Operní kukátko (23)

Lovci perel v Sydney
Velmi vytížený slovenský tenorista Pavol Breslik je jednou z hvězd obsazení Bizetových Lovců perel v Sydney. Pavol Breslik zpíval tuto roli již v Curychu roku 2014 (dirigent Patrick Fournillier, režie Jens Daniel Herzog). Opera zažívá nebývalou vlnu zájmu, kterou jistě ještě povzbudí úspěch současného nastudování v Metropolitní opeře v New Yorku. Premiéra v Sydney se chystá již na 15. ledna 2016 v hudebním nastudování Guillauma Tourniera (kterého pak vystřídá Tahu Matheson). Režie vytvořil známý australský režisér a divadelní autor Michael Gow s kostýmy a scénografií Roberta Kempa. V obsazení září jména Ekateriny Siuriny a australské lyrické sopranistky Stacey Alleaumy, které vytvoří roli cejlonské kněžky Leily, o jejíž lásku soupeří dva přátelé. Tenorového Nadira bude vedle Pavola Breslika zpívat Američan Nikhil Navkal a barytonového Zurgu José Carbo nebo Christopher Hillier. Dle vyjádření režiséra tvůrci chtěli oprostit operní děj od zavedených kulturních stereotypů. Kostýmy pak budou vycházet z koloniální minulosti cejlonského ostrova.

Překonat sentimentální a barvotiskový nátěr tohoto díla není snadné, uvidíme, jak se to v Opera Australia povede. Dílo bude provedeno celkem v sedmnácti představeních, po 12. únoru se mění obsazení z prvých uvedených interpretů na druhé.

Martina Janková jako Krása v La Scale
Česká sopranistka Martina Janková, dnes převážně spojovaná s operním domem v Curychu, vytvoří jednu z hlavních rolí v inscenaci oratoria Georga Friedricha Händela Il trionfo del tempo e del disinganno (Vítězství času a poznání; původní verze 1707, nejčastěji hraná přepracovaná verze z roku 1737, anglická verze z roku 1757). Přitom italský výraz il disinganno je těžko přeložitelný jediným slovem, protože především znamená prohlédnutí z bludu nebo omylu. Händelovo oratorium ve dvou částech na text kardinála Benedetta Pamphiliho (1653–1730), který jako básník vytvořil také tři texty pro Georga Friedricha Händela, se v posledních deseti letech těší nečekané oblibě. Dílo bylo vícekrát nahráno, například dirigentkou Emmanuelle Haïm s výborným obsazením (Natalie Dessay, Ann Hallenberg, Sonia Prina a také Pavol Breslik jako Tempo / Čas) na labelu Virgin Classics. Oratorium již také bylo opakovaně scénováno, symbolický obsah textu umožňuje totiž nejrůznější výklady a zasazení do rozličných prostředí. Koprodukční inscenace Opernhaus Zürich, Staatsoper Berlin a Teatro alla Scala v Miláně bude uvedena nyní právě v Miláně v nastudování a pod taktovkou Diega Fasolise a v režii předního německého filmového a divadelního režiséra Jürgena Flimma. V osmi představeních (premiéra 28. ledna 2016, poslední představení 13. února 2016) vystoupí Martina Janková jako Bellezza / Krása, dále pak mezzosopranistka Lucia Cirillo (Piacere), altistka Sara Mingardo (Disinganno) a tenorista Leonardo Cortellazzi (Tempo).

V březnu pak čeká Martinu Jankovou role Aminty v Mozartově opeře Il re pastore pod taktovkou Williama Christieho v Barceloně a v létě mimo jiné role Despiny v Così fan tutte na Salzburger Festspiele 2016. Obě mozartovské role patří k jejím profilovým partům, které již na salcburském festivalu zpívala – Amintu v roce 2013 pod stejným dirigentem a Despinu v roce 2013.

Angela Denoke a Pavel Černoch v Její pastorkyni ve Stuttgartu
Pod tradičním názvem Jenufa, užívaným mimo české země, byla ve Stuttgartu obnovena inscenace Janáčkovy opery Její pastorkyňa. Nastudování diriguje Sylvain Cambreling a autorem oceňované režie je Calixto Bieito, který přenesl děj do současného prostoru upadající továrny kdesi ve východní Evropě.

Představení herecky i pěvecky dominuje Kostelnička Angely Denoke a mezi účinkujícími nalezneme i našeho Pavla Černocha v roli Laci. Dojímavou Jenůfku ztvárňuje pěvkyně v místním angažmá Rebecca von Lipinski, která slavila na podzim úspěch jako Leonora v Beethovenově Fideliovi. Obnovené nastudování od 9. ledna 2016.

