Operní magazín: výlet do krajiny „poezie dětství“
Operní magazín (4)
Maurice Ravel: Dítě a kouzla – Jihočeské divadlo České Budějovice
Pochroumané hodiny, rozbitá čajová konvice, zdemolovaná pohovka, roztrhaná pohádková knížka či učebnice aritmetiky ožily na prknech Jihočeského divadla. A nebo snad ožili? Přiznám se, že si nejsem docela jistý; školní docházka a hodiny pravopisu jsou dávno minulostí, jsou dávno překryté dospěláckým světem s jeho „velkými“ událostmi. Stejně tak bych musel dlouze přemýšlet, kolik vody může být v hektolitru a kolik zbylo matce vajec, když nesla na trh kopu a jedno se jí rozbilo. Vzácnou šanci přeskočit několik desetiletí a vrátit se do časů domácích úkolů, odmlouvání a snů o vlastním světě, jsem nalezl ve „fantasy“ opeře Dítě a kouzla, kterou Maurice Ravel zkomponoval na libreto básnířky Colette (sama si ho prý ke zhudebnění vybrala) a která měla premiéru v Monte Carlu v roce 1925.
V sále českobudějovického Metropolu byste tentokrát večerní róby a smokingy hledali marně. Hlediště patřilo z převážné části dětským divákům, pro které divadlo připravilo černé balónky a pro zvýšení diváckého komfortu i molitanové podsedáky. Během představení to v hledišti jiskřilo, tu rodič musel cosi vysvětlovat, tu naopak dětský divák pocítil potřebu sdělit svému sousedovi svůj dojem. Úžas sklidila scéna s Ohněm, jedním z velkých překvapení byly bezprostřední reakce na rozcuchaného, potrhlého učitele matematiky s kopou vajec a hektolitrem vody, který sice jako by vypadl z pamětnického filmu, ale dětem, narozeným v jednadvacátém století, evidentně cizí nebyl. Nedaly se pobízet a vžily se do příběhu, který začíná v pokoji venkovského domu, kdy matka kontroluje malému školákovi úkol. Chlapec odmlouvá, trucuje a ze vzteku začne ničit věci v pokoji. Vyčerpáním usíná a ve snu pojednou spatří sám sebe. Zařízení pokoje začne ožívat. Nábytek, porcelán, hodiny, oheň v krbu, princezna z pohádkové knížky, učebnice i s učitelem zasypou dítě výčitkami za příkoří, která jim způsobilo. Pokoj se mění v divotvornou zahradu a její obyvatelé, stromy, ptáci i zvířata se k obžalobě přidávají. Vážka chce zpět svého milého, který už je přišpendlený doma za sklem, kočka si stěžuje na tahání za ocas, zraněná veverka potřebuje ošetřit. Všichni nakonec pohnou klukovým svědomím a pomohou mu s návratem domů. Příběh končí slabikami „mami“, které chlapec vyřkne a jeho divoký sen končí šťastným probuzením.
Tvůrci inscenace ve třech rozhovorech
Veronika Holbová, představitelka Ohně, Princezny a Slavíka
Rolí v této opeře bychom napočítali přes dvacet, ovšem většina protagonistů se zhostila několika úloh najednou ve dvoj-, troj-, či čtyřrolích. Po představení jsem se vydal za představitelkou jedné z nejvýraznějších kreací. Sopranistka Veronika Holbová vystoupila jako Oheň, Princezna a Slavík.
Veronika Holbová: Z technického hlediska je ta trojrole náročná na rozsah a navíc se řadí spíše ke koloraturním partům. Myslím, že by interpretka měla umět velmi rychle přepínat mezi koloraturou, kterou vyžaduje role Ohně, a vázaným belcantovým přednesem, který uplatňuji v úloze Princezny a Slavíka. To je náročné i na psychiku, ale když už se rozhodnete tuto roli vzít a zapracujete na ní, zcela jistě vás posune někam dál.
Ty tři polohy v této jediné trojroli by tedy měly být hlasově odlišné? Přestože je ztvárňuje jediná zpěvačka?
Hlasově a po technické stránce rozhodně ne. Je to otázka interpretační a otázka jakéhosi vnitřního střihu… Technického, interpretačního i, dejme tomu, filozofického. A jelikož opera Dítě a kouzla trvá necelou hodinu, nemá protagonistka mezi svými výstupy v této trojité úloze dost času na to, aby se na ony střihy mohla soustředit a připravit se na ně. I to jsem se musela učit.
Kdybyste měla na každou třetinu té role jiný kostým, neměla byste stejné ohnivě červené šaty doplněné pouze princezninou korunkou, mohl by divák získat dojem, že ty úlohy interpretuje jiná zpěvačka?
Myslím, že nehudební divák by si to určitě myslel. Ale člověk políbený hudbou by poznal, že Oheň, Princeznu i Slavíka zpívá jedna jediná bytost. Když má někdo operní ucho, pozná, i podle těch nejjemnějších nuancí, že hlasový základ je stejný.
Ve vašem případě tento základ spočívá v čem?
Zcela určitě v dramatickém kořenu a zároveň ve schopnosti rychlého hlasového pohybu. Oheň ani Slavík se bez toho neobejdou. A Princezna se, jak už jsem řekla, nese mnohem více v legatu, v krásné, zpěvné melodii. Z mého soukromého pohledu se Princezna navíc pohybuje v přechodových polohách mezi rejstříky. Takže nejen, že je odlišná od těch dvou dalších, ale i přes tu zpěvnost paradoxně náročnější. Na rozdíl od koloratury, kde se můžu rozeběhnout a pustit hlas ze řetězu; zde se musíte bleskově zkoncentrovat a nechat hlas v jedné jediné vlně.
Vyžadují tyto okamžité změny nějaké speciální cvičení? Vaše sólové výstupy v této opeře v souladu s její délkou trvají pouhou jednu až dvě minuty, a to je opravdu málo na to, aby si sólista srovnal myšlenky na další výstup…
Snad ani nejde o to, že by se to interpret musel učit a trénovat. Zdůraznila bych nezbytnost dobrého a pevného technického základu. A také zkušenosti. Ty vám dají jistotu ve stavbě pěvecké fráze, neomylně vás navedou, kde se máte nadechnout, kde ubrat, kde si odpočinout. A v takto koncentrovaném a zároveň rozmanitém partu se už v každém předešlém kroku chystáte na ten další.
Čerpala jste tyhle zkušenosti z předchozí práce? Máte za sebou vystoupení v roli Concepción v Ravelově Španělské hodince v Košicích, nedávno jsem vás viděl jako Černošku v ostravské inscenaci opery Bohuslava Martinů Tři přání aneb Vrtkavosti života, která pochází ze stejné doby jako opera Dítě a kouzla…
Když mluvíte o Concepción, musím říci, že to už je několik let a myslím, že dnes zpívám poněkud jinak. Hlas se mi rozprostřel do výšek i hloubek. Ale pokud jde o interpretační hledisko, pak vám musím dát za pravdu. Právě díky těmto zkušenostem jsem měla náskok a mnohem dříve jsem pochopila skladatelovy postupy a myšlenky. I ta zmiňovaná Černoška mě posunula dál, přestože není psána bezvýhradně pro soprán, je spíše mezzosopránová.
Máme tu tedy v případě našeho stěžejního operního autora Bohuslava Martinů operu z poloviny dvacátých let, tedy čistého vrstevníka Ravelovy opery Dítě a kouzla. Zde, jakož i ve Třech přáních, je spousta jazzových prvků. Máte je v krvi nebo jste se je musela učit?
V krvi je úplně nemám… Ale při zkouškovém procesu jsem se velmi snažila tu volnost vnímat a oprostit se od modelu první, druhá, třetí, čtvrtá… Na tu svobodnější polohu jsem si prostě musela trochu zvyknout. Ne každý skladatel nám to ovšem umožňuje. Mnohdy jsou pravidla jasně dána. Martinů je má taky. Ale konkrétně v té Černošce v opeře Tři přání jsem měla volnost do té míry, že jsem se jí zprvu bála.
Bála jste se? Nevěděla jste, čím tu volnost naplnit, jak ji využít?
Naplnit jsem se ji tedy určitě nebála… Ta role je blízká mému vnitřnímu já. Je to ukázka ženskosti, dravosti, možnosti někoho sníst, lásky k jídlu… Dramaturgicky a herecky jsem se ztvárněním Černošky problém neměla. Ale s tou pěveckou stránkou jsem se, přiznávám, musela trochu poprat.
V divadle bylo dnes večer plno dětských diváků včetně vašeho mladšího bratra Kristiána. Před chvilkou mi řekl, že jste coby Oheň, Princezna a Slavík „hrozně moc“ přesvědčivá. A že zdaleka nejlepší jste byla jako Oheň…
Všem dětem se líbí Oheň. Dokonce tu už mám jednoho šestiletého fanouška, který mi řekl, že jsem jeho třetí holka pro milování. Včera dostal ode mne velkou červenou pusu a od jeho maminky jsem se dověděla, že si ji nechtěl umýt a šel tak do školy…
***
SKUTR – Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, režie
Inscenace Ravelovy opery Dítě a kouzla mne přivedla ke vzpomínkám na vlastní dětství a k přesvědčení, že dětská fantazie je bez hranic. Pokud bychom nemuseli chodit k jídlu, chodit spát a případně do školy, vršili bychom v dalších a dalších spirálách další a další výmysly a poťouchlosti, které dovede jen dítě, když to na něj přijde. A z této úvahy jsme vyšli i v rozhovoru s pány Martinem Kukučkou a Lukášem Trpišovským, tedy režijním tandemem SKUTR.
Martin Kukučka: Já jsem právě kvůli té absenci hranic, o níž mluvíte, šel studovat divadelní režii. Vždycky bylo mým snem si na divadle hrát a pokusit se tím nakazit i herce, sólisty, sbor a tak dále. Šlo a jde mi právě o překračování těchto limitů a návraty k dětské hravosti. Fantazie je pro jeviště hrozně důležitá a je krásné říct, že se můžu takovouto poťouchlostí živit.
Lukáš Trpišovský: Já jsem trochu usedlejší než Martin, jsem větší introvert, a šel jsem studovat režii snad právě proto. Myslím, že na divadle si totiž můžu dovolit mnohem víc, než bych si dovolil v životě. I já ty hranice překračuji moc rád.
Ravelova opera Dítě a kouzla má jediné dějství a necelých padesát minut. Tou jsou podle mého názoru dosti podstatné hranice, alespoň pro její inscenátory. Mohli jste si tu absenci hranic dovolit jako režiséři?
Martin Kukučka: Je to stejné, jako když je dítě omezeno svým pokojem. Zůstává doma, zavře se v místnosti a nachází předměty. Baterka. Můžu dělat stín. Staré boty. Můžu být strašidlo. Mám tam křeslo, pohovku, postel. Udělám si bunkr. Nám šlo o to, se do toho pokoje stále vracet a zjišťovat, co všechno může vzniknout. Pokoj může být vesmír. Může to být moře. Pohádka. A stejným způsobem určuje hranice i Maurice Ravel v opeře Dítě a kouzla.
Lukáš Trpišovský: Ta opera má jedno výrazné specifikum. V normálních operách trvají sólové árie šest, osm i více minut. Zde u Ravela trvají minutu. Ty nejdelší maximálně dvě minuty. A to bylo, pokud se ptáte na hranice, doopravdy poněkud omezující. S Martinem jsme zjistili, že není čas postavy exponovat. Přijdou, musí se okamžitě ukázat a zase odejít. Když jsme ale na generálce i na premiéře pozorovali dětské diváky, zjistili jsme, jak ohromně moderní pojetí tu Ravel vytvořil. Řadí tu za sebou výrazně kontrastní čísla ve dvouminutovém formátu nepochybně s jasným ohledem na dětského návštěvníka.
