Operní panorama Heleny Havlíkové (117)

Helena Havlíková, 30.04.2013 0:00

Týden od 22. do 28. dubna 2013
– Jeníček s Mařenkou jako dítě a kouzla
– McVicarovo historické dovádění, tentokrát v Met
– Inspirace na dny příští
***

Jeníček s Mařenkou jako děti a kouzla

Dalším přímým přenosem, díky kterému mohou diváci i u nás (v kinech v Praze, Chrudimi, Táboře nebo Havířově) sledovat operní produkce z vybraných evropských divadel (londýnská Královská opera, Pařížská opera či milánská La Scala), byla Perníková chaloupka Engelberta Humperdincka (1854-1921) z Pařížské národní opery, v tomto případě z Palais Garnier. Opět bylo zřejmé, jak je taková konkurence zavedeným přenosům z Met přínosná.

Mladému Humperdinckovi (podobně jako mnoha jeho především německým současníkům) se stalo osudovým (i osudným) setkání s Wagnerovou hudbou a pak i se samotným Mistrem – Wagnerovu vlivu zcela podlehl. Potloukal se po hudební Evropě, ale jako skladatel, který by se touto prací uživil, se neprosadil a Perníková chaloupka je prakticky jediným jeho dílem, které je dnes uváděno.Hänsel und Gretel, jak se opera jmenuje v německém originále, vznikla pro zábavu, jako rodinné domácí divadlo, když Humperdinckova sestra Adelheid Wette převyprávěla pro tento účel pohádku bratří Grimmů (u nás známou pod názvem Perníková chaloupka). Nebyla to první spolupráce bratra se sestrou, předtím takto provedli Sněhurku. Hudební doprovod k Perníkové chaloupce ale Humperdinck postupně přepracoval až do podoby prokomponované opery – výmarskou premiéru (1893) řídil Richard Strauss.

Mnoho dospělých si jistě pamatuje, jak jim v dětství při poslouchání pochmurných pohádek bratří Grimmů (sepsaných podle lidového vyprávění) strachy naskakovala husí kůže, jejich pohádky většinou nejsou ideálním čtením na dobrou noc (zaživa upečená ježibaba jistě klidnému spánku nepřidá). Nápadité francouzské operní režisérce Mariame Clément se ve spolupráci s její stálou výtvarnicí Julií Hansen podařilo tento tísnivý příběh neustále hladových dětí z chudé rodiny košťatáře otevřít s bohatou divadelní fantazií a vybalancovat poměr „dobrého a zlého“ – ale i tak je to operní pohádka spíše pro dospělé.Inscenátorky operu umístily do jakéhosi patrového domečku pro panenky, který je v průřezu otevřen do hlediště. „Žijí“ v něm dvě měšťanské rodiny se dvěma dětmi – jedna „skutečná“, v níž zoufalý otec hořekuje nad stohy účtů i nedostatečným obsahem své peněženky, druhá jako zobrazení snů dětí, kde v ložnici ožívá tajemný les. Vtipný a funkční byl nápad režisérky zapojit do hry vedle zpívajících představitelů dětí (Hänsel – sopranistka Daniela Sindram, Gretel – mezzosopranistka Anne-Catherine Gillet) a jejich rodičů (Gertrud – Irmgard Vilsmaier, Peter – Jochen Schmeckenbecher) i jejich hraná alter ega (dětský pár má dokonce dvě dvojice dublů), příběh je navíc takto rozehrán nejen ve dvou patrech domku, ale i času. Otec Peter již prodává coby technologickou vymoženost první elektrické vysavače, zatímco jeho alter ego ve vedlejším pokojíčku ještě obchoduje s košťaty. Nebo zatímco „malí“ sourozenci spí ve svých postýlkách, ve vedlejší ložnici zpívající Jeníček s Mařenkou předvádějí jejich sny, do kterých vstupují pohádkové bytosti hodné i ty méně hodné, kterých je lépe se bát (třeba strašlivých pracek s drápy, které se vysunou pod postýlkou).Perníková chaloupka, obývaná Ježibabou, přijede v podobě obrovského několikapatrového dortu. Roli Ježibaby si užila wagnerovská legenda Anja Silja – když pak děti lapí, uvězní je v domečku, kde Jeníčka „ve výkrmně“ hlídá veliký pavouk. Na sabat se s košťaty slétnou čarodějnice (zde nahrazují anděly), Ježibaba odhodí černý stařecký hábit – má pod ním rudě stříbřité šik šaty a odváže se natolik, že v čele čarodějnic předvádí s násadou koštěte tanec u tyče.

