Operní panorama Heleny Havlíkové (136)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 7. do 13. října 2013
Patricie Petibon přivezla do Prahy čirou radost ze zpěvu
– Slováci mají svého Eurorigoletta (za 10 až 35 €)
– Inspirace na dny příští
***

Patricie Petibon přivezla do Prahy čirou radost ze zpěvu

Sérii koncertů hvězd světové opery, které se rekrutují především z obsazení inscenací Metropolitní opery a které známe i u nás díky přímým přenosům do kin, tentokrát obohatila sólistka, se kterou jsme se v přenosech zatím nesetkali. Což ovšem neznamená, že by francouzská sopranistka Patricia Petibon nepatřila k sólistům renomovaných operních scén včetně Pařížské národní i Komické opery, stejně jako Théâtre du Châtelet, Vídeňské státní opery, Salcburského festivalu a dalších divadel v Curychu, Ženevě nebo Štrasburku. Její doménou je především barokní hudba, k níž je (i při menším objemu hlasu) skvěle disponovaná vynikající pěveckou technikou a znalostí stylu. To vše je dnes ale „pouhý“ zcela samozřejmý předpoklad, na kterém pak sólisté stavějí svou osobitost, jak můžeme poznávat zejména díky Václavu Luksovi a jeho skvělému cyklu Hvězdy barokní opery. Zejména ve srovnání s těmito dalšími špičkovými vokálními specialisty na barokní hudbu je Patricia Petibon nadána až nezkrotným temperamentem a uměním zprostředkovat „starou“ hudbu nikoli jako sled suchopárných, do jakési pomyslné dokonalosti ze starých traktátů vydolovaných not, ale jako živé umění s velkým rozkmitem emocí v bohatých básnických obrazech „Z bouřlivých větrů… ve spravedlivém zoufalství zakouší jen zlost“, aby si vzápětí s Nymfou z Purcellovy Královny víl s velkou naléhavostí a vnitřním napětím kladla protikladné otázky „Pokud je láska sladkou vášní, tak proč tolik mučí? Je-li tak hořká, tak pověz, odkud pochází mé uspokojení?“ Petibon, tato drobná žena s ohnivým copem je ovšem i na koncertním pódiu také znamenitá a mrštná herečka, která vtáhne do příběhů svých árií a písní muzikanty i posluchače. Tím vším Petibon v mnohém připomíná jiný pěvecký „živel“ – Cecilii Bartoli.

Do Prahy přijela Patricia Petibon v rámci turné, při kterém prezentuje svou novou nahrávku Nouveau Monde, tedy Nový svět. Její neotřelá dramaturgie propojuje anglické, francouzské, španělské barokní árie a písně s latinskoamerickými, které jsou pozoruhodným průnikem evropského operního baroka do Latinské Ameriky na územích kolonizovaných Španělskem v osmnáctém století. Pro dnešního Evropana je to připomínka podivuhodných dějin kolonizace Jižní Ameriky, kdy – díky jezuitům – evropská evangelizační mise dobývala území nejen zbraněmi, ale někdy dokonce účinněji i hudbou. Jakkoli je to neuvěřitelné, v paraguayských pralesích bylo v osmnáctém století možné narazit na vesnice, kde indiáni provozovali – na jevišti, v kostýmech a s orchestrem – barokní operu.

Patricia Petibon dokázala dát patřičný „sound“ nejen písničkám barokní „popmusic“, podpořených kytarovým doprovodem a „rytmikou“, ale v árii Didony Henryho Purcella nebo Médey Marca-Antoina Charpentiera zprostředkovala tragédii těchto hrdinek způsobem, ze kterého se tajil dech. Její dlouhé držené výšky, ve kterých jsou vibrato a dynamika použity jako ozdoba, vyvolávaly až dojem čehosi nadpozemského.

Patricia Petibon měla ovšem vynikajícího, na stejnou „strunu“ naladěného partnera v basilejském orchestru La Cetra, který dnes patří k vrcholným souborům pro interpretaci této hudby.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Slováci mají svého Eurorigoletta (za 10 až 35 €)

V pátek a v sobotu 4. a 5. října měl ve Slovenském národním divadle (v nové budově) premiéru Verdiho Rigoletto a hned o týden později jsme tuto čerstvou inscenaci mohli zhlédnout ve Státní opeře (pražského Národního divadla). Potud výborná informace, že „naše“ spřátelené první scény i nadále pokračují v sérii vzájemných hostování. A když Slovenské národní divadlo hostuje v Praze, může si být jisto, že je bude očekávat přátelsky naladěné publikum, natěšené v očekávání výjimečného kulturního zážitku.

Takto vstřícné publikum skoro zaplnilo Státní operu – ale výjimečného zážitku se tentokrát bohužel nedočkalo, jakkoli byli Slováci odměněni dlouhým potleskem. Slovenské národní divadlo přitom nepřivezlo špatnou inscenaci – ale jen průměrnou, očekávání něčeho „svojsky výnimočného“ nenaplnila. Důvod transportovat ji do Prahy nebyl zřejmý; na podobného Rigoletta můžeme jít kdekoli – a brzy na něj zapomenout. Důvodů zklamání bylo hned několik. Režisér Martin Schüler, odchovanec kupferovsko-berghausovské východoněmecké operní režijní školy, se etabloval jako režisér a intendant divadla zatím jen v braniborském stotisícovém Cottbusu. Bratislavskou šanci v celkovém výsledku promarnil. Zpočátku se zdálo, že pokus nahlédnout Rigoletta z pozice nájemného vraha Sparafucila, zde šéfa Vévodovy ochranky se sluchátkem a revolverem, který má vše s přehledem pod kontrolou, může po aktuální sérii Rigolettů přemístěných do Las Vegas (Met) nebo cirkusu (Aix-en-Provence) otevřít nové kontexty a vztahy. Tento mafiánský motiv se ale vytratil a selhal hned v následujícím duetu s Rigolettem: ačkoli oba tito dva muži odcházejí od Vévody společně, a tudíž se znají, najednou se jako dva zcela sobě neznámí lidé (Rigoletto stále hrbatý a kulhající, ovšem převlečený do zeleného pláště a rudých holínek tak trochu jako vodník) domlouvají na kšeftu s vraždou. A ve finále je ze Sparafucila odrbanec z předměstského přístavu, který svého šéfa Vévodu ani nepozná.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - P.Petibon & La Cetra Barockorchester Basel (8.10.2013 Praha)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Verdi: Rigoletto (SND Bratislava)

[Celkem: 9    Průměr: 3/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na