Operní panorama Heleny Havlíkové (140)

Týden od 4. do 10. listopadu 2013
– Dušičkové rozjímání v klášterní jídelně
– Královský maraton vypjatých emocí Joyce DiDonato
– Proč znovu Bondyho Tosca z Met?
– Inspirace na dny příští
***

Dušičkové rozjímání v klášterní jídelně

Svátek Památky všech zesnulých (2. listopadu ) připomnělo 4. listopadu v refektáři pražského kláštera dominikánů u sv. Jiljí Collegium Marianum v rámci svého již třináctého ročníku Barokních podvečerů koncertem nazvaným dušičkově Do ráje nebes. Osu programu příhodně tvořila Missa pro defunctis (Mše za zemřelé) mistra renesanční polyfonie Orlanda di Lasso (1532–1594) pro čtyři mužské hlasy. Byla prokládaná čtyřmi sonátami barokního skladatele a houslového virtuóza Heinricha Franze Ignaze Bibera (1664–1704) z jeho cyklu Růžencových houslových sonát napsaných na patnáct „tajemství“, tedy událostí ze života Panny Marie, pro rozjímání během modlitby.Na pódiu barokního refektáře dominikánského kláštera u sv. Jiljí se tak střídala a capella čtveřice mužských hlasů z pěveckého souboru Cappella Mariana uměleckého vedoucího Vojtěcha Semráda a houslistka Lenka Torgersen, která hrála za doprovodu teorby a varhan. Jakkoli bylo běžné, že při mši v kostele byly a jsou hudební části mše prokládány jinou instrumentální hudbou, při koncertním provedení působilo takové střídání přece jen příliš příkře. Sotva jsem se zaposlouchala do proplétající se polyfonie hlasů skvěle sezpívaného mužského kvarteta s hlubokým basem Jaromíra Noska, „vytrhla“ mě ze soustředění svou brilantní hrou Lenka, která obdivuhodně zvládala i neobvyklé ladění strun (v Navštívení scordatura dvou spodních strun o tón výš, v Ukřižování nejvyšší e2 o tón níž na d2 a ve Vzkříšení obou horních o tón níž), dvojhmaty a vícehmaty a smyčcovou techniku (akordy, házené smyky).

Zakončení koncertu žalmem De Profundis soudobého estonského skladatele Arvo Pärta přineslo zajímavou novodobou reflexi pozdně středověké duchovní polyfonie s účinně vystavěnou gradací z tiché „hlubokosti“ basu v pianissimu k naléhavosti očekávání Pána a vyústění do závěrečného vykoupení ze všech nepravostí, které se „rozplynulo“ do sotva slyšitelného pianissima.

Prostor barokního refektáře se štukovou a malovanou výzdobou stropu vhodně umocnil atmosféru vzpomínání na zemřelé. Takové klášterní „společné jídelny“ byly užívány i pro různé obřady, modlitby a požehnání, které jídlo doprovázely. Tentokrát tedy refektář posloužil krmi výsostně duchovní. I přes výhrady k „rozkouskování“ koncertu výkony všech potvrdily vysokou úroveň, která řadí Collegium Marianum s jeho uměleckou vedoucí, flétnistkou Janou Semerádovou k předním interpretům staré hudby u nás.

Hodnocení autorky: 80 %
***

Královský maraton vypjatých emocí Joyce DiDonato

Americká mezzosopranistka Joyce DiDonato je další mimořádná sólistka, která přijela letos na podzim koncertovat do Prahy, a to v rámci svého již třetího evropského turné k loni vydanému kompaktnímu disku s názvem Drama Queens. A vyvolala svými dramaty barokních královen ve vhodně zvoleném prostoru Rudolfina salvy nadšení. Třebaže u nás Joyce DiDonato živě vystupovala poprvé, už hned při jejím příchodu na pódium ji posluchači vítali vřele jako „starou dobrou známou“. Vždyť ji české publikum dobře zná díky operním přenosům do kin v inscenacích, které patřily k nejlepším – z Met jako energickou Rosinu z Rossiniho Lazebníka, zatraceně učenlivé páže Isoliera z Hraběte Oryho, jako Donizettiho Marii Stuartovnu s mimořádně rozsáhlým virtuózním partem pro tragický osud této anglické královny, i čarodějnici Sycorax v barokním pasticciu Kouzelný ostrov s dojemným mateřským lamentem. A v přenosech z Covent Garden vytvořila půvabnou Massenetovu Popelku a trápenou Elenu v Rossiniho Jezerní paní. A s Juanem Diegem Flórezem, který byl v řadě těchto přenosů jejím partnerem, vytvořila pár, který v tomto typu hudby má sotva dnes ve světě obdoby. Během patnáctileté kariéry, kdy vystupuje na nejprestižnějších scénách, zvládla DiDonato rozsáhlý repertoár, jakkoli se koncentruje především na Händela, Mozarta a trojici mistrů italského belcanta – Rossiniho, Belliniho, Donizettiho.