Mařenka v kuchyni s velikými rudými kamny, kde plápolá oheň, pak obsluhuje Ježibabu, která si notně přihýbá vína – až ztratí ostražitost, a když ukazuje, jak kamna správně obsluhovat, děti ji do kamen šoupnou a ta pak za velkého dýmení a poskakování vybouchnou. Opera končí oslavnou party dětí osvobozených ze zajetí Ježibaby, se spoustou nafukovacích balónků – ale také malými kamny s komínkem, která ovšem „nevinné“ dětské zábavě dodávají i varovné kontexty.

Celé toto zdánlivě složité aranžmá fungovalo výborně a je třeba složit poklonu dětským hercům, kteří své psychologicky i pohybově náročné role skvěle zvládali – navíc v detailních záběrech kamer – dařilo se jim postihnout nejen tísnivé situace chudé rodiny (kdy přihlížejí hádce rodičů), ale i světlejší okamžiky dětských her a sourozeneckého škádlení.

Německý dirigent s rozsáhlými mezinárodními zkušenostmi Claus Peter Flor (1953) vedl orchestr Pařížské národní opery s citem pro vyjádření celé škály nálad od úzkosti po veselé hravé písničky nebo jímavou modlitbičku – až po baletní řádění čarodějnic. To vše s ohledem na zpívající sólisty, kterým ponechal dostatečný zvukový prostor nad orchestrem s velkým wagnerovským obsazením, pro potřeby této pohádky možná až naddimenzovaným.

Hodnocení autorky: 90 %

***

McVicarovo historické dovádění, tentokrát v Met

Až se zdá, že je Met Händelem posedlá a snaží se vedle souborů specializovaných na barokní operu za každou cenu prosadit, třebaže velké jeviště i hlediště není pro tento operní styl právě ideální. Po Rodelindě a pasticciu Kouzelný ostrov v loňské sezoně byl pro poslední přenos té letošní vybrán Julius Caesar Georga Friedricha Händela (1685 – 1759). Met převzala inscenaci zkušeného skotského operního režiséra Davida McVicara z festivalu v Glyndebourne z roku 2005, která je pod taktovkou Williama Christieho dostupná i na DVD se Sarah Connolly jako Cesarem, Danielle De Niese v roli Kleopatry nebo Sextem v podání Angeliky Kirchschlager. Z původního obsazení z Glyndebourne Met převzala i Patricii Bardon jako Cornelii, Christopha Dumauxe v roli egyptského vládce Ptolemaia a marockého kontratenotistu Rachida Ben Abdeslama v roli Kleopatřina sluhy Nirena.Händelův Giulio Cesare in Egitto měl premiéru v Londýně v roce 1724 a měl okamžitě úspěch. A ten se po období händelovského zapomnění vrací, což vystihla průvodkyně přenosem Renée Fleming, když mluvila o áriích této opery jako „hitech“. Libreto vychází z historicky doložených peripetií Caesarova pobytu v Egyptě, setkání s Kleopatrou a mocenských bojů a intrik z období bitvy u Farsálu (48 př. n. l.). Jakkoli libretista Nicola Francesco Haym v tištěném vydání libreta zdůrazňoval, že pečlivě prostudoval Plutarchovy Životopisy slavných Řeků a Římanů, tvořily dějinné události, jak bylo pro operu seria typické, jen volný základ pro hudební čísla nabitá afekty a pěveckou virtuozitou, na které si barokní operní diváci tolik potrpěli a za která tehdejší impresáriové vydávali horentní částky.

Režisér David McVicar (1966) šel v tomto rozvolnění historických faktů a operní stylizaci ještě dále a rozhodl se pro poměrně razantní zásah do geografických, národnostních, chronologických i historických souvislostí příběhu. Ponechal sice základní dějovou strukturu a postavám jejich jména, ale Caesar zde velí britské koloniální armádě a Kleopatra je patrně orientální princeznou, ovšem s velkými mocenskými ambicemi.