Rozhovor týdne

Salcburská rodačka Angelika Kirchschlager (narozena 1954) o kilech navíc, o zjevu operních pěvců, o synu Felixovi a hlavně o vztahu k milovanému dílu skladatele Kurta Weilla, protože již záhy vystoupí v premiéře Weillovy Žebrácké opery v Theater an der Wien pod hudebním vedením Johannese Kalitzkého a v režii Keitha Warnera (premiéra 13. ledna 2016): Angelika Kirchschlager: „Mit ein paar Kilos mehr singt es sich leichter“ („S pár kily navíc se zpívá lehčeji“) – rozhovor najdete zde .

Jonas Kaufmann odřekl koncert v Madridu
Krátce před vlastním vystoupením musel proslulý tenorista Jonas Kaufmann na doporučení ošetřujícího lékaře odříci koncert operních árií v Teatro Real v Madridu, plánovaný na sobotu 9. ledna 2016.

Trpí akutní sinusitidou, tedy zánětem vedlejších dýchacích dutin, nepříjemným respiračním onemocněním, které se objevuje v důsledku nedoléčených infekcí bakteriálního nebo virového původu zpravidla v chladnější době roku nebo při střídání teplot. Tomuto onemocnění neprospívá ani pobyt v klimatizovaných prostorech a letecké cestování.

Poulencovi dědicové protestují proti mnichovské inscenaci
Zajímavý spor vedou dědicové skladatele Francise Poulenca (a také spoluautora námětu opery Georgese Bernanose) s vedením Bavorské státní opery. Již od počátku nesouhlasí s režijním pojetím závěrečné scény inscenace Poulencovy opery Dialogy karmelitánek, kterou nastudoval ruský režisér Dmitri Tcherniakov na mnichovské scéně roku 2010.

Právní spor se táhne již od znovuuvedení inscenace v roce 2012. Rodině ani tak nevadí přesazení děje z doby Velké francouzské revoluce do blíže neurčeného internačního ženského tábora padesátých nebo šedesátých let dvacátého století. Předmětem sporu je podle rodin obou autorů vyznění režie oproti skutečnému autorskému záměru. Dmitri Tcherniakov nechává v nesmírně působivé závěrečné scéně opery zemřít pouze Blanche, která se obětuje za ostatní řádové sestry. V libretu i partituře je ovšem přesný popis dějové akce, kdy jeptišky jsou postupně setnuty gilotinou a hlavní hrdinka Blanche se k nim v závěru dobrovolně přidává. Tento rozpor připadá dědicům zcela zásadní, protože hromadnou mučednickou smrt jeptišek považují za klíčovou scénu pro poselství opery. Z těchto důvodů se domáhají stažení inscenace či režijních změn, které by upravily režii v souladu s autorským záměrem. Vedení opery, jež se hájí právem na svobodné umělecké vyjádření, oznámilo, že nejbližší reprízy Poulencovy opery (23. ledna a 1. února 2016) budou hrány bez změny. V otázce právního sporu nezůstává jen vlastní divadelní inscenace, ale také podoba plánovaného televizního vysílání a záznam na DVD nosiči. Pokud by došlo k soudnímu rozhodnutí, pak by výsledek mohl být významným precedentem v dalších sporech týkajících se takového výkladu díla, který neodpovídá záměrům tvůrce.

Co dělá Robert Carsen a Obraz týdne
Podle posledních zpráv milánský operní intendant pověřil Roberta Carsena (narozen 1954) režií Pucciniho opery La fanciulla del West (Děvče ze Západu) v Teatro alla Scala.

Tímto rozhodnutím vyvrcholil spor mezi hudebním ředitelem Riccardem Chaillym a britským režisérem Grahamem Vickem ohledně podoby budoucí inscenace. Britský režisér chtěl umístit děj opery do gay baru, s čímž dirigent projektu zásadně nesouhlasil. Pro intendanta Alexandera Pereiru ale nejsou spory mezi dirigenty a režiséry ničím novým, naposledy musel řešit předpremiérové vášně i nelichotivá mediální prohlášení právě Riccarda Chaillyho a režisérského tandemu Mosheho Leisera a Patriceho Cauriera při přípravách na Verdiho Giovannu d’Arco, která byla zahajovacím představením milánské sezony 2015/2016. Robert Carsen dotyčnou Pucciniho operu již režíroval v Antverpách.

