Opera až na krev aneb Hermann Nitsch v opeře

Jméno výtvarníka Hermanna Nitsche (narozen 1938) většině běžných operních návštěvníků mnoho neřekne, ale přesto jeho několik málo inscenací hudebně-dramatických děl na scénách německy mluvících zemí se stalo zásadními milníky ve světové režii a v integrálním propojení výtvarné složky s operní režií.Současná multimediální výstava ExistenzFest. Hermann Nitsch und das Theater ve Vídni zprostředkovává pohled do inscenací tohoto umělce, dnes sice již klasika rakouského umění, ale v minulých dekádách mnohokráte označovaného za enfant terrible nebo kontroverzního autora.

Kdo je tedy Herrmann Nitsch? Je to uznávaný rakouský umělec, jeden z nejvýznamnějších průkopníků uměleckého směru takzvaného vídeňského akcionismu. Ve svém díle propojuje filozofický pohled na umělecké dílo a jeho tvorbu s reálnou akcí nebo performancí obřadního charakteru ve spojení s různými formami výtvarného projevu a zapojením výtvarných artefaktů s cílem inscenace nejrůznějších rituálů. Již od roku 1957 pracuje na svém komplexním díle Orgien Mysterien Theaters (v autorské zkratce o. m. theaters), tedy v překladu Divadla orgií a mystérii.To, co se může z předchozích řádků zdát poněkud složité, se ozřejmí okamžitě při sledování filmového záznamu některé z Nitschových akcí. Umělec vždy pracuje s inscenací archetypů (v naší mysli tradičně svázaných s pohanskými kulturami) a některé postupy se mohou zdát nepoučenému divákovi šokující. V akcích používá zvířecí krev (tedy přesně od roku 1962, kdy krev nahradila nevěrohodnou barvu) a zvířecích vnitřností.Přesto žádného přihlížejícího nenechají Nitschovy akce, často trvající i několik dní (například na jeho hlavním působišti a též bydlišti, na zámku Prizendorf), bez odezvy. Nitsch dokáže v divákovi vyvolat silnou emocionální odezvu souhlasu nebo nelibosti, s tím jak rezonuje v pozorovateli možnost ztotožnění/odporu s pradávnými rituálními praktikami, které jsou v každém jedinci zakódovány po celou dobu lidského společenství. Nitschovo dílo nevychází ovšem jen z pohanských rituálů a psychologie jedince v rámci kolektivního prožití rituálu, ale má silné (někdy až příliš silné vazby podle některých kritiků jeho dílu) na křesťanskou ikonografii a rity první fáze křesťanských dějin.

Určitý divadelní charakter Nitschova díla, provozovaného autorem (který nemá nedostatek dobrovolníků a obdivovatelů) v celém světě v sérii pečlivě připravených, číslovaných akcí, sliboval možnost zapojení tvůrce jako inscenátora i na tradiční divadelní scéně. Nitschovy akce jsou ale důsledně nonverbální, pracují ale se zvuky a inscenovanou hudbou. Proto v úvahu přicházelo spíše hudebně-dramatické divadlo než činohra. Překážkou byla i léta známá Nitschova nechuť ke kašírovanosti tradičních divadelních výprav. Takže prvním, kdo dokázal Hermanna Nitsche přemluvit ke skutečné spolupráci (skromné mladistvé pokusy na divadelním poli sám Nitsch do svého díla nezařazuje), byl tehdejší ředitel vídeňské Státní opery Ioan Holender. Cesta zřejmě vedla přes Nitschovu manželku Ritu, kterou s Holenderem spojuje rumunský původ. Nitschův debut na této baště operního umění vzbudil obrovskou pozornost nejen v divadelních, ale i výtvarnických kruzích. Inscenace Massenetovy Hérodiade v únoru 1995 se stala senzací, i když se Nitsch v podstatě výrazně ukáznil, aby vyhověl nárokům konzervativní scény.

