Operní panorama Heleny Havlíkové (169)

Helena Havlíková, 10.06.2014 0:00

Týden od 2. do 8. června 2014
– Jaká Prodanka otevře v září v Plzni Nové divadlo?
– Inspirace na dny příští
***

V sobotu 7. června mělo v Plzni premiéru nové nastudování Smetanovy Prodané nevěsty; v tomto městě, které se hrdě hlásí ke smetanovské tradici, v pořadí již dvaadvacáté. Tentokrát v hudebním nastudování Olivera Dohnányiho a v režii Jany Kališové, ale výlučné tím, že právě tato inscenace Prodané nevěsty má 2. září slavnostně zahájit provoz Nového divadla. Uvádění Prodanky v Plzni je ostatně často spojeno s nějakou slavností. V souvislosti s letošními oslavami sedmdesátého výročí operace Overlord připomeňme, že v roce 1945 se v Plzni (osvobozené Američany) konalo slavnostní představení Prodanky (po americku The Bartered Bride), jehož tři představení dirigoval poručík třetí americké armády Walter Ducloux, který v civilu působil jako asistent Artura Toscaniniho.

Smetanova Prodaná nevěsta je jako povinná četba. Hodnotu těchto děl zpravidla nejsme schopni ocenit jako náctiletí a objevujeme ji, často překvapeně, s postupujícím zráním a nabýváním životních zkušeností. Pak se ukáže, že zařazení těchto pokladů naší kultury na „povinný“ seznam mělo hlubší smysl než jen šprtání k maturitě.

Smetana i Karel Sabina v libretu geniálně balancují na hraně „závazného a nevázaného“. Jeníkovou lstí ani Mařenčinou intrikou Prodanka není prvoplánově komická opera ani jednoduchá moralita.

Obliba Prodanky jistě souvisí i s naším národním svérázem – těžko definovat, zda existuje něco jako česká národní povaha, ale v Prodance je bezesporu jakási výpověď o zkušenostech s lidmi a světem, které „rozumíme“. Příběh zamilovaného chasníka, který přechytračí chytráka, který se přechytračováním druhých živí, možná souvisí s naší národní identitou více, než jsme si ochotni připustit. Tohle chytračení přitom rozhodně není vzorovou ukázkou bezchybného charakteru, je ale zpravidla přijímáno jako sympatický podfuk. Těžko říci, nakolik lze tento rys zobecnit a učinit součástí „balíčku“ národní povahy (čecháčkovství, švejkování a podobně) – jisté ale je, že v tom balíčku jsou i rysy nelichotivé.

Smetanova Prodaná nevěsta, po Dvořákově Rusalce (a před Janáčkovou Jenůfou), v posledních pěti letech ve světovém kontextu dle mezinárodní databáze Opera Base druhá nejčastěji uváděná česká opera, je dozajista srovnatelná s korunovačními klenoty ve svatovítské katedrále – od roku 1866 patří k našemu opernímu zlatu a základům naší kulturní tradice i národní identity. Kdo ale vlastní „klíče“ k tomuto kulturnímu pokladu, bývá zamotaná tahanice. Každé nové nastudování Prodanky je posuzováno nejrůznějšími „strážci klíčů“, kteří vědí nejlépe, jak by Prodaná nevěsta měla vypadat. Ostatně – Proč bychom se netěšili.

Žádné nové uvedení klasického titulu to v našich operních luzích nemá snadné. Režisérka Jana Kališová v rozhovoru před premiérou Prodané nevěsty to komentovala: „Prodaná nevěsta nemůže dopadnout nikdy dobře. Teprve když vznikne nová inscenace, ta předešlá se vezme na milost.“ Prorocká slova.

