Operní panorama Heleny Havlíkové (12)

Týden od 13. do 19. prosince 2010

° Oblastní Nápoj lásky v Národním
° Státní opera záslužně připomněla své kořeny
° Inspirace na dny příští

***

Oblastní Nápoj lásky v Národním divadle

Proč se ND rozhodlo při redukci premiér kvůli snížení rozpočtu zachovat právě Nápoj lásky, když hraje světových operních hitů až až, nebylo zřejmé před premiérou a není to jasné ani po ní. Když už ND vsadilo na „diváckou jistotu“ výběrem titulu, mělo uváženěji vybrat inscenační tým s většími operními zkušenostmi. Mladý dirigent David Švec sice v ND už působí, ale Nápoj lásky bylo jeho první samostatné nastudování opery – zdá se, že bez větší zkušenosti v některém z mimopražských divadel bylo rozhodnutí pověřit ho hudebním nastudováním zatím předčasné, ve srovnání například s Petrem Šumníkem nebo Janem Snítilem, kteří – Národním divadle nepovšimnuti – už tolikrát osvědčili své schopnosti. Švecovo těžkopádné pojetí se míjelo se stylem Donizettiho „melodramma giocoso“ zejména hřmotnou hrou orchestru, který se nepatřičně dral do „hlavní role“.

Uplatnit proti takové zvukové mase eleganci fines belcanta s jeho legatem, flexibilní artikulací, delikátním frázováním ve vztahu k textu, s lehkostí a dynamickými jemnostmi nebylo pro sólisty vůbec snadné. Podařilo se to při druhé premiéře Peteru Bergerovi jako Nemorinovi a Svatopluku Semovi jako Belcoremu, kteří se prosadili díky znělosti a posazení svých hlasů postavených na spolehlivé kantiléně. Aleš Briscein, Nemorino první premiéry, přesvědčil zejména v lyričtější poloze v závěru, kde je instrumentace řidší – slavná Una furtiva lagrima mu vyšla. Podobně obstála svým subtilnějším sopránem Kateřina Kněžíková, která zpívala Adinu při obou premiérách, ač má ND uvedené dokonce tři alternace pro tuto roli. Ani ladnost a půvab ale nemohly zastřít její šustivé tóny ve výškách a občasné „ošizení“ koloratur. Také Ondrej Mráz zpíval Dulcamaru při obou premiérách, ale jakoby se soustředil hlavně na intonačně a rytmicky co nejpřesnější tóny, úsilí umluvit tu spoustu slov a snahu držet krok s profesionálním tanečníkem (marnou), takže buffo charakter tohoto protřelého podvodníka mu unikal. A Jiří Hájek prošel první premiérou jako Belcore marně bezvýrazný.

Svěží komickou operu o dvou aktech složil Donizetti na libreto Felice Romaniho, které si dělá legraci ze středověké legendy-dvorského eposu o nápoji lásky, který svedl dohromady Tristana a Isoldu (připomeňme, že Wagner na stejném tématu začal pracovat až o čtvrt století později a zatímco Donizetti složil veselou operetku, Wagner téma pojednal jako osudové drama a tragédii; u diváků ale uspěli oba). Zdálo by se, že se na Donizettiho Nápoji lásky díky jeho melodičnosti, vtipu a jednoduchém příběhu o lásce se šťastným koncem nedá režijně nic pokazit. Stačí trocha dojemnosti a špetka humoru. Některá nastudování akcentují prvky komedie dell’arte, jinde třeba až drsně vyhrotili vojáky coby znásilňující okupanty. Nápoj lásky skutečně unese leccos. Režie italského choreografa Simona Sandroniho a jeho spolupracovnice Lenky Flory ale nic objevného nepřinesla. Doktor Dulcamara přijede na tříkolovém vozítku značky Ape prodávat své produkty do poválečné italské vesnice, kde visí po šňůrách spousta prádla, Nemorino jezdí na mopedu, dobu připomínají na náměstíčku plakáty s Mastroiannim, před kadeřnictvím je vystavena spousta paruk, které si ale holky zkoušejí tak dlouho, že se z počátečního vtipu stane zoufalá nuda.

Inscenátoři vskutku anoncovali inspiraci italským neorealismem, ale byla jen vnějšková, v podivné směsici se socrealismem nedůsledná (zejména například ve srovnání s koncepcí Jiřího Nekvasila, Daniela Dvořáka, Josefa Jelínka a Števy Capka při nastudování Massenetova Dona Quichotta ve Státní opeře). Tento přenos v čase z italské vesnice počínajícího 19. století Donizettimu nijak neublížil, ale ani nepomohl – ostatně nejrůznější „nápoje lásky“ à la Dulcamara jsou co do věrohodnosti srovnatelné s dnešními reklamou na nejrůznější „potravinovinové doplňky“.

Nápadů bylo poskrovnu a hodně samoúčelných – když například v závěru pachtýřka Adina vehementě zametá čistou podlahu jeviště zánovním koštětem, které sebere z Dulcamarova vozítka. Zůstalo nakonec krotce jen u zpočátku vtipně využitého pásového dopravníku, na kterém po balících slámy, které si pak bezúčelně přehazují zevlující zemědělci, vyjede Adina začtená do Tristana a Isoldy. Nepříjemné hučení zapnutého dopravníku pak překřikuje rozmarná a rozmazlená pachtýřka Adina, když se po něm ladně honí s nesmělým ctitelem Nemorinem.

Sandroni, věren své profesi choreografa, si dával záležet, aby všichni poskakovali, hopsali, trdlovali, hemžili se, aniž bylo jasné proč stále a tak stejně; teprve v závěrečném zklidnění se podařilo rozehrát o Adině a Nemorinovi něco víc nad rámec koketní nafoukané holky a venkovského balíka. Inovace lepou „lovkyní“, která při předehře sestřelí mechanického kolibříka nebo před oponou uloví v orchestřišti rybu, aby „se stihla přestavba“, byla mimo. Podobně nepatřičně působila i nezpívající postava Dulcamarova asistenta – Zdenek Horváth se svou profesionální baletní průpravou zcela vymykal pofidernímu světu Dulcamarova „obchodování s deštěm“. Kostýmům 50. nebo 60. let, u nichž se zdálo, že se Lenka Flory snaží, aby ženám co nejméně slušely, se pak zcela vymkly uniformy „vojska“, připomínající náhle přilbami s hrotem a chocholy armádu první třetiny 19. století. Takto přistrojený Belcore ovšem uděluje pokuty Dulcamarovi v jeho Ape vozítku (za rychlost?). Lze dovodit, že pro inscenátory a jejich „pracovní knížky“ bylo toto jejich první setkání s operou přínosnější, než pro Národní divadlo.

Takový Nápoj lásky by byl inscenací, která dává smysl existenci oblastních scén – musíme se ale ptát, jaký smysl dává Národnímu divadlu. Národní divadlo je podle preambule svého statutu jeden ze symbolů národní identity a nositel národního kulturního dědictví – a na plnění tohoto poslání také dostává finanční prostředky, oproti jiným divadlům výrazně vyšší. V této sezóně ovšem neuvede scénicky ani jednu českou operu; navíc podíl českých oper na repertoáru a počet představení tento úkol zdaleka nenaplňuje. Ze slibu „oživovat hodnotná operní díla opomíjeného českého repertoáru tak v této sezóně zůstává jen prázdná proklamace, která se ovšem dobře vyjímala v koncepci, na základě které se Josef Heřman stal šéfem opery.

***

Státní opera záslužně připomněla své kořeny

Státní opera Praha se hrdě a záslužně přihlásila ke kořenům budovy, v níž působí. Základy další operní scéně v Praze dal od roku 1888 Angelo Neumann, první řediteli tehdejšího Nového německého divadla, který na přelomu 19. a 20. století tak výrazně formoval nejen pražský, ale i středoevropský operní život téměř čtvrtstoletí. Součástí Pocty Angelu Neumannovi byl pietní akt u jeho hrobu a vernisáž nápadité a fundované výstavy. Pocta pak vyvrcholila večerním koncertem, jehož program postihl hlavní pilíře Neumannovy éry a prezentoval současnou kondici souboru pod taktovkou jejího ředitele Olivera Dohnányiho. První půle koncertu tak patřila Richardu Wagnerovi, jehož opery Neumann, Wagnerův přítel a obdivovatel, v Praze soustavně uváděl. Dnes je to pro orchestr a sbor Státní opery úkol na hranici současných možností, pro Andu-Louisu Bogzu příležitost pro rozeznění plného hutného sopránu. Z další dramaturgické dominanty – italského verismu – na koncertu zazněly části z Leoncavallových Komediantů, v nichž vedle Svatopluka Sema především Christina Vasileva zářila jako sopranistka, která dnes u nás díky hluboce procítěnému projevu s uměním rozvinout jímavá pianissima patří ke špičkovým sólistům. Orchestr se blýskl především v brilantně zahrané Rossiniho předehře k Vilému Tellovi a sbor ve Verdiho Trubadúrovi.