Program Drama Queens pěvkyně sama charakterizuje jako dvouhodinový maratón vášní, lásky, žárlivosti, pomsty, odpuštění. „Myslím, že posluchači budou překvapeni, až uslyší hudbu, která se často nehrála po celá staletí a která přesto bude znít jako nová, čerstvá… S touto nádhernou hudbou, navíc hranou hudebníky, kteří pro ni doslova dýchají, jsou spojeny úžasné emoce…“

Na pódium Rudolfina vkráčela ve výrazné dráždivé červené korzetové róbě z dílny módní návrhářky Vivienne Westwood vytvořené pro tento projekt a zahájila koncert árií královny Orontey ze stejnojmenné opery Antonia Cestiho. A pokračovala strhující galerie královen, císařoven a princezen rozhodných i váhajících, despotických i skromných, milovaných i opouštěných, rozjásaných i trpících, sebevědomých i zhoubně žárlivých. Monteverdiho Ottavii z Korunovace Poppey, Giacomelliho princezně z Trabzonu (La Merope), Orlandiniho Berenici, Hasseho a také Händelově Kleopatře, Portově Ifigenii a Händelově Roxaně propůjčila pružnost a flexibilitu svého hlasu opřeného o skvělou dechovou techniku. Jakoby nic si „pohrává“ s perfektním frázováním, přechody dynamiky v messa di voce, technickou jistotou koloratur s velkými intervalovými skoky přes dvě oktávy, dlouhými neuvěřitelně rychlými stupnicovými běhy, mimořádně efektním rychlým staccatem a dalšími vkusně volenými ornamenty belcanta. Belcanto – krásný zpěv, přitom nechápe jako „výrobu“ ladně ušlechtilých tónů, ale jako nástroj, prostředek pro vyjádření emocí – vypjatých až k prasknutí i zklidněných a ponořených do hloubky prožitku. Velmi přesně ví, o čem zpívá, a dokáže dát svému hlasu patřičný výraz pro to které rozpoložení duše, od zoufalství, žalu a hněvu po zamilované snění a radostné nadšení.

Snad jen občas při přechodech mezi rejstříky bylo tu a tam k postřehnutí, že absolutní plynulost je poznamenána téměř neznatelným „přeřazením“ a některé fráze přerušovala kratičkým přidechnutím. Ve výsledku to ale přinášelo úlevné ujištění, že takto dokonale nezpívá automat, ale živoucí plnokrevná žena z masa a kostí. Z jejího vystoupení (celé zpívala zpaměti) sršely gejzíry energie a zůstávala na pódiu mezi „svými“ muzikanty i během instrumentálních částí a užívala si jejich vystoupení.

Oněmi „jejími“ muzikanty je vyhlášený soubor Alana Curtise Il Complesso Barocco, vedený pro tento projekt temperamentním houslistou Dmitryjem Sinkovskym, který se blýsknul zejména ve Vivaldiho Koncertu d moll, RV 242 „per Pisendel“ ve „vražedném“ tempu Allegra obou krajních vět v kontrastu s obrovským napětím středního Adagia. V komorní sestavě (4-3-2-2-1; cembalo, arciloutna, flétna, hoboj a fagot) byl orchestr DiDonato vyrovnaným partnerem a potvrdil svoji pověst specialisty na barokní hudbu – interpretace barokní hudby také těmito hráči je na hony vzdálena strnulé akademičnosti, je „elektrizující“, nabitá energií – a souzněním s DiDonato.

Nadšené publikum si vytleskalo tři přídavky, takže DiDonato za celý večer odzpívala jedenáct! velkých árií! Těžko říct, kde bere tato bezmála pětačtyřicetiletá mezzosopranistka energii uzpívat prakticky obden tak náročný program a „rozdat“ se divákům. V první polovině loňského listopadu s Drama Queens vystupovala po německých městech a zakončila tuto sérii ve Vídni, letos během února a března stihla objet během dvou měsíců celkem jedenáct míst – Lisabon, Brusel, Essen a francouzská a španělská města. Pražský koncert zahájil sérii pěti koncertů letošního podzimního turné – a pokud správně počítám údaje na webových stránkách Joyce DiDonato, byl v rámci Drama Queens dvacátý. Přitom to vypadalo, že si pražský koncert užívá způsobem, jako by se jí takových ovací dostávalo poprvé, a dávala nadšenému publiku najevo upřímnou radost, ba dojetí z tak bouřlivého přijetí. Omluvila se, že česky umí jen tři slova – děkuji, Kožená a Janáček, ostatně s jeho Zlatohřbítkem debutovala v Covent Garden.