Přišli jste na to opravdu až teď? Uvažovali jste při přípravě samotné koncepce tak, abyste vytvořili něco pro dětského diváka v roce 2016 a ne spíše jakési retro pro jeho rodiče, když inscenujete operu z roku 1925?
Martin Kukučka: Člověk si samozřejmě v určitou chvíli tyto otázky položí. A pak si řekne: Já se chci bavit, chci se vrátit do dětských let. A pokud mně se to povede, věřím, že se podaří nakazit tím i děti. A to se podaří, když se mi povede nakazit i kolegy na jevišti. – Otázka tedy nezní, co předvádět dětem. Pro nás je důležité hrát si. A hrát si tak, aby měly chuť hrát si i děti.
Lukáš Trpišovský: My jsme už dvakrát dělali dětský titul a pokaždé to z tohoto pohledu zůstalo jaksi na půl cesty. Příliš jsme totiž mysleli na to, jak budou reagovat děti. A tentokrát jsme si řekli, že půjdeme opačnou cestou, my se tím musíme bavit a musíme nadchnout i zpěváky, aby i oni se tím bavili.
Jak těžké bylo nadchnout zpěváky? Mluvil jsem s některými o náročném aspektu této opery v podobě oněch krátkých výstupů a nutnosti rychlých střihů a změn mezi nimi…
Martin Kukučka: Všechny jsem na začátku poprosil: Od teď se na celé dva měsíce musíme pokusit být dětmi a pojďme hledat tu nejjednodušší cestu… Děti přece taky moc nekombinují. Jsem princezna. A teď jsem oheň. Teď. Hned. Najednou. Protože se mi to hodí. Ty samé šaty, když s nimi budu vlnit, budou vypadat jako oheň. A když stejné šaty s vlečkou vznešeně ponesu, udělají ze mě princeznu. U dětí funguje fantazie takto jednoduše. Nepotřebují komplikovat, exponovat, přemýšlet. A představte si, s umělci jsme se na tom dohodli, všechny to chytlo a ukázalo se, jak snadné je vrátit se do dětských let. Když se člověk rozhodne, že může, tak to jde.
Lukáš Trpišovský: Těžké to nakonec nebylo. Když máte čas si během zkoušek zablbnout, tak každý, kdo už je poněkud usmýkaný každodenním životem, to vezme jako bezvadnou příležitost.
Martin Kukučka: Zjistili jsme, že děti mají daleko méně předsudků, než mnoho dospělých lidí, kteří se tváří, že už vědí, jak by divadlo a opera měla fungovat a znít. Možná, že některé věci nepochopí dítě zcela stejně jako my. Ale minimálně má zážitek, o kterém dovede mluvit a který se mu uloží do paměti.
Mluvili jsme o tom, že Ravelova opera Dítě a kouzla je sledem árií a výstupů na minimální časové ploše. Je pro vás toto dílo spíše jedním jediným obloukem nebo sekvencí různých epizod?
Lukáš Trpišovský: Telefonoval jsem ten titul scénografům a výtvarníkům Jakubu Kopeckému a Simoně Rybákové. Jejich první reakce zněla: Čtyřicetiminutová opera? To zvládneme, to bude v pohodě… Pak si poslechli nahrávku, přečetli si libreto a volali mi nazpátek zcela zhroucení: …Tam se minutu co minutu mění prostředí a postavy, co s tím budeme dělat??? – Takže naším největším úkolem bylo vyřešit tyhle rychlé změny a zároveň ale nebýt úplně popisní a ponechat prostor fantazii. Nevytvářet snový svět, který už je výtvarně dán. Tvořit surrealitu z reality.
Martin Kukučka: Na druhou stranu dějová linka této opery je velice jednoduchá. Dítě se ocitá ve zvláštním snu, chvíli je v pokoji, kde ožívají předměty, pak přejde do zahrady, kde ožívají i zvířata a stromy. Celá příroda to dítě obklopí, ono znovu usíná… Celé jako by se to dělo jen v nějakém malém fantazijním záblesku. Jak to začne, tak to i skončí a zůstane jen nějaký intenzivní pocit. Abych se ale vrátil k vaší otázce, je to jednoduchý, avšak vnitřně velmi členitý oblouk.
Ve chvíli, kdy sboristé pohřbívají vážku přišpendlenou ve vitríně a rukou na ni sypají hlínu, sedí dítě před hrobečkem a každý člen sboru ho buď šťouchne klackem, nebo mu pohrozí pěstí a podobně. Přemýšlel jsem v tom okamžiku o zachování nadhledu a laskavosti k dětskému elementu, který – pravda – občas rodičům strašlivě leze na nervy a nejraději by ho vystřelili do vesmíru, ale je to jejich dítě a jejich krev a přese všechno není možné mu hrozit pěstí a šťouchat holí, i když provede něco sebestrašnějšího…
Lukáš Trpišovský: Takhle se ale dělá to jevištní napětí. My jsme ze začátku určité obavy měli. Třeba z toho, že úloha dítěte je psána pro mezzosoprán a pro nás bylo dost neuvěřitelné, že dospělé kolegyně si budou hrát na malé kluky. Tak jsme si řekli: pojďme to udělat snově a přiveďme na scénu skutečného kluka ve věku osmi let, jemuž se ve snu zjeví jeho alter ego – mezzosopranistka v identickém modrobílém pyžamu, vypovídající o jeho pocitech. Tohle byl pro nás klíč a velký prostředník pro ostatní děti v hledišti, které na scéně vidí svého zástupce. A když se jemu děje to, co popisujete, musí se mu to dít doopravdy. Tak se do něj prostě šťouchne klackem. Musím říct, že na generálkách to děti hodně prožívaly.
Martin Kukučka: Nesmíme zapomenout na další aspekt, který do opery vložil už sám skladatel. Dítě se tu nepotkává jen s poťouchlostmi, jichž je původcem. Dotýká se i smrti, kterou způsobuje a na kterou začne najednou nahlížet z jiného úhlu. Možná, že se začne bát i samo o sebe. Zároveň nahlíží, že předměty i zvířata kolem mají nejen duši, ale také nějakou historii, skrze kterou k nim máme vztah. A dítě si uvědomuje, že tento vztah je konečný.
Přivedlo toto uvědomění dětského protagonistu i ke kroku, kdy se začal starat o nemocnou veverku? Připadá mi, že zrovna tento moment je klíčový, ale v opeře není nijak výrazně zachycen…
Lukáš Trpišovský: Tohle jsou pro režiséra vždycky horké chvilky. Často skladatelé rozepisují pocity veverky na dvacet stran partitury a pak se ve třech taktech uděje něco, co my bychom kompozičně dělali úplně jinak, kdybychom měli možnost určovat rytmus celého díla. Ale zde ho určuje Maurice Ravel, který v určitou chvíli ve dvou taktech předepíše, že veverka je zraněná a ošetřená. Začátek opery, kdy dítě rozbije všechny věci, které si to s ním pak ve snu přijdou vyřídit, jsme také nepojednali nijak popisně. A zde, ve finále s veverkou, exponujeme dítě uprostřed oživlé přírody a klademe důraz na to, že musí zpytovat své svědomí. Já sám jsem to jako malý zažil; nacpal jsem si malou žábu do kapsičky u kalhot a chtěl si ji odnést domů. A když jsem ji pak vyndal, byla mrtvá. Toto je pro mě mnohem podstatnější, než vidět jevištní ilustraci děje. Navíc si myslím, že věci, které se sdělují explicitně textem, nemusím nutně sdělovat ještě obrazem. Děti si to přece domyslí…
Ano, na konci opery už stačí jen zazpívat, že chlapec „není zlý, on zmoudřel…“
Martin Kukučka: „On už zmoudřel a nás má rád.“ Tak to v závěru opery zpívá veškeré živočišenstvo…
***
Olga Jelínková, představitelka Ohně, Princezny a Slavíka
Jako divákovi se mi vyplatilo v Českých Budějovicích se zdržet, počkat si na druhou premiéru Ravelovy opery Dítě a kouzla a moci porovnat výkony alternujících umělců a umělkyň. O trojroli Ohně, Princezny a Slavíka se tu s Veronikou Holbovou dělí sopranistka Olga Jelínková. Dámy představují velmi rozdílné typy hlasové i jevištní, a tak i nároky, které na ně tato trojrole kladla, vnímala každá z nich poněkud jinak…
Olga Jelínková: Nejdřív jsem se musela zorientovat v notách a určit si, jakým způsobem budu kombinovat dvě zcela rozdílné tóniny, které zaznívají společně. A pak mi u Ohně v koloratuře zůstalo jedno velice těžké místo, kde se nestíhám nadechovat. S tím, přiznám se, zápasím pořád…
Když se podíváme na tuto trojroli z hlediska výbavy, kterou disponuje váš hlas, myslím, že je to úplně jiná kvalita než u vaší kolegyně Veroniky Holbové. Veronika má hlas možná dramatičtější, temnější, vy zase uplatníte – jak to sama nazýváte – ultra-high hlasovou polohu…
Řekněme, že rozhodující je Slavík. Pokud jde o Oheň, Veronika má úžasné koloratury, klobouk dolů, já bych to takhle rychle nezazpívala… Princezna je lyrická a to sedí asi nám oběma. A Slavík je psán ve dvou verzích – nižší a vyšší, a tady nám přímo autor dává na výběr. Já tedy mohu svůj vysoký hlas také plně uplatnit.
Veronika měla na první premiéře svého osmiletého bratra Kristiána, vy zase máte sebou na druhé dceru Elišku, rovněž osmiletou…
No, moje dítě ovšem není takhle strašně zlobivé…
Netahá kočku za ocas, nemává pohrabáčem, nerozbíjí konvici…?
Netahá. Ne. Možná by házela knížkami, ale tím by to skončilo. Navíc zde v Ravelově opeře nemá sama matka nijak výraznou úlohu. Dítě tu trestají ony potrefené předměty, které dítě svým zlobením poznamenalo a které se probudí a začnou konat. Princezna je ovšem zcela specifická. Zasahuje totiž srdíčko a to je chlapci neskonale líto. A když si ve svém snu uvědomí, že ve vzteku roztrhal knížku, v níž Princezna byla, tak to v něm určitě vzbuzuje velikou bolest a trápení.
Inscenujete operu z poloviny dvacátých let; jsou dnešní děti jiné, než ty, které v roce 1925 přicházely na Ravelovu operu Dítě a kouzla jako diváci?
Určitě jsou stejné. Ale jejich vnímání posoudit nedokážu, protože tehdejší děti měly samozřejmě jiné možnosti poslechu hudby. Takže v tom určitě rozdíl je.
Je nebo není rozdíl v hračkách, s nimiž si hrály a hrají a jakých poťouchlostí se můžou dopouštět v souvislosti s předměty, kterými jsou obklopeny?
To je určitě taky podobné. Dnes a denně si dokazuji, že dítě si dokáže vyhrát úplně se vším a hromady drahých hraček vůbec nepotřebuje. Moje dcera mě třeba šokovala tím, že jejím snem je místnost plná věcí. Předmětů, které leží na zemi, visí ze stěn. Stejně jako v naší inscenaci. A ona si z nich něco udělá. To, co ona sama chce.
