Operní kukátko (29)

Týden od 15. do 21. února 2016. Evelyn Herlitzius je Elina Makropulos. Rossiniho Otello v Theater an der Wien a rozhovor s dirigentem a režisérem inscenace. Max Emanuel Cenčić jako zpěvák i režisér. Zákaz lásky v Madridu. Jana z Arku od Waltera Braunfelse. Barokní Venuše a Adonis. Operní pokračování Figarovy svatby. Oberto koncertně ve Frankfurtu. Marjorie Owens jako londýnská Norma. Opera na ČT Art. Co měli společného s operou Bořek Šípek a Andrzej Żuławski? Nahrávka Mayrovy Saffo ve světové premiéře. Georg Friedrich Händel a krocan.

Evelyn Herlitzius jako Elina Makropulos
Úspěšná dramatická pěvkyně a skvělá operní herečka Evelyn Herlitzius slaví podle kritiků velký úspěch v roli třistaleté operní pěvkyně v inscenaci Věci Makropulos v Deutsche Oper. Umělkyně musela nedávno pro nemocnění odříci účinkování v hlavní roli Renáty v mnichovské inscenaci Prokofjevova Ohnivého anděla. Tam ji nahradila představitelka této role z Berlína – Svetlana Sozdateleva. Evelyn Herlitzius teď v Berlíně kraluje mezinárodnímu týmu, ve kterém má zastoupení i Česká republika a Slovensko – Alberta Gregora zpívá tenorista Ladislav Elgr a adeptku na operní kariéru Kristinu slovenská mezzosopranistka Jana Kurucová. O nevšední inscenaci v hudebním nastudování Donalda Runniclese přinese Opera Plus samostatnou recenzi.

Otello v Theater an der Wien
Rossiniho operní verze zůstávala na světových jevištích jako jediné zhudebnění Shakespearovy tragédie žárlivosti a manipulace až do premiéry Verdiho zpracování téže látky. Rossiniho belcantová opera byla zcela nedávno nastudována nejen pro salcburský festival, ale také v tomto měsíci zazněla dvakrát (3. a 6. února 2016) koncertně v Barceloně v excelentním obsazení (Julia Lezhneva, Gregory Kunde a další). V Barceloně je nastudována jako komparativní titul, který se střídal se scénickým uvedením právě Verdiho Otella. Theater an der Wien uvádí tuto Rossiniho operu z roku 1816 v hudebním nastudování italského dirigenta Antonella Manacordy a režiséra Damiana Michieletta, který zde také v roce 2013 velmi úspěšně inscenoval Mozartova Idomenea. Desdemonu ztělesňuje gruzínská sopranistka Nino Mačaidze a Otellem je rossiniovský specialista – americký koloraturní tenorista John Osborn, který zpíval i v salcburském provedení vedle Cecilie Bartoli v roce 2014. Premiéra se uskutečnila 19. února 2016, recenzi jsme přinesli zde.

Rozhovor týdne
Režisér Damiano Michieletto a dirigent Antonello Manacorda v rozhovoru krátce před premiérou mluví o své opakované spolupráci, důvodech, proč hrát Otella, o konfliktu společnosti s jedincem, který se vymyká, a o tom, jak inscenace vznikala. Rozhovor najdete v plném znění pod názvem Otello: Zeitgenössisch hat nichts mit Kostümen zu tun (Otello: Být současný nemá nic společného s kostýmem) zde .

Max Emanuel Cenčić jako zpěvák i režisér
V rámci Händel-Festspielen, Slavnostech Georga Fridricha Händela, v Karlsruhe byla také uvedena mistrova málo uváděná opera Arminio z roku 1737. V šesti představeních (shodou okolností se počet shoduje s počtem historicky první série uvedení pod Georgem Friedrichem Händelem v Covent Garden v Londýně) upoutává především světově ceněný kontratenorista Max Emanuel Cenčić v titulní roli. Arminio, také Arminius, v německých zemích zvaný i jako Hermann der Cherusker byl náčelník kmene Cherusků, který dočasně sjednotil germánské kmeny. Libreto vychází i ze skutečných událostí, mimo jiné bitvy v Teutoburském lese (9 n. l., kdy se odehrává i vlastní děj opery), kde utrpělo římské vojsko zásadní porážku. Samozřejmě libreto se zápletkou pro sedm sólistů se tradičně soustředí především na milostné a mocenské zápletky, historické události jsou jen podkladem pro rozvržení tématu. Opera byla v minulém roce takřka v totožném obsazení nahrána na labelu Decca. Vedle Cenčiće prvé kritiky oceňují i další sólisty – kontratenoristu Vinceho Yi a sopranistku Laylu Claire. Slavný kontratenorista sklidil dobré ohlasy i na svou první operní režii.