Na pódiu je Joyce DiDonato hvězdná diva, ale k chování operní divy, které jsme zvyklí si spojovat s vrtochy a exaltovaností, má na hony daleko. Joyce DiDonato od počátku získala sympatie publika nejen svým uměním, ale i sympaticky neokázalým a přátelským vystupováním – a jen potvrdila, že i v osobním kontaktu je skromná a nehraně srdečná (je ostatně šesté dítě ze sedmi). A po koncertě se bez sebemenší známky únavy a s úsměvem podepisovala obdivovatelům, kteří na ni čekali v dlouhém zástupu, vstřícně s nimi mluvila, ba vesele žertovala a nenechávala se přemlouvat k focení se svými fanoušky. Název jejího alba i recitálu Drama Queen tak získává ještě další rozměr. Znamená nejen dramatické divadlo královen, ale i v souvislosti s afektovou teorií předvádění vypjatých emocí baroka v soudobé angličtině naznačuje (zvláště ve spojitosti s ženskou psychikou) tendenci k emočnímu přehánění a zveličování podnětů, o nichž (žena) v hloubi duše sice ví, že by ji mohly pohltit, kdyby k „tomu“ skutečně došlo, ale (zatím) si ještě může dovolit „jen“ v prožitku přehánět a s emocemi si trošku pohrávat. Takto nazírán dvojsmysl Drama Queen, který v českém překladu těžko lze vyjádřit, je jako název pro barokní árie královen nejen výstižný, ale i vtipný a právě díky okouzlujícímu smyslu pro humor DiDonato nepostrádá ještě navíc třetí rozměr nadhledu.

Užitečné bylo i porovnání se sólistkami, které známe z přenosů, kdy jejich projev „naživo“ odhalil, že objem jejich hlasů není tak mocný, jak se nám mistři zvuku a hudební režiséři snaží vsugerovat. Hlas DiDonato se v Rudolfinu nesl nádherně.

Pražské setkání s DiDonato bylo oslnivé, a pokud by mělo posloužit jako etalon hodnocení, pak se zdá, že pro takovou synergii dramaturgie, pěveckého mistrovství i celkového vystupování propojeného se špičkovým orchestrem 100 % nestačí. Její recitál byl excelentní ukázkou toho nejlepšího, co může ženský hlas obsáhnout a vyjádřit. Zažili jsme po všech stránkách skvostný večer a díky za něj!

Koncertem této americké mezzosopranistky pokračovala letošní podzimní skvostně mimořádná pražská „nadílka“ recitálů významných operních sólistů, či spíše sólistek – Barbora Hannigan na zahajovacím koncertu Strun podzimu, Martina Janková na zahájení druhého ročníku cyklu Hvězdy barokní opery, Magdalena Kožená před svým japonským turné s koncerty k CD Lettere amorose (Milostné dopisy) a v rámci cyklu Hvězdy světové opery Patricia Petibon a Angela Gheorghiu. A to se můžeme ještě těšit na Cecilii Bartoli a její recitál z hudby vídeňského klasicismu – včetně Josefa Myslivečka (o náhradním termínu pro Roberta Alganu se jedná).

Hodnocení autorky: 100 %
***

Proč znovu Bondyho Tosca z Met?

Na otázku, proč Met zařadila mezi přenosy po pěti letech znovu Tosku Giacoma Pucciniho, která měla v režii Luca Bondyho na scéně Richarda Peduzziho premiéru v roce 2009, sobotní přenos odpověď neposkytl. Jediné oprávnění – skvostné výkony protagonistů a hudebního nastudování – se nekonalo.

Přenos v roce 2009, tehdy s Karitou Mattilou a Marcelem Alvárezem jako Toskou a Cavaradossim, vyvolal odmítavé reakce. Interiér kostela, kde Cavaradossi maluje svou Máří Magdalénu, připomíná spíše industriální stavby devatenáctého století, sice krásné, ale určené spíše než k očistě duše k čištění odpadních vod. Hned v úvodu Kostelník doplňuje svěcenou vodu v kropence z kýblu, jako když uklízečka smejčí záchody, a ve stejné vodě pak čistí Cavaradossimu štětce. Cavaradossiho malůvka by možná uspěla jako filmový plakát béčkového filmu a svým odhaleným ňadrem připomíná stránku, kterou si pubertální chlapci vytrhnou z komiksu.Pěvecký výkon tenoristy Roberta Alagni byl sice podmanivý, ale herecké ztvárnění Cavaradossiho vyznělo prvoplánově a toporně. Nápad sehrát partii šachů s dozorcem před popravou však dozajista pomohl Alagnovi vyjádřit Cavaradossiho zákruty mysli před popravou. Patricii Racette se teprve postupně dalo věřit, že její zpěv, ale i gesto, výraz obličeje vycházejí přímo z duše Tosky jako afektované herečky i těžce zkoušené milující ženy. Vygradovat finální skok se ani tentokrát nezdařilo, když se zdálo, jako by všichni nastoupili trochu dříve a zmateně čekali na schodech hradeb, až se přiblíží konec hudby.

Scarpiou byl opět gruzínský barytonista George Gagnidze a v intencích režie rozehrál policejního šéfa spíše jako sexem posedlého mafiánského kmotra, obklopeného prostitutkami. I když obnovené nastudování některé Bondyho sexuální výstřednosti zmírnilo, lascivní objetí sochy Madony chlípným Scarpiou (ke škodě inscenace) zůstalo, stejně jako holky „naostro“ (tentokrát se alespoň obešly bez orálního sexu). Jen na okraj: Spoletta si zálibně pohrává s revolverem, který ale byl dostupný až tak nejdříve o osmdesát let později, než se odehrává historicky velice přesně ukotvený děj Tosky.

Za dirigentským pultem nově stanul Riccardo Frizza. V kině lze zvuk obtížně posoudit, ale hlavně první jednání bylo z hlediska nazvučení hlasů a orchestru hodně nevyrovnané a zdálo se, že i do spolehlivého „stroje“ orchestru Met lze vnést nejistotu.

Je vždy omylem, když režisér namísto službě skladateli podlehne představě, že „to“ ví lépe. Návrat Bondyho Tosky (v pomocné režii Pauly Williams) to bohužel potvrzuje. Považujme si inscenace naší Státní opery s obnovenou scénou Josefa Svobody.

Hodnocení autorky: 50 %
***

Inspirace na dny příští

Cecilia Bartoli. Mozart a vídeňský klasicismus. Kammerorchester Basel, dirigent Muhai Tang. Na programu Wolfgang Amadeus Mozart, Joseph Haydn, Josef Mysliveček, Jan Křtitel Vaňhal a Joseph Martin Kraus. 12. listopadu Rudolfinum Praha 19.30 hodin.

Barokní podvečery 2013
Do ráje nebes
Dušičkové rozjímání
Collegium Marianum
Lenka Torgersen (barokní housle)
Cappella Mariana
Vojtěch Semerád (tenor, umělecký vedoucí)
4. listopadu 2013 Refektář kláštera dominikánů sv. Jiljí Praha

program:
Orlando di Lasso: Missa pro defunctis a 4
Cristobal de Morales: Parce mihi Domine
Josquin Desprez: De Profundis
Heinrich Ignaz Franz Biber: Růžencové sonáty (výběr)

www.baroknipodvecery.cz

***

Drama Queens
Joyce DiDonato (mezzosoprán)
Il Complesso Barocco
Umělecký vedoucí: Dmitry Sinkovsky (housle)
5. listopadu 2013 Dvořákova síň Rudolfina Praha

A. Cesti: Orontea – Intorno all’idol mio
D. Scarlatti: Tolomeo ed Alessandro – Sinfonia
C. Monteverdi: L’incoronazione di Poppea – Disprezzata regina
G. Giacomelli: Merope – Sposa, son disprezzata
A. Vivaldi: Houslový koncert d moll
G. M. Orlandini: Berenice – Da torbida procella
= přestávka =
J. A. Hasse: Antonio e Cleopatra – Morte, col fiero aspetto
G. F. Händel: Giulio Cesare in Egitto – E pur cosi in un giorno… Piangerò la sorte mia
G. F. Händel: Passacaglia
G. Porta: Ifigenia in Aulide – Madre dilema
Ch. W. Gluck: Armide – Air gracieux – Air Sicilien
G. F. Händel: Alessandro – Brilla nell’alma
přídavky:
R. Keiser: Fredegunda – Lasciami piangere
G. M. Orlandini: Berenice – Col versar, barbaro, il sangue
G. F. Händel: Alessandro – ‘Brilla nell’ alma un non inteso ancor 

***
Giacomo Puccini:
Tosca 
Dirigent:  Riccardo Frizza
Režie: Luc Bondy
Obnovené nastudování: Paula Williams 
Scéna: Richard Peduzzi
Kostýmy: Milena Canonero
Světelný design: Max Keller
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
(koprodukce Met New York / Bayerische Staatsoper Mnichov / Teatro alla Scala Milán)
Premiéra 21. září 2009 Metropolitan Opera New York
(Met: Live in HD 9. 11. 2013)

Tosca – Patricia Racette
Cavaradossi – Roberto Alagna
Scarpia – George Gagnidze
Sacristan – John Del Carlo
Spoletta – Eduardo Valdes
Angelotti – Richard Bernstein
Sciarrone – James Courtney
Shepherd –  Seth Ewing-Crystal
Jailer – Ryan Speedo Green

www.metopera.org

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Anna Chlumská, Petr Dyrc, Ken Howard