Operní panorama Heleny Havlíkové (115)
Týden od 8. do 14. dubna 2013
– Otevření Hudebního divadla v Linci
– První divácké-uživatelské dojmy
– Ovace pro hornorakouského hejtmana
– Parzifal pro všechny
– Stopy ztracených
– Létající Čarodějky z Eastwicku
– Milostné baletní bojiště
– Inspirace na dny příští
***
Otevření Hudebního divadla v Linci
S velikou slávou byla 11. dubna 2013 v rakouském Linci otevřena nová budova Hudebního divadla pro Zemské divadlo – Musiktheater am Volksgarten (o novém divadle jsme psali v předvečer jeho otevření zde). 
Úvodního ceremoniálu se účastnil i prezident Heinz Fischer, vrcholní politikové na úrovni spolkové, zemské i městské, církevní hodnostáři. Na oficiální zahájení, které živě přenášela rakouská televize, navázaly slavnostní premiéry všech tří souborů, pro které divadlo stalo novým působištěm – operního (do jehož repertoáru spadají i velké operety), muzikálového a baletního – všechna za doprovodu Brucknerova symfonického orchestru, jehož 110 hráčů vedle svého samostatného koncertního působení (na 50 koncertů zajišťuje i divadelní provoz pro všechny soubory (cca 120 -150 představení). V původní budově Zemského divadla Linec na Promenádě, ve staré kulturní části Lince s hlavním sálem pro 700 diváků a komorním prostorem se čtyřmi sty místy, tak zůstala už „jen“ činohra a Divadlo pro mladé publikum, které je další samostatnou složkou celého pětisouborového komplexu. Od roku 2006 ho vede zkušený intendant Rainer Mennicken (který mimo jiné obohatil program města divadelními projekty v době, kdy byl Linec v roce 2009 evropským městem kultury). Zjevně si považuje toho, že v čele opery působí od roku 2002 americký dirigent Dennis Russell Davies, který je zároveň šéfdirigentem Brucknerova symfonického orchestru. Divadlo připraví za sezónu celkem ke čtyřiceti premiérám a odehraje devět stovek představení – to vše s rozpočtem 40 mil €, který z 95 % pokrývá vláda Horního Rakouska, z 2,5 % sponzoři a příjmy ze vstupného tvoří pouhých 2,5 %. Ceny vstupenek na operní představení se pohybují od 67 € do 13 €.
Není dnes běžné, aby ve městě, které je sice hlavním městem spolkové země Horní Rakousy, ale má jen na 190 tisíc obyvatel (tedy naše poloviční Brno nebo trochu větší Plzeň), bylo postaveno nové divadlo za 150 milionů euro (asi 3,87 mld. Kč), a to z 95 % z veřejných zdrojů a bez podpory Evropské unie. Hlavní finanční zátěž nesly Horní Rakousy, 37 miliony € přispělo město Linec a 25 miliony € stát.
Z vnějšího pohledu stroze řešená hranatá budova se zdůrazněnými vertikálami na průčelí tak trochu připomíná naše Janáčkovo divadlo; je ovšem výrazně větší (s dalšími divadelními prostorami vedle hlavního velkého sálu nebo rozsáhlého foyeru se zabudovanou světelnou technikou ve stropě a přiměřeným zázemím včetně velké zkušebny vybavené nahrávací technikou), nízkoenergetická a nabitá nejmodernějšími jevištními technologiemi.
Otevřením Hudebního divadla se završily třicetileté debaty, které vyústily v roce 2004 k rozhodnutí umístit novou budovu na jižním konci linecké nákupní zóny v blízkosti hlavního nádraží. Z mezinárodní architektonické soutěže vyšel vítězně britský architekt Terry Pawson se svým konceptem „zeleného divadla v parku“ jako otevřeného prostoru sdíleného všemi. Od dubna 2009 se pak začalo stavět v části Lince, která z dříve nepříliš atraktivní čtvrti dostala díky promyšlenému urbanistickému řešení novou tvář.
