Opera, tištěný program a lektorský úvod

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Jaký „servis“ či chcete-li informace by měl od divadla dostávat návštěvník operních představení? Stačí k tomu dobrý divadelní program? Pokud ano, co všechno by v něm mělo být? Nebylo by krom toho dobré, aby se i u nás staly nedílnou součástí operních představení také takzvané lektorské úvody, v zahraničí často docela běžné? O tom teď s šéfdramaturgem opery pražského Národního divadla Ondřejem Hučínem.

Teprve nedávno jste začali s pravidelnějšími přednáškami před vybranými operními představeními. S jakým ohlasem a kolik přišlo lidí? Co si vůbec od této novinky slibujete?

Nejprve bych chtěl poopravit termín „přednáška“, jednak by svou akademičností mohl předem odrazovat diváky a jednak o formát přednášky ani nejde. Říkáme tomu dramaturgický či lektorský úvod do operního představení. Inspirovali jsme se tradicí řady evropských, zejména německých divadel. Půl hodiny před představením tam nemalá část publika pravidelně chodí do foyer poslechnout si jakéhosi průvodce dílem či inscenací, která je právě na programu.

A teď k vašim otázkám: lektorských úvodů zatím proběhlo šest a na každý z nich přišlo v průměru přibližně třicet lidí. Osobně jsem se obával, že zájem zpočátku nebude tak velký. Z celkové množiny diváků odečtěte ty, kteří mají ve zvyku chodit na představení s předstihem, a z této podmnožiny ještě ty, kteří dají přednost povídání o opeře před návštěvou bufetu či procházce po historické budově. Velmi záleží na tom, o jaké představení se jedná, jakou operu dáváme a zda jde o premiéru či reprízu. Takže logicky nejvíce lidí přišlo před prvním koncertním provedením Ariadny a Slavíka. Byla to premiéra, obě opery jsou málo známé a budí tím pádem zvědavost. Pokud mohu soudit podle pozornosti posluchačů a podle jejich reakce na závěr, myslím, že ohlas je velmi pozitivní. Hezké ohlasy mám i od svých kolegů, to těší, ale samozřejmě si ty úvody neděláme jen pro sebe navzájem.

Naše lektorské úvody mají podobný smysl jako v galeriích, na zámcích a všude tam, kde fungují průvodcovské služby. Jsou míněny jako součást servisu, který nabízíme našim divákům. Je to drobná čtvrthodinová pozornost, která má zpříjemnit návštěvu Národního divadla. Věřím, že řadě diváků může nabízet – ale nikdy ne vnucovat! – klíč k porozumění dílu, hudbě či inscenaci.


Podle čeho jste to které představení vybírali? Pokud se lektorské úvody osvědčí, budete tuto aktivitu nějak dál rozšiřovat?

V této sezoně běží lektorské úvody až na dvě výjimky pouze před představeními, která jsou na programu některé ze čtyř operních abonentních skupin. Těchto představení a tedy i úvodů jsou celkem přibližně dvě desítky. Patří tam samozřejmě nejnovější tituly této sezony a několik titulů z nedávné doby, např. Hry o Marii, Hoffmannovy povídky, Káťa Kabanová, ale také obnovená Tosca. Jde především o jakýsi bonus pro naše nejvěrnější předplatitele, ale na lektorské úvody jsou zváni všichni, kteří jsou ten večer v Národním divadle. Většina z nich předplatiteli nejsou a koupili si vstupenky extra na toto představení. Na našich úvodech se nic dalšího neplatí, ani není třeba se ničím prokazovat.

Jak se naši „průvodci operním představením“ osvědčí, teprve uvidíme. Není vyloučené, že se tato nabídka rozroste. V tuto chvíli máme víceméně pokryty ty nejdůležitější termíny v sezoně – premiéry a představení pro operní abonenty, kterým se vždy snažíme přinést to nejlepší, co máme k dispozici. Zatím přemýšlím pouze o tom, jak onu lektorskou čtvrthodinku co nejlépe využít, aby byla poutavá a aby posluchače otevřela a motivovala.