Současná vídeňská výstava nabízí nejen pěti minutové video z této inscenace, ale také dvacet šest návrhů kostýmů v kresbách, kterou jsou sestaveny podle barevných škál Nitschových „barevných chromatik” pro o.m. theaters z předchozích desetiletí. Úspěch potvrdilo i skvělé hudební nastudování (dirigent Marcello Viotti, pěvci Agnes Baltsa jako titulní hrdinka, Nancy Gustafson – v pozdějších reprízách také Barbara Haveman jako Salomé, Plácido Domingo – v pozdějších reprízách také José Cura jako Jan Křtitel, Juan Pons jako Hérode). Na výstavu jsou také zapůjčeny dva nádherné hedvábné kostýmy pro Hérodias, tvarově ovlivněné jak japonským spodním oděvem, tak křesťanským rubášem.Tento střih užívá ostatně standardně výtvarník ve svých akcích pouze s malými obměnami materiálů nebo detailů. Překvapený divák pak mohl sledovat dosud zatím neviděné v světové inscenaci operních děl – zápas sboristů v kádi s ovocem, jež je drceno a obaluje jejich těla jako metafora plýtvání, marnivosti a marnosti nebo (tentokrát ještě kašírované) vyvržené dobytče. Samozřejmě nechyběla krev (pro představení tentokráte nahrazena divadelní imitací) na obrovských bílých krvácejících plátnech, jež tvořily scénu.Nitsch byl autorem scény i kostýmů, o režii a dramaturgii se dělil s Richardem Bletschacherem. Přesto toto dílo, hlavně po hudební stránce si s Nitschovým stylem ne zcela rozumělo, ale Nitsch chápal tento projekt jako možnost předvedení svého umění na tradiční scéně a také potvrzení možností umělecko-řemeslného transferu svého díla na konzervativní pódium. Úspěch utvrdil zájem všech zúčastněných pokračovat ve spolupráci. K té po dlouhém hledání došlo až v roce 1998 při inscenaci baletu Mythos, nejprve uvedeném na Donaufestivalu v červnu 1998 a pak v až v dubnu 1999 na scéně Státní opery ve Vídni. Nitsch byl autorem scény a spoluautorem hudby, kostýmy a choreografie byla dílem jiných umělců. Třetí spolupráce s rakouskou první scénou již nebyla tak úspěšná – Nitschovy videoprojekce a výprava pro krátký zpívaný balet Igora Stravinského Renard, uvedeném v roce 2005 jako součást Ďagilevova večera, zmizely po několika představeních natrvalo z repertoáru.

Další nabídka přišla z nově otvíraného Festspielhausu v St. Pöltenu (říjen 2001). Nitsch zde pro inscenaci Glassovy opery Satyagraha Gandhi in Südafrika navrhl scénu a kostýmy. Režie se ujal Michale Schilhan. Radikálnější inscenace výrazněji pracovala s indickou ikonografií, stylizovanými prvky indického odívaní i možnostmi akční scénografie, tedy druhem scénografie, kdy sami účinkující různými prostředky vytvářejí scénografické prostředí přímo na scéně před divákem (v tomto případě například mužský zápas v rozlitých barevných pigmentech). Inscenaci charakterizovalo i masivní využití videoprojekcí a diaprojekcí. Nitschova obrazovost si v tomto případě mnohem lépe rozuměla s Glassovou minimalistickou hudbou, než s úhlednou Massenetovou kompozicí.