První divácké-uživatelské dojmy
Interiér hlediště, které je dimenzováno pro 1000 diváků (s možností rozšíření až na 1200), není nijak ohromující – strohé linie, dřevěný základ doplněný kovovými zlatistými prvky a červenými sametovými sedadly. Divácký komfort je ovšem značný: sedadla (spíše křesla) jsou pohodlná, skýtají příjemný prostor pro nohy i lokty a řady mají optimální elevaci tak, aby většina diváků měla dobrý výhled na jeviště. Každé sedalo je navíc vybaveno obrazovkou (podobně jako v letadlech nebo autobusech), která poskytuje řadu užitečných informací (včetně například aktuálního obsazení) a slouží i jako titulkovací zařízení. Lze volit mezi němčinou, angličtinou – a dokonce i češtinou s velmi dobrou jazykovou úrovní překladu. Je to výsledek strategické úvahy vedení divadla, které spoléhá na blízkost hranic s Českou republikou a vypracovalo marketingový projekt speciálně zaměřený na české diváky, včetně autobusové dopravy. Zajistit návštěvnost všech divadelních a koncertních prostor v Linci, kdy součástí velkoryse koncipovaného Brucknerova domu je velká koncertní síň pro 1.420 posluchačů, střední sál s kapacitou 352 míst a komorní prostor pro 150 návštěvníků, určitě nebude jednoduché.
Méně zdařilé je vypuštění středových uliček (aby se zvýšila kapacita divadla) a také přístup k sedadlům (hlavně na balkónech) je poddimenzovaný – tvoří se dlouhé fronty diváků jen pomalu postupujících na svá místa a z nich.
Orchestřiště s podlahou, která se dá členitě zvednout až na úroveň jeviště, je dostatečně kapacitní i pro wagnerovská obsazení orchestru. Akustiku, pro jejíž řešení byla vypracována rozsáhlá studie a uskutečnilo se mnoho experimentů, nelze po premiéře Glassovy opery a muzikálové produkci Čarodějky z Eastwicku s mikroporty zatím rozsáhleji hodnotit. První dojmy jsou spíše příznivé, jakkoli v hledišti jsou vedle dřeva poměrně velké plochy kovových obkladů balkónů; problémům s akustikou prý zamezuje jejich naplnění pískem.
Technické možnosti rozlehlého jeviště s bočními prostory po obou stranách a zadním jevištěm jsou značné – podlaha je rozdělena na řadu pohyblivých lávek, propadel a dalších pohyblivých segmentů, u kterých lze rychle elektronicky měnit elevaci. Velkou atrakcí je obrovská točna přes celou šířku jeviště o průměru 32 m, která v sobě obsahuje další, menší točnu (15 m) s vychýleně umístěným středem, přičemž obě mohou být v pohybu současně s různými rychlostmi a směry, což vyvolává skutečně nebývalý efekt. A supermoderní je osvětlovací technika. Unikátní je plně elektronicky řízený kontejnerový systém ukládání dekorací, který má dnes už sice řada letišť, z divadel je to linecké prý zatím jediné.
Ovace pro hornorakouského hejtmana
Zahajovací ceremoniál byl sestaven jako pásmo projevů a hudebně-divadelních „čísel“, ve kterých se v krátkých ukázkách z inscenací představily nejen všechny soubory lineckého divadla, ale i „zázraky“ jevištních technologií. Host večera, polský tenorista Piotr Beczala, po árii z Lehárovy Země úsměvů (Dein ist mein ganzes Herz) pak přivedl na jeviště nastupující mladou generaci a k závěrečnému sboru The Rythm Of Life z Colemanova muzikálu Sweet Charity se postupně přidalo všech šest stovek zaměstnanců.
Zcela zaplněné hlediště publikem „ve večerním“ i v dirndlech ovšem velmi pozorně naslouchalo a bouřlivě tleskalo i politikům včetně spolkových ministryň – financí Marie Fekter a kultury Claudie Schmied. Bylo zřejmé, že u místních patriotů je populární především hornorakouský hejtman Josef Pühringer, který svůj projev prošpikoval narážkami na konkurenci, kterou se takto posílený kulturní Linec vřadí mezi tradiční bašty – Vídeň a Salcburk.
Většina projevů ovšem svědčila o opravdovém zájmu politiků nejen o nové divadlo, ale celkově o rakouskou kultura. Když ministryně financí prohlásila, že kultura je sice drahá, ale ne-kultura ještě dražší, nebyla to fráze. Divadlu požehnal i diecézní biskup a vysvětil je. Skeptičtí Češi by jistě podobné oslavy brali s rezervou – ale linečtí občané byli jednoznačně svými politickými zástupci nadšeni. Z našeho pohledu je velkorysost poskytovaných dotací vskutku z říše snů.
***
Parzifal pro všechny
Divadlo je postaveno v Lidovém parku jako prostor, který se má stát novým kulturním centrem Lince otevřeným pro všechny – včetně restaurace a kavárny s celodenním provozem. V rámci tohoto konceptu se na prostranství před divadlem po setmění (s notnou dávkou štěstí na počasí letošního vrtošivého mrazivého dubna) konala open air i open free produkce adaptace Wagnerova Parsifala s parafrází originálního názvu na Ein Parzifal. Jejími autory jsou členové španělské režisérské skupiny La Fura dels Baus, která slaví s podobnými koncepty úspěchy po celém světě. Pokud měli příchozí do divadla dojem, že dva obrovité jeřáby s teleskopickými rameny svědčí o tom, že se na poslední chvíli před otevřením stavba ještě narychlo dokončuje, tak nyní pochopili jejich smysl: celá produkce Parzifala se totiž konala nejen „open air“, ale doslova „in air“, ve vzduchu, ve výškách i desítek metrů.
La Fura zredukovala zásvětní slavnostní hru, kterou Wagner nařídil provádět výhradně důstojně, docela drsně ze čtyř a půl hodiny do sotva hodiny, sled klíčových scén ovšem zůstal zachován. Parzifal je v jejich pojetí dech beroucí show ve stylu nového cirkusu, do kterého se ovšem zapojili místní sportovci a odvážlivci. Většina účinkujících létala zavěšena na lanech a „sbor“ strážců Grálu tvořila padesátka lidí, kteří vytvářeli nejrůznější uskupení v synchronizaci s hudbou jako jakési vzduchové „akvabely“. Divoká Kundry se impozantně objevila na běloušovi, jehož cválající nohy opět tvořili muži zavěšení na lanech a z „kopyt“ vystřelovaly roje ohnivých jisker. Hrálo se i na střeše divadla – z Amfortasovy lázně v obřím akváriu s rudě zbarvenou vodou se po nasypání balzámu od Kundry efektně valily proudy pěny a dopadaly na zem jako vodopád. Parzifal byl obrovská, asi deset metrů vysoká laminátová loutka. Úžas budil nejen její pohyb s chůzí o pohyby rukou, ale i nasvícení zevnitř s barevnými proměnami podle charakteru situace. Loutku, zavěšenou na jeřábu, vodila navíc ještě ze země pomocí lan skupina zdatných mužů. Působivý byl i ohňový rituál uctívání Grálu. „Květinové dívky“ dopraví do centra divácké pozornosti systém elektromobilů. Kundry při svádění Parzifala v rudém oblečení s naddimenzovanými ňadry kaskadérsky vyšplhala až k jeho hlavě a kouzelník Klingsor vyslal proti Parzifalovi ohňové kopí, které „se zastaví“ nad Parzifalovou hlavou. Na dlouhé výklady o Parsifalových bojích a strastech rytířů svatého Grálu v této adaptaci pak už není čas a Parzifal La Fury rychle spěje k závěru bez mytí nohou. Poustevník Titurel je pohřben na hranici, která zapálena vystoupá až nad střechu. Oslava nového krále a strážce svatého Grálu Parzifala vyvrcholí vyzvednutím „sboru“ do výše, ohňostroji a chrlením plamenů.
Jakkoli byla výraznou slabinou mizerná reprodukce, první den oslav byl takto před tisícovkou nadšených diváků zakončen vskutku impozantně. Především ale ani v této zkratce takové pojetí Wagnerovu Parsifalovi nejen neublížilo, ale jeho mysteriózní obsah vystihlo novým překvapivým způsobem.
Hodnocení autorky: 90 %
***
Stopy ztracených
Na pátek 12. dubna byla zařazena světová premiéra opery Spuren der Verirrten (Stopy ztracených), kterou si divadlo pro zahajovací program objednalo u amerického skladatele Philipa Glasse. Zvolit si pro slavnostní otevření divadla operu podle hry skeptika a provokatéra, rakouského spisovatele Petera Handkeho o bezvýchodném bloudění moderního člověka je poněkud překvapující – o to více byl očekáván výsledek. Podnět vzešel od intendanta lineckého divadla, který do podoby libreta upravil Handkeho stejnojmennou divadelní hru z roku 2006 a získal pro ni nejen Glasse: už do procesu vzniku opery se zapojil celý tým světově proslulých umělců s lineckým šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem a režisérem Davidem Pountneym. Ten prohlásil, že právě zdánlivá nerealizovatelnost předlohy jako opery ho vyprovokovala k tomu, aby do projektu vstoupil. Spojení Glasse, jehož opery se často vztahují k osobnostem, které lidstvu ukazovaly cestu (Einstein, Gándí) s Handkem, jehož vidění světa je velmi skeptické, vyvolávalo pochybnosti, zda tito dva umělci dokáží své pohledy na svět propojit. Po premiéře je zřejmé, že se podařilo a Stopy ztracených se přiřadily k dalším Glassovým operám se silným poselstvím.
Už název vystihuje téma bloudění, vykořeněnost lidí bez cíle svých cest, bez vztahu k obecně uznávaným hodnotám, exulantů ve svých vlastních životech. Postavy ani nemají jména, jen ty, které „posunují“ nebo komentují dění, jsou označeny jako Divák, Protagonista a Třetí osoba. Opera ani nemá „děj“ v pravém významu toho slova – jsou to útržky-skeče – klipy, zlomky skládačky, do které se rozpadla současná společnost a kterou nikdo neumí poskládat.
Nikdo neví, kde se právě nachází a kam směřuje, znějí fragmenty vět, které ale nejsou určeny partnerskému dialogu – s výjimkou dvou stařečků, kteří schouleni pod obřím stolem, kde našli útočiště před hektičností okolí, ještě uznávají takové hodnoty, jako je vzájemná podpora v nouzi. Ostatní lidé zmateně naváděni ukazateli jednosměrek ztratili nejen cíl, ale i emoce a schopnost komunikovat. Po čím dál zběsilejším accelerandu tance nemocných v jakémsi lazaretu s desítkou nemocničních postelí se svět rozpadne do rozmlácené šedi. Marnost posiluje i zhroucení mýtů a kulturních legend, které procházely staletími lidské civilizace – biblických příběhů Salome a Heroda, Abrahama a Izáka nebo mytologických Orfea a Eurydiky, Oidipa nebo Médey – na závěr této série se dokonce slepý Oidipus stane Oktaviánem, svádějícím Maršálku z Růžového kavalíra. Ze všeho čiší cizota, vykořeněnost, bezútěšnost a bezvýchodnost cesty – snad útěku před ohlašovanou katastrofou, která ale již nastala. Zpočátku se zdá, že pomoci by mohla Třetí osoba a naznačit směr – i toto čekání na zachránce se však nenaplní. Ani ona nezná odpověď na závěrečnou otázku Kolemjdoucích, která graduje ve svém opakování: Kde jsme?
