Operní panorama Heleny Havlíkové (178)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 4. do 10. srpna 2014
Operní lahůdky z Aix-en-Provence:
– Händelův Ariodante jako drsné drama lidské důvěřivosti
Turek, tentokrát ve Francii
Inspirace na dny příští
***

Další operní lahůdky z Aix-en-Provence
Díky aktivitě pražského Francouzského institutu mohli i diváci v Praze zhlédnout alespoň ze záznamu záhy po premiérách všechny tři operní inscenace letošního ročníku festivalu Aix-en-Provence. Po Mozartově Kouzelné flétně, které bylo věnováno minulé Operní panorama, se tentokrát zaměříme na Händelova Ariodanta a Rossiniho Turka v Itálii.

Händelův Ariodante jako drsné drama lidské důvěřivosti
Podobně jako britský multidisciplinární umělec Simon BcBurney v Mozartově inscenaci Kouzelné flétny, také zkušený britský činoherní a operní režisér Richard Jones děj středověké „rytírny“ plné intrik, domnělých sebevražd i souboje o čest, přenesl do současnosti. Při plném zachování respektu k libretu a hlavně k Händlově hudbě se mu nejen podařilo komplikovaný příběh dcery skotského krále Ginevry, o kterou usilují dva muži, přehledně vyložit, ale také skrze charakteristiku postav a jejich vztahů mu dodat až nečekaně hrozivý nádech.

Klíčem k Jonesovu výkladu je postava Polinessa, který chce za každou cenu získat lásku Ginevry – je zde pojat jako falešný kněz, který pod sutanou skrývá džínový obleček a jakési snad satanistické tetování. V tomto přestrojení slouží jako „domácí kněz“ v rodině Ginevřina důvěřivého otce. Ve vynikající herecké i pěvecké kreaci se v této roli představila italská kontraaltistka Sonia Prina – známe ji díky Collegiu 1704 z cyklu Hvězdy barokní opery. Mohli jsme jí uvěřit každý záchvěv zvrácené mysli, spřádající podlé plány podobně jako Shakespearův Jago.

Dalším podstatným nositelem významu je scénické řešení (britský scénograf Ultz), kdy scéna připomíná průřez včelí pláství, kde se ve třech „buňkách“ často i souběžně odehrávají akce, které takto konfrontovány nabývají nové významy nebo dodávají kontrapunktické komentáře dění v sousedících částech. V centru scény je rodinná světnice s obrovským bytelným stolem, nad kterým jsou vyřčeny zásadní ortely, vlevo kuchyň, kde vládne proradná služka Dalinda, a vpravo dívčí ložnice, či spíše cela Ginevry, kam zamilovaná služka vpouští chlípného Polinessa dveřmi i oknem, aby se mohl laskat s vlasy a očichávat šaty nic netušící Ginevry. V královské síni je na stěně výhružně vystavena sbírka „chladných“ zbraní – tesáků a nožů – a je zřejmé, že je jen otázkou času, kdy dojde na jejich použití.Součástí Händelova Ariodanta jsou rozsáhlé taneční scény. Podobně jako v Kouzelné flétně k nim choreografka Lucy Burge i režisér a autor loutek Finn Caldwell přistoupili tak, že loutkoherci přiznaně vodí po stole asi metr vysoké dřevěné loutky, které znázorňují Ginevru a Ariodanta. Nejprve sice předkládají příběh o šťastné budoucnosti milenců se spoustou dětiček, ale po „odhalení“ Ginevřiny údajné nevěry se promění ve výjevy ze silnice, kde je Ginevra za prostitutku v krátkých černých lesklých šatech, „zákazníci“ přijíždějí po stole v autíčkách a užívají si jí jako sexuální otrokyně. Jones namísto barokního lieto fine nechá Ginevru, fatálně (až na hranici šílenství) zraněnou nedůvěrou jejích nejbližších, si za pomoci Dalindy „sbalit kufry“ a uprostřed všeobecných oslav svého sňatku s Ariodantem se z tohoto společenství pokrytců a slabochů vytratit. Už z průběhu inscenace bylo zřejmé, že zoufalství Ginevry překročilo hranici, za níž už není možný návrat zpět. Na falešné hře na šťastné konce s tancem a všeobecným veselím, do kterého se zapojil i Ariodante, se nemůže a nechce podílet. Toto velmi silné trpké finále se Jonesovi podařilo vygradovat tak, že Ginevře, která s kufrem odchází do neznámé budoucnosti na pozadí jásající společnosti, která oslavuje její svatbu, přejeme, aby jí to snad „napodruhé“ vyšlo.

Ve srovnání s Kouzelnou flétnou zde bylo celé obsazení ještě excelentnější – Patricia Petibon v dramatických koloraturách i ztišení zhroucené mysli jako těžce zkoušená Ginevra, Sarah Connolly jako mužný Ariodante, který ale příliš snadno uvěří intrice o nevěře Ginevry, ale i všichni další pod charismatickým vedením Andrea Marcona, specialisty na barokní hudbu, který u nás vystupoval s Magdalenou Koženou. Ačkoli inscenace, resp. záznam trval tři a půl hodiny, tak „napínavá“ operní inscenace bývá k vidění málokdy.Hodnocení autorky: 95 %
***

Turek, tentokrát ve Francii
Turek v Itálii stojí ve stínu nejen Rossiniho Lazebníka sevillského, ale i Popelky, Viléma Tella, Hraběte Oryho nebo Italky v Alžíru, jakéhosi prvního dílu této italsko-turecké série. Tento „soud času“ pohříchu potvrdil i přenos inscenace z Aix-en-Provence, třebaže jsou pod ní podepsáni renomovaní umělci, jakým je dirigent Marc Minkowski a režisér Christopher Alden. Přitom co do typické