U nás patří Prodaná nevěsta s velkým náskokem k nejčastěji uváděným českým operám – statisticky připadá na každou sezonu 1,4 nastudování. V posledním desetiletí se o jiný inscenační výklad mimo dřívější krojovanou tradici s holubičkami před malebnými průčelími vesnických stavení (kdy – s nadsázkou řečeno – se inovace omezovaly na to, zda má Kecal deštník červené či jiné barvy a zda přijdou Krušinovic zprava nebo zleva) pokusilo hned několik režisérů: v pražském Národním divadle od hravě roztančené Prodané nevěsty Pavla Šmoka (1992) s milostným dováděním ve stohu slámy, přes „sokolskou“ verzi Jiřího Nekvasila (2004) s vyostřenými charakteristikami postav i americkou vlajkou nad Vaškovým snem o komediantech. Prodanou nevěstou začal v roce 2005 nápad Jany Divišové oživit přírodní divadlo v Šáreckém údolí, díky kterému během osmi zářijových víkendů doputovalo i za dalšími operami na devadesát tisíc lidí (což je více než stokrát vyprodané Národní divadlo). V olomoucké inscenaci (2001) Václava Málka na pouť v současné vesnici přišli nejen lidé z nedalekého velkoměsta, ale i amerikanizovaný emigrant Kecal ve stetsonu, a o devět let později zde Michael Tarant rozehrál další vrstvy příběhu frašky s desítkami „připsaných“ postav během pouti s církevním procesím na návsi kolem rybníčku, do kterého kromě místního notorika spadne i skrblík Kecal. Do masopustního „maškaření“ zasadil Prodanku Ondřej Havelka v Brně (2006) s gejzírem přesně vypointovaných nápadů.

V Ústí (2009) Karla Štaubertová původní verzi anekdoty s mluvenými dialogy během jedné vesnické pouti rozvinula jako „rok na vsi“ a umístila ji do hospody U Kecalů s hostinskou paní Kecalovou v podání mima Jaroslava Čejky. Tuto dvouaktovou verzi příhodně zvolila i Jiřina Marková-Krystlíková pro svou Dětskou operou a tuto (Vy)Prodanou nevěstu kolem zaplachtovaného vozu komediantů sleduje nejen publikum, ale děti, které se zapojují do děje. A z této verze vyšla také inscenace studentů JAMU, kteří ji pojali jako komiks ve stylu foglarovek. Jakkoli se nápad zdá bláznivý, pojetí Davida Kříže s mluvenými dialogy upravenými do soudobé češtiny fungovalo, Prodance to nijak neuškodilo, ba dokonce z ní vykřesalo nové významy a vztahy. Během rande s Maruškou Jenda bedlivě prověřuje krejčovské zdatnosti své nastávající, sňatkový kšeft se dohaduje v Krušinovic koloniálu, Vašek na hrázi rybníka rozhodně nelelkuje, ale docela prakticky vybaven dekou má i on rande s pohlednou holkou, která se ale hodně naštve, když z Vaška vyleze, že tahle sice koktající, nicméně zajímavá partie z bohaté rodiny není určena pro ni. Esmeralda se pak ukáže v tomto směru jako mnohem protřelejší. Kecal si to jde s Jendou vyříkat do jeho stroze zařízeného podnájmu, který Jenda sdílí se spolubydlícím, a oba si z obstarožního nafoukaného páprdy nejdřív utahují, než jedna z Kecalových nabídek zaujme právě Jendova spolubydlícího. A na konci Kecal rychle ví, jak z trapasu ven – „překabátěný“ v saku naruby se vrátí jakoby nic.

Génius české národní opery láká k adaptacím, parafrázím, parodiím, ale i hledání nových souvislostí – takové zacházení nejen vydrží, ale suverénně vítězí. Připomeňme hned Provdanou nevěstu, v níž pouhých sedm let po Smetanově smrti středoškolský profesor Jindřich Souček vytvořil vtipné pokračování – elegantní dámě Marii Míchové „nevoní“ zemědělské práce, vydá se za novým dobrodružstvím s Vaškem, nyní pokladníkem spolku bicyklistů, který zpronevěří svěřené finance, a Jeník z nadité tobolky novému párku věnuje peníze rád, že se Mařky zbavil. Inscenace Divadla na provázku Prodaný a prodaná se soustředila na osud libretisty Karla Sabiny: nad jeho konfidentstvím dva roky před revolucí rozvinuli téma kolaborace s režimem, vztahu jednotlivce, společnosti a politické moci. Naopak především s hravostí seskládali puzzle z Prodané nevěsty v dalším studiovém divadle s vyhraněnou poetikou – v Ypsilonce. V ABC se hraje komický muzikál The Greatest Hits – ve vtipných hudebních aranžích převádějí dvacítku slavných „kousků“ ze Smetanových oper do různých stylů popmusic v rámci poněkud krkolomného příběhu, v němž divadelní soubor zkoušející Hamleta začne horečně plnit požadavek štědrého japonského donátora na vytvoření inscenace seskládané ze všech Smetanových oper. A štědrým gejzírem radosti a energie tryská jiskřivá verze sokolských ochotnických souborů. Potřebujete-li načerpat optimismus v dnešní nepříliš útěšné době, pak právě sokolská Prodanka působí jako zázračná živá voda. Nezapomenutelná je i Kroftova adaptace pro loutkoherce v hradeckém divadle Drak z roku 1986.

Plzeňský inscenační tým režisérky Jany Kališové, výtvarnice Jany Zbořilové (scéna i kostýmy) a choreografky Jaroslavy Leufenové zvolil kompromis, jak udělat Prodanku „jinak“, a přece stejně. To vyjadřuje už scéna a kostýmy se zachováním náznaku vizuálního koloritu vesnice a „zbytků“ krojů. Prodaná nevěsta se odehrává na jakési „univerzální“ návsi s bílými zmenšenými siluetami domů v jednoduchých základních liniích špičatých střech, nad kterými se „vznášejí“ mráčky duchen a hnízdí párek hrdliček. Tento základní „komunální“ prostor pro „komorní“ scény uzavírají přes celou šířku jeviště proti sobě dvě oprýskané zdi. Střídmé dekorace tvoří židle, stoly, štokrlata, lavice, Krušinovi mají parádní prosklenou kredenc a Mařenka pokojíček s postelí, nad kterou visí křížek. Časové vymezení lze identifikovat z Kecalovy Čézety kamsi do nové republiky třicátých let, kdy lidé ještě nosí kroje – ženy s jednoduchým živůtkem nebo sakem, zástěrou, případně čepcem, muži s vestou, černými holínkami a klobouky nebo placaticemi s kšiltem. Třebaže Oliver Dohnányi hraje předehru i úvodní sbor Proč bychom se netěšili chvatně nad možnosti plzeňského orchestru, zejména jeho houslové sekce, Jana Kališová toho „stihne“ odehrát hodně – tatík vidlemi zahání od své dcery nežádoucího nápadníka, Jeník (Aleš Briscein) světácky nakráčí s dřevěným kufrem, a když hned zkraje padne na rozcuchanou holku s halabala upleteným copem, která se láduje tlustě namazaným chlebem, není tak docela jednoznačné, zda jeho náklonnost k takové Mařence (Ivana Veberová) nebyla motivovaná spíše touhou po zdroji proviantu. Tím spíše, když Jeník vzápětí místní šťabajzně naznačí, že není zrovna vhodná chvíle na laškování, protože se zpovzdálí zrovna blíží Mařenka. Tahle Mařenka má už nejvyšší čas na vdávání, žárlivě si svého fešáka střeží a pragmaticky chápe, že láska prochází žaludkem. Vzápětí (Kdybych se co takového) hladovému Jeníkovi tajně z domova vynese jídlo v objemné tašce a podstrojuje mu plným kastrolem, chlebem, buchtami i pitím v termosce, což neujde pozornosti jejího brášky, který svou starší sestru ostražitě šmíruje. Parta chasníků v noci vztyčí májku, jenže se zpijí do němoty a jiná parta májku bez problémů ukradne. V tom všem mumraji, ve kterém se ale také hrnou starosti, zlosti a mrzutosti a „praskne“ otcovství outěžku jedné z holek, pozornější divák může zahlédnout i Míchovic (František Zahradníček a Jana Piorecká), jejichž moravský původ ilustruje demižon, se kterým přijeli na svatbu „až z moravských hranic“. A na náves vjede Kecal (Jan Šťáva) na nablýskané Čézetě, z „cestovního“ se převlékne do dlouhého černého kabátu, nasadí cylindr, z kufru vytáhne aktovku a vybere příslušná „akta“ i fotky. Ve své namyšlené sebestřednosti až s notným zpožděním odežene houf kluků, které motorka zlákala k rošťárnám. Ostatně Kecalův pomalejší postřeh – navzdory sebechvále bystrohledu a ostré mysli, ba i hledu, co pronikne celý svět – ještě vzápětí zdůrazní situace, kdy u Krušinových (Dalibor Tolaš a Iveta Koppová Žižlavská) položí na stůl smlouvu a nevšimne si, že přes ni paní Krušinová přehodila svátečná ubrus, a ačkoli má přímo pod nosem vzdouvající se ubrus, začne ono klíčové lejstro chaoticky hledat všude kolem. Podobný kalup scének, minipříběhů, špílců a gagů s větší i menší spádností a vazbou na situace se prožene celou inscenací. Kecal si chce naklonit Jeníka (Každý jen tu svou) tím, že mu půjčí motorku. Jenže Jeník vzápětí rozbije čelní sklo a od celého dalšího rozhodujícího dojednávání svatebního kšeftu odvádí pozornost Jeníkova snaha způsobenou škodu nejdřív zatajit a pak opravit. Úzkost o vlastní život (To . . to mi v hlavě le . . leží) Kališová ilustruje tím, že Vašek (Tomáš Kořínek) ořezává nožem haluzku tak dlouho, až se (konečně a očekávatelně) řízne (o. . o život mi bě . . běží).