Operu nastudoval a premiéru dirigoval zkušený Dennis Russell Davies, který ostatně v Linci připravoval světovou premiéru Glassovy opery Kepler (2009) a také premiéru jeho 9. symfonie. Početný sólistický ansámbl i sbor linecké opery se zhostili úloh, nesnadných po pěvecké i herecké stránce, suverénně.
Velký podíl na převedení této opery bez děje a postav na jeviště mají choreograf Amir Hosseinpour, který celý ten chaotický exodus vyjadřoval pohyby, které sice zaujmou, ale smysl nedávají, a scénograf Robert Israel. Ten využil možností, které technologie nového divadla poskytují: v pestré směsici míst děje postihl jednotlivé poházené dílky skládačky a tísnivou atmosféru blížící se katastrofy. Kostýmy Anne Marie Legenstein, jediné rakouské členky inscenačního týmu, jsou směsicí oděvních stylů 20. století; smysl pro černý humor nad sebou samými pak vyplýval z použití dirndlů i typických rakouských „ledehosen“ s „padacím mostem“ i tyroláků na hlavách.
Režisér David Pountney všechno to chaotické dění dokázal propojit tak, že smysl sice zůstával stále nejasný – ale jednoznačně se mu podařilo ukázat, že právě o ztrátě smyslu a cíle cesty se hraje.
Glasovy „repetivní struktury“ se se stoupající a klesající intenzitou odvíjí jako nekonečná, do sebe se zavinující spirála. Těžko pochopit, kde má počátek a kde skončí – podobně jako cesta ztracenců. Právě v této podobnosti je spojení Glasse s Handkem velmi účinné, repetitivní struktury se opakují stejně jako historie nepoučitelného lidského rodu.
Všechno to připomíná situaci, kdy se vysypou a promíchají na jednu hromadu dílky různých puzzle – a nejenže nikdo neporadí, jak tu hromadu roztřídit, ani jaký vzor má z těch dílků, které k sobě nepasují, vzniknout. Několikrát se objeví i veliký pozlacený zajíc, nesený na nosítkách (a patrně uctívaný) jako modla nebo nový bůh. Není to nijak optimistická opera, ale vystihuje docela přesně existenciální nouzi lidí, kteří čekají na svého proroka. Jen aby to nebyl prorok falešný, chce se dodat, jako už tolikrát.
Hodnocení autorky: 85 %
***
Létající Čarodějky z Eastwicku
V rámci slavnostních otevíracích dnů nového Hudebního divadla došlo v sobotu 13. dubna na soubor muzikálový, který uvedl rakouskou premiéru proslulého muzikálu Čarodějky z Eastwicku. Muzikál vznikl na motivy románu Johna Updika (Witches of Eastwick, 1984) – v produkci Camerona Mackintoshe, libreto John Dempsey, hudba Dana P. Rowe (premiéra v londýnském Drury Lane v roce 2000). Úspěch muzikálu potvrdila i u nás Mošova inscenace Městského divadla Brno s premiérou v roce 2007.
Ospalou atmosféru amerického městečka Eastwick, jehož pokrytecky ctnostní občané považují za největší vzrušení klevety a občasné milostné aférky znuděných manželek, ze dne na den promění příchod tajemného cizince, který si zde koupí dům – je to Darryl Van Horn, Ďábel, který zde vidí spoustu dušiček, které by se mohly peklu upsat. Podvědomě ho přivolaly tři rozvedené pohledné kamarádky, které poté, co je jejich manželé opustili, získaly magickou moc – jednou na holčičím večírku se trochu opily a vysnily si dokonalého muže, který by byl něžný i divoký a ďábelsky svůdný. Jejich přání se vyplní a druhého dne se objeví Derryl Van Horn, aby převrátil jejich dosud nudné životy vzhůru nohama. Splní jim jejich tajná přání, k jejichž realizaci neměly odvahu a také jim dává lekce z černé magie. Nakonec všechny skončí v jeho posteli, k pobouření celého městečka, které ale postupně začne ďábelským svodům také propadat. Když už se zdá, že Derryl město plně ovládnul a dojde i k vraždě, ženy si uvědomí svůj podíl viny, spojí své magické síly a pomocí metod, které je Van Horn sám naučil, ho vyženou zpět do pekel. V závěrečné písni muzikálu si ale přiznají, že jim po něm vlastně stýská… ale nadále už budou hřešit raději jen v myšlenkách.