Zákaz lásky v Madridu
Pod souběžným španělským názvem La prohibición de amar byla v Madridu (vůbec poprvé v Teatro Real) uvedena Wagnerova raná komická opera Das Liebesverbot (Zákaz lásky). V devíti představeních s premiérou 19. února účinkují známí zpěváci: Christopher Maltman (Friedrich), Peter Lodahl (Lucio) a Manuela Uhl (Isabella). I inscenační tým je prvotřídní – za dirigentským pultem stojí Ivor Bolton a režijně dílo připravil Kasper Holten. Inscenace, jež vznikla v koprodukci s Covent Garden v Londýně a Teatro Colón v Buenos Aires, je jednou z akcí k uctění letošního shakespearovského výročí, na které většina českých divadel (a to nejen operních) trochu pozapomněla. Obě dvě Wagnerovy rané opery – tedy Zákaz lásky a Víly – se stále častěji objevují v dramaturgických plánech divadel, zatím ovšem trvalejší místo v repertoáru pořád ještě spíše jen hledají. Několik seriózních pokusů o jejich oživení zatím trvalou oprávněnost jejich uvádění neprokázala.

Jana z Arku tentokráte od Braunfelse
Operní dílo Waltera Braunfelse (1882-1954) se pozvolna dostává do povědomí operních diváků. Německý skladatel, který v meziválečném období zkomponoval několik úspěšných oper, mimo jiné Die Vögel (Ptáci; 1920) podle Aristofanovy komedie, byl značně poškozen zákazem provádění jeho děl po nástupu fašismu v Německu roku 1933. Jeho opera Jeanne D’Arc – Szenen aus dem Leben der Heiligen Johanna (Jana z Arku – Scény ze života Svaté Jany) je v současnosti spojována především se sopranistkou Julianou Banse, která s velkým úspěchem vystoupila i při novodobém provedení ve Stockholmu roku 2001, v koncertním nastudování v rámci salcburského festivalu v roce 2013 i v nahrávce tohoto působivého jevištního díla.

V současnosti Braunfelsovu operu uvedl operní soubor v Kolíně nad Rýnem. Juliane Banse ale tentokráte zpívala pouze premiéru 14. února a pak ještě vystoupí o repríze 28. února. Příležitost vedle ní dostala pěvkyně Stephanie Weiss, která střídá sopránové a mezzosopránové party. Ta obsadila většinu repríz. Taktovky se ujal legendární dirigent Lothar Zagrosek.

Venuše a Adonis v Lucernu
Masque, anglická renesanční a raně barokní forma zpěvohry není příliš často uváděna ani na jevištích ve Velké Británii a zcela výjimečně mimo ostrovní říši. Blowovo dílo s mytologickým tragickým námětem Venus and Adonis (Venuše a Adonis) bylo nastudováno v Lucernu dirigentem Johannesem Stroblem. Jde o jedno z mála dochovaných jevištních děl z prvopočátků dějin anglické opery, které by bylo známé od jiných autorů než byl Henry Purcell. Režisérem je Wolfgang Berthold.

