Mnoho na výběr versus nic
Jsou jich tisíce – operních fanoušků, lidí, kteří mají rádi operu a rádi si jí užijí nejen v divadle, ale přitahuje je i fenomén který přišel před pár lety v podobě přenosů operních představení živě do kin. Jako první s ním přišla Metropolitní opera. Doma se z přenosů Live: Met in HD záhy stal díky jak nedostatku domácí operní kvality, tak i dobré a silné propagaci opravdový fenomén. A velmi rychle vznikly dva tábory – skalní příznivci a zarytí odpůrci promítání operních představení z divadla v kině ve vysokém rozlišení s upraveným nazvučením a uměleckým vedením kamery přenosu. Příznivci jásali nad možností zhlédnout v pohodlí kina špičkové operní výkony věhlasné Metropolitní, odpůrci nejčastěji kritizovali neautentičnost přenášených představení a jejich zvukovou korekci. Ostatně pro skalní příznivce přenosů se docela brzy začal používat a dnes již vžil název „kinodiváci“.
Ať už jsou důvody přenosů operních představení do kin jakékoliv, k Metropolitní se postupem času přidaly i další špičkové, zejména evropské operní domy a vznikl paralelní projekt Opera in Cinema, který nabízel jak přenosy, tak záznamy operních představení z mnoha evropských metropolí – zejména z Covent Garden, Licea, La Scaly, Pařížské národní opery… Zajímavá proto byla zejména možnost srovnávat inscenační podobu oper prováděných v evropských operních domech a v Metropolitní. I přesto, že z přenosu si nikdy nelze udělat věrohodný obrázek o reálné podobě inscenace tak, jak působí v divadle, nebylo si možné nevšimnout zcela zásadních rozdílů v inscenování v rámci evropské tradice a v USA. Špičkové evropské operní režie nebývají prvoplánové, často se vyznačují velkou metaforičností a vyžadují od diváka zapojení mozkových závitů či chcete-li fantazie a také hlubší přemýšlení nad obsahovým i morálním poselstvím provedeného díla. Režie a inscenační podoba v USA je jiná a ani takzvané „moderní režie“ zde nemají na diváka tak všestranný umělecký dopad jako režie mnoha špičkových evropských inscenátorů (až na výjimky samozřejmě).
Z tohoto pohledu bylo pro operního milovníka, který nejraději ze všeho usedne v sedadle divadelního hlediště a operní dílo si vychutná v autentickém prostředí divadla, zajímavé sledovat právě a jen rozdíly evropské a americké operní inscenační tradice, protože hudební kvality jsou na stejně špičkové úrovni jak v Americe, tak v Evropě. Jenže tomu bude v nové sezoně konec. Projekty přenosů a záznamů, které organizovaly sítě kin Palace Cinemas a Cinema City, skončily dříve než pořádně začaly, a slibně se rozvíjející projekt Bia Oko, který společně s participujícími mimopražskými kiny přinášel minulou sezónu přenosy nejen z Covent Garden, ale i La Scaly, Paříže či Salcburku překvapivě ohlásil, že od září už pokračovat nebude. Zůstává tak osamoceně jenom Met in HD, který nejenže nenabízí dramaturgickou rozmanitost evropských operních domů, ale zvukovou úpravou přenosu kazí kinodivákům představu o opeře neautentickou zvukovou kvalitou. Důvody toho, proč projekty přenosů a záznamů z evropských operních domů versus Met in HD nejsou u nás v Česku úspěšné, bude několik. Mezi významnější patří určitě malé investice do propagace a reklamy těchto projektů, velká fixovanost kinodiváků na přenosy z Metropolitní a jejich neochota navštěvovat zpravidla intelektuálně náročnější inscenace evropských oper. Spekuluje se i o velkém tlaku majitele licence Met in HD na provozovatele ostatních přenosů do kin, tak aby jeho projekt zůstal bez zpravidla daleko lépe hodnocené konkurence.
Ať už jsou to tyto důvody nebo důvody další a jiné, je to škoda. Jsme Evropané a opera vznikla v Evropě. Inscenační tradice je zde zcela odlišná od USA a co není nepodstatné, mnohé operní inscenace přenášené do kin z evropských operních domů nutí operního fanouška i kinodiváka k přemýšlení. Nejenom si poslechnout krásnou hudbu, ale přemýšlet o poselství, souvztažnosti operního díla k dnešku, o signifikantním vztahu díla a jeho provedení k našim současným společenským poměrům a životnímu stylu. A tak i když sociologická poučka říká, že mít neomezený výběr vede člověka zpravidla k tomu, že si nakonec nedokáže vybrat vůbec, v případě přenosů a záznamů operních představení do kin to nyní znamená, že nebudeme mít žádný výběr. A to je velká škoda. Protože mít na výběr v tomto případě umožní nejenom udělat si obrázek o tom, jak se opera inscenuje v jednotlivých částech světa, ale hlavně bourat u kinodiváka dogma, že Metropolitní a její představení jsou to jediné a nejlepší, co existuje. Dogma živené organizátory přenosů a majitelem licence ve sdělovacích prostředcích. Dogma zcela jistě nepravdivé. 
I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