Jak vůbec u vás takový lektroský úvod vypadá? O čem přesně je řeč? Jak hodně jdete do hloubky? Demonstrujete to, o čem mluvíte, nějakými hudebními ukázkami? Pokud ne, neuvažujete o tom alespoň do budoucna?

Je to opravdu jen patnáct, maximálně dvacet minut. Jiná možnost není – začínáme v 18:30, v době, kdy už je v divadle poměrně dost lidí, a končíme krátce po prvním zvonění. Na takový formát je třeba se dobře připravit, což v mém případě znamená nejprve si napsat koncept a ten pak se stopkami před sebou dvakrát až třikrát obléknout do mluveného slova. Na místě je samozřejmě třeba mluvit spatra, to není nutné zvlášť zdůrazňovat. Snažím se nebýt encyklopedií. Školometské, povšechné informace „kdo, kdy a kde“ omezuji na naprosté minimum, ale bez jistého základu by pak zase povídání bylo příliš abstraktní. Vyberu si jedno či dvě hlavní témata, ke kterým vše směřuji, a dávám si pozor, aby mi pak někdo neřekl: „Proč jsi převyprávěl to, co je v programu?“ U tohoto tématu pak mohu jít aspoň do „lokální hloubky“. U Prodané nevěsty, kdy zastřešujícím tématem bylo „jak a proč se stala národní ikonou proti své vůli“, jsem tak mohl mluvit například o Sabinově literární tvorbě a nevýznamném místu operních libret v ní nebo o komplikovaném postupu Smetanovy práce od skici po poslední verzi. U Ariadny a Slavíka jsem zase chtěl upozornit na vzrušující kontrast mezi jejich malým časovým rozsahem a ambiciózním hudebně-dramatickým obsahem, u Hoffmannových povídek na to, jak offenbachovská fúze opery s operetou přesně vystihuje tragikomičnost v prózách E. T. A. Hoffmanna. Neříkám nic šokujícího, ale pokouším se narušovat stereotypy ve vnímání operních děl a opery jako takové. Hudební ukázky používáme spíš jako zvukovou upoutávku, na nějaké větší ukázky není prostor. Koneckonců muziky – a živé – si diváci ten večer užijí ažaž.


Při přípravě lektorského úvodu musíte určitě myslet také na to, pro koho je určena. Jaký je podle vás – alespoň v hrubých rysech řečeno – takový „průměrný“, „většinový“ divák operních představení Národního divadla? Dokážete to vůbec odhadnout? Nebo při svých přednáškách takříkajíc „střílíte naslepo“?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Reakcí (24) “Opera, tištěný program a lektorský úvod

  1. Začnu od konce. Cena programu je pro mne zásadní a pokud přesáhne 50,- Kč, nekupuji. Vstupenka je drahá a tak šetřím, kde se dá. Cenu by jistě snížilo také to, že polovina programu je v cizím jazyce. Ať je anglická verze samostatně. Dále jako zbytečné považuji fotografie ze zkoušek či civilní snímky pěvců. Když fotografie, tak z představení, aby byla vzpomínka, jak to tehdy vypadalo. Vím, že je to technicky náročné, ale pokud to nejde, tak raději žádnou fotku, ušetříme. také životopisy umělců v době internetu považuji za zbytečnou. A libreto? Pro mne nemá žádný význam. Stejně se tam člověk žádná moudra nedozví (Ó, já umírám, co dělám, já umírám, ó, ó, ó.).

    Když jdu na operu, tak si na internetu najdu synopsi, v divadle si koupím program – ten ale stejně nestihnu před začátkem přečíst, takže ho studuji až cestou z divadla v tramvaji. Doma ho založím do knihovny a vrátím se k němu, až když jdu na stejný titul někdy a někde jinde

    Závěr: Já chci program, který se vztahuje k té či oné konkrétní inscenaci, jako uchovatl vzpomínek. Dějepis nechci, ten je na internetu.