Při pohledu zvenčí budova Státní opery setrvává ve své monumentálnosti, zdánlivě netečné vůči poryvům doby. Těm vnitřním bouřím proměn souborů a názvů 122 let odolává – zatím. Ministerstvo kultury v době šetření náhle „objevilo“ miliony na rekonstrukci a hodlá s ní začít tak vehementně, že kvůli tomu „bude třeba důkladně zvážit kroky i směrem k zaměstnancům“, jak je uvedeno na oficiálních stránkách Ministerstva kultury. Podle ministra kultury Jiřího Bessera je potřeba, aby „stát v prvé řadě dal vydělat firmám a lidem, kteří se na rekonstrukci budou podílet“.

Jakkoli to Ministerstvo kultury aktuálně popřelo, mluví se o sloučení nebo jiných formách koexistence s Národním divadlem. Hlavní důvod jsou prý finanční úspory. Připomeňme, že Angelu Neumannovi se nejen podařilo operní dům, který vedl, prosadit na tehdejší evropské scéně, ale nalézt i model koexistence s Národním divadlem, který oběma operám v metropoli dával smysl. V situaci, kdy dnes zřizovatel zápasí s rozpočtem, je hledání úspor pochopitelné. Navíc česko-německé soupeření už není, resp. nemělo by být na pořadu dne. Je třeba se ale ptát, kolik peněz by se vlastně ušetřilo a jaké výhody by to přineslo. A kolik operních představení Praha coby kulturní metropole potřebuje a chce. V minulosti se sloučení neosvědčilo. A můžeme právem pochybovat, že by se osvědčilo nyní, kdy Národní divadlo (obhospodařující i tak několik budov a souborů) tápavě hledá svou identitu a poslání – jakkoli obojí mu daly do vínku „ideály, z nichž se zrodilo“. Pokud si zřizovatel (oprávněně) klade nějaké otázky, pak na prvním místě by se mělo zamyslet nad Národním. Národní divadlo se poslední léta potácí v nejistotě nikoli o svou budoucnost, ale žhavou přítomnost.

Úvaha nad „ideály, které ji udržují“, se ovšem vztahují i ke Státní opeře Praha. Jsem přesvědčena, že dva samostatné operní domy v metropoli mají ve středoevropské kulturní tradici i dnes svůj smysl a oprávnění – ovšem se silnými osobnostmi v čele, jasně profilovaným programem a takovou formou zřizovatelství, která otevírá co nejširší možnosti efektivního financování. Umělecká soutěž je vždy zdravější, než monopol.

***

Inspirace na dny příští

V posledním předvánočním Operním panoramatu se loučím s přání klidných Vánoc, třeba s nějakou pěknou operou, třeba se záznamem Cimarosova Tajného manželství z koncertního provedení v kostele sv. Šimona a Judy v Praze ze srpna tohoto roku se Světovým orchestrem mladým, který na Boží hod vánoční vysílá Český rozhlas 3 Vltava.

Gaetano Donizetti:
L´elisir d´amore
(Nápoj lásky)
Hudební nastudování: David Švec
Režie: Simone Sandroni
Scéna: Lenka Flory
Kostýmy: Lenka Flory
Sbormistr: Martin Buchta
Orchestr, operní sbor a balet opery Národního divadla
Premiéra 15.prosince 2010 Národní divadlo

Adina – Kateřina Kněžíková (alt. Marie Fajtová, Jana Kačírková)
Nemorino – Aleš Briscein (alt. Peter Berger, Jaroslav Březina)
Belcore – Jiří Hájek (alt. Svatopluk Sem)
Dulcamara – Ondrej Mráz (Roman Astakhov, Jiří Sulženko)
Giannetta – Lucie Fišer Silkenová (alt. Alžběta Poláčková)
Sluha – Zdenek Horváth

www.narodni-divadlo.cz

***

Pocta Angelu Neumannovi
Slavnostní koncert
Dirigent Oliver Dohnányi
Anda-Louise Bogza, Christina Vasileva – soprán, Svatopluk Sem – baryton
Orchestr a sbor Státní opery Praha
16.prosince 2010 Státní opera Praha

www.opera.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava
Zvukovou podobu Panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde