Operní galakoncert v Českých Budějovicích: Zázrak číslo dvacet tři

Nevím, jakou máte zkušenost vy, ale českobudějovické Hudební slavnosti Emy Destinnové jsou zatím jediným mezinárodním hudebním festivalem, u nějž mám jistotu, že napíši-li dotaz na jeho mailovou adresu, odpoví mi téměř obratem sám ředitel festivalového předsednictva. V tomto případě se jedná o pana Antonína Kazila. Ten mi posledních několik let vždy na počátku léta ochotně odpovídá na netrpělivou otázku, jak bude letos vypadat závěrečný operní galakoncert. A nutno dodat, že pan Kazil obvykle zašle i kompletní program koncertu včetně přídavků… Operní galakoncert k poctě Emy Destinnové, který je už dvacet tři let vrcholem každého ročníku festivalu, je rok co rok zcela výjimečnou událostí. Na přelomu srpna a září mu předchází série koncertů (jejich počet se zejména kvůli stále menším dotacím z města a kraje snížil z dvanácti na sedm), která určitě významně obohacuje kulturní život jihočeské metropole, ale potenciál přilákat diváky ze zbytku republiky či zahraničí spíše postrádá. Jenže – přijde závěr slavností a milovník opery nevychází z údivu. Už v roce 1990, tedy v roce šedesátého výročí úmrtí Emy Destinnové v Českých Budějovicích, bylo festivalovým vedením oznámeno, že na koncertech k poctě legendární pěvkyně musí vystupovat vždy alespoň jeden pěvec, který se proslavil v týchž operních domech, jako Božská Ema. Což byl obrovský závazek, protože by se samozřejmě mělo jednat zejména o londýnskou Covent Garden a newyorskou MET. Sólisté prvního ročníku každopádně splnili zadání dokonale oba, neboť jimi nebyl nikdo menší, než Katia Ricciarelli a Peter Dvorský, dvojice v té době na vrcholu slávy. Pokud pak někdo pochyboval, zda se v příštích ročnících podaří zachovat stejně vysokou úroveň dalších pěveckých dvojic festivalového finále, musel být následně více než mile překvapen. Tým Antonína Kazila totiž dokázal vždy přivézt do Budějovic operní umělce, o nichž tehdy například Pražské jaro pouze snilo. Ze slavných dam operního světa se tak na Hudebních slavnostech objevily Lucia Aliberti, Miriam Gauci, Cheryl Studer, Sumi Jo, Elisabetta Fiorillo či naše Eva Urbanová (která byla jistou dobu i prezidentkou festivalu) a Eva Randová, význační pánové se jmenovali Sherrill Milnes, Giuseppe Sabbatini, Francesco Araiza, Nicola Martinucci, Juan Pons, Paata Burchuladze, Carlos Alvarez, Marco Berti či Joseph Calleja. Tradiční dvojici sólistů nahradila pouze v roce 2010 „výroční“ čtveřice: festival zakončil svůj jubilejní dvacátý ročník s Natalií Ushakovou, Nadjou Krastevou, Janezem Lotričem a Vittoriem Vittelim. Doprovázející Symfonický orchestr hl. m. Prahy s Ondrejem Lenárdem v pozdějších letech natrvalo vystřídala Filharmonie Brno, řízená současným festivalovým presidentem Leošem Svárovským. Každý z těchto operních svátků navíc zaznamenala a odvysílala Česká televize, takže se z nich mohli radovat i ti, kteří se za nimi na jih Čech osobně vydat nemohli.Co si přát víc? Snad události lépe vyhovující sál (příliš reprezentativně se nikdy netvářila ani Sportovní hala, ani Kulturní dům Metropol) a rozhodně lepší propagaci. Kdo nebyl přímo z Českých Budějovic, dozvídal se obvykle o koncertech z novin až v den jejich konání, internetovou adresu si pak festival pořídil až v roce 2007. V letošním roce se vedení Slavností rozhodlo postavit přinejmenším první z uvedených výtek a našlo pro galakoncert nebývalé místo konání. Stal se jím teprve loni dokončený pavilon T na budějovickém výstavišti. Vizuálně nápaditá stavba ovšem skrývá uvnitř rozlehlý a neútulný hangár s odhaleným žebrovím a masívní vzduchotechnikou, takže zvolené prostředí budilo jisté rozpaky i tentokrát. Pokud se ovšem splní velký sen pana Kazila, takto i předsedy správní rady Jihočeské společnosti přátel hudby, bude se festivalový galakoncert už v roce 2016 konat ve Velkém sále Emy Destinnové pro jeden tisíc osob, jenž má být součástí Koncertního a kongresového centra Antonína Dvořáka, přezdívaného „Rejnok“. Opulentní blob podle návrhu Jana Kaplického a Evy Jiřičné by se měl začít stavět už koncem příštího roku, a nedojde-li ke komplikacím, bude moci za čtyři roky závidět hudbymilovná veřejnost Českým Budějovicím nejen festivalové galakoncerty… Než do jižních Čech dopluje rejnok, bude zatím třeba smířit se i s pavilonem T (který ovšem překvapil po svém zmenšení nafukovací stěnou více než slušnou akustikou) a radovat se především ze skvělých pěveckých výkonů výjimečných umělců. A skvělá příležitost se k tomu naskytla i letos: na závěrečném galakoncertu spolu v sobotu 8. září vystoupili mladý portugalský tenorista Bruno Ribeiro a italská barytonová legenda Paolo Gavanelli.Těžko si představit na koncertním pódiu větší kontrast a zároveň důkaz posunu obecného vnímání operních umělců za poslední čtvrtstoletí. Bruno Ribeiro se představil publiku jako štíhlý elegán s pečlivě upraveným účesem, úzkostlivě pěstěnou „neoholenou“ bradou a oděný do módního kabátce až po kolena, dozdobeného hedvábným šátkem místo vázanky. Po pravdě, spíše než operního pěvce připomínal ze všeho nejvíc mediálně sledovaného fotbalistu na recepci (zde si neodpustím drobnou poznámku: zadáte-li si do internetového vyhledávače heslo „Bruno Ribeiro“, objeví se Vám na prvních místech odkazy na stejnojmenného portugalského fotbalového internacionála…).

