Operní panorama Heleny Havlíkové (15)

Týden od 3. do 9. ledna 2011

° Nedopečená barokní paštika
° Barvotiskový rodokaps italsko-americké operní kovbojky
° I šest let starý Lazebník z Madridu zůstává mladý
° Inspirace na dny příští

***

Nedopečená barokní paštika

V inscenacích „žánru“ jakéhosi barokně minimalistického kabaretu Ensemble Damian dokáže zaplavit diváky zářivým, životadárným proudem operní energie. Tomáš Hanzlík, vedoucí Damiánů, stejně jako Vít Zouhar ve svých operách Coronide, Endymio, Yta innocens či Torso, ale i Noci dnem netradičně propojují v archivech nalezené dochované část barokních kompozic a libret s kompozičními postupy baroka a minimalismu 20. století. Třebaže by se mohlo na první pohled mohlo zdát, že opulentní baroko a střídmý minimalismus jsou si vzdálené, Hanzlíkova a Zouharova revitalizace barokních schémat spočívá v tom, že je nahlížejí zkušenostmi skladatele, interpreta i diváka 21. století. V těchto svých produkcích v osobitém stylu barokního minimalismu se Damiani nesnaží pietně oživovat starou operu, ale vyvolat a probudit ducha barokní hudby s jeho afektovým scénářem až extrémních emocí tak, že nás oslovuje i dnes. Jenže – běda, když tento – právě pro Damiany typický – svébytný a životadárný přístup opouštějí a snaží se postavit po bok specialistům na historicky poučenou interpretaci při uvádění autentických barokních operních partitur, jako tomu bylo v případě opery Facetum musicum. Hudební žert, se kterým Damiani vystoupili 6. ledna v pražském Clam-Gallasově paláci.

Tato karnevalová opera na latinský text s originálním názvem Facetum musicum pochází z cisterciáckého kláštera v Oseku v severních Čechách. Opis díla je datovaný rokem 1738. Jde o tehdy běžnou praxi pasticcia, paštiky semleté z hudby italských operních árií, servírované s novými texty. Podařilo se vypátrat, že árie Hudebního žertu pocházejí z oper Antonia Lottiho, Antonia Vivaldiho a Georga Friedricha Händela. Libreto neznámého autora je založeno na disutacích čtyř rozjařených Epikurejců se slabostmi pro jídlo, pití, hudbu a hru, které pobízí alegorická postava Svobody. Jejich rozpustilým chováním je pobouřen asketický filosof Diogenes. Svou kritikou však nic nezmůže, Svoboda vítězí na celé čáře.

V provedení Damiánů ale neměla tahle barokní paštika ani chuť, ani vůni, ba ani správnou konzistenci. A ta nejdůležitější ingredience – koření humoru, vtipu – chybělo. Problémy s intonací, souhrou a další neobratnosti nemohli v celku zachránit ani tak zkušení interpreti, jako je například kontratenorista Jan Mikušek. Při vší úctě k dlouholetému sólistovi olomoucké opery Vladimíru Třebickému, který se sice svým zjevem hodí pro postavu kárajícího asketického filozofa, jsou náročné barokní árie zcela mimo jeho současné pěvecké možnosti. Neumělá nápodoba barokní gestiky jen dovršuje celkový dojem, že by si Damiani měli Hudební žert trénovat zatím jen v domáckém okruhu svých známých, než s ním vystoupí před veřejností. Škoda. Je jistě pochopitelné, že i alternativní soubory se musí nějak uživit, ale stát se jen součástí „turistického byznysu“ v Praze, kde se dá díky unikátnímu prostředí prodat i pofidérní produkt, je pro Damiány, vzhledem k jejich dosavadní produkci, málo. Léta budovaný unikátní kredit se dá prohospodařit velmi rychle.

***

Barvotiskový rodokaps italsko-americké operní kovbojky

Metropolitní opera připomněla sté výročí slavné premiéry Pucciniho opery Děvče ze (zlatého) Západu – tehdy s Emmou Destinnovou, Enrikem Carusem a dirigentem Arturem Toscaninim. Pro MET to byla významná událost – byla to totiž první světová premiéra nového díla v tomto domě, tehdy ještě na Broadwayi mezi 39. a 40. ulicí, navíc za účasti už tehdy adorovaného skladatele. Premiéra v Metropolitní opeře v prosinci 1910 měla obrovský úspěch, opakovaný pak ve většině světových metropolí; dnes se ale Děvče uvádí méně a u publika (a divadelních ředitelů) vítězí Bohéma a Butterfly.

Ke stému výročí MET obnovila svou inscenaci z roku 1991 v režii Giancarla del Monaca (tehdy s Plácidem Domingem, Barbarou Daniels a Sherillem Milnesem) s až hyperrealisticky věrnou repliku městečka, jako vystřiženého ze zlatokopeckého skanzenu. Byli to především sólisté i sbor, kteří povýšili barvotiskový hudební rodokaps o napraveném hříšníkovi na operu, v níž bylo sentimentální spojení italského verismu s kovbojkou snesitelné. A dirigent Nicola Luisotti rozehrál pucciniovské emoce naplno.

Deborah Voigt byla báječně dojemná Minnie, barytonista Lucio Gallo se zřejmě ideálně přiblížil Pucciniho požadavku na drsný způsob pěvecké provedení – ruvido – a Marcellu Giordanimu jsme uvěřili spíše jeho osvědčené spolehlivé pěvecké kvality i v dramatičtější roli Ramerreze alias Dicka Johnsona, než to, že tento od pohledu dobrák od kosti je všemi obávaným banditou.

Děvče za Západu v roce 2007 uvedlo pražské Národní divadlo a nabízí se srovnání. Jak je od začátku fenoménu přenosů zřejmé, při takovém srovnání je třeba si především uvědomit rozdíl mezi záznamem představení a jeho podobou, jak ho vnímá divák v hledišti – rozdíly mohou být propastné. Tentokrát při přenosu Děvčete ze Západu režisér přenosu ovšem neměl ambici přetrumfnout režiséra inscenace. Diváci v kinech sice byli „ochuzeni“ o informaci, jakou plombu nebo pupínek má ta která hvězda opery, ale přenos se alespoň vizuálně blížil tomu, co mohli vidět diváci z prvních řad MET. Při všech těchto výhradách si troufnu říct, že oprášení filmové patiny, které ve své koncepci zvolil tandem Jiří Nekvasil/Daniel Dvořák, bylo vtipnější než inscenace z MET. Sice nesměle, ale přece jen mělo v sobě něco z české tendence k parodii. Češi jsou „zkaženi“ Limonádovým Joem, který dokonale nalezl způsob, jak inscenovat červenou knihovnu bez uzardění. A také tehdejší hudební nastudování Johna Fioreho patřilo ke špičkovým, podobně jako výkony jak Evy Urbanové, tak Andy-Louisy Bogzy. Tehdy vznikla inscenace, která navozovala pocit, že tak nějak by měly vypadat standardní produkce Národního divadla, které sice nebudou překvapovat, ale budou výchozí platformou pro umělecké výboje. Zdá se, že se za ty tři roky se v ND změnilo příliš. MET si zůstává na své osvědčené americké normě.

***

I šest let starý Lazebník z Madridu zůstává mladý

Zatímco přenosy z Metropolitní opery a částečně i ty v Palace Cinemas jdou živě a mají tedy v sobě napínavost aktuality, projekt Cinemaestro se vrací k záznamům starších inscenacích, z nichž řada už vyšla i na DVD. Benefitem jsou ovšem diskuse s českými interprety, které vede Ivan Ruml. Tak tomu bylo i u šest let starého Lazebníka. V případě tohoto hudebně i divadelně brilantního nastudování (navíc bez škrtů) ovšem taková připomínka stojí za to – jako nastavení parametrů pro jeden z možných vzorových přístupů.

Na našince uvyklého operním produkcím, které s menší či větší tvořivostí zakrývají, že se na dekoracích muselo šetřit a zkouškového času i kvůli množství alternací bylo málo, působí záznam z představení Rossiniho Lazebníka sevillského z madridského Teatro Real jako opulentní podívaná. A to i přes to, že se hraje bez škrtů, pochopitelně se zpívanými recitativy, ba i s velkou árií Rosiny v závěru 8. scény 2. dějství (Quanto, quanto è crudel la sorte mia), v níž si naříká nad svým osudem, když se Bartolo pokouší nalomit její lásku k Almavivovi, a také s mimořádně obtížnou árií Almavivy v samém závěru (Cessa di più resistere). A přece produkce nepůsobí nijak rozvlekle, ba právě naopak.


Když si zvyknete, že úvodní dostaveníčko nemusí být na předscéně před oponou, protože by se nestihla následující přestavba, a že pokoj Dona Bartola skromně vybavenou nepořádnou místnůstkou, ale docela rozlehlou okázalou halou v honosné rezidenci se spoustou služebnictva, dostaví se úlevný pocit, že Lazebník sevillský bez stylizací do obřích vajec nebo rádoby umných konstrukcí může být strhující komedie i v docela realisticky pojatém prostředí. Inscenace „se rodí“ z prázdného temného jeviště jako skládačka; teprve během předehry před zraky diváků hemžící se postavy v černých fracích ve svižném tempu doslova přitančí s vysokými mobilními deskami bělostných průčelí domů, z nichž (zcela nehlučně) sestaví perspektivně ubíhající ulici.

Na podobném principu jsou pak prováděny i další přestavby interiéru Bartolova domu se stěnami potapetovanými Rossiniho portrétem. Černo-bílou barevnost ostatně důsledně dodržují i vtipné a perfektně do detailu vypracované kostýmy ve stylu 18.století, podporující záměr režiséra Emilia Sagiho, aby vše působilo trochu bláznivě, nestabilně, v permanentním pohybu. Efektní je například scénické řešení Basiliovy árii o pomluvě, kdy se lehounký ubrus na stole náhle začne vzdouvat a stejně jako ona pomluva se „rozlévá“ po celém jevišti. Kontrast pak přinášejí zklidněné lyrické scény. Almaviva, uhrančivý fešák, je přinesen ve zdobných nosítkách, šibalský Figaro propaguje své lazebnictví pojízdným holičstvím, oba v podání Juana Diega Flóreze a Pietra Spagnoliho hbití, mrštní, plní energie a především báječně zpívající jak v recitativech s výbornou srozumitelností, plynulostí a přirozeností, tak především v hudebních číslech včetně oné „vražedné“ závěrečné árie hraběte. Vynikající je také Rosina Marie Bayo, rozverná i smutná, s brilantní technikou a přesným hereckým vystižením situací, stejně jako obtloustlý směšný pedant Bartolo Bruna Pratica nebo vyčouhlý rozcuchaný „umělec“ Basilio Ruggera Raimondiho. Totéž platí také o výkonech ostatních sólistů i sboru. Hudební nastudování Gianluigiho Gelmettiho má švih, spíše rychlejší tempa, ovšem bez hektické přehnanosti, s perfektní souhrou a artikulací. Když na konci láska mladých triumfuje nad zapšklými starci, scénu zaplaví jásavé pestré barvy kostýmů i dekorací s dominantním červeným balónem, v němž se v tuto chvíli šťastní novomanželé vznesou nad zem, avšak který je křehký – takže se můžeme domýšlet, že idyla lásky se dříve či později (ve Figarově svatbě) vrátí tvrdě na zem.

***

Inspirace na dny příští

Německý tenorista Jonas Kaufmann o půlnoci, kdy tento článek vyjde na Opera Plus, už přestane být inspirací, ale zkušeností, která zachvátila česká média způsobem u nás až nevídaným. Uvidíme, jak zachvátí české publikum.

V úterý síť kin Palace Cinemas opakuje ze záznamu Čajkovského tradiční inscenaci Pikové dámy. Barcelonská inscenace se tak znovu vrací po pokaženém přímém přenosu, kdy se během první čtvrthodiny smíchaly dvě časově odlišné stopy, takže do předehry zněl zároveň už sbor z petrohradského nábřeží. I přes tento nedostatek, jedno promítání stačilo. Z bohaté nabídky Opera in Cinema by se jistě našly zajímavější nabídky.

Český rozhlas 3 – Vltava s desítky let starou tradicí přímých přenosů z Metropolitní opery nabídne další – tentokrát Traviatu s Marinou Poplavskou, Matthewem Polenzanim a Andrzejem Dobberem.

 

Antonio Vivaldi, Georg Friedrich Handel, Antonio Lotti, Anonym:
Facetum musicum
Libreto: Anonym
Režie: Tomáš Hanzlík
Umělecké nastudování: Marek Čermák & Ensemble Damian
Kostýmy a scéna: Vendula Johnová, Tomáš Hanzlík
Ensemble Damian v rámci festivalu České doteky hudby
Praha, Clam-Gallasův palác, 6. ledna 2011

www.ensembledamian.com

***

Giacomo Puccini:
La fanciulla del West
(Dívka ze Zlatého západu)
Dirigent: Nicola Luisotti
Režie: Giancarlo Del Monaco
Scéna a kostýmy: Michael Scott
The Metropolitan Opera orchestra and Chorus
Premiéra 10.října 1991 Met New York
Met in HD live 8.1.2011

Minnie – Deborah Voigt
Dick Johnson – Marcello Giordani
Jack Rance – Lucio Gallo
Joe – Michael Forest
Handsome – Richard Bernstein
Harry – Adam Laurence Herskowitz
Happy – David Crawford
Sid – Trevor Scheunemann
Sonora – Dwayne Croft
Trin – Hugo Vera
Jim Larkens – Edward Parks
Nick – Tony Stevenson
Jake Wallace – Oren Gradus
Ashby – Keith Miller
Post Rider – Edward Mout
Castro – Jeff Mattsey
Billy Jackrabbit – Philip Cokorinos
Wowkle – Ginger Costa-Jackson

www.metinhd.cz

***

Gioachino Rossini:
Il barbiere di Siviglia
(Lazebník sevillský)
Dirigent: Gianluigi Gelmetti
Režie: Emilio Sagi
Výtvarník: Llorenç Corb
Chorus and Orchestra of the Teatro Real, Madrid
Záznam z ledna 2005 Teatro Real Madrid
Cinemaestro 5.ledna 2011

Count Almaviva – Juan Diego Flórez
Figaro – Pietro Spagnoli
Bartolo – Bruno Praticò
Don Basilio – Ruggero Raimondi
Fiorello – Marco Moncloa
Berta – Susana Cordón

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava
Zvukovou podobu Panoramatu Heleny Havlíkové najdete zd
e

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments