Operní panorama Heleny Havlíkové (178)

Týden od 4. do 10. srpna 2014
Operní lahůdky z Aix-en-Provence:
– Händelův Ariodante jako drsné drama lidské důvěřivosti
– Turek, tentokrát ve Francii
Inspirace na dny příští
***

Další operní lahůdky z Aix-en-Provence
Díky aktivitě pražského Francouzského institutu mohli i diváci v Praze zhlédnout alespoň ze záznamu záhy po premiérách všechny tři operní inscenace letošního ročníku festivalu Aix-en-Provence. Po Mozartově Kouzelné flétně, které bylo věnováno minulé Operní panorama, se tentokrát zaměříme na Händelova Ariodanta a Rossiniho Turka v Itálii.

Händelův Ariodante jako drsné drama lidské důvěřivosti
Podobně jako britský multidisciplinární umělec Simon BcBurney v Mozartově inscenaci Kouzelné flétny, také zkušený britský činoherní a operní režisér Richard Jones děj středověké „rytírny“ plné intrik, domnělých sebevražd i souboje o čest, přenesl do současnosti. Při plném zachování respektu k libretu a hlavně k Händlově hudbě se mu nejen podařilo komplikovaný příběh dcery skotského krále Ginevry, o kterou usilují dva muži, přehledně vyložit, ale také skrze charakteristiku postav a jejich vztahů mu dodat až nečekaně hrozivý nádech.

Klíčem k Jonesovu výkladu je postava Polinessa, který chce za každou cenu získat lásku Ginevry – je zde pojat jako falešný kněz, který pod sutanou skrývá džínový obleček a jakési snad satanistické tetování. V tomto přestrojení slouží jako „domácí kněz“ v rodině Ginevřina důvěřivého otce. Ve vynikající herecké i pěvecké kreaci se v této roli představila italská kontraaltistka Sonia Prina – známe ji díky Collegiu 1704 z cyklu Hvězdy barokní opery. Mohli jsme jí uvěřit každý záchvěv zvrácené mysli, spřádající podlé plány podobně jako Shakespearův Jago.

Dalším podstatným nositelem významu je scénické řešení (britský scénograf Ultz), kdy scéna připomíná průřez včelí pláství, kde se ve třech „buňkách“ často i souběžně odehrávají akce, které takto konfrontovány nabývají nové významy nebo dodávají kontrapunktické komentáře dění v sousedících částech. V centru scény je rodinná světnice s obrovským bytelným stolem, nad kterým jsou vyřčeny zásadní ortely, vlevo kuchyň, kde vládne proradná služka Dalinda, a vpravo dívčí ložnice, či spíše cela Ginevry, kam zamilovaná služka vpouští chlípného Polinessa dveřmi i oknem, aby se mohl laskat s vlasy a očichávat šaty nic netušící Ginevry. V královské síni je na stěně výhružně vystavena sbírka „chladných“ zbraní – tesáků a nožů – a je zřejmé, že je jen otázkou času, kdy dojde na jejich použití.Součástí Händelova Ariodanta jsou rozsáhlé taneční scény. Podobně jako v Kouzelné flétně k nim choreografka Lucy Burge i režisér a autor loutek Finn Caldwell přistoupili tak, že loutkoherci přiznaně vodí po stole asi metr vysoké dřevěné loutky, které znázorňují Ginevru a Ariodanta. Nejprve sice předkládají příběh o šťastné budoucnosti milenců se spoustou dětiček, ale po „odhalení“ Ginevřiny údajné nevěry se promění ve výjevy ze silnice, kde je Ginevra za prostitutku v krátkých černých lesklých šatech, „zákazníci“ přijíždějí po stole v autíčkách a užívají si jí jako sexuální otrokyně. Jones namísto barokního lieto fine nechá Ginevru, fatálně (až na hranici šílenství) zraněnou nedůvěrou jejích nejbližších, si za pomoci Dalindy „sbalit kufry“ a uprostřed všeobecných oslav svého sňatku s Ariodantem se z tohoto společenství pokrytců a slabochů vytratit. Už z průběhu inscenace bylo zřejmé, že zoufalství Ginevry překročilo hranici, za níž už není možný návrat zpět. Na falešné hře na šťastné konce s tancem a všeobecným veselím, do kterého se zapojil i Ariodante, se nemůže a nechce podílet. Toto velmi silné trpké finále se Jonesovi podařilo vygradovat tak, že Ginevře, která s kufrem odchází do neznámé budoucnosti na pozadí jásající společnosti, která oslavuje její svatbu, přejeme, aby jí to snad „napodruhé“ vyšlo.

Ve srovnání s Kouzelnou flétnou zde bylo celé obsazení ještě excelentnější – Patricia Petibon v dramatických koloraturách i ztišení zhroucené mysli jako těžce zkoušená Ginevra, Sarah Connolly jako mužný Ariodante, který ale příliš snadno uvěří intrice o nevěře Ginevry, ale i všichni další pod charismatickým vedením Andrea Marcona, specialisty na barokní hudbu, který u nás vystupoval s Magdalenou Koženou. Ačkoli inscenace, resp. záznam trval tři a půl hodiny, tak „napínavá“ operní inscenace bývá k vidění málokdy.Hodnocení autorky: 95 %
***

Turek, tentokrát ve Francii
Turek v Itálii stojí ve stínu nejen Rossiniho Lazebníka sevillského, ale i Popelky, Viléma Tella, Hraběte Oryho nebo Italky v Alžíru, jakéhosi prvního dílu této italsko-turecké série. Tento „soud času“ pohříchu potvrdil i přenos inscenace z Aix-en-Provence, třebaže jsou pod ní podepsáni renomovaní umělci, jakým je dirigent Marc Minkowski a režisér Christopher Alden. Přitom co do typické rossiniovské brilantní hudby si Turek v Itálii nijak nezadá s ostatními operami, díky kterým se Rossini stal od svých dvaceti let celebritou a oslavovanou (i pomlouvanou) skladatelskou hvězdou především operních frašek, dramat giocoso, hudebních burlesek, buff a komedií, ale i oper v žánru melodramma. Ona už ne právě úspěšná premiéra v roce 1814 ve Scale byla pro dvaadvacetiletého Rossiniho zklamáním – po nadšeném benátském přijetí Italky v Alžíru rok předtím.

Jedním z důvodů, proč se Turek v Itálii prosazuje na operních scénách obtížněji, může být libreto. Přitom jeho autorem je nesmírně zkušený Felice Romani, vytvořil mnoho desítek libret – slavná jsou především ta pro Belliniho a Donizettiho. V případě Turka v Itálii Romani přepracoval text jiného zkušeného libretisty, o generaci staršího Caterina Tommase Mazzoly.

Turek má z dnešního pohledu vlastně velice moderně vystavěný syžet, ve kterém se střídají a prolínají dvě roviny: hybatelem děje je Básník, který si své postavy vymýšlí přímo před diváky a zasahuje do jejich osudů. Jenže se mu to sepisování chvílemi trochu vymkne, protože postavy ožívají vlastními životy a občas se z básníkova scénáře vymaní nebo jeho nápadům vzdorují. Základní příběh o postarším žárlivém manželovi, jeho záletné ženě, uvzdychaném ctiteli a exotickém obdivovateli, kterého chce získat zase zpět zapuzená snoubenka, se tak odehrává jako divadlo na divadle a dramma buffo, které se tak „rodí“ přímo na jevišti, je až k nepřehlednosti plné bláznivých situací, manželských a mileneckých hádek, záměn identit, převleků a exotiky – a vyústí do šťastných usmíření. Až se zdá být těch situací příliš. Skoro to připomíná známou Čapkovu pohádku o pejskovi a kočičce, když vařili stokrát dobrý dort.

Přitom se zdálo, že právě takový koncept bude jako stvořený pro amerického režiséra Christophera Aldena, kterého známe i u nás, když v Národním divadle v roce 2008 režíroval Janáčkovu Věc Makropulos. Pro jeho režie je typické propojování příběhů klasických oper s moderní současností a v minulosti už režíroval nejen Italku v Alžíru, ale i Turka v Itálii – ve své domovské scéně Long Beach Opera. Zde bylo před dvaceti lety pro jeho režii klíčem snění Fiorilly o filmových hrdinech jako únik před jednotvárností života.

Z možných režijních konceptů, k nimž tato často upravovaná opera doslova svádí, určitě stojí také za připomenutí inscenace Turka v Itálii ve Státní opeře – v roce 1996 ji zde režíroval Jozef Bednárik. Vtipně se inspiroval Rossiniho věhlasnou gastronomickou zálibou a jeviště proměnil v pizzerii Bella Italia dnešních dnů, v níž se dokonce při předehře pekla pizza. A přidal další vrstvu divadelní iluze: Zatímco personál pizzerie v rozhlehlé bíle vykachlíčkované kuchyni chystá v brilantním tempu i souhře denní várku této italské pochutiny a servírky s číšníci nastupují na plac, Básník proměňuje majitele podniku, barmanku, vrchního kuchaře, tureckého gastarbeitera i kuchařskou pomocnici v protagonisty svého, jak oprávněně doufá, úspěšného kusu. Pod režisérovou fantazií ožívá i zařízení: pánve a vařečky se hodí jako vesla a hned jsme byli v neapolském přístavu, ze šlehacího kotle se stane turecká plachetnice a z pokladny zase italské auto, z orchestřiště se ozve špouchání, jak do tohoto „bazénu“ hází obletovaná koketa dotěrné ctitele. Bednárik moc dobře poslouchal hudbu, domýšlel text i situace a soustředěně „útočil“ na diváka pohybem, tancem, světlem. Jeho rossiniovská operní pizza dostala pikantně kořeněnou příchuť.

Christopher Alden pro Turka v Aix-en-Provence zvolil koncepci připomínající Pirandellových Šest postav, hledajících autora. Tuto asociaci nelze nezmínit. Oba kusy pojednávají o vztahu autora a jeho díla, postav, které vytvoří. Liší se úhlem pohledu jen do jisté míry: Pirandellova hra je drama pro intelektuály, kdežto Rossiniho a Romaniho Turek je komedie, ovšem zjevně duchaplná a vtipná také spíše intelektuálně. Alden přenesl děj do současnosti. V podstatě respektuje Romaniho libreto i Rossiniho zhudebnění, postavám ale přidává ve výrazu soudobé charakteristiky, které původní předlohu často obohacují o nové kontexty. Přesto se mu ale nepodařilo komplikovaný děj zpřehlednit natolik, aby byl obecně srozumitelný a diváci se v něm orientovali, ba spíše naopak.

Scéna připomíná mozaikou vykachlíkovaný tunel nebo stanici metra, podstatnou součástí je také příď korábu se sochou mořské panny, jakoby vyplavené po dávném ztroskotání. Básník (zde italský barytonista Pietro Spagnoli) s bohémskou šálou kolem krku, neustále kouří a popíjí alkohol a do rytmu hudby zběsile buší do psacího stroje, jak hledá téma pro svou novou komedii. Inspiraci mu poskytne tlupa cikánů, kteří přijeli na italské pobřeží a srocují se kolem plechového barelu s ohněm. Je mezi nimi i Zaida (americká mezzosopranistka Cecilia Hall), která byla milenkou Selima (rumunský basista Adrian Sâmpetrean) – už měla před svatbou, ale turecký princ ji kvůli pomluvě zapudil. Jí se podařilo uprchnout do Itálie. A – jaká náhoda! – na stejném místě se náhle vylodí Selim, který má v této inscenaci k civilnímu obleku na hlavě čepici, jaké se u nás říká „zmijovka“. A český divák se sotva zbaví vtíravé asociace, když namísto prince připomíná mírně retardovaného pomocníka z filmu Vesničko má středisková. Za cikány se přijde poradit zámožný postarší místní občan Don Geronio (italský barytonista Alessandro Corbelli), protože si neví rady se svou záletnou manželkou Fiorillou. Tu brilantně zpívá ruská sopranistka Olga Peretyatko, kterou známe i u nás z jejího pražského vystoupení. Koketní Fiorilla má ctitele Dona Narcisa, jeho technicky mimořádně náročný vysoký tenorový part v Aix-en-Provence obsadili americkým sólistou Lawrencem Brownleem, kterého také právě v rossiniovském repertoáru známe z jeho pražského recitálu. Jenže i jeho charakteristika v českém prostředí asi zavádí diváky jinam, než měl Alden na mysli, když silně připomínal troubu Vaška z Prodané nevěsty. V pozadí stojí „štendry“ s kostýmy, z nichž Básník vybírá pro protagonisty převleky. Všichni sólisté jsou prakticky pořád na jevišti – pokud právě nezpívají, stávají se malebnou součástí scény a dekorací, čekají, až Básník dopíše jejich text, se svým stvořitelem se často hádají, protože nesouhlasí s jeho nápady na pokračování děje, a třeba Fiorilla zahodí Básníkův text, usedne ke stroji a napíše si pokračování sama.

Turek v Itálii byl uveden v tradičním prostoru festivalu – v Théâtre du l’Archevêché na nádvoří starobylého arcibiskupského paláce, který připomíná open air produkce na nádvoří litomyšlského zámku. Je obtížné ze záznamu hodnotit výkon orchestru a sólistů v nastudování Marca Minkowského, známého specialisty spíše na barokní hudbu. Ale ve výsledku (jistě s přispěním sofistikované práce zvukařů) se jevilo, že nároky Rossiniho obtížné partitury byly naplněny.

Nová inscenace Turka pro festival v Aix-en-Provence vznikla v koprodukci s dijonskou, turínskou a lodžskou operou. V koprodukci ostatně vznikly všechny tři letos uvedené operní inscenace a bylo by zajímavé zjistit, nakolik spojené síly více divadel reálně sníží náklady a zda to není cesta, jak vybřednout, nalézat východisko z vleklé finanční krize operních divadel. Přes uvedené výhrady k inscenačnímu pojetí Turka v Itálii, všechny tři inscenace byly špičkovou ukázkou současné operní interpretační praxe a také z hlediska kvality přenosu v konfrontaci s přenosy z Met do kin více než obstojí.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Inspirace na dny příští
Závěrečný galakoncert MHF Český Krumlov – Hvězdy Velkého divadla v Moskvě – sólisté Makvala Kasrashvili (soprán), Anna Aglatova (soprán), Yulia Mazurova (mezzosoprán), Oleg Kulko (tenor), Mikhail Kazakov (bas), Filharmonie Bohuslava Martinů – dirigent Leoš Svárovský, árie z oper Glinky, Musorgského, Borodina, Čajkovského, Mascagniho, Rossiniho, Gounoda, Bizeta a dalších – Pivovarská zahrada, sobota 16. srpna 2014 ve 20.30 hod.
***

Festival International d´Art Lyrique 2014

Georg Friedrich Händel:
Ariodante
Dirigent: Andrea Marcon
Režie: Richard Jones
Výprava a kostýmy: Ultz
Světla: Mimi Jordan Sherin
Choreografie Lucy Burge
Režisér a autor loutek: Finn Caldwell
Freiburger Barockorchester
English Voices
(koprodukce Festival International d´Art Lyrique Aix-en-Provence / Dutch National Opera Amsterdam / Canadian Opera Company Toronto / Lyric Opera of Chicago)
Premiéra 3. července 2014 Grand Théâtre de Provence Aix-en-Provence
(záznam představení 12. 7. 2014 – projekce 16. 7. 2014 Francouzský kulturní institut Praha)

Ariodante – Sarah Connolly
Ginevra – Patricia Petibon
Dalinda – Sandrine Piau
Polinesso – Sonia Prina
Il re di Scozia – Luca Tittolo
Lurcanio David Portillo
Odoardo – Christopher Diffey
***

Gioacchino Rossini:
Il turco in Italia
Dirigent: Marc Minkowski
Režie: Christopher Alden
Výprava: Andrew Lieberman
Kostýmy: Kaye Voyce
Světla: Adam Silverman
Les Musiciens du Louvre-Grenoble
Ensemble vocal Aedes
(koprodukce Festival International d´Art Lyrique Aix-en-Provence / Opéra de Dijon / Teatr Wielki Łódź)
Premiéra 4. července 2014 Grand Théâtre de Provence Aix-en-Provence
(záznam představení 11. 7. 2014 – projekce 17. 7. 2014 Francouzský kulturní institut Praha)

Selim – Adrian Sâmpetrean
Fiorilla – Olga Peretyatko
Don Geronio – Alessandro Corbelli
Narciso – Lawrence Brownlee
Prosdocimo – Pietro Spagnoli
Zaida – Cecelia Hall
Albazar – Juan Sancho

www.festival-aix.com

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto archiv, Pascal Victor, Bertrand Langlois/AFP, Patrick Berger/ArtComArt