Scénograf Robert Jones připravil scénu, vycházející s principů barokních divadel, včetně sbíhavé perspektivy a „moře“ v pozadí, kde iluzi vlnění navozuje točení válců. Mezi nimi se komíhají makety lodí. Na takovém moři ovšem „pluje“ nejen Caesarova „historická“ flotila plachetnic, ale i parníky, křižníky, na „nebi“ létají vzducholodi. A bojuje se nejen tyčemi po vzoru asijských akčních filmů, ale i šavlemi, puškami nebo revolvery. Princip „diorámatu“ je dodržen ve všech třech jednáních a je posílen světelným scénářem (Paule Constable). Tento časový posun umožnil Brigitte Reiffenstuel použít celou přehlídku nádherných kostýmů: Caesarovu armádu oblékla do britských koloniálních uniforem včetně tropických přileb, „Egypťané“ se předvádějí v široké škále „orientálních“ oděvů a módních stylů od typických harémových tanečnic po docela moderní evropské šatičky; v odvážných koktejlových a s černými brýlemi se dostaví Kleopatra coby Lydie, aby svedla Caesara, vojsku pak velí v dokonalém jezdeckém obleku a na svatbu s Caesarem se dostaví v nádherných bělostných rokokových šatech. Caesar, kterého zde na rozdíl od Glyndebourne zpívá kontratenor, střídá evropské obleky, stejně jako Sesto i jeho matka Cornelie, které to přes všechna prožívaná utrpení a nánosům šminek s krví a modřinami v dlouhých bílých a černých krajkových šatech ohromně slušelo.Takto pojatá „Pohádka tisíce a jedné noci“, která se odehrává v časovém rozpětí od viktoriánské Anglie po dvacátá léta století dvacátého, nepostrádá vtip a je dokonce i zábavná, pokud je divák ochoten přistoupit na tuto hru, kterou sám režisér označuje jako „historické dovádění“. McVicar vyšel z analogie se situací, kdy „imperiální“ velmoc dobývá nová území a v podrobených vazalských státech zavádí své pořádky, kterým se původní obyvatelé více či méně ochotně přizpůsobují nebo je napodobují. Podařilo se mu tak oživit a zatraktivnit téměř čtyřhodinovou barokní operu, v níž schémata tří pětidílné árie dostávají život, pestrost a dramatičnost – s vkusnou ornamentikou opakovaných dílů. McVicarova režie je promyšlena do nejmenších detailů a „statická“ opera seria je rozpohybována (choreografie Andrew George) tak, že je stále na co se dívat a čtyři hodiny uběhnou nečekaně rychle – a je třeba obdivovat sólisty, že jsou schopni při pohybově náročných „akcích“ i nepřerušeně zpívat (Ptolemaios například svou árii „ozvláštní“ saltem a Kleopatra zpívá i ve výskoku s pasem obnaženým jako harémová tanečnice).

Kleopatru v Met ztvárnila Natalie Dessay v obdivuhodné kondici. Bylo až neuvěřitelné, kde se v této drobné Francouzce bere tolik energie, se kterou zvládla brilantní koloratury a další pěveckou ekvilibristiku nebo dlouhé legatové fráze v kombinaci s náročnou choreografií. Kontratenorista Davida Daniels jako Giulio Cesare byl zejména v porovnání se Sarah Connolly z Glyndebourne méně přesvědčivý – také proto, že milostná alchymie příliš nefungovala – Kleopatra není jen vypočítavá mrcha, která chce vládnout, ale mělo by to mezi nimi eroticky jiskřit. Po pěvecké stránce svým dokonale vyrovnaným hlasem dominovala Alice Coote jako mladík Sextus, který hned na začátku opery utrpí šok, když vidí, jak před Caesarem odkryjí na míse uťatou hlavu jeho otce Pompeia. Vytvořila pak skvělou postavu chlapce, který na sebe vzal příliš těžký úkol pomstít vraždu svého otce a v závěru zděšeně přihlíží, když jeho matka až orgiasticky ukájí svou pomstu v krvi zabitého nepřítele. (Připomeňme, že na nahrávkách Marca Minkowského vytvořila role Kleopatry i Sexta Magdalena Kožená.)

Dirigent, cembalista a specialista na barokní a klasickou operu Harry Bicket (1961) si při rozhovoru o přestávce pochvaloval hráče orchestru Met, kteří jsou podle něj bez problémů schopni střídat Wagnera s Händelem. Skutečně hráli s profesionálním nadhledem, a to i v číslech, kde se uplatňovali sólisticky, přesto měla reprodukce komorní sestavy orchestru doplněného o theorbu, loutnu, barokní kytaru nebo zobcovou flétnu v jabloneckém kině k vytříbenému měkkému zvuku dost daleko. Z přímého přenosu těžko odhadnout, jaký zvukový dojem měli diváci v rozlehlém prostoru hlediště Met. Zvukaři, kteří mají významný vliv na to, jak pěvecké hvězdy uslyší diváci v kinech celého světa a následně majitelé DVD, se při tak rozpohybované inscenaci ovšem tentokrát zřetelně docela zapotili – často bylo slyšitelné, jak honem vyrovnávají vyváženost hlasů, když se sólisté přiblížili nebo vzdálili od mikrofonů. Akční, byli také kameramani a režie záznamu – až příliš když volili nepříliš lichotivé detailní záběry Natalie Dessay, čímž zbytečně odváděli pozornost od výrazové síly jejího zpěvu.

Inscenace Händelova Julia Caesara ani po osmi letech neztratila na atraktivitě a je stále příkladem, jak dnes k uvádění barokních oper přistupovat a ukázala, kam se dnes posouvají hranice „vrcholové opery“ s kombinací virtuózního zpěvu, škály hudebního výrazu a rozpohybovaností herecké akce – to vše pod nesmlouvavým drobnohledem diváků. Ještě že se v opeře neměří časy ani vzdálenosti, a „vítěze“ si každý stanoví podle svého.

Hodnocení autorky: 80 %
***

Inspirace na dny příští
Josef Mysliveček: Olimpiade. Hudební nastudování Václav Luks, režie Ursel Herrmann. Národní divadlo Praha ve Stavovském divadle, premiéra 2. května 2013
***

Engelbert Humperdinck:
Hänsel und Gretel
Dirigent: Claus Peter Flor
Režie: Mariame Clément
Scéna a kostýmy: Julia Hansen
Světlo: Philippe Berthomé
Choreografie: Mathieu Guilhaumon
Paris Opera Orchestra
Maîtrise des Hauts-de-Seine ⁄ Paris Opera Children’s Chorus
Premiéra 14. dubna 2013 Opéra National de Paris – Palais Garnier, Paris
(psáno z přenosu 22. 4. 2013 Bio Oko)

Peter – Jochen Schmeckenbecher
Gertrud – Irmgard Vilsmaier
Hänsel – Daniela Sindram
Gretel – Anne-Catherine Gillet
Die Knusperhexe – Anja Silja
Sandmännchen – Elodie Hache
Taumännchen – Olga Seliverstova

www.operadeparis.fr

***
Georg Friedrich Händel:
Giulio Cesare
Dirigent: Harry Bicket
Režie: David McVicar
Scéna: Robert Jones
Kostýmy: Brigitte Reiffenstuel
Světla: Paule Constable
Choreografie: Andrew George
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Houslové sólo: David Chan
Continuo:
Cembalo: Harry Bicket
Viloncello: David Heiss
Theorba, loutna, barokní kytara: James Daniel Swenberg
Cembalo: Bradley Brookshire
(koprodukce The Metropolitan Opera New York / Glyndebourne Festival Opera)
Premiéra 4. dubna 2013 The Metropolitan Opera New York
Met: Live in HD 27. 4. 2013

Giulio Cesare – David Daniels
Cleopatra – Natalie Dessay
Cornelia – Patricia Bardon
Sesto – Alice Coote
Tolomeo – Christophe Dumaux
Curio – John Moore
Nireno – Rachid Ben Abdeslam
Achilla – Guido Loconsolo
Dancers – Christina Luzwick, Karla Dionne Victum, Justin Flores, Kei Tsuruharatani
Actors – Brian Baldwin, Sean Chin, Matthew Cusick, Tony Guerrero, Arthur Lazalde, Shad Ramsey, Christian Rozakis, Sasha Semin, Collin Ware, Philip Willingham, Joshua Wynter, Christian Zaremba

www.metopera.org