Inscenace měla slušnou profesionální úroveň včetně povinného parádního čísla, kdy se „čarodějky“ ve večerních róbách s létajícími sukněmi efektně vznášely až pod stropem a přelétávaly celý prostor jeviště – to vše s udivující lehkostí a elegancí.
V orchestřišti byl opět Brucknerův symfonický orchestr, který tentokrát vedl Kai Tietje s muzikálovou odlehčeností. Celý muzikálový soubor se předvedl v dobré kondici – ale přece jen Mošova brněnská inscenace měla větší švih a vtip. +++===
Hodnocení autorky: 75 %
***
Milostné baletní bojiště
Baletní soubor Zemského divadla Linec se v neděli 14. dubna představil inscenací Campo Amor (Bojiště lásky), kterou postavil choreograf Jochen Ulrich. Premiéru, která vyvolala v Rakousku mimořádnou pozornost, měla ještě ve starém divadle v sezóně 2007/8. Loni choreograf zemřel; inscenace byla obnovena právě pro slavnostní otevření a míněna také jako pocta památce choreografovi ceněnému v celé Evropě.
Ulrich se inspiroval 12. zpěvem rozsáhlé básně Osvobozený Jeruzalém Torquata Tassa ve ztvárnění operní scény Claudia Monteverdiho Il combattimento di Tancredi e Clorinda pro tři hlasy. Tankréd se po smrti Klorindy ocitá ve zvláštním světě emocí a živlů na Glassovu orchestrální suitu z hudby k filmu The Hours pro komorní orchestr a sólový klavír, kterou krátce přeruší árie Génia chladu z Purcellova Krále Artuše.
Ulrich zvolil moderní taneční výrazové prostředky – láska a živly (vzduch, voda, oheň a led) se utkávaly v bazénu přes celé jeviště se spoustou pádů, klouzaček a šplíchání ve vodě, která sem „napršela“ během počátečních 15 minut Glassovy suity. Z nadšeného potlesku bylo zřejmé, že linecké publikum svého choreografa milovalo.
Hodnocení autorky: 75 %
***
Inspirace na dny příští
Richard Wagner: Bludný Holanďan. Státní opera Mnichov, internetový stream přímého přenosu, sobota 20. dubna 2013 20 hod.
Gioacchino Rossini: Lazebník sevillský. Slezské divadlo Opava, premiéra 21. dubna 2013 19 hod.
***
La Fura dels Baus:
Ein Parzival
Podívaná s hudbou Richarda Wagnera – speciální akce
11.4.2013 Spielstätte Vorplatz Musiktheater und Volksgarten
***
Philip Glass:
Spuren der Verirrten
Dirigent: Dennis Russell Davies (alt. Ingo Ingensand)
Režie: David Pountney
Scéna: Robert Israel
Kostýmy: Anne Marie Legenstein
Choreografie: Amir Hosseinpour
Světelný design: Fabrice Kebour
Sbormistr: Georg Leopold
Vedoucí Kinder- und Jugendchor: Ursula Wincor
Chor des Landestheaters Linz
Extrachor des Landestheaters Linz
Kinder- und Jugendchor des Landestheaters Linz
Gastchöre des Landes OÖ¨
Statisterie des Landestheaters Linz
Bruckner Orchester Linz
Premiéra 12.4.2013 Landestheaters Linz, Musiktheater am Volksgarten, Grosser Saal
A – Bram de Beul
B – Sophy Ribrault
C – Jacques le Roux
D – Cheryl Lichter / Karen Robertson
E – Gotho Griesmeier / Mari Moriya
F – Martin Achrainer / Seho Chang
G – Kathryn Handsaker / Martha Hirschmann
H – Iurie Ciobanu / Matthäus Schmidlechner
J – Nikolai Galkin / Dominik Nekel
K – Elisabeth Breuer / Martina Fender
Der Dritte – Kathryn Handsaker / Christa Ratzenböck
Der Zuschauer – Lutz Zeidler
Der Protagonist – Peter Pertusini
Tanzensemble – Ilja van den Bosch / Clara Pascual Martí / Giselle Poncet / Tine Schmidt / Sergio Giannotti / Morgan Reid / Emanuele Rosa
***
John Dempsey, Dana R. Rowe:
Die Hexen von Eastwick
Dirigent: Kai Tietje (alt. Marc Reibel)
Režie: Matthias Davids
Choreografie: Melissa King
Scéna: Hans Kudlich
Kostýmy: Susanne Hubrich
Světelný design: Fabrice Kebour
Statisterie des Landestheaters Linz
Bruckner Orchester Linz
Premiéra 13.4.2013 Landestheaters Linz, Musiktheater am Volksgarten, Grosser Saal
Darryl Van Horne – Reinwald Kranner
Clyde Gabriel – Rob Pelzer
Michael Spofford – Oliver Liebl
Alexandra Spofford – Kristin Hölck
Jane Smart – Daniela Dett
Sukie Rougemont – Lisa Antoni
Felicia Gabriel – Karen Robertson / Cheryl Lichter
Jennifer Gabriel – Ariana Schirasi-Fard
Joe Marino – Philip Ranson
Raymond Neff – Stefan Bleiberschnig
Reverend Ed Parsley – Franz Binder
Toby Bergman – Stefan Gregor Schmitz
Frank Ogden – Tim Hüning
Homer Perley – Peter Neustifter
Das Mädchen – Tina Haas
Gina Marino – Suzana Novosel
Greta Neff – Alexandra Farkic
Brenda Parsley – Rita Sereinig
Marge Perley – Lisa Schrammel
Rebecca Barnes – Ana Lourdes Geneblazo
Fanny Lovecraft – Cheryl Lichter
Mabel Ogden – Kateryna Lyashenko
Mavis Jessup – Naomi Miyoshi
Eudora Bryce – Isabelle Wernicke-Brîncoveanu
Sam Simpson – Jochen Bohnen
Dr. Henry Patterson – Bonifacio Galván
Curtis Halleybread – Jonathan Whiteley
***
Campo Amor
Hudba: Claudio Monteverdi, Philip Glass a Henry Purcell
Choreographie: Jochen Ulrich
Dirigent: Ingo Ingensand
Výprava: Stephan Mannteuffel
Světlo: Johann Hofbauer
Choreographische Einstudierung: Sarah Deltenre
Premiéra 14.4.2013 Landestheaters Linz, Musiktheater am Volksgarten, Spielstätte
Solo-Klavier – Maki Namekawa / Borys Sitarski
Testo – Martin Achrainer
Tancredi – Seho Chang
Clorinda – Cheryl Lichter
Tancredi – Martin Dvořák
Il combattente – Alexander Novikov
L’amante – Wallace Jones
Lo sposo – Gabriel Wanka
Il conquistatore – Jonatan Salgado Romero
Il gentiluomo – Emanuele Rosa
Il sofferente – Sakher Almonem / Sergio Giannotti
Clorinda – Anna Štĕrbová
La combattente – Mirka Prokešová
L’amante – Tine Schmidt
La sposa – Ayumi Noblet
La conquistatrice – Ilja van den Bosch
La gentildonna – Giselle Poncet
L’ospite – Irene Bauer
La debuttante – Anna Štĕrbová
Il drago – Martin Dvořák
Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde
Foto Musiktheater am Volksgarten Linec, Norbert Artner
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