  2. Dramaturgické úvody k operním představením jsem zažil v Zürichu, Mnichově a Drážďanech a všude se setkaly s obrovským zájmem diváků. V Mnichově trvají např. téměř půl hodiny a pro obrovský zájem se po první přednášce v 18 hod. koná ještě druhá o půl hodiny později. Němci jsou vůbec národ daleko kulturnější. To se projevuje i na programech, byť i v Mnichově zeštíhlely. Ale libreto v originále a s německým překladem tam zatím nikdy nechybělo.
    Programy Národního divadla mají nyní sympatickou jednotnou grafickou úpravu a celkem fundované studie. Jako divák bych v divadelním programu chtěl především informace o inscenaci – tj. kdo ji vytvořil a kdo zpívá, obsah opery, něco o opeře a třeba jejím historickém pozadí a také něco o inscenaci samotné. To je ovšem trochu ošidné, protože záměr inscenace má být čitelný z jeviště a ne z divadelního programu.
    Myslím, že nikdo nemá patent na to, jak má program vypadat a co má obsahovat. V našich operních divadlech diváci dostávají programy různé úrovně a také za odlišný peníz. Nemá cenu tisknout tlusté brožury, které se stanou neprodejnými za nedostupnou cenu. V Mnichově stojí program asi 6 euro. Kolik tato suma asi v přepočtu znamená pro našeho diváka? Kolik je náš divák vůbec ochoten za program dát? Myslím, že tak max. okolo padesáti korun.
    Ještě si uvědomme, že v Německu vychází celá řada odborných i populárních knih a knížek o jednotlivých operách i s libretem, monografie o skladatelích atd. Vzělání chtivý Němec tak má možnost si další publikace koupit za celkem dostupný peníz. Odborné publikace i populárně psané brožurky. U nás od 90. let nevychází prakticky nic – a to je ten problém. Kdysi Supraphon měl řadu knih o hudebních skladatelích, kdysi vycházela i operní libreta. Nyní nevychází absolutně nic, tzn., že náš divák, který se chce dále vzdělávat, nemá kam dále sáhnout. Jedině v knihovnách. Proto si myslím, že operní programy by měly tuto absenci našeho nekulturního trhu brát na vědomí a víceméně ji i suplovat. Navíc již nevycházejí gramofonové nahrávky s českými studiemi a českými librety, jako tomu bylo dříve.
    Je to ale celkem velké a složité téma, myslím, že podstatné k tomu jsem již řekl.

  3. Ano, také bych se přimlouval za dvojí program – jeden v češtině a druhý v angličtině. Proč mám mít v jedné brožuře totéž dvakrát?

    Obsah programu byl měl být zvažován "kus od kusu", tzn. podle toho, o který operní titul se jedná. U těch notoricky známých je zřejmě zbytečné uvádět jeho děj, okolnosti vzniku atd atd. Naopak bych to uvítal u titulů málo hraných nebo nehraných. Maximum informací by se mělo týkat inscenace.

  4. K tzv. "lektorským úvodům" – vítám, že v Praze je konají ve foyer, ne tedy v hledišti, jako třeba v Brně při přenosech z Met, a kde mají charakter jakéhosi "návodu na použití", připomínajícícho praktiky komunistické televize, kdy si diváci takový "návod" museli protrpět před každým západním filmem. Nedávno jsme byli na franc. filmu z 60. let, který začínal pozdě v noci a kde nejprve měla "lektorskou" přednášku jakási studentka, a to na úrovni poměrně odbyté ročníkové práce – hrozné.
    Nejsem rozhodně přesvědčený o nutnosti takovýchto "úvodů" a každopádně bych radil, být s nimi opatrný: vyvarovat se vnucování a navozování pocitu trapnosti – docela obtížný úkol.

