové, kterou údajně měla alternovat v této roli v Košicích, nebo Monserrat Caballé, která se v 60. letech 20. století ujala pozapomenuté a znovuobjevené Donizettiho opery. Eva Bodorová má dobrou techniku, velký rozsah, zvládá rychlé koloratury a odvážné výšky, v dynamice však někdy hodně „tlačí na pilu“ a je to v barvě hlasu slyšet. V jejím výkonu se střídala někdy silná, jindy slabší místa. Například intonace v jedné pasáži bez orchestru ji zavedla jinam, než v jaké tónině pak orchestr pokračoval. Po herecké stránce patřila k těm akčnějším pěvcům, i když hrát ve třetím dějství stařeckou Alžbětu téměř bez vlasů, a navíc šílenou, není pro operní divy žádný med.
Její sokyni Sáru ztvárnila ruská mezzosopranistka Elena Maximová, vřelý přednes trochu kazilo přílišné vibrato. Ve třetím dějství měli hezký duet s Mariánem Lukáčem v roli vévody z Nottinghamu, kdy zdařile zahráli žárlivou manželskou hádku. Barytonista Lukáč podal vyrovnaný a spolehlivý výkon. Juraj Hollý v titulní roli Devereua vypadal dobře, jeho mladý světlý tenor zněl příjemně, dobře intonoval, výšky vyzpíval, i když ne vždy se suverénním výrazem a dynamikou. Líbil se mi jejich rychlý duet se Sárou v 1. dějství „Addio“, který i do orchestru vlil život a šťávu. Když to shrnu, všichni sólisté se nějak se svými rolemi popasovali, neselhali, ale ten účinek, kdy vám z Donizettiho árií naskakuje husí kůže a žasnete nad rozsahem a triumfujícím hlasem, ten se nedostavil.
Částečně na tom nese vinu i chabý výkon orchestru (dirigent Peter Valentovič), kde byly vyložené intonační lapsy a sbor zněl poněkud nesoustředěně a řídce (menší cestovní obsazení?). Režie (Anton Korenči) byla velmi statická, sólisté zpívají vepředu, za nimi stojí nehybný sbor jako křoví – dnes už se taková konzervativní koncepce moc nevidí. Třetí dějství přineslo drobné překvapení, po historizujících kostýmech (Mitzy von Hoffmann) se objevili pěvci v běžném moderním oblečení. Mělo to symbolizovat časový skok na konec Alžbětina života, kdy ona zestárla a s novou dobou se proměnila i móda.
Gaetano Donizetti: Roberto Devereux
10. března 2022, 19:00 hodin
Stavovské divadlo, Praha
Inscenační tým:
Hudební nastudování: Peter Valentovič
Režie: Anton Korenči
Scéna: Pavol Juráš
Kostýmy: Mitzy von Hoffmann
Pohybová spolupráce: Andrej Petrovič
Světelný design: Robert Farkaš
Videoprojekce: Jakub Pišek, Bea Kolbašovská
Dramaturgie: Stanislav Trnovský
Sbormistr: Lukáš Kozumík
Koncertní mistr: Peter Michalík
Účinkující:
Eva Bodorová
Marián Lukáč
Elena Maximova
Juraj Hollý
Anton Baculík
Martin Kovács
László Havasi
Alan Turkel
