Operní panorama Heleny Havlíkové (153)

  1. 1
  2. 2

Týden od 10. do 16. února 2014
– Umění kýče – Kýč jako umění
– Nouzové přistání v Muzeu hudby
– Inspirace na dny příští
***

Umění kýče – Kýč jako umění
V pražském kině Lucerna se v pondělí 10. února 2014 uskutečnil přímý přenos díla Giacoma Pucciniho (1858–1924) La fanciulla del West (Děvče ze /zlatého/ Západu). Pro přenos byla vybrána druhá repríza koprodukční inscenace Pařížské národní opery s nizozemskou Operou Amsterdam po premiéře v Opéra Bastille 1. února 2014. Po ukončení přenosů představení evropských operních divadel v Biu Oko, na které bohužel zatím nikdo nenavázal, se alespoň Francouzský kulturní institut v rámci svého šířeji pojatého program CINÉmaCULTURE snaží zprostředkovat přenosy z Opéra nationale de Paris. Z nabídky pěti přímých přenosů této první francouzské operní scény v letošní sezoně však Francouzský institut vybral kromě Děvčete ze Západu už jen červnovou Traviatu. Listopadová Aida, prosincoví Puritáni a dubnový Tristan tak pro zájemce v Praze zůstali a zůstanou nedostupní.

Děvče ze Západu složil Puccini na libreto podle divadelní hry Davida Belasca The Girl of Golden West (uvedena v New Yorku 1907) na vrcholu své kariéry na přímou zakázku newyorské Metropolitní opery. Hostinská Minnie, která má bar ve zlatokopeckém táboře (a zde, v této svérázné „nedělní škole“ drsným chlapíkům předčítá bibli), se zamiluje do hledaného bandity, kterého nakonec zachrání doslova zpod šibenice, aby spolu odešli naplnit „americký sen“. Zde také měla opera v roce 1910 premiéru – nadšeně přijatou diváky, ale s výhradami kritiků, kteří Puccinimu vyčítali přílišnou podbízivost vkusu publika a „Americe“. Nejenže Děvče ze Západu bylo první operou na „rodokapsové“ téma, ale v Met to byla i první světová premiéra operní novinky. Dirigoval Arturo Toscanini, Dicka Johnsona zpíval legendární Enrico Caruso a Minnie neméně slavná Ema Destinnová. Standardní součástí světového operního repertoáru se ovšem nestala. Přinejmenším ale árie bandity Dicka Johnsona Ramerreze Ch’ella mi creda se stala parádní součástí nahrávek nejlepších tenorů a během první světové války si ji pro povzbuzení ducha zpívali italští vojáci. Ačkoli jde o zřídka uváděnou operu, u nás jsme ji v posledních sedmi letech mohli vidět hned dvakrát. Obvyklé řešení této operní kovbojky zařadila Met do přímých přenosů v lednu 2011. V inscenaci, vypracované do posledního detailu, s Deborou Voight v titulní roli byl děj tradičně umístěn do hyperrealistické repliky zlatokopeckého tábora v Kalifornii z dob „zlaté horečky“ první půle devatenáctého století. A připomeňme také, že rodokapsový příběh se režisér Jiří Nekvasil a scénograf Daniel Dvořák ,v nastudování pražského Národního divadla v roce 2007 s Evou Urbanovou nebo Andou Luisou Bogzou v titulní roli, pokusili vyřešit tak, že operní western jakoby vytáhli z filmového archivu a vpustili nás do něj přes filmové sekvence, typické pro začátek a konec filmové cívky, včetně zrnění starého celuloidového pásu. O nadsázku à la Limonádový Joe se nepokusili a respektovali generacemi zažitá „pravidla westernu“ i nebývale podrobné scénické poznámky v libretu. Snažili se vybalancovat „filmovou patinu“ tak, aby opera nesklouzla do kýčovité pohlednice z výletu do zlatokopeckého skanzenu.

V dotyčné inscenaci teď přenášené do kin se tým zkušeného německého režiséra Nikolause Lehnhoffa (scéna Raimund Bauer, kostýmy Andrea Schmidt-Futterer, světla Duane Schuler, video Jonas Gerberding, choreografie Denni Sayers) rozhodl jít frontálně do grandiózní parodie velekýče. Pojali sentimentální western jako obří postmoderní kýč  à la červená knihovna. Děj přenesli někam do soudobého amerického velkoměsta, kdy dnešní vlny „zlatých horeček“ pod povrchem mainstreamové společnosti jsou zabydleny imigranty a nejrůznějšími dobrodruhy „galérky“ velkoměst, doufajícími, že Západ je „zlatý“, i když bankovky již dávno nejsou podloženy zlatem.

Namísto zlatokopeckého tábora se ocitáme v podzemí – podsvětí amerického velkoměsta; v prvním jednání je to bar v jakési rozestavěné stanici metra, do níž se přichází centrálním tunelem. Skrze pootevřený „strop“ lze vidět mrakodrapy velkoměsta, které přitahují novodobé zlatokopy jako vábnička zisku. Schází se zde dobrodruzi, oděním připomínající snad motorkářský gang – kožené kabáty a bundy, tetování, pistole, karty a chlast. V centru jeviště stojí trezor, ukrývající jejich „zlato“, který má na starosti všemi (a hlavně šerifem) milovaná Minnie. Do baru přijde cizinec, hledaný – wanted Dick Johnson, Minnie se do něj zamiluje a pozve ho do svého srubu v horách. Ten scénograf pojal jako růžově vypolstrovaný karavan, takovou porci kýče lze sotva překonat. Třetí jednání se pak odehrává na vrakovišti, aby se ve finále rozestoupilo a proměnilo v hollywoodský „koberec slávy“ (včetně obřího emblému MGM se lvem, který zde vrčí i zívá). Minnie ve velké oslnivé večerní róbě spolu s Dickem ve smokingu odkráčejí po schodišti naplnit svůj americký sen. Kýč je dovršen – a Lehnhoffovi je třeba přiznat, že tuto kýčovitou (a v libretu bezesporu obsaženou) linii rodokapsu a červené knihovny pojednal důsledně, do detailu s vyústěním do velkolepé závěrečné parodie na americkou hysterii kolem filmových hvězd.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Puccini: La fanciulla del West (Opéra National de Paris)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Clarinet Factory/Vitouš/Nikl: Hudba z ticha (České muzeum hudby Praha)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na