Je podle vás dětská fantazie bezbřehá? A nebo je omezena nějakými limity? Nejen z pohledu matky, ale i z pohledu vašeho osobního, jste-li schopna se ohlédnout zpět a vrátit se do věku cirka osmi let…
Je svým způsobem omezená tím, jakou realitu jí nabízí rodina a nejbližší okolí. Každé dítě to vidí tak, jak je mu to posíláno, než je schopno samo si vlastními zkušenostmi vybudovat vlastní, dospělý svět. Právě v Ravelově opeře Dítě a kouzla máte šanci si vzpomenout na to, jak to vlastně bylo a co nás tak strašně trápilo, co nám teď připadá úplně nepodstatné. A že nás vlastně vůbec nezajímá, čím se děti trápí. A uvědomíte si, že leckdy některé detaily a maličkosti, kterých si dospělý ani nevšimne, jsou moc důležité.
Co by to bylo konkrétně z pohledu vaší inscenace Dítěte a kouzel?
Třeba zvířata. Vztah ke zvířatům. To, že zvíře není věc, že může mít také svého druha. A ten jen pak nešťastný, když nemá svého propíchnutého partnera…
Teď mluvíte o vážce, která je doma ve sbírce, ve vitrínce…
Přesně tak. Nebo se dítěti líbí veverka a chce ji mít doma. A neuvědomí si, že ji to bolí a že trpí.
A ty „nepodstatné“ maličkosti, o nichž jste mluvila, které mají pro caparty ve věku osmi let klíčový význam…?
Napadá mě zrovna ta Princezna. Do jisté míry vlastně surreálný prvek představující platonický vztah k něčemu, co je krásné, ale nedosažitelné. Princezna zavřená do knížky a knížka ve vzteku roztrhaná. Pro dítě, které si ex post uvědomí, co provedlo, to musí být vcelku traumatizující…
V Ravelově opeře Dítě a kouzla zní klavír coby součást partitury, u mnoha operních skladatelů se s tímto prvkem nesetkáváme…
To je opravdová krása. Kdo to používá, Strauss, Martinů? Na klavír jsem coby zpěvačka zvyklá z korepetic a ansámblových zkoušek. Tam mi dost a výrazně pomáhá, klavírní sazba je mnohem čitelnější a je jednodušší si odvodit vlastní melodii a tóny. Když přijde orchestr se spoustou barev, je to zas jiné, ale zde klavír zůstává a neustále vás drží.
I když hraje něco jiného, než na zkoušce…?
Taky. V určité fázi zkoušek jsme už naše party a ansámbly začali dobře zvládat. A klavírista se jaksi vykašlal na to, aby hrál naše hlasy a neustále nám pomáhal. A začal hrát to, co je v notách ve skutečnosti. To bylo samozřejmě pro všechny velké překvapení… Ale brzy jsme si zvykli a ve výsledku nám to pomohlo.
Čím pomohla trojrole Ohně, Princezny a Slavíka vám osobně? Načerpala jste do arsenálu nějakou novou technickou výzbroj?
Například jsem si podstatně zrychlila koloraturu. Denně, pořád dokolečka jsem tu jednu jedinou dlouhou koloraturu Ohně zpívala, hlavou dolů, poskakujíce a už ani nevím, co všechno jsem při ní dělala. Jen abych byla schopná ji pak zvládnout na jevišti. Pak jsem zjistila, že mi to velmi prospělo. A už se mi to i hodilo, v úloze Konstance v Únosu ze serailu, v níž hostuji v Národním divadle. Najednou jsem cítila, jak dobře a lehce se mi zpívají rychlé mozartovské pasáže. Díky Maurici Ravelovi!
