Operní panorama Heleny Havlíkové (116)

Týden od 15. do 21. dubna 2013
– S Maršálkou v Linci – stárnutí nebo umírání? 
– Inspirace na dny příští
***

Operní program v novém Hudebním divadle v Lidovém parku hornorakouského Lince pokračoval Růžovým kavalírem Richarda Strausse. Do nového prostoru byla přenesena inscenace z května loňského roku v hudebním nastudování šéfa opery i Brucknerova orchestru Dennise Russella Daviese a v režii Anthonyho Pilavachiho, který působí především na německých operních scénách a pozornost upoutal svým mozartovským cyklem v Oldenburgu nebo Wagnerovou tetralogií v Lübecku.

Po světové premiéře Glassovy opery Stopy ztracených, psané přímo k otevření nové budovy, bylo právě dílo takového virtuóza opery, jakým byl Richard Strauss, skvělou příležitostí pro prověření akustiky velkého sálu, které byla při této stavbě v přepočtu za 4 miliardy Kč věnována velká pozornost. Po vystřídání sedadel v přízemí, na balkónech a při Kavalírovi na bočním balkónu je možné potvrdit, že akustický vjem byl na všech těchto místech vyrovnaný. 

Der Rosenkavalier měl úspěšnou premiéru v Drážďanech roku 1911 a patří ke Straussovým nejpopulárnějším operám. Po wagnerovských počátcích a dekadentně expresionistických tragédiích Salome a Elektra, v nichž rozpoutal dramata mravně rozvrácených postav, vymykajících se lidskému řádu, sexuálních excesů, temné extáze pomsty, morbidních triumfů smrti, se Strauss rozhodl pro kontrastní, mozartovskou operu. Strauss se cítil jako hudebník s Mozartem spřízněný, nikoli ovšem ve smyslu nápodoby jeho klasicistního hudebního stylu – Strauss zůstal pozdním romantikem. Se svým libretistou Hugem von Hofmannsthalem, jedním z nejvýznamnějších rakouských symbolistů, cítil změnu společenského klimatu přelomu století – pocit soumraku kultury, úpadku a blížících se katastrof nešlo pro vnímavou duši umělce přehlédnout.Růžový kavalír s podtitulem komedie pro hudbu o 3 dějstvích se odehrává v císařské Vídni kolem roku 1740, v prvních letech vlády Marie Terezie. Do propletence milostných vztahů se dostává kněžna Marie Thérèse z Werdenbergu, ve věcech života zkušená choť polního maršála, která si v manželově nepřítomnosti užívá s dychtivým mladíčkem, pro všechny věci života nadaným hrabětem Oktaviánem. Přímo do její ložnice ovšem vtrhne její bratranec z venkova, baron Ochs, ješitný hulvát a záletník s pouhými zbytky noblesního šarmu. Chce si finančně polepšit sňatkem s mladičkou Sofií, kterou k tomuto svazku nutí její otec, měšťanský zbohatlík Faninal, aby si tak koupil další příčku na společenském vzestupu.Jakkoli je děj opery časově ukotven v tereziánské rokokové Vídni, žen, které se trápí kvůli prvním vráskám, ješitných křupanů z vysokých vrstev i zbohatlických hlupáků máme i dnes spousty. Hofmannsthal i Strauss v Růžovém kavalírovi mistrovsky navázali na osvědčené principy komedie dell’arte a opery buffa se směšnými obstarožními milovníky, mladými milenci, záměnami, intrikami. Bezprostředními literárními předobrazy byly erotický román Louveta de Couvray Lásky rytíře de Faublas (Les amours du chevalier de Faublas – 1787) a Molièrova baletní komedie Pán z Prasečkova. Jazyk Hofmannsthalova libreta má mnoho vrstev – němčinu noblesně vytříbeně kultivovanou, stylizovaně archaickou, použil i vídeňský dialekt s jadrně drsnými výrazy – například jméno barona Ochs auf Lerchenau v překladu znamená Vůl ze Skřivánkova. Růžový kavalír však není ani fraška, ani prvoplánová komedie, ale atmosférou tereziánské rokokové Vídně a (z historického hlediska anachronického) valčíku prodchnutá směs humoru, melancholie, delikátní diskrétnosti i erotické uvolněnosti až frivolnosti, sentimentu, burlesknosti i něhy, nostalgie. Strauss se tu nadále prezentuje jako mistr apartních rafinovaných fines, hýřivé zpěvnosti, brilantně instrumentovaného orchestru pestrých barev; harmonické výboje Salome a Elektry na samé hranici tonality opustil ve prospěch sladkého valčíku. Dennis Russell Davies s Brucknerovým orchestrem rozehrál Straussovu partituru v plném lesku i jemnostech. Byl to skutečně zážitek vychutnávat plasticitu nejrůznějších odstínů stmeleného orchestrálního zvuku i proplétání jednotlivých nástrojů uplatněných v sólech.Kavalír je mistrovské melancholické dekadentní krasosmutnění o stárnutí. Režisér Anthony Pilavachi však akcentoval téma smrti a tím posunul tuto Straussovu operu zcela jinam, jakkoli kostýmy i dekorace ponechal se svou výtvarnicí Tatjanou Ivschinou v tereziánské Vídni poloviny 18. století. Maršálčiny chmury ale nejsou o umírání, ale „jen“ o stárnutí.

Základní princip výtvarného řešení technicky vychází z možností velké točny, kterou stěny dělí do tří výsečí – jedné se zrcadly, další mramorové a třetí s omšelými stěnami.

Hned se začátkem hudby se objeví Maršálka před velkou zrcadlovou plochou, nad níž se nesmlouvavě objeví hodiny, a se sklenicí šampaňského zkoumá svou vizáž – pak sklenicí prudce mrští do nevlídného zrcadla. A ještě během předehry jsou potom její vzpomínky na noc s Oktaviánem zhmotněny hned šesti do pasu svlečenými mladíky, kteří o Maršálku usilují – noc s Oktaviánem musela být zřejmě divoká. Přiběhne kudrnatý rozdováděný Amorek se svým lukem a šípem, ale vzápětí se zjeví i Smrtka. Téma smrti se pak zopakuje i při Maršálčině ranním lever – tenor, který ji má pobavit zpěvem árie, zde vstupuje, za stronza celé společnosti, na potemnělou scénu v kouři a dýmu, bosý, se zakrvavenou kosou jako jakési memento mori. A v samotném závěru odvede Smrtka v jakémsi tanci smrti i Maršálku zahalenou v černém a na jeviště opět přiskotačí smějící se Amor a míří svým šípem do publika.

Oktavián není jako námluvčí vyslán podle protokolu v bílé a stříbrné, ale má modrý kabátec a stříbrnou růži v etuji na poslední chvíli Maršálka zamění za jednu červenou z kytice, kterou jí přinesl roztoužený Oktavián na důkaz vděčnosti za společně prožitou noc.

Doložení neblahé Ochsovy finanční situace v inscenaci zdůrazňuje postava baronova nevlastního syna Leopolda, který tu je za jakéhosi drbana jen s jednou ponožkou. Oproti zvyklostem je to nakonec Leopold, kdo svého pána zraní kordem, který mu nemotorně přináší, když Oktavián vyzve Ochse na souboj. V nastalém zmatku se v domě objeví opilecká soldateska, která začne osahávat přítomné ženy.

Ke značnému inscenačnímu posunu dochází zejména ve třetím dějství v hotelovém pokoji, kde se odehraje Ochsova blamáž při svádění Maryčky, kterou však je přestrojený Oktavián. Ochs si „Maryčku“ přivede rovnou do koupelny a oba se v negližé noří do vany plné pěny. Vanu ovšem využívá i Ochsův odrbaný sluha Leopold a pěnou si čistí špinavé nohy. Všichni hoteloví zaměstnanci od číšníků po muzikanty mají na obličejích černé ocvočkované náhubky, které by se snad mohly uplatnit v nějakém sado-maso erotickém salonu – zde to však nedávalo smysl.

Pěvecké obsazení bylo vyrovnané, nikoli vysloveně hvězdné, ale na vysoké úrovni, kterou, pohříchu, v našich divadlech neslýcháme často. Všichni sólisté hlavních rolí mají za sebou kariéry nejen v rakouských divadlech, ale na řadě dalších světových scén. Ze sólistů mě zaujala především Valentina Kutzarova, původem bulharská mezzosopranistka, jako Oktavián. Nejen svým suverénním pěveckým výkonem, ale i hereckým projevem, díky kterému působila tato tzv. kalhotková role zamilovaného mladíka velice přirozeně. Typově přesným představitelem křupanského barona Ochse byl Kurt Rydl – právě tato basová role patří k jeho parádním, a to i ve Vídeňské státní opeře. Vedle jeho hřmotnosti působila útlá půvabná japonská sopranistka Mari Moriya se světlým pohyblivým sopránem skutečně jako naprosto nevhodná manželská partie. Jakkoli představitelka hlavní role – Maršálky – Anne Schwanewilms – patří k vyhlášeným straussovským i wagnerovským dramatickým sopranistkám ve Vídeňské státní opeře, Covent Garden, na Salcburském festivalu nebo v Chicagu, při slavnostní premiéře Růžového kavalíra v Linci byla na jejím hlasu patrná jistá únava.