  5. Mám před sebou dva programy. Jeden z představení Hry o Marii v ND a druhý z Bohémy v SOP. Ten z ND má typický formát a je plný nicneříkajících fotografií, celostránkových medailonků inscenátorů, citátů, poté, abych ND úplně nekřivdil je v něm obsaženo několik zajímavých článků, které jsou, stejně jako vše ostatní, přeloženy do angličtiny.
    Program ze SOP má formát čtverce o stranách cca. 10 cm. Už to je o poznání praktičtější na uschování než-li vysoký formát ND. Veškerý jeho obsah je takřka "nacpaný" na jednotlivých listech. (Program ND? – Nesmyslné takřka půlstránkové odklepy.) Medailonky inscenátorů jsou uvedeny až na konci programu a to tak, že je napsán sloupek v češtině a hned vedle něj v angličtině. Články jsou stejně dlouhé, jako ty z ND a jsou také přeloženy do AJ. Libreto, které využívám, abych lépe pochopil problematiku díla a které si rád čtu při poslechu té které opery na CD tento program obsahuje. Oba programy jsou stejně "tlusté." (Cenu programů si již přesně nepamatuji, ale myslím si, že program z ND byl asi o 20 korun dražší než ten ze SOP.)
    To jenom ukazuje, že se dá dobrý program udělat s libretem stejně dlouhý a nemusí se na něm šetřit – stačí jen najít vhodná místa, která se dají vyškrtnout, a libreto, to dle mého soudu skutečně není.

  6. Pozor s termínem "notoricky známý titul". I na Rusalku nebo Carmen či La Traviatu jde některý divák úplně poprvé a tedy ony informace k titulu potřebuje.
    Předchozí anonym správně píše, že se dá vhodnou grafikou a eliminováním nicneříkajících fotografií ušetřit místo ve prospěch libreta, aniž by se rozsah programu a tedy i jeho cena výrazně zvýšil.

  7. Jsem, přesvědčený, že libreto do programu rozhodně patří – na rozdíl od fotografií režisérů, sbormistrů a podobných celebrit, u nichž si smyslem jejich zvěčnění v programu tak jistý nejsem.
    Pokud jde o jazyky: nikde jsem neviděl dvojjazyčné programy (tedy vlastní řeč plus angličtina – má to takový protektorátní říz). Přitom jsou jistě Paříž, Vídeň či italské operní domy stejně "světové" jako Praha. Některé zahraniční operní domy mají vícejazyčnou mutaci programu (tedy nikoliv JEN anglicky).
    Proto bych byl pro to, aby nebyl divák nucen platit něco, co nepotřebuje a nechce. Tudíž jsem pro český program jakožto základ a pro zvlášt prodávaný vícejazyčný program, za patřičně vyšší cenu.

  8. Souhlasím s programem zvlášť v češtině a zvlášť v jiných jazycích.
    Ad libreto: Pokud jsou k inscenaci titulky, člověk ho během představení nepotřebuje. Ale do programu rozhodně patří. Já osobně se k němu často vracím, zvlášť u árií, které se mi líbí, posuzuji i text z hlediska „literárních kvalit“ a jeho propojení a korespondence s hudbou.
    Libreta bych uvítala i na internetu, když se člověk dopředu s dějem a textem seznámí, může se pak lépe vnímat ostatní věci.

    Jana

  9. Programy mají různou úroveň, ale nevím, zda je nutné, aby obsahovaly nějaké úvahy od dramaturgů nebo režisérů. Pro kvalitu a pochopení stačí inscenační historie (pokud jde o cizí dílo i ta domácí), obsah, libreto v češtině, případně zasazení díla do historických souvislostí. Nějaké s prominutím "výžblebty" dramaturgů a režisérů, jsou na nic a většinou je to snůška prázdných slov načančaná cizími a odbornými termíny. Stejně tak životopisy. Ty bývají vlmi účelové a přikrášlené. A o jazykových verzích ani nemluvím. U nás není nutné mít žádné jazykové mutace, kromě překladu obsahu do angličtiny v ND nebo SOP, kde si hrají na světovost :-)
    Pak je možné mít tenké a levné programy, které si stihneme přečíst o přestávkách, nebo po představení a poté je dát do sběru a recyklovat.

