Operní galakoncert v Českých Budějovicích: Zázrak číslo dvacet tři

  1. 1
  2. 2

Nevím, jakou máte zkušenost vy, ale českobudějovické Hudební slavnosti Emy Destinnové jsou zatím jediným mezinárodním hudebním festivalem, u nějž mám jistotu, že napíši-li dotaz na jeho mailovou adresu, odpoví mi téměř obratem sám ředitel festivalového předsednictva. V tomto případě se jedná o pana Antonína Kazila. Ten mi posledních několik let vždy na počátku léta ochotně odpovídá na netrpělivou otázku, jak bude letos vypadat závěrečný operní galakoncert. A nutno dodat, že pan Kazil obvykle zašle i kompletní program koncertu včetně přídavků… Operní galakoncert k poctě Emy Destinnové, který je už dvacet tři let vrcholem každého ročníku festivalu, je rok co rok zcela výjimečnou událostí. Na přelomu srpna a září mu předchází série koncertů (jejich počet se zejména kvůli stále menším dotacím z města a kraje snížil z dvanácti na sedm), která určitě významně obohacuje kulturní život jihočeské metropole, ale potenciál přilákat diváky ze zbytku republiky či zahraničí spíše postrádá. Jenže – přijde závěr slavností a milovník opery nevychází z údivu. Už v roce 1990, tedy v roce šedesátého výročí úmrtí Emy Destinnové v Českých Budějovicích, bylo festivalovým vedením oznámeno, že na koncertech k poctě legendární pěvkyně musí vystupovat vždy alespoň jeden pěvec, který se proslavil v týchž operních domech, jako Božská Ema. Což byl obrovský závazek, protože by se samozřejmě mělo jednat zejména o londýnskou Covent Garden a newyorskou MET. Sólisté prvního ročníku každopádně splnili zadání dokonale oba, neboť jimi nebyl nikdo menší, než Katia Ricciarelli a Peter Dvorský, dvojice v té době na vrcholu slávy. Pokud pak někdo pochyboval, zda se v příštích ročnících podaří zachovat stejně vysokou úroveň dalších pěveckých dvojic festivalového finále, musel být následně více než mile překvapen. Tým Antonína Kazila totiž dokázal vždy přivézt do Budějovic operní umělce, o nichž tehdy například Pražské jaro pouze snilo. Ze slavných dam operního světa se tak na Hudebních slavnostech objevily Lucia Aliberti, Miriam Gauci, Cheryl Studer, Sumi Jo, Elisabetta Fiorillo či naše Eva Urbanová (která byla jistou dobu i prezidentkou festivalu) a Eva Randová, význační pánové se jmenovali Sherrill Milnes, Giuseppe Sabbatini, Francesco Araiza, Nicola Martinucci, Juan Pons, Paata Burchuladze, Carlos Alvarez, Marco Berti či Joseph Calleja. Tradiční dvojici sólistů nahradila pouze v roce 2010 „výroční“ čtveřice: festival zakončil svůj jubilejní dvacátý ročník s Natalií Ushakovou, Nadjou Krastevou, Janezem Lotričem a Vittoriem Vittelim. Doprovázející Symfonický orchestr hl. m. Prahy s Ondrejem Lenárdem v pozdějších letech natrvalo vystřídala Filharmonie Brno, řízená současným festivalovým presidentem Leošem Svárovským. Každý z těchto operních svátků navíc zaznamenala a odvysílala Česká televize, takže se z nich mohli radovat i ti, kteří se za nimi na jih Čech osobně vydat nemohli.Co si přát víc? Snad události lépe vyhovující sál (příliš reprezentativně se nikdy netvářila ani Sportovní hala, ani Kulturní dům Metropol) a rozhodně lepší propagaci. Kdo nebyl přímo z Českých Budějovic, dozvídal se obvykle o koncertech z novin až v den jejich konání, internetovou adresu si pak festival pořídil až v roce 2007. V letošním roce se vedení Slavností rozhodlo postavit přinejmenším první z uvedených výtek a našlo pro galakoncert nebývalé místo konání. Stal se jím teprve loni dokončený pavilon T na budějovickém výstavišti. Vizuálně nápaditá stavba ovšem skrývá uvnitř rozlehlý a neútulný hangár s odhaleným žebrovím a masívní vzduchotechnikou, takže zvolené prostředí budilo jisté rozpaky i tentokrát. Pokud se ovšem splní velký sen pana Kazila, takto i předsedy správní rady Jihočeské společnosti přátel hudby, bude se festivalový galakoncert už v roce 2016 konat ve Velkém sále Emy Destinnové pro jeden tisíc osob, jenž má být součástí Koncertního a kongresového centra Antonína Dvořáka, přezdívaného „Rejnok“. Opulentní blob podle návrhu Jana Kaplického a Evy Jiřičné by se měl začít stavět už koncem příštího roku, a nedojde-li ke komplikacím, bude moci za čtyři roky závidět hudbymilovná veřejnost Českým Budějovicím nejen festivalové galakoncerty… Než do jižních Čech dopluje rejnok, bude zatím třeba smířit se i s pavilonem T (který ovšem překvapil po svém zmenšení nafukovací stěnou více než slušnou akustikou) a radovat se především ze skvělých pěveckých výkonů výjimečných umělců. A skvělá příležitost se k tomu naskytla i letos: na závěrečném galakoncertu spolu v sobotu 8. září vystoupili mladý portugalský tenorista Bruno Ribeiro a italská barytonová legenda Paolo Gavanelli.Těžko si představit na koncertním pódiu větší kontrast a zároveň důkaz posunu obecného vnímání operních umělců za poslední čtvrtstoletí. Bruno Ribeiro se představil publiku jako štíhlý elegán s pečlivě upraveným účesem, úzkostlivě pěstěnou „neoholenou“ bradou a oděný do módního kabátce až po kolena, dozdobeného hedvábným šátkem místo vázanky. Po pravdě, spíše než operního pěvce připomínal ze všeho nejvíc mediálně sledovaného fotbalistu na recepci (zde si neodpustím drobnou poznámku: zadáte-li si do internetového vyhledávače heslo „Bruno Ribeiro“, objeví se Vám na prvních místech odkazy na stejnojmenného portugalského fotbalového internacionála…).

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Paolo Gavanelli & Bruno Ribeiro (Hudební slavnosti E.Destinnové 2012)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Související články


Napsat komentář