***

Jaké má linecká opera další plány? Do konce sezony uvede ještě další operu, která vznikla přímo na objednávku k otevření nového Hudebního divadla – Operní stroj rakouského soudobého skladatele Petera Androsche, který žije právě v Linci. Pro komorní prostor nového divadla zvaný Blackbox to má být multifunkční radikální antiiluzivní spektakulum se spoustou humoru.

A v následující sezoně vedle Kouzelné flétny, Carmen, Netopýra a další soudobé opery, která vznikla na objednávku lineckého divadla – opery Ernsta Ludwiga Leitnera na motivy legendární postavy hornorakouské selské války Stefana Fadingera, se linecká opera pustí do nastudování celé Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův, v sezoně 2013/14 uvede Zlato Rýna a Valkýru, v následující pak další dva díly.

Velkou inspirací by pro nás měla být pozornost, kterou Zemské divadlo v Linci věnuje mladému publiku. V sezoně 2013/14 uvede ve foyer, které je vybaveno světelným parkem, světovou premiéru dětské opery Davida Wagnera Ven z domu, projekt Topolina na hřišti a v Blackboxu rakouskou premiéru pohádkové opery Juana Crisóstomo de Arriagy Arabská princezna.

Uvidíme, jak se vedení zemského divadla v Linci podaří k návštěvě získat i české diváky – má pro něj připravené titulky v češtině a zavedlo také pravidelné autobusové spoje Praha – Linec. Po zkušenostech ze dvou operních produkcí, jedné muzikálové a jedné baletní mohu takový divadelní výlet do Lince doporučit.

Hodnocení autorky recenze: 60 %
***

Inspirace na dny příští

Georg Friedrich Händel: Giulio Cesare. Přímý přenos z Metropolitní opery 27. dubna 2013 17:45 hod. do kin.
***

Richard Strauss:
Der Rosenkavalier
Dirigent: Dennis Russell Davies
Režie: Anthony Pilavachi
Scéna a kostýmy: Tatjana Ivschina
Sbormistr: Georg Leopold
Choreografie: Guido Markowitz
Vedoucí Kinder- und Jugendchor: Ursula Wincor
Chor des Landestheaters Linz
Statisterie des Landestheaters Linz
Kinder- und Jugendchor des Landestheaters Linz
Bruckner Orchester Linz
Premiere 19. 5. 2012 Landestheaters Linz
Obnovená premiéra 15. 4. 2013 Landestheaters Linz – Musiktheater am Volksgarten – Grosser Saal

Die Feldmarschallin Fürstin Werdenberg – Anne Schwanewilms (alt. Karen Robertson, Astrid Weber)
Der Baron Ochs auf Lerchenau – Kurt Rydl (alt. Dominik Nekel)
Octavian – Valentina Kutzarova (alt. Katerina Hebelkova)
Herr von Faninal – Stefan Heidemann (alt. Peter Edelmann, Clemens Unterreiner)
Sophie – Mari Moriya
Jungfer Marianne Leitmetzerin – Cheryl Lichter
Valzacchi – Matthäus Schmidlechner
Annina – Christa Ratzenböck
Ein Polizeikommissar – Nikolai Galkin
Der Haushofmeister bei der Marschallin – Csaba Grünfelder (alt. Eugen Fillo)
Der Haushofmeister bei Faninal – Eugen Fillo (alt. Csaba Grünfelder)
Ein Notar – Martin Achrainer (alt. Leopold Köppl)
Ein Wirt / Ein Tierhändler – Hans-Günther Müller
Allegorie der Zeit – Pedro Velázquez Díaz (alt. Jacques le Roux)
Drei adelige Waisen – Mitsuyo Okamoto Yoon, Mi Kim-Ernst, Namsalma Khabtagaeva, Olga Szabo (alt. Karin Behne, Kateryna Lyashenko, Jadviga Buddeus, Vaida Raginskytė, Eine Modistin, Ulrike Weixelbaumer
Amor – Magdalena Baehr
Leopold – Stefan Faschinger
Der Tod – Gergely Dudas

www.landestheater-linz.at

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava 
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Reinhard Winkler