Hinduismus a buddhismus pak vystřídalo křesťanství v inscenaci rozsáhlé scénické hudby se sólovými pěveckými čísly a sbory Roberta Schumanna Szenen aus Goethes Faust pro operní dům v Curychu (červen 2007). Nitsch měl kontrolu nad celou výtvarně-režijní složkou představení – byl autorem scény, kostýmů i režijní koncepce (za asistence Franka Gassnera, který se především staral o technickou stránku obtížných projekcí). Tento hybridní útvar, protože Schumannova hudba je tak obsáhlá a bohatá, že umožňuje inscenovat dílo v takřka operním tvaru (což se čas od času na německy mluvících scénách děje, jinde alespoň je provozováno koncertně), uchopil Nitsch ve výrazně křesťanském ikonografickém klíči. Scéně dominovaly opět projekce z uvedených barevných chromatik obohacené o četné kruhové obrazy, zastupující Slunce a osvícení, stejně jako opakující se obraz levitujícího ukřižovaného. Šlo zatím o nejabstraktnější Nitschův divadelní projekt. Hudebně nastudoval dílo světoznámý Franz Welser-Möst.Zatím poslední (premiéra červen 2011) divadelní prací Hermanna Nitsche je velkolepá, více než čtyřhodinová inscenace oratorní opery Oliviera Messiaena Saint Francois d´Assise. Finančně náročnou inscenaci umožnila předchozí spolupráce Nitsche s tehdejším ředitelem Burgtheatru Nikolausem Bachlerem, který pozval umělce k inscenaci jeho sto dvacáté druhé akce právě na scéně proslulého vídeňského Burgtheatru. Když Bachler později přešel do vedení Bavorské státní opery v Mnichově, vyzval umělce k této inscenaci monumentálních rozměrů. Nitsch dílo vybavil obrovskou panoramatickou videoprojekcí (obsahující četnou křesťanskou symboliku) i promyšlenou prací s obsáhlým sborem. Inscenace měla pro svou hlubokou emocionalitu silný ohlas jak u diváků, tak u kritiky. Výtvarník opět spolupracoval s Frankem Gassnerem jako asistentem a spolutvůrcem projekční technologie inscenace. Dirigentem hudební složky, která vzbudila senzaci, již jen z toho důvodu, že dílo je uváděno pro svou obsáhlost a náročnost jen málokdy na operní scéně, byl Kent Nagano.

Současná výstava v prostorách vídeňského TheaterMuseum v centru města, těsně vedle Albertiny, dává možnost nahlédnout do Nitschových postupů. Ač nemusíme s jeho akcionistickými projekty souznít, jeho dílo je pro moderního člověka, zoufale hledajícího oporu v archetypech a mizejících rituálech, fascinující. Výstava nabízí filmové smyčky z operních inscenací, kostýmy, foto i video dokumentaci Nitschových akcí, autorovy malby, ale i videoinstalaci „ušitou” na míru prostoru nádherného Lobkoviského paláce. Výstava umožní vhled do Nitschova díla, formovaného jak pohanským rituálem, křeťanstvím, tak třeba i japonskou estetikou. Celým jeho dílem se také prolíná zásadní téma nahoty jako fyzického a mentálního stavu individua a možnostmi „zakrytí” této fyzické/mentální nahoty. Z uvedených hudebně-dramatických ukázek v expozici je jasně patrný Nitschův jevištní režijně-výtvarný rukopis. Ten je charakterizován jednak výraznou akcentací symetrie v jevištním obrazu, systematickým opakováním barevných škál, prací s prázdnou plochou jeviště, efektními videoprojekcemi a postupy „divadla na divadle”, tedy častým předváděním rituálu na malém jevišti na předscéně nebo naopak v hloubi scény.Ve výtvarné stylizaci kostýmů pak převládá snaha o vlastní vyhraněný barevný jazyk pro určitou inscenaci a dílo. Pozornější český divák si jistě všimne jak Nitschovo dílo svým důrazem na inscenaci rituálu a symbolickou barevnost (vědomě či nevědomě) souvisí s vynikajícími inscenacemi soudobého českého režiséra Jiřího Heřmana, především s nastudováním Brittenovy The Curlew River v nedivadelním prostoru Muzea hudby v Praze a Parsifalem v Národním divadle.

ExistenzFest. Hermann Nitsch und das Theater
Kurátor: Hubert Klocker
Výstava potrvá do 11. ledna 2016
TheaterMuseum Vídeň

www.theatermuseum.at

Foto Alexander Nussbaumer, © Sammlung Friedrichshof, Zurndorf, © museum moderner kunst stiftung ludwig wien, © ART for ART Wien, © Filmstills: Peter Kasperak / Hubert Klocker, © Theatermuseum