Pokračování Figarovy svatby
Pod společným názvem Figaro Forever (Figaro navždy) byly v Cardiffu souborem Welsh National Opera nastudovány Rossiniho opery Lazebník sevillský, Mozartova Figarova svatba a zcela nová opera, která zde v neděli 21. února 2016 zazněla ve světové premiéře. Díla spojují společní hrdinové z dramatických děl Pierra-Augustina Carona de Beaurmachaise, ale jako třetí díl nebyla nastudována opera Provinilá matka Daria Milhauda (tak jak se tomu stalo v obdobném projektu v minulé sezoně v Theater an der Wien), ale byla zadána kompozice nové opery soudobé ruské skladatelce Eleně Langer, která v roce 1999 přesídlila natrvalo do Londýna. Nová opera Figaro Gets a Divorce (Figaro se rozvádí) je komponována na libreto známého britského režiséra Davida Poutneye, který pracoval i na českých operních scénách. Ten vyšel z původních postav, ale vytvořil zcela novou zápletku, i když použil několik motivů právě z pozdní Beaurmaichaisovy hry Provinilá matka i činohry Ödona von Horvátha Figarův rozvod.

V zápletce je konfrontována hraběcí rodina i její věrný pár služebníků nejen s dramatickým vírem Velké francouzské revoluce, ale především s tajemnou postavou tajného agenta, který se z osobních důvodů snaží rodinu zničit. Zuzanka otěhotní s Cherubínem, ale ten je zastřelen při nepokojích … Zámek rodiny Almavivy je proměněn dle úředního výnosu na ústav pro mentálně choré. Libretista a zároveň režisér představení domýšlí osudy protagonistů v nových dramatických společenských podmínkách. Dirigentem představení je Justin Brown a mezi účinkujícími najdeme třeba švédskou sopranistku Marii Arnet (Zuzanka) nebo anglického tenoristu Alana Okeho v roli špiónského zloducha, který silně zapůsobil jako Gustav von Aschenbach v Brittenově Smrti v Benátkách v pražské Státní opeře. Ten vystupuje i ve Figarově svatbě jako Don Bazilio a Curzio. Inscenace vznikla v koprodukci s Grand Théâtre de Genève. Opery-trilogie jsou inscenovány rozdílnými režiséry, ale totožnými výtvarníky – Ralph Koltai (scénografie) a Sue Blane (kostýmy).

Oberto koncertně ve Frankfurtu
Verdiho operní prvotina z roku 1839 Oberto, Conte di San Bonifacio (Oberto, Hrabě ze Sv. Bonifacia) byla uvedena ve dvou koncertních provedeních ve frankfurtské opeře (18. a 20. února 2016). Námětem opery s libretem Temistocla Solery, pozdějšího častého Verdiho spolupracovníka, je milostný trojúhelník ve šlechtickém prostředí třináctého století. Pod taktovkou mladého italského dirigenta Jadera Bignaminiho zpívali basbarytonista Kihwan Sim (Oberto), tenor Sergio Escobar (Riccardo), místní pěvkyně Karen Vuong (Imelda) a Claudia Mahnke (Cuniza). Královnou večera byla ale italská sopranistka Maria Agresta v roli Obertovy dcery Leonory, pro suverénní a stylový pěvecký výkon. Pěvkyně, která stejně jako dirigent na frankfurtské operní scéně tímto koncertem debutovala, minulý měsíc oslnila i na pražském koncertě v Obecním domě (naši recenzi najdete zde).

Marjorie Owens jako Norma v English National Opera 
V nové sérii představení Belliniho Normy v londýnské English National Opera je v titulní roli obsazena americká sopranistka Marjorie Owens, která je v trvalém angažmá v Semper Oper v Drážďanech, kde se nyní spíše soustředí na straussovské a wagnerovské party. Ale zpívala zde i Liu, Čo-Čo-San, Dorotku ve Weinbergově díle Švanda dudák nebo Alžbětu ve Verdiho Donu Carlosovi. Partnery v Londýně jsou jí Jennifer Holloway (Adalgisa) a Peter Auty (Pollione). Diriguje Stephen Lord a z některých obrazů z inscenace v režii renomovaného Christophera Aldena jde trochu strach …

Opera na ČT art
Záznam benefičního Koncertu o čtyřech kapitolách, který vysílala stanice ČT art v pondělí 15. února 2016 ve 20:20, obsahoval i několik čísel ze scénické tvorby Kurta Weilla v překladech Jiřího Suchého, který byl také společně s Jitkou Molavcovou hlavním pěveckým interpretem večera. Prvá kapitola koncertu obsahovala šest čísel ze společné tvorby Kurta Weilla a Bertolta Brechta napsaných původně v německém jazyce (mimo jiné Barbara Song; Eifersucht Duett; Ach, bedenken Sie, Herr Jakob Schmidt; Die Ballade von angenehmen Leben; Surabaya Johnny a Moritát o Mackie Messerovi). Přes určitou vtipnost překladů (Suchého dnes již klasický překlad Moritátu je považován za ustálený a velmi zpěvný) a celkovou stylizaci směrem k městskému folklóru, ke které poetika Semaforu divadla inklinuje, se provedení v usedlém a pěvecky i výrazově nepříliš nuancovaném stylu v podstatě zcela míjelo s útočností a ironií Weillova a Brechtova díla. Scénicky propracovaněji byl proveden právě Moritát jako kramářská píseň s prezentací výtvarné tvorby Jiřího Suchého, což působilo alespoň částečně divadelně. Ve čtvrté kapitole se vrátili k americké tvorbě Kurta Weilla třemi písněmi (mimo jiné Jenny) a vystoupení uzavřelo finále ze Vzestupu a pádu města Mahagonny. V úvodu koncertu Jiří Suchý zmínil potíže s udílením svolení ze strany Kurt Weill Foundation a Brechtovy nadace, a také že zazpívat si Weillovy písně bylo jeho dlouholetým přáním. Jedno z nečeských úsloví říká: Varujme se splněných přání… V souvislosti se současnou úrovní produkcí divadla Semafor vyvolal velký zájem článek Tragická zpráva o odkládaném konci Vojtěcha Varyše (Mf DNES, 11. února 2016), po kterém autor sklidil vlnu kritiky od skalních příznivců divadla Semafor.

Odešel Bořek Šípek
Světově uznávaný designér a architekt Bořek Šípek (1949-2016), známý české veřejnosti především jako sklářský výtvarník a architekt Pražského hradu v prezidentském období Václava Havla, zemřel ve věku šedesáti šesti let. Dotkl se svým obsáhlým a mnohostranným dílem, často vřeleji přijímaným v zahraničí než doma, okrajově i světa opery. Byl totiž autorem scény i kostýmů pro operu Nagano čili Hokej v opeře neboli Ostrov Hokej od Martina Smolky, která měla premiéru ve Stavovském divadle v Praze roku 2004. Byl také designérem rozměrného centrálního svítidla v divadle bělehradské opery. Každoročně si vedle dalších umělců i operní zpěváci připomenou sklářský um Bořka Šípka, když přebírají Ceny Thálie (realizace ateliér Ajeto, provedení Lindava), jejichž podobu navrhl právě on.

Odešel Andrzej Żuławski
Významný polský režisér Andrzej Żuławski zemřel 17. února 2016 ve věku sedmdesáti pěti let ve Varšavě. Po prvé tvůrčí etapě vzniklé v Polsku začal točit ve Francii a často také v mezinárodních koprodukcích. Jeho filmy prosluly jednak nekomerčním přístupem, jednak častými potížemi s překračováním rozpočtu a také značně bizarními nebo drastickými scénami. Poněkud překvapivě byl v roce 1988 vybrán jako režisér operního filmu Boris Godunov v mezinárodní koprodukci Francie – Španělsko – Jugoslávie. Původně byl osloven jako režisér jiný proslulý Polák – Andrzej Wajda. Pod Żuławského vedením vznikla značně okleštěná filmová verze Musorgského opery s promítací délkou 118 minut. Tento projekt byl jedním z posledních, který se vezl na úspěchu oper zfilmovaných slavnými režiséry v minulém desetiletí (Don Giovanni Josepha Loseyho, Carmen Francesca Rosiho a Bohéma Luigiho Comenciniho). Pro film byla využita dva roky stará nahrávka Mstislava Rostropoviče se sólisty Ruggerem Raimondi, Kennethem Riegelem a Galinou Višněvskou. Ve filmu účinkuje i český herec a operní zpěvák, žijící v té době ve francouzské emigraci, Pavel Slabý jako Grigorij. Żuławski propojil několik linií příběhu, který začíná jako pozorování divadelního představení, které je později natáčeno a stává se postupně reálnější. Pomocí mnoha odkazů a anachronismů se propojuje s historií diktátorství v Rusku i s místními dějinami dvacátého století. Operní film příliš kladných ohlasů nezískal a o necelý rok později ho na trhu zastínil záznam představení téhož titulu z Kirova divadla v Sankt Petěrburgu pod taktovkou Valerije Gergijeva v režii slavného filmaře Andreje Tarkovského.

Nahrávka týdne
Johann Simon Mayr (1763-1845) – Saffo. Members of the Bavarian State Opera Chorus. Simon Mayr Chorus. Concerto de Bassus. Dirigent Franz Hauk. Naxos 8.660367-68 (2 CD).

Dirigent a hudební vědec Franz Hauk se dlouhodobě věnuje velmi záslužně rehabilitaci díla skladatele Johanna Simona Mayra, bavorského skladatele, usazeného v Itálii. Tento klasicistní tvůrce a pozdější souputník Rossiniho (který byl o jednu generaci mladší) zkomponoval okolo sedmdesáti oper, převážně na mytologická a pseudohistorická témata. Nechybí mezi nimi ale ani vtipná parodie operního provozu Che Originali! (1798). Vrcholem se zatím v jen částečně prozkoumaném díle zdá dramatická opera Medea in Corinto (Medea v Corintu; 1813), která je čas od času uváděna v Itálii a před několika lety zaujala na operním jevišti v Mnichově v hlavní roli se skvělou Nadjou Michael. Label Naxos, se kterým má Franz Hauk exkluzivní nahrávací smlouvu, letos vydal nahrávku opery ve dvou aktech Saffo. Námět domnělých životních osudů slavné antické básnířky z Mytiléné na ostrově Lesbos, který prochází úspěšně operními náměty od druhé poloviny osmnáctého století a který zhudebnili například Antonín Rejcha (1822), Giovanni Pacini (1840) nebo Charles Gounod (1851), se odvíjí především od studia a publikování zlomků její dochované poezie a domněnek o jejím životě. (Poznámka: Sapho Julese Masseneta nemá s antickou Sapfó nic společného, název je odvozen od sochy, ke které hlavní hrdinka opery Fanny Legrand stála modelem.) Franz Hauk již pro zmíněný label nahrál Mayrovy opery, operní kantáty i další vokální díla. Tragická opera Saffo sice hudebně nedosahuje kvalit Médei v Corintu, ale přesto obsahuje řadu krásných hudebních míst. Předkládaná nahrávka (světová premiéra na CD) v délce sto dvaceti dvou minut je obsazena kvalitními pěvci se zkušenostmi, ale celkově chybí osobitější výkony a podání, které by posluchače strhlo. Solidní jsou výkony především Andrey Lauren Brown (Saffo, soprán) a Jaewon Yun (její básnický ctitel Faone, soprán). Přes veškerou úctu ke kariéře lyrického tenoristy Markuse Schäfera, specialisty na starou hudbu, v roli druhého nápadníka slavné básnířky zní jeho hlas staře a manýristicky, tvoření tónu je nevyrovnané a výsledek je nepřesvědčivý. Mayrova Saffo je dobrý studijní materiál pro milovníky operního hudebního klasicismu.

 

Georg Friedrich Händel a krocan
Slavný barokní umělec byl nejen velkým impresáriem a skladatelem, ale také milovníkem života. Od mládí byl velký jedlík, což se záhy projevilo na jeho postavě.

Po jednom představení v Londýně se ho zpěvák z představení zeptal, co bude dělat po opeře. Georg Friedrich Händel mu odpověděl, že má objednaného šesnáctilibrového krocana ve své oblíbené restauraci nedaleko divadla. Zpěvák se zeptal: – A kolik vás tam bude? Slavný skladatel odpověděl: – Budeme tam dva. – Jenom dva? Podivil se partner v konverzaci a Händel mu k jeho ještě většímu překvapení odpověděl – No, já a ten krocan!