  10. Program by měl nabízet kontext – díla a zejména inscenace. Nepotřebuji, aby mi každý program k Prodané nevěstě říkal, že má čtyři verze, a kdy byly jednotlivé premiéry. K pochopení díla to není zásadní. Chci vědět, proč se který režisér rozhodl pro který inscenační klíč, co ho ovlivnilo a inspirovalo. A to by mělo být i obsahem lektorských úvodů. Samozřejmě, pochopit mám z jeviště, ale zajímá mě i kontext vzniku této koncepce apod. Proto bych chtěla v programu i fotky z inscenace.

    V programu by měly být i portréty inscenátorů: režiséra, scénografa, dirigenta, sbormistra ad. Jsou to lidé, kteří se na tom, co na jevišti uvidíme, zásadně podíleli. Nelibost s jejich medailonky v programu mi přijde stejně ignorantská jako fakt, že Češi mají zlozvyk odcházet z kina během titulků. Samozřejmě nemluvím o kvalitě těchto portrétů, ale o jejich funkci. Myslím, že by mohly být více "vyprávěcí" a ne seznamovité.

    A na závěr ještě poznámka k oddělení jazykových verzí. Tím by se cena programu zřejmě ještě prodražila, byly by to dvě brožury, tedy dvojí tisk atd. Nevím, jestli si v ND a SOP hrají na světovost, ale podíl zahraničního publika na jednom operním představení je dle mého diváckého odhadu víc než 50% – na Mozartovi ve Stavovském 70%.

  11. Program, věren svému názvu je původně pořadí hudebních čísel koncertu. Postupně se rozrostl v jakéhosi průvodce hudebním (činoherním, muzikálovým,…) dílem. Pokud to má být průvodce, musí provést dílem, vztahy, kontexty, představit inscenátory, dramaturgický záměr, …
    Dobrý program musí obsahovat vše.

  12. Nejzajímavější je asi ten úplně první názor tady v diskusi. Souhlasím s ním a myslím si totéž. Programy si schovávám, takže fotky z inscenace (a v dnešním světě digitálního tisku rychlost zpracování není problém) v něm mají pro mne cenu. Fotografie a uměle sestavená CV pěvců a inscenáturů mne nezajímají. Naopak zasazení díla do celkového kontextu doby, popis čím je dílo zajímavé … to jsou věci, které by neměly chybět. V Drážďanech krom obsahu nenaleznete nic v programu přeložené do cizích jazyků. A jsou na tom kvalitativně i strukturou návštěvníků o mnoho lépe než Praha.

  13. Nevím, jestli zrovna přes 50%, ale v mnoha čelných zahraničních operních domech mají značný podíl zahraničních návštěvníků, a přesto mají programy tištěny pouze ve svém jazyce. Místo anglických mutací programu bych v ND a SOP uvítal vyšší pěveckou úroveň, a to i při reprízách – to by bylo světovější než program přeložený do kostrbaté pražské "czenglish".

  14. V mnoha čelných zahraničních operních domech je ovšem domácím jazykem angličtina, němčina nebo francouzština, tzn. jazyky celosvětově (nebo aspoň celoevropsky) poněkud více srozumitelné než čeština. Pokud by ND nebo SOP vydávaly jen programy v češtině, musely by počítat s výrazným poklesem prodeje, protože cizinec si logicky program v češtině nekoupí, zvlášť když současné operní programy v ND neobsahují ani fotografie.
    A jinak stručně k diskusi: programy činohry ND jsou podle mě v současné době mnohem lepší než ty operní, a to jak formátově (skladnější), tak obsahem (obsahují text včetně dramaturgických úprav a barevnou několikastránkovou fotografickou přílohu na kvalitním papíře + samozřejmě studie k dílu a autorovi). Ano, jsou nyní průměrně o 10,- Kč dražší.

    Bára D.

  15. Bára

    Myslím, že cizinci nevypustí návštěvu operního představení v Praze jen proto, že tam nebude program v neobratné angličtině (zvláště, když se tam ve většině případů dávají notoricky obehrané repertoárové tituly).
    Např. ve vídeňské opeře je k vidění pokaždé mnoho Asiatů, zvl. Japonců, kteří zaručeně německy nehovoří, přesto slavný operní dům hojně navštěvují a nevadí jim program v němčině za 5,50 euro.
    Pokud v Praze bude možné slýchat stejně často tak výborné hlasy jako v nedaleké Vídni, bude zahraniční návštěvnost spolehlivěji zajištěna (myslím, že na operu se obecně chodí kvůli provedení, nikoliv kvůli výtisku programu).

  16. Cílem Národního divadla má být rozvoj české kultury. Rozhodně tedy vypustit anglickou část s výjimkou překladu obsahu děje a vrátit překlady libret cizojazyčných oper do češtiny. Lze je využít třeba při poslechu přenosu těchto oper v rozhlase. Jinak si dovoluji upozornit, že v Maďarské státní opeře v Budapešti mají buď pouze maďarské programy nebo dvojjazyčné anglicko-německé (cena 1.000,- Ft).

    Jirka K.

  17. V Bratislave, v SND, sa istý čas robili dva programy – slovenský, a potom zvlášť anglicko-nemecký, ktorý bol drahší. To fungovalo celkom dobre. Ale na predstavenia premiérované od predmiulej sezóny je už len jeden typ programu, slovensko-anglicko-nemecký, obvykle za 2,5 až 3€, čo mnohých odradí od kúpy (ako bývalý uvádzač s tým mám dosť skúseností), aj keď v novom type je vždy preklad libreta a celkovo sú na vyššej obsahovej i grafickej úrovni.
    Len na porovnanie – v Paríži stál trojjazyčný program s libretom na Pucciniho Triptych 15€.

  18. Zda se, ze otazka tistenych programu a lektorskych uvodu tady docela rozjela velmi plodnou diskusi.

    V Sev. Americe jsou programy zdarma a obsah a provedeni se velmi lidi od jednoho operniho domu k druhemu. Z pochopitelnych duvodu tam je hodne reklam a dalsi prostor je venovan darcum. Tento koncept ma rozhodne neco do sebe: Reklamy to vse zaplati, program si vezmou vsichni a lidi to ctou pred predstavenim a o prestavkach. Pro divadlo to je take velke zviditelneni.

    28.12. jsem byl ve Stavovskem a program na Makropulos stal 70 korun. Mel jsem o nej zajem, ale uvadecka odsekla: "Mam posledni tady pro pani" a uz se dale bavit nechtela. Nasel jsem si sam jinou, ktera mi ho rada prodala za 70 + 10 pro ni. Kdyby byla protivna, tech 10 by nedostala. Proc to berou jako nutne zlo? Treba by mohly mit z prodeje nejakou provizi.

    Program byl dost obsahly. Jen me zarazila mizerna kvalita papiru a neatraktivni graficka uprava. Program jsem sice nechal v Praze, ale myslim ze byl cely jen v cestine. Pokud by mel byt i v jinem jazyce, primlouval bych se za kvalitni preklad. To prece nemuze byt vubec obtizne, hranice jsou uz davno otevrene.

    ND ma celkem zajimave internetove stranky. Treba by program mohl byt k dispozici i tam, v nekolika jazycich a navstevnici by na tuto moznost mohli byt upozorneni pri koupi vstupenek. Mohlo by to byt vytisteno i na nich, mista je tam dost.

  19. Pingback: Sildenafil

Napsat komentář