Operní magazín: výlet do krajiny „poezie dětství“

Operní magazín (4)
Maurice Ravel: Dítě a kouzla – Jihočeské divadlo České Budějovice

Pochroumané hodiny, rozbitá čajová konvice, zdemolovaná pohovka, roztrhaná pohádková knížka či učebnice aritmetiky ožily na prknech Jihočeského divadla. A nebo snad ožili? Přiznám se, že si nejsem docela jistý; školní docházka a hodiny pravopisu jsou dávno minulostí, jsou dávno překryté dospěláckým světem s jeho „velkými“ událostmi. Stejně tak bych musel dlouze přemýšlet, kolik vody může být v hektolitru a kolik zbylo matce vajec, když nesla na trh kopu a jedno se jí rozbilo. Vzácnou šanci přeskočit několik desetiletí a vrátit se do časů domácích úkolů, odmlouvání a snů o vlastním světě, jsem nalezl ve „fantasy“ opeře Dítě a kouzla, kterou Maurice Ravel zkomponoval na libreto básnířky Colette (sama si ho prý ke zhudebnění vybrala) a která měla premiéru v Monte Carlu v roce 1925.

V sále českobudějovického Metropolu byste tentokrát večerní róby a smokingy hledali marně. Hlediště patřilo z převážné části dětským divákům, pro které divadlo připravilo černé balónky a pro zvýšení diváckého komfortu i molitanové podsedáky. Během představení to v hledišti jiskřilo, tu rodič musel cosi vysvětlovat, tu naopak dětský divák pocítil potřebu sdělit svému sousedovi svůj dojem. Úžas sklidila scéna s Ohněm, jedním z velkých překvapení byly bezprostřední reakce na rozcuchaného, potrhlého učitele matematiky s kopou vajec a hektolitrem vody, který sice jako by vypadl z pamětnického filmu, ale dětem, narozeným v jednadvacátém století, evidentně cizí nebyl. Nedaly se pobízet a vžily se do příběhu, který začíná v pokoji venkovského domu, kdy matka kontroluje malému školákovi úkol. Chlapec odmlouvá, trucuje a ze vzteku začne ničit věci v pokoji. Vyčerpáním usíná a ve snu pojednou spatří sám sebe. Zařízení pokoje začne ožívat. Nábytek, porcelán, hodiny, oheň v krbu, princezna z pohádkové knížky, učebnice i s učitelem zasypou dítě výčitkami za příkoří, která jim způsobilo. Pokoj se mění v divotvornou zahradu a její obyvatelé, stromy, ptáci i zvířata se k obžalobě přidávají. Vážka chce zpět svého milého, který už je přišpendlený doma za sklem, kočka si stěžuje na tahání za ocas, zraněná veverka potřebuje ošetřit. Všichni nakonec pohnou klukovým svědomím a pomohou mu s návratem domů. Příběh končí slabikami „mami“, které chlapec vyřkne a jeho divoký sen končí šťastným probuzením.

Tvůrci inscenace ve třech rozhovorech
Veronika Holbová, představitelka Ohně, Princezny a Slavíka
Rolí v této opeře bychom napočítali přes dvacet, ovšem většina protagonistů se zhostila několika úloh najednou ve dvoj-, troj-, či čtyřrolích. Po představení jsem se vydal za představitelkou jedné z nejvýraznějších kreací. Sopranistka Veronika Holbová vystoupila jako Oheň, Princezna a Slavík.

Veronika Holbová: Z technického hlediska je ta trojrole náročná na rozsah a navíc se řadí spíše ke koloraturním partům. Myslím, že by interpretka měla umět velmi rychle přepínat mezi koloraturou, kterou vyžaduje role Ohně, a vázaným belcantovým přednesem, který uplatňuji v úloze Princezny a Slavíka. To je náročné i na psychiku, ale když už se rozhodnete tuto roli vzít a zapracujete na ní, zcela jistě vás posune někam dál.

Ty tři polohy v této jediné trojroli by tedy měly být hlasově odlišné? Přestože je ztvárňuje jediná zpěvačka?

Hlasově a po technické stránce rozhodně ne. Je to otázka interpretační a otázka jakéhosi vnitřního střihu… Technického, interpretačního i, dejme tomu, filozofického. A jelikož opera Dítě a kouzla trvá necelou hodinu, nemá protagonistka mezi svými výstupy v této trojité úloze dost času na to, aby se na ony střihy mohla soustředit a připravit se na ně. I to jsem se musela učit.

Kdybyste měla na každou třetinu té role jiný kostým, neměla byste stejné ohnivě červené šaty doplněné pouze princezninou korunkou, mohl by divák získat dojem, že ty úlohy interpretuje jiná zpěvačka?

Myslím, že nehudební divák by si to určitě myslel. Ale člověk políbený hudbou by poznal, že Oheň, Princeznu i Slavíka zpívá jedna jediná bytost. Když má někdo operní ucho, pozná, i podle těch nejjemnějších nuancí, že hlasový základ je stejný.

Ve vašem případě tento základ spočívá v čem?

Zcela určitě v dramatickém kořenu a zároveň ve schopnosti rychlého hlasového pohybu. Oheň ani Slavík se bez toho neobejdou. A Princezna se, jak už jsem řekla, nese mnohem více v legatu, v krásné, zpěvné melodii. Z mého soukromého pohledu se Princezna navíc pohybuje v přechodových polohách mezi rejstříky. Takže nejen, že je odlišná od těch dvou dalších, ale i přes tu zpěvnost paradoxně náročnější. Na rozdíl od koloratury, kde se můžu rozeběhnout a pustit hlas ze řetězu; zde se musíte bleskově zkoncentrovat a nechat hlas v jedné jediné vlně.

Vyžadují tyto okamžité změny nějaké speciální cvičení? Vaše sólové výstupy v této opeře v souladu s její délkou trvají pouhou jednu až dvě minuty, a to je opravdu málo na to, aby si sólista srovnal myšlenky na další výstup…

Snad ani nejde o to, že by se to interpret musel učit a trénovat. Zdůraznila bych nezbytnost dobrého a pevného technického základu. A také zkušenosti. Ty vám dají jistotu ve stavbě pěvecké fráze, neomylně vás navedou, kde se máte nadechnout, kde ubrat, kde si odpočinout. A v takto koncentrovaném a zároveň rozmanitém partu se už v každém předešlém kroku chystáte na ten další.