Slavný kanadský operní režisér, zcela jistě jedna z nejvýznamnějších osobností operního života posledního čtvrtstoletí, tentokráte nepracuje jen na divadelním jevišti, ale i ve výstavním prostoru proslulého pařížského Musée d’Orsay. Pro výstavu Splendeurs et miseres. Images de la prostitution 1850–1910 (Lesk a bída. Prostituce v obrazech 1850–1910) vytvořil velmi působivou architektonickou koncepci, která je v mnoha místech ovlivněna jeho divadelním viděním. Tématem objevné výstavy je zachycení prostituce v umění, převážně ve výtvarných dobových dílech, ale také v raném filmu a fotografii. Na výstavě ovšem nechybí ani část věnovaná tématu prostituce v soudobé operní tvorbě i ukázky zařízení francouzských nevěstinců nejrůznější úrovně. Výstavu vytvořil mezinárodní tým kurátorů. Bude od 19. února 2016 reprízováno v Amsterdamu.

Pařížská opera byla během devatenáctého století jedním z center „skryté“ prostituce pro pařížské lepší kruhy. Neustálý příliv sboristek v baletním i operním souboru zajišťoval dostatečný výběr pro pařížské movitější zákazníky. Platy sboristek byly tehdy tak skromné, že bez „mecenáše“ nebylo vlastně možné bez hladu přežít. Navíc Opera se svými společenskými akcemi umožňovala dostatečnou prezentaci a možnost nezávazného seznámení potenciálních zákazníků jak s dívkami polosvěta, tak právě s členkami sborů. Na pařížské výstavě je například zastoupeno vícekrát dílo francouzského malíře Henriho Gervexe (1852–1929), považovaného sice za představitele výtvarného akademismu, ale vedle toho také významného obrazového kronikáře své doby. Často právě zachycoval efektní motivy společenského života jako například v díle Le Bal de l’Opéra (Ples v Opeře).

Nahrávka týdne
Schmidt, Franz – Das Buch mit sieben Siegeln (Kniha sedmi pečetí). Philharmoniker Hamburg, dirigentka Simone Young. OEHM Classics 2015 (2 CD).

Posledními koncerty Simone Young v Hamburku byla dvě provedení oratoria Kniha sedmi pečetí rakouského skladatele Franze Schmidta (1874–1939) narozeného v Bratislavě. Toto oratorium, v českých zemích prakticky neznámé, představuje stěžejní dílo tohoto novoromantického skladatele. Text upravený skladatelem vychází ze Zjevení Janova, z poslední knihy Nového zákona, v německém překladu Martina Luthera. Oratorium provedené v předvečer světového válečného konfliktu ve Vídni v červnu 1938 se záhy stalo součástí zlatého fondu církevní hudby německy mluvící oblasti. Provedení vyžaduje vedle orchestru prvotřídní sbor, jenž má pokud možno rozsáhlejší obsazení, dále vynikajícího představitele sv. Jana (Heldentenor), také hluboký bas (Boží hlas) a čtyři další sólisty (soprán, alt, tenor, bas). Nová nahrávka, která vznikla sestřihem dvou koncertů v červnu 2015, je skvělým způsobem obsazena. Vedle prvotřídního orchestru (Philharmoniker Hamburg) i sborů (NDR-Chor a Staatschor Latvija) můžete slyšet Klause Floriana Vogta (sv. Jan), Georga Zeppenfelda (Hlas Boží) a v menších rolích také třeba sopranistku Inge Kalnou. Vogtův výkon je mimořádně působivý, jím použité výrazové prostředky jsou ovšem věcí osobního vkusu, stejně jako wagnerovské kreace tohoto pěvce, které mají skalní příznivce i odpůrce. Celkově mimořádný hudební i duchovní zážitek a současně svědectví úrovně koncertů za éry Simone Young v Hamburku.

Hudební úsměv
Skladatel Vítězslav Novák (1870–1949), mimo jiné také tvůrce čtyř oper, se na jednom ze svých zájezdů do Brna ve dvacátých letech nechal fotografovat s podstatně mladším dirigentem koncertu Břetislavem Bakalou (1897–1958).

Před aparát pozval nejen dirigenta, ale i svou manželku. Když později Břetislav Bakala přišel za skladatelem s prosbou o podepsání fotografie, Vítězslav Novák mu velmi laskavě vyhověl a k podpisu připsal – „Vítězslav Novák se svými dvěma dirigenty!“