Opera Národního divadla zahájila sezonu netradičně tradičně

Zářijový zahajovací koncert nadcházející sezony 2016-2017 navázal programem s názvem Co Národní divadlo dlouho neslyšelo a asi už nikdy neuslyší II na dramaturgicky podobnou loňskou akci. Orchestrální hudbu koncertu v září 2015 vystřídalo letos mnoho pěveckých vystoupení celkem šestnácti sólistů a vysoký počet interpretovaných hudebních skladeb, což komentoval dirigent koncertu, umělecký ředitel Opery Národního divadla Petr Kofroň s humorem sobě vlastním jako snahu prezentovat co nejvyšší počet skladeb a sólistů během jediného koncertu, a to i za cenu krátkosti jednotlivých úryvků z oper, které se v minulosti na jevišti Národního divadla objevily jednou, výjimečně i vícekrát, aniž by v repertoáru zanechaly výraznější stopu.

Ze šestnácti skladeb bylo pět orchestrálních (Před slunce východem Emila Františka Buriana, Goldmarkova Královna ze Sáby a Domácí cvrček, Pickův Malíř Rainer, Vzorná rodina Francesca Benizza), jen několik vokálních ukázek bylo rozsáhlejších (duet z Novákova Karlštejna v podání Kateřiny Kněžíkové a Jiřího Rajniše ml., duet z opery Václava Suka Lesův pán – Jana Sýkorová a Václav Lemberk, duet z opery Adolfa Piskáčka Ughlu – Lucie Hájková a Josef Moravec), jiné poskytly pěvcům jen malý prostor k předvedení jejich pěveckého umění, který dokázali využít jen někteří z nich. Jistě k nim patří Martin Šrejma (Svatební noc od Rudolfa Zamrzly), Ivan Kusnjer jako Otec Timofej z Moorovy opery Vij, Zdeněk Plech v titulní roli Vodníka z opery Boleslava Vomáčky, Kateřina Jalovcová jako Orlanda z Lerouxovy Královny Fiammetty, Petra Alvarez Šimková v dramatické árii Viviane z Goldmarkova Merlina nebo Jiří Hájek a Maria Kobielska v duetu z Dcerušky hostinského od Jana Evangelisty Zelinky. Téměř všichni byli vcelku pochopitelně více či méně závislí na notovém záznamu, který měli před sebou. Většině z nich se podařilo vystihnout podstatu skladatelova sdělení, nejfádněji snad vyzněla árie Málky ze Sudovy opery U božích muk v podání Jany Sibera (zvoleno dobře pro její typ hlasu?), duet z Lesův pána od Václava Suka a zpěv Barunky z Babičky Antonína Vojtěcha Horáka (Michaela Kapustová) s přizvukováním Miloše Horáka v roli Pana otce.

Poskládáme-li uvedené skladby chronologicky podle data jejich premiér na jevišti Národního divadla, pak sahají od let 1886-1916, tedy od premiéry Goldmarkovy Královny ze Sáby po premiéru Novákova Karlštejna (obě díla byly naprosté výjimky, protože je nastudovalo Národní divadlo celkem šestkrát, jak uvádí Beno Blachut v tištěném programu), pak dále přes rok 1925 (Před slunce východem Emila Františka Buriana a Dceruška hostinského Jana Evangelisty Zelinky) až k opeře Boleslava Vomáčky Vodník, která měla premiéru na konci roku 1937 a byla znovu uvedena roku 1948 v Divadle 5. května (později Smetanovo divadlo a Státní opera Praha) s legendárním basbarytonistou Ladislavem Mrázem v titulní roli.

Směsici hudebních čísel dokázal propojit svými vtipnými a věcnými komentáři umělecký ředitel Opery Národního divadla Petr Kofroň, osobnost mimořádné inteligence, rozhledu a smyslu pro humor. Málokdo by se mu v této roli pohotového dirigenta-glosátora mohl vyrovnat a dá se říci, že hlavním protagonistou večera byl bezesporu právě on – „Ten, který dokáže propojit nepropojitelné“. Přístup ostatních aktérů k tématu koncertního večera byl spíše nečitelný. Orchestr je zvyklý hrát s výrazem hodným pokerového hráče, sólisté ovládají tuto vlastnost už méně a na některých z nich bylo patrné, že se úkolu podrobují s určitým odstupem, případně i s rozpaky. Nemyslím si, že je to v pořádku, člen souboru by se měl s profesionalitou sobě jistě vlastní podvolit dramaturgii večera, který má být lehkonohý a poutavý. Právě svou zjevnou profesionalitou by jej každý ze sólistů dokázal povýšit na očekávanou lahůdku. Tím spíš, že k oživení hudby (po)zapomenutých autorů je v Národním divadle tak málo příležitosti a k pobavení publika ještě méně.

Sezona 2016-2017 byla zahájena, ať tedy žije nejlépe, jak umí!

Hodnocení autorky recenze: 75%