Jak se podařilo vyřešit problém s malým prostorem?
Ambiciózní a zároveň cenný projekt, uvedený v rámci 68. ročníku hudebního festivalu Smetanova Litomyšl, byl zaměřen především na mladé pěvce a hudebníky. Jeho cílem bylo umožnit nastupující generaci projít nastudováním celého operního titulu se všemi nároky, které k takovému procesu patří. Takové nastudování samozřejmě vyžaduje delší a náročnější zkouškové období, než bývá obvyklé, a právě festivalové prostředí pro něj může nabídnout větší prostor. Magdalena Švecová a Jakub Klecker si s nastudováním dali práci; otázkou tedy zůstává, zda měl výsledek stejně silný účinek jako samotný potenciál projektu.
Smetanův dům je krásná historická budova s relativně střídmým jevištěm a bez orchestřiště. Právě tento zdánlivě drobný detail se při uvádění scénického titulu s živou hudbou ukazuje jako zásadní činitel. Menší, ale dobře tvarované jeviště sice dokáže pojmout překvapivě velké množství osob, stále však zůstává otázka umístění orchestru, případně početnějšího sboru. Jedinou možností je pak postavit orchestr přímo před jeviště, přibližně do úrovně prvních řad hlediště, a část sboru umístit po stranách.
Toto řešení má několik důsledků. Posluchači v prvních řadách sice velmi dobře vidí, zvukově se však ocitají v ne zcela ideální situaci. Orchestr je navíc umístěn vysoko jak vůči divákům, tak vůči zpěvákům na jevišti, a má proto přirozenou tendenci překrývat dění za sebou. Podobný efekt vytváří i sbor stojící po stranách před jevištěm: jeho zvuk se k posluchačům nese z výrazně menší vzdálenosti a mnohem přímočařeji než zvuk ze samotného jeviště.
S oběma problémy se tvůrci snažili vypořádat. Většinou se jim to dařilo, místy méně, naštěstí však šlo spíše o jednotlivé momenty a dějově méně podstatná místa. Jakubu Kleckerovi se podařilo disproporci prostoru do značné míry vyrovnat střídmým obsazením orchestru a zdrženlivou dynamikou. Byl to velmi rozumný krok, který by dnes ostatně neuškodil ani některým jiným operním dirigentům, kteří módně ženou orchestrální dynamiku na maximum. Výsledkem pak může být efekt pimprlátkového divadla: zpěvák na jevišti otevírá ústa, ale posluchač přes orchestr samotný zpěv téměř neslyší. O to podstatnější je zvuková ukázněnost u operního titulu bez titulkovacího zařízení, kde je divák odkázaný na to, že zpěvákům rozumí.
Samotná scéna Martina Černého byla střídmá a opírala se jen o několik jevištních prvků: několik kusů nábytku v prvním jednání, lavice a drobné dekorace v jednání druhém. Nejvýraznějším scénickým efektem se stal zadní prospekt, který nebyl proveden jako malované plátno, ale jako obyčejný slepený, svěšený papír s výřezy v podobě oken a dveří. Na první pohled strohá zadní dekorace posloužila k dějovému zlomu na konci prvního jednání, kdy Tomeš, rozezlený Lukášovým vyváděním, doslova prohodil Lukáše tímto prospektem. Prospekt se tím částečně zničil, takže po zbytek představení sloužil jako potrhaný obrys vzdálené krajiny na horizontu.
Pěvecké výkony byly slušné, herecké však rozporuplné
To nás přímo přivádí k režijnímu přístupu Magdaleny Švecové. Jak už bylo naznačeno, příběh musel být odvyprávěn velmi srozumitelně – jednak pro diváky, jednak pro samotné interprety. Zatímco po pěvecké stránce podávali představitelé jednotlivých rolí velmi slušné a v některých případech výborné výkony, v hereckých dovednostech se mezi nimi nůžky přece jen trochu rozevíraly, s čímž režie musela pracovat obezřetně. Zvláště povedeným hereckým i pěveckým ztvárněním zaujaly Karolína Levková coby Vendulka, Kateřina Burešová v roli Barče, Dominik Klapka jako Tomeš a David Malát jako pašíř Matouš.
Zajímavou dynamiku na jevišti vytvořil představitel Lukáše Filip Šťovíček. Těžko říct, kolik z jeho herecké akce vycházelo z režijního pokynu a kolik z vlastního ztvárnění role; jeho Lukáš však působil jako natolik cholerický vztekloun a výtečník, až se člověku vkrádala myšlenka, zda to na čerstvého vdovce a mladého otce nemluvněte, který se uchází o Vendulčinu ruku, není už trochu moc. Inteligentní a citlivá dívka Vendulka, jak ji Karolína Levková skutečně ztvárnila, by možná měla problém přejít Lukášovo dovádění, řvaní, dupání a rozhazování věcí. On vlastně kvůli té nevinné hubičce téměř zdemoloval půlku světnice, aby nakonec, Tomšem prohozen zadním prospektem, zdemoloval i samotnou scénu. Hluk, který Lukáš produkoval, by nebohé nemluvně v kolébce jistě probudil k takovému pláči, že by ani krásně provedená Vendulčina ukolébavka neměla šanci jej znovu uspat. Na napravení takového výtečníka by Smetana potřeboval minimálně jedno jednání navíc. Na druhou stranu o to komičtěji na konci vyznělo, když už Vendulka k hubičce svolila a Lukáš řekl ne. Nutno říci, že publikum v tu chvíli doslova vyprsklo smíchy, což je ostatně jeden ze základních účinků komické opery.
Zajímavě byl do děje zapojen také místní smíšený pěvecký sbor. Pro mladé členy tohoto tělesa bylo nastudování opery jistě velkou výzvou a nutno říci, že se jí zhostili se ctí. Zvukově působili kompaktně a čistě, jeviště zaplňovali svou nevtíravou přítomností, a to i navzdory několika jednotlivým případům, kdy se některé sboristky rozhodly přehnanou hereckou prezentací přebít dění na jevišti. Velkou pochvalu zaslouží mužská část sboru. Na začátku druhého jednání měla velmi povedený výstup spolu s Matoušem v podání Davida Maláta. Celá tato scéna byla režijně, scénicky, hudebně i interpretačně nesmírně zdařilá. Sboristé nastupovali zezadu a z boků hlediště, což samo o sobě vytvořilo krásný prostorový zvukový efekt. Zároveň své role hráli přesvědčivě. Při jednotlivých zastaveních pročesával reflektor zezadu parter, což byla vlastně jediná výraznější práce se světly za celý večer. Sbor dokázal udržet napětí i čistotu provedení a bylo znát, že samotné interprety tato scéna bavila.
Sympatická tempa Jakuba Kleckera
Na závěr si ještě několik slov zaslouží samotné hudební nastudování a orchestr. Byla by velká škoda nezmínit hudební těleso, které drželo celý večer stabilní hudební kvalitu. Pod taktovkou Jakuba Kleckera vedle sebe usedli členové orchestru Czech Virtuosi a členové Janáčkova akademického orchestru. Všichni zúčastnění mohou být se svými výkony spokojeni. Ano, ne vždy se musí vše podařit zcela stoprocentně, ale těžko bychom hledali problematické místo, které by vysloveně stálo za zmínku. Zvuk byl celkově vyrovnaný, s rovnoměrným rozložením mezi smyčcovou a dechovou sekcí, a dobře se potkával s děním na jevišti. I když měl orchestr potenciál zpěváky přehlušit, stalo se tak pouze jednou jeho vinou a jednou vlivem části sboru stojící bokem před jevištěm. Jakub Klecker držel sympatická tempa: opera se ani netáhla, ani nespěchala, zpěváci měli prostor pro své výstupy bez zbytečného tlaku. I to přispělo k celkově dobrému dojmu, který představení vytvořilo.
Hubička v rámci Operní líhně tak ukázala nejen smysl podobných festivalových projektů, ale i náročnost jejich skutečně profesionálního naplnění. Výsledek nebyl bez dílčích disproporcí, přesto působil jako poctivě připravené a živé nastudování, v němž mladí interpreti dostali skutečnou příležitost obstát před festivalovým publikem.
Smetanova Litomyšl – Bedřich Smetana: Hubička
24. června 2026, 19:00 hodin
Smetanův dům, Litomyšl
Inscenační tým
Hudební nastudování, dirigent: Jakub Klecker
Sbormistr: Milan Motl
Režie: Magdalena Švecová
Asistentka režie: Zuzana Švecová
Režijní spolupráce: Beno Blachut ml.
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Barbora Maleninská
Pěvecký kouč: Jana Sibera
Asistent dirigenta: Jáchym Svoboda a Dominik Pernica
Světelný design: David Brabec
Účinkující
Otec Paloucký: Rostislav Florian
Vendulka, jeho dcera: Karolína Levková
Lukáš, mladý vdovec: Filip Šťovíček
Tomeš, jeho švagr: Dominik Klapka
Martinka, stará teta Vendulčina: Kristýna Kukalová
Barče, služka u Palouckých: Kateřina Burešová
Matouš, starý pašíř: David Malát
Strážník: David Cizner
Smíšený pěvecký sbor KOS Litomyšl
Orchestr Czech Virtuosi
členové Janáčkova akademického orchestru