***
Vizitky:
Veronika Holbová (1989) – rodačka z Ostravy studovala zpěv u Evy Dřízgové-Jirušové. V roce 2007 získala 3. místo a cenu za nejlepší provedení barokní árie na soutěži konzervatoří v Pardubicích, v roce 2010 se stala finalistkou pěvecké soutěže Mikuláše Schneidra Trnavského v Trnavě, získala 1. místo v pěvecké soutěži Leoše Janáčka – Hukvaldy. V roce 2015 vyhrála první místo v kategorii „Opera – ženy“ na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Spolupracuje s operními domy v České republice i v zahraničí. Od roku 2009 hostuje v Národním divadle moravskoslezském, trvale spolupracuje s českými orchestry, účastní se koncertů s barokním vokálním tělesem Colleguim 1704 pod vedením Václava Lukse.
Olga Jelínková (1978) – zpěv studovala u Antonie Denygrové a u Miloslava Podskalského. Účastnila se interpretačních kurzů u Richarda Sigmunda v italském Meranu či mistrovských kurzů u Teresy Berganzy ve španělském Santanderu, jejichž součástí bylo koncertní turné po Španělsku a Francii, a mistrovských kurzů Petera Dvorského ve Znojmě a Piešťanech. Hostuje ve většině operních domů v České republice; vystupuje v Brně, v Opavě, v Liberci, v Českých Budějovicích či v Plzni. Její spolupráce s pražským Národním divadlem začala v roce 2014 rolí Mégacla (Mysliveček: L’Olimpiade) ve Stavovském divadle. Následovala Mozartova Královna noci a Slavík (Stravinskij: Le Rossignol) v historické budově v sezoně 2015/2016, za tuto roli byla nominována na cenu Thálie. Od ledna 2015 je angažována v Moravském divadle Olomouc, kde se již jako domácí sólistka objevila poprvé v roli Lízy (Kálmán: Hraběnka Marica).
Martin Kukučka (1979) a Lukáš Trpišovský (1979) – režijní tandem SKUTR: Společně začali pracovat při studiích na DAMU u Josefa Krofty a Miloslava Klímy. Už jejich absolventská představení vzbudila zájem kritiky a ohlasy u diváků. Hned po ukončení studia na DAMU je přizval ředitel Divadla Archa Ondřej Hrab ke spolupráci a nabídl jim tvůrčí rezidenci. V rámci spolupráce, která probíhala pod hlavičkou divadelní laboratoře Archa.lab vzniklo několik úspěšných divadelních projektů. Autorská představení SKUTRu kombinují tanec, pohyb, akrobacii, loutky, projekce, lightdesign, text a zvuk. V poslední době se čím dál více věnují spojení hudby a divadla. Pro mezinárodní festival Struny podzimu vytvořili s hráči orchestru Berg hudební divadlo Heinera Goebbelse Schwarz auf Weiss či scénické provedení Honeggerova Krále Davida. V současnosti se jejich tvorba také začíná ubírat směrem k operní režii.
Maurice Ravel:
Dítě a kouzla
(L’Enfant et les Sortilèges)
Hudební nastudování a dirigent: Mario De Rose
Režie: SKUTR (Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka)
Scéna: Jakub Kopecký
Kostýmy: Simona Rybáková
Sbormistr: Martin Veselý
Orchestr a sbor opery Jihočeského divadla
Premiéry 6. a 7. května 2016 Dům kultury Metropol České Budějovice
Dítě (druhé já) – Karolína Bubleová-Berková/Vladimíra Malá
Matka/Čínský šálek/Vážka – Romana Strnadová/Miroslava Veselá
Oheň/Princezna/Slavík – Veronika Holbová/Olga Jelínková
Čajová konvice/Učitel matematiky/Žába – Josef Falta/Ondřej Koplík
Pohovka/Kočka/Veverka/Pastýř – Kateřina Falcníková/Šárka Hrbáčková
Pastýřka/Sova/Netopýr – Zdislava Bočková/Jana Málková
Hodiny/Kocour – Aleš Janiga/Martin Štolba
Křeslo/Strom – František Brantalík/Peter Paleček
Dítě – Nikolas Harrington/Ondřej Janeček
Autor je hlasatelem Českého rozhlasu-Vltava
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
