Operní panorama Heleny Havlíkové (12)

  1. 1
  2. 2

Týden od 13. do 19. prosince 2010

° Oblastní Nápoj lásky v Národním
° Státní opera záslužně připomněla své kořeny
° Inspirace na dny příští

***

Oblastní Nápoj lásky v Národním divadle

Proč se ND rozhodlo při redukci premiér kvůli snížení rozpočtu zachovat právě Nápoj lásky, když hraje světových operních hitů až až, nebylo zřejmé před premiérou a není to jasné ani po ní. Když už ND vsadilo na „diváckou jistotu“ výběrem titulu, mělo uváženěji vybrat inscenační tým s většími operními zkušenostmi. Mladý dirigent David Švec sice v ND už působí, ale Nápoj lásky bylo jeho první samostatné nastudování opery – zdá se, že bez větší zkušenosti v některém z mimopražských divadel bylo rozhodnutí pověřit ho hudebním nastudováním zatím předčasné, ve srovnání například s Petrem Šumníkem nebo Janem Snítilem, kteří – Národním divadle nepovšimnuti – už tolikrát osvědčili své schopnosti. Švecovo těžkopádné pojetí se míjelo se stylem Donizettiho „melodramma giocoso“ zejména hřmotnou hrou orchestru, který se nepatřičně dral do „hlavní role“.


Uplatnit proti takové zvukové mase eleganci fines belcanta s jeho legatem, flexibilní artikulací, delikátním frázováním ve vztahu k textu, s lehkostí a dynamickými jemnostmi nebylo pro sólisty vůbec snadné. Podařilo se to při druhé premiéře Peteru Bergerovi jako Nemorinovi a Svatopluku Semovi jako Belcoremu, kteří se prosadili díky znělosti a posazení svých hlasů postavených na spolehlivé kantiléně. Aleš Briscein, Nemorino první premiéry, přesvědčil zejména v lyričtější poloze v závěru, kde je instrumentace řidší – slavná Una furtiva lagrima mu vyšla. Podobně obstála svým subtilnějším sopránem Kateřina Kněžíková, která zpívala Adinu při obou premiérách, ač má ND uvedené dokonce tři alternace pro tuto roli. Ani ladnost a půvab ale nemohly zastřít její šustivé tóny ve výškách a občasné „ošizení“ koloratur. Také Ondrej Mráz zpíval Dulcamaru při obou premiérách, ale jakoby se soustředil hlavně na intonačně a rytmicky co nejpřesnější tóny, úsilí umluvit tu spoustu slov a snahu držet krok s profesionálním tanečníkem (marnou), takže buffo charakter tohoto protřelého podvodníka mu unikal. A Jiří Hájek prošel první premiérou jako Belcore marně bezvýrazný.

Svěží komickou operu o dvou aktech složil Donizetti na libreto Felice Romaniho, které si dělá legraci ze středověké legendy-dvorského eposu o nápoji lásky, který svedl dohromady Tristana a Isoldu (připomeňme, že Wagner na stejném tématu začal pracovat až o čtvrt století později a zatímco Donizetti složil veselou operetku, Wagner téma pojednal jako osudové drama a tragédii; u diváků ale uspěli oba). Zdálo by se, že se na Donizettiho Nápoji lásky díky jeho melodičnosti, vtipu a jednoduchém příběhu o lásce se šťastným koncem nedá režijně nic pokazit. Stačí trocha dojemnosti a špetka humoru. Některá nastudování akcentují prvky komedie dell’arte, jinde třeba až drsně vyhrotili vojáky coby znásilňující okupanty. Nápoj lásky skutečně unese leccos. Režie italského choreografa Simona Sandroniho a jeho spolupracovnice Lenky Flory ale nic objevného nepřinesla. Doktor Dulcamara přijede na tříkolovém vozítku značky Ape prodávat své produkty do poválečné italské vesnice, kde visí po šňůrách spousta prádla, Nemorino jezdí na mopedu, dobu připomínají na náměstíčku plakáty s Mastroiannim, před kadeřnictvím je vystavena spousta paruk, které si ale holky zkoušejí tak dlouho, že se z počátečního vtipu stane zoufalá nuda.


Inscenátoři vskutku anoncovali inspiraci italským neorealismem, ale byla jen vnějšková, v podivné směsici se socrealismem nedůsledná (zejména například ve srovnání s koncepcí Jiřího Nekvasila, Daniela Dvořáka, Josefa Jelínka a Števy Capka při nastudování Massenetova Dona Quichotta ve Státní opeře). Tento přenos v čase z italské vesnice počínajícího 19. století Donizettimu nijak neublížil, ale ani nepomohl – ostatně nejrůznější „nápoje lásky“ à la Dulcamara jsou co do věrohodnosti srovnatelné s dnešními reklamou na nejrůznější „potravinovinové doplňky“.

Nápadů bylo poskrovnu a hodně samoúčelných – když například v závěru pachtýřka Adina vehementě zametá čistou podlahu jeviště zánovním koštětem, které sebere z Dulcamarova vozítka. Zůstalo nakonec krotce jen u zpočátku vtipně využitého pásového dopravníku, na kterém po balících slámy, které si pak bezúčelně přehazují zevlující zemědělci, vyjede Adina začtená do Tristana a Isoldy. Nepříjemné hučení zapnutého dopravníku pak překřikuje rozmarná a rozmazlená pachtýřka Adina, když se po něm ladně honí s nesmělým ctitelem Nemorinem.

Sandroni, věren své profesi choreografa, si dával záležet, aby všichni poskakovali, hopsali, trdlovali, hemžili se, aniž bylo jasné proč stále a tak stejně; teprve v závěrečném zklidnění se podařilo rozehrát o Adině a Nemorinovi něco víc nad rámec koketní nafoukané holky a venkovského balíka. Inovace lepou „lovkyní“, která při předehře sestřelí mechanického kolibříka nebo před oponou uloví v orchestřišti rybu, aby „se stihla přestavba“, byla mimo. Podobně nepatřičně působila i nezpívající postava Dulcamarova asistenta – Zdenek Horváth se svou profesionální baletní průpravou zcela vymykal pofidernímu světu Dulcamarova „obchodování s deštěm“. Kostýmům 50. nebo 60. let, u nichž se zdálo, že se Lenka Flory snaží, aby ženám co nejméně slušely, se pak zcela vymkly uniformy „vojska“, připomínající náhle přilbami s hrotem a chocholy armádu první třetiny 19. století. Takto přistrojený Belcore ovšem uděluje pokuty Dulcamarovi v jeho Ape vozítku (za rychlost?). Lze dovodit, že pro inscenátory a jejich „pracovní knížky“ bylo toto jejich první setkání s operou přínosnější, než pro Národní divadlo.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Donizetti: Nápoj lásky (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="16817" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
22 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments