Operní a baletní díla Bohuslava Martinů (3)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Vrcholná pařížská léta
Začátek třicátých let znamená v dramatické tvorbě Bohuslava Martinů výrazný posun. I když si zachoval svůj vztah k výdobytkům moderní doby, což dokumentoval posléze svou tvorbou pro rozhlas a následně pro televizi, opouští moderní rytmy a prostředky, k nimž se dosud uchyloval. Vrací se k nim jen výjimečně jako například v orchestrálním scherzo Thunderbolt P-47, pojmenovaném po slavném stíhacím letounu v roce 1945.Vrací se ke kořenům, k tradicím lidové kultury, ke středověkým mystériím a ke commedii dell’arte. A stále častěji hledá inspiraci ve vzdáleném domově. Stalo se tak především v baletu Špalíček, který vznikal v Paříži v letech 1931–1932. V časopise Národní divadlo ze září 1933 k tomu píše: „K premiéře svého baletu chtěl bych připojit několik slov o vzniku díla. Myšlenka obnovit a jevištně využít starých českých her a říkadel mne odedávna lákala… Co jsem hlavně sledoval, je vytvoření hry lidové a scénické, tedy lidové divadlo … Zachoval jsem prostý lidový tón a jsem přesvědčen, že toto řešení je nejlepší a jediné možné a že jediné odpovídá divadelnímu řešení a každému řešení vůbec.“

První provedení Špalíčku proběhlo 19. září 1933 v Národním divadle. Dílo pohostinsky nastudoval jeden z největších talentů tehdejšího českého baletu, choreograf Osvobozeného divadla Joe Jenčík. Dne 29. listopadu téhož roku byl Špalíček uveden v Brně v choreografii Máši Cvejičové. Dirigentem představení byl Antonín Balatka a autorem působivého scénického řešení František Muzika. Dílo bylo přijato nesmírně příznivě. Mirko Očadlík v něm viděl „průkopnický, očistný čin v oboru baletní tvorby“ a vždy nekompromisní Gracián Černušák v Lidových novinách ocenil jeho „jadrné a krevnaté české muzikantství a naprostou technickou jistotu“. Autora nadchlo Muzikovo výtvarné řešení brněnské inscenace, kde jednoduchou scénu pouze se závěsy zabydlel velmi nápaditými pestrými kostýmy, pro které našel vzor v lidových hračkách. Martinů objevil v Muzikovi „svého“ výtvarníka a vyžádal si jeho spolupráci ke všem dalším předválečným premiérám v Brně i v Praze.

V dubnu 1949 byla na jevišti Divadla 5. května (dnešní Státní opery) provedena upravená verze díla v režii a v choreografii Niny Jirsíkové a ve scéně Josefa Svobody. Dirigentem inscenace byl Václav Kašlík. Špalíček se od té doby stal spolu s operou Veselohra na mostě nejčastěji uváděným jevištním dílem Bohuslava Martinů na českých jevištích. Zmiňme se alespoň o jeho inscenaci v Československém souboru písní a tanců z roku 1971 v režii a choreografii Libuše Hynkové. Libuše Hynková byla také autorkou plzeňské inscenace z roku 1990, na níž je zajímavé, že ji plzeňský soubor na pozvání vedení dolnobavorského Zemského divadla v Pasově a vrchního starosty města Pasova hrál jako slavnostní představení při znovuzahájení činnosti významné kulturní památky, kompletně rekonstruované historické budovy tamějšího Městského divadla z osmnáctého století.Režisérka Olga Sommerová natočila v letech 2009–2010 pozoruhodný filmový dokument, v němž Špalíček tančí děti ze škol v problémových čtvrtích. Film se dočkal významného ocenění na festivalu Arsfilm a na televizním soutěžním festivalu Zlatá Praha v roce 2010.

O svém dalším díle, kterým jsou Hry o Marii, prohlásil Martinů, že „jsou jakýmsi Špalíčkem ve formě přísnější“. Inspiraci tentokráte našel ve středověkém liturgickém divadle a miráklech, v českém lidovém zpracování náboženských motivů a v poslední části Sestra Paskalina pak v jejich literární adaptaci, jak ji vytvořil Julius Zeyer. V době, kdy psal Hry o Marii, se Martinů věnoval velmi důkladně úvahám jednak o díle samotném a dále pak obecně o poslání a smyslu opery.

V rozhovorech pro týdeník Pestrý týden a posléze pro Lidové noviny v roce 1935 uvádí Martinů svůj názor na současnost a budoucnost opery: „Tvrzení o zániku opery je jistě přenáhlení, ale je jisté, že se operní forma musí přetvořit a přiblížit se novou stylizací nynějším podmínkám životního názoru. Doba falešného patosu a falešného dramatismu minula. … Přes to vše je forma opery schopna dalšího vývoje, lépe řečeno má možnost se přizpůsobit novým řešením požadavků současné doby. Je nutné korigovat všechny složky, jež romantická epocha přinesla do této formy, které dnes ale ani sebedůmyslnějším estetickým výkladem nelze zachránit, protože ztratily svoji životnost… Ale jsem přesvědčen o další životnost a sám ji realizuji.“

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář

Reklama