Pěvecky se ovšem předvedl jako technicky výborně připravený dramatický tenorista s hlasem jistým ve všech polohách, kterému schází k dokonalosti snad jen zajímavější zabarvení. Ribeiro překvapil už úvodní číslem, árií Lenského Kuda vy udalilis… z Čajkovského Evžena Oněgina. Spíše lyrickou árii zdařile přizpůsobil svému naturelu a blýskl se i vzornou ruštinou. Následně potěšil zřídka slýchanou, leč efektní Ruggerovou ódou na Paříž z Pucciniho Vlaštovky a velmi přesvědčivé bylo jeho Lunge da lei… z Verdiho Traviaty. Po přestávce pokračoval Ribeiro v italském repertoáru zařazením populárního Cavaradossiho nářku E lucevan le stelle z Tosky – jakkoliv se pěvec snažil árii maximálně prožít i herecky, mám za to, že k rolím tohoto typu musí teprve dozrát. Posledním tenoristovým sólovým číslem byla pro jeho dispozice velmi dobře vybraná a opět spíše raritní Corradova árie Tutto parea sorridere z Verdiho Korzára.

Bruno Ribeiro má zatím za sebou vystoupení na prestižních scénách v Mnichově (Lucrezia Borgia) či Florencii (Lazebník sevillský), nemluvě o četném účinkování v operních divadlech v Itálii, Švýcarsku, Velké Británii a Spojených státech. Čeští fanoušci opery ho zatím mohli vidět nejblíže našim hranicím na festivalu v rakouském St. Margarethen jako Ismaela v Nabuccovi v roce 2007 (záznam premiérového představení vyšel i na CD a DVD).

Ve srovnání s Ribeirem působil zavalitý Paolo Gavanelli v tradičním fraku jako host z jiného světa. Ustupující vlasy a hustý plnovous mu za téměř třicet let trvající karieru už zcela zbělely, ale věk mu zatím neubral nic na jeho hlavních devizách, kterými jsou mohutný hlas obrovského volumenu a charakteristicky krásné barvy.

Barytonista, kterého je možné bez sebemenšího zaváhání zařadit do stejné kategorie pěvců, do níž patří i Renato Bruson a Leo Nucci, zazpíval na budějovickém pódiu árie ze svých nejslavnějších rolí, v nichž nemohl po léta chybět v New Yorku, Londýně, Vídni, Miláně nebo Veroně. Posluchači si tak užili jeho Riccarda z Belliniho Puritánů (v roce 2005 byl v této roli jediným důstojným partnerem Editě Gruberové v serii koncertních provedení v Drážďanech), Macbetha (roku 1997 zazářil v této roli ve veronské Areně s Mariou Guleghinou po boku), Germonta z Traviaty (před několika lety se podílel na živé Mehtově nahravce z Mnichova, která byla nominována na cenu Grammy), Rigoletta (jeho skvělou pěveckou a hereckou kreaci v této roli je možné obdivovat na DVD záznamu z McVicarovy inscenace z Covent Garden) a Gerarda z Giordanova Andrey Cheniera (v roce 1996 oholil Gavanelli plnovous, aby mohl jako autentický francouzský revolucionář soupeřit s Lucianem Pavarottim v titulní roli ve vídeňské Staatsoper). Co árie, to ukázka zralého pěveckého mistrovství; mám-li vyzdvihnout pouze jednu, pak se musím rozhodnout pro Di Provenza il mar il suol z Traviaty. Každou z obou slok kolovrátkově obehrané písničky pojal Gavanelli diametrálně jinak: první se zřetelnou snahou vynutit si otcovský respekt, druhou s hlasem zlomeným a téměř plačtivým. Přiznám se, že snad ještě nikdy mě tato tolik zprofanovaná árie nedojala tolik, jako tentokrát…

Společnými silami předvedli oba pánové s velkým gustem dueta z Verdiho Dona Carlose (Dio che nell’ alma infondere z 1. dějství) a Síly osudu (Invano Alvaro ze 4. dějství) a v přídavcích pak předvedli každý své specifické kvality: Ribeiro oslnil přítomné dámy jistými výškami v Cardillově písni Core’ngrato (známé též jako Catari), Gavanelli předvedl kromě krásného hlasu i smysl pro humor ve Figarově kavatině z Lazebníka sevillského. Nadšené publikum si pak vyžádalo ještě jedno opakování Catari, v níž vystoupili oba pěvci, Gavanelli si nechal od Ribeira napovídat text a s gustem napodoboval manýry tenoristů.

Zvláštní zmínku si ještě zaslouží skvěle hrající Filharmonie Brno – evidentně pečlivě připravený orchestr nejen spolehlivě doprovázel sólisty, ale blýskl se i v samostatných číslech, vesměs dramaturgicky neotřelých: polonéze z Evžena Oněgina a předehrách a preludiích k Verdiho Macbethovi, Traviatě, Síle osudu a Korzárovi. Lví podíl na úspěchu koncertu náleží dirigentu Leoši Svárovskému – českobudějovické galakoncerty ho viditelně těší a bylo znát, že i tentokrát svým entuziasmem úspěšně naočkoval sólisty i orchestr.

Ať už v novém Rejnokovi, pavilonu T, kulturním domě Metropol či ve Sportovní hale mají galakoncerty Hudebních slavností Emy Destinnové mezi operní nabídkou v České republice určitě své nezastupitelné místo. Nezbývá mi, než všem operním nadšencům doporučit, aby si každoroční českobudějovickou kulturní událost číslo jedna rozhodně nenechali příští rok ujít – snad se bude jednat opět o malý zázrak, tentokrát s pořadovým číslem dvacet čtyři.

Hodnocení autora recenze: 80%

Hudební slavnosti Emy Destinnové 2012
Operní galakoncert k poctě Emy Destinnové
Paolo Gavanelli (baryton)
Bruno Ribeiro (tenor)
Dirigent: Leoš Svárovský
Filharmonie Brno
8. září 2012 Pavilón T – Výstaviště České Budějovice

program:
Petr Iljič Čajkovskij: Eugen Oněgin
– Polonéza
– „Kuda, kuda..“ (Lenskij)
Vincenzo Belini: I Puritani
– „Or dove fuggo…Ah, per sempre io ti perdei“ con cabaletta (sir Riccardo Forth)
Giuseppe Verdi: Macbeth
– Preludio
– „Perfidi! ..Pietá, rispetto, amore“ (Macbeth)
Giacomo Puccini: La rondine
– „Parigi e´la citta dei desideri..“ (Ruggero)
Giuseppe Verdi: La traviatta
– „Di Provenza…“ (Germont)
– „Lunge da lei…Oh, mio rimorso!“ (Alfredo)
– Ouvertura
Giuseppe Verdi: Don Carlos
– „É Lui! Desso! I´Infante! Questo arcano dal Re. Dio che nell´alma infondere“ (Don  Carlos, Posa)
Giuseppe Verdi: La forza del destino
– Ouvertura
Giuseppe Verdi :Rigoletto
– „Cortigiani“ (Rigoletto)
Giacomo Puccini: Tosca
– „E lucevan le stelle“ (Cavaradossi)
Umberto Giordano: Andrea Chénier
– „Nemico della Patria“ (Gerard)
Giuseppe Verdi: Il Corsaro
– „Tutto parea sorridere“ (Corrado)
– Sinfonia
Giuseppe Verdi: La forza del destino
– „Invano Alvaro“ (Carlos, Alvaro)
přídavek:
Cordiferro – Core n´rato
Gioachino Rossini: Il barbiere di Seviglia
– „Largo al factotum“ (Figaro)

www.festival-ed.cz