Potíž je s ovšem s vypointováním gagů, které tu a tam chybějí: když bráška dostrká Mařenku domů, protože Krušinovi právě dojednávají s Kecalem sňatek dle smlouvy, Mařenka tašku, ve které měla pro Jeníka jídlo, provinile schovává za sukni a hledá vhodný úkryt. Jenže pak ji klidně položí hned vedle hodobožové kredence, odkud Krušinová postupně vytahuje buchty, kafe i karafu s pálenkou – a nikdo nereaguje. Při Věrném milování Jeník Mařence daruje prstýnek a ona jemu pentli z copu – během hádky Tak tvrdošíjná, dívko, jsi zůstávají tyto symboly vzájemné přísahy dále režijně nevyužity.

Jindy jsou pointy příliš zdlouhavé – je sice vtipné, když Vašek úlevně vyzuje nové boty i ponožky a naříká Ma..ma..ma..matička nejen nad příkazem, aby se oženil, ale i nad puchýři. Jenže pak se bos probelhává druhým i třetím dějstvím až do chvíle, než mu máma přinese v síťovce jeho vychozené holínky, ve kterých pak předvede místo kankánu cifrování. Během celého prvního dějství se po jevišti proplétá chlapík s tabulí, na které je upoutávka na „Slepou bábu – dnes – od 14 hodin“, a teprve na závěr prvního dějství se při Pojď sem, holka, toč se, holka ukáže, že jde o místní soutěž, která osoba ženského pohlaví vydrží nejdéle se točit zavázanýma očima – a opět očekávatelně nad dospěláky vyhraje malá holčička.

Až do omrzení se pak opakuje přetahování chlapíků o pěkné holky, které ústí do rvaček, skotáctví nezvedených dětí nebo polštářová bitka Jeníka a Mařenky kolem postele s duchnou, pod kterou se schovala Mařenka, aby se vybrečela z domnělé Jeníkovy zrady (Jdiž pak! Ty jsi mne oklamal).

Komediantské scéně Jana Kališová s choreografkou Jaroslavou Leufenovou ku prospěchu věci ponechaly podobu vystoupení skupiny žonglérů a akrobatů (včetně dvou šikovných dívenek) se svižným sledem čísel včetně hvězdy, kterou „vyťala“ Esmeralda v podání Radky Sehnoutkové stejně suverénně jako duet Milostné zvířátko s už poněkud „opotřebovaným“ Principálem (Jan Adamec).Že Mařenka už má nejvyšší čas na vdávání, ovšem zatím málokoho napadlo. V podání Ivany Veberové v premiérovém obsazení nejen výborně vyšlo, že příchod Jeníka mladá Krušinová chápe jako „šanci“ konečně se vdát, i díky jejímu žensky sytému mladodramatickému sopránu, který má pro takové pojetí Mařenky tu správnou míru průraznosti ve výrazové škále od energicky temperamentní umanutosti po něžně dojemné lkaní nad Jeníkovou domnělou věrolomností. Výborně fungovala „alchymie“ vztahu s Jeníkem Aleše Brisceina, který se při plzeňské premiéře (přes některé výpadky v textu) představil ve skvělé kondici s výškami pevnějšími a sjednocenějšími s ostatními rejstříky, než jsme v poslední době od něj slýchali. Bylo zřejmé, že má Jeníka „nazpívaného“ z větších divadel (včetně například Palais Garnier, resp. Pařížské národní opery), a bohužel dirigent Oliver Dohnányi ho nenasměroval na akustické parametry plzeňského hlediště. Jeho vyznání Jak možná věřit tak postrádalo zejména v dynamice větší odstínění vroucnosti.Třebaže by se Jan Šťáva mohl zdát pro roli Kecala mladý, má pro ni požadované basové hloubky, srozumitelnou deklamaci i herecké umění vystihnout stárnoucího hochštaplera ve vyváženém mixu směšného i velevážného. Tomášovi Kořínkovi se podařilo světlejším tenorem charakterizovat Vaška jako nešťastného rozmazleného troubu, který na co sáhne, to zkazí (když se nechá pokálet slepicí, které si naříká nad svým osudem), a je zřejmé, že si na svou nevěstu ještě musí počkat.Po pěvecké stránce bylo méně zdařilé premiérové obsazení rodičů, což se projevilo hlavně v sextetu, z něhož trčely zejména ženské hlasy. Ostatně celé hudební nastudování Olivera Dohnányiho, jakkoli propracované, trpělo především zbytečně uspěchanými tempy, při kterých se rozpadala souhra nejen v orchestru, ale i se sborem, který se snažil skloubit požadovanou rozpohybovanost s těmito hudebními požadavky – ty byly zejména v druhé zrychlené části polky Basa bručí, cimbál cinká prakticky nesplnitelné. Tato přemrštěná záliba v rychlých tempech místo svěží vitality vedla v celkovém výsledku k pravému opaku. Navíc při premiéře v exponovaných sólech kazil klarinetista.

Plzeňský soubor vstoupí do Nového divadla inscenací, která svým založením na drobnokresbě s více či méně obehranými scénkami a zbrklými tempy rozhodně není nijak přelomová. Její devízou bylo premiérové obsazení hlavních rolí. V Plzni si diváci dozajista oddychli, že se inscenace vyhnula výstřelkům à la silnice E 55 (Lipsko 1999) nebo formanovské předvolební tělocvičně s Mařenkou coby učitelkou tělocviku (vídeňská Volksoper 2004), případně dělnické kolonii s lunaparkem (Paříž 2008). Plzeň, v roce 2015 Evropské hlavní město kultury, tak svou Prodanou nevěstou mosty neboří, ale splňuje účel vlídné spojnice mezi tradičním Tylovým a moderním Novým divadlem.

Hodnocení autorky recenze: 60 %
***

Inspirace na dny příští
Bedřich Smetana: Čertova stěna. Hudební nastudování Robert Jindra, režie Jiří Nekvasil, scéna David Bazika, kostýmy Marta Roszkopfová, pohybová spolupráce Igor Vejsada, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Daniel Jäger. Vok Vítkovic – Martin Bárta / Ivan Kusnjer, Záviš – Michaela Kapustová / Kateřina Jalovcová, Jarek, rytíř ve službě Vokově – Luciano Mastro / Aleš Briscein, Hedvika – Dana Burešová / Eva Dřízgová-Jirušová, Michálek – Jan Vacík / Václav Morys, Katuška – Lucie Kašpárková / Petra Perla Nôtová / Marianna Pillárová, Beneš – Martin Gurbaľ / Zdeněk Plech, Rarach – Peter Mikuláš / Ulf Paulsen. Národní divadlo moravskoslezské, Divadlo Antonína Dvořáka, premiéra ve čtvrtek 12. června 2014 v 18.30 hodin. Repríza v rámci Smetanovy Litomyšle, II. zámecké nádvoří, pátek 20. a sobota 21. června ve 21.00 hodin.

Hudební most Praha – Drážďany 2014. Domenico Scarlatti: Stabat Mater, Francesco Durante: Miserere, Alessandro Scarlatti: Bella Madre de’fiori. Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704, dirigent Václav Luks. Kostel Panny Marie Sněžné, Jungmannovo nám. 18, Praha 1, pátek 13. června 2014 v 19.30 hodin.

Smetanova Litomyšl – Slavnostní zahajovací koncert – České operní gala. Sólisté a stálí hosté Opery Národního divadla v Praze: Eva Urbanová, Maria Kobielska, Dana Burešová, Jana Sibera, Yvona Škvárová, Aleš Briscein, Tomáš Černý, Jan Vacík, Ivan Kusnjer, Jiří Brückler, Miloslav Podskalský, Luděk Vele. Sbor a orchestr Národního divadla Praha, dirigent: Robert Jindra. II. zámecké nádvoří, pátek 13. června 2014 v 19.30 hodin.

Smetanova Litomyšl – Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba. Soubor opery Národního divadla v Praze. Dirigent Jan Chalupecký, režie Josef Průdek. II. zámecké nádvoří, sobota 14. června 2014 ve 21.00 hodin.

Smetanova Litomyšl – Wolfgang Amadeus Mozart: Korunovační mše, Antonín Dvořák: Biblické písně (výběr). Lucie Silkenová (soprán), Václava Housková Krejčí (mezzosoprán), Ondřej Koplík (tenor), Peter Mikuláš (bas). Akademický sbor Žerotín Olomouc, sbormistr Pavel Koňárek, Moravská filharmonie Olomouc, dirigent Petr Vronský. Piaristický chrám Nalezení sv. Kříže, neděle 15. června 2014 ve 13.30 hodin.

Smetanova Litomyšl – Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky. Soubor opery Národního divadla v Praze. Dirigent Zbyněk Müller, režie Ondřej Havelka. II. zámecké nádvoří, neděle 15. června 2014 ve 20.00 hodin.

Smetanova Litomyšl – Aleš Březina: Toufar. Soňa Červená, Jan Mikušek, Vladimír Javorský, členky Kühnova dětského sboru, sbormistr Petr Louženský, instrumentální soubor. Režie: Petr Zelenka, dirigent: Jiří Štrunc. Smetanův dům, pondělí 16. června 2014 v 19.30 hodin.

Smetanova Litomyšl – Pecková & Margita – Začínáme končit. Dagmar Pecková (mezzosoprán), Štefan Margita (tenor), Komorní filharmonie Pardubice, dirigent: Marko Ivanović. Klášterní zahrady v Chrudimi, úterý 17. června 2014 v 19.00 hodin.

Smetanova Litomyšl – Zpívejte lidičky, ty české písničky. Karel Hašler: Plují mraky do daleka, Jaroslav Uhlíř / Zdeněk Svěrák: Jedeme vlakem. Dětská opera Praha, režie Jiřina Marková Krystlíková.

Smetanova Litomyšl – Giuseppe Scarlatti: Armida. Armida – Alice Martini, Rinaldo Lucie Rozsnyó, Ubaldo – Jaroslav Březina, sólistky souboru Hartig Ensemble. Barokní orchestr Musica Florea, režie a choreografie: Helena Kazárová, hudební nastudování a dirigent: Marek Štryncl. Zámek Nové Hrady u Litomyšle, pátek 20. 6., sobota 21. 6. a neděle 22. 6. 2014 ve 20.00 hodin.
***

Bedřich Smetana:
Prodaná nevěsta
Hudební nastudování a dirigent: Oliver Dohnányi
Režie: Jana Kališová
Scéna a kostýmy: Jana Zbořilová
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Sbormistr: Zdeněk Vimr
II. dirigent: Jiří Štrunc
Choreografie: Jaroslava Leufenová
Orchestr a sbor opery a balet Divadla J. K. Tyla
Členové skupiny Žonglér o. s.
Premiéra 7. června 2014 Velké divadlo Plzeň

Krušina – Dalibor Tolaš (alt. Jiří Hájek)
Ludmila – Iveta Koppová Žižlavská (alt. Ivana Šaková)
Mařenka – Ivana Veberová (alt. Lucie Kašpárková / Kateřina Šmídová Kalvachová)
Mícha – František Zahradníček (alt. Pavel Horáček)
Háta – Jana Piorecká (alt. Jana Foff Tetourová)
Vašek – Tomáš Kořínek (alt. Aleš Voráček)
Jeník – Aleš Briscein (alt. Josef Moravec / Richard Samek)
Kecal – Jan Šťáva (alt. Jevhen Šokalo)
Principál komediantů – Jan Adamec (alt. Jan Ježek)
Esmeralda – Radka Sehnoutková (alt. Adéla Lučanská)
Indián – David Cody (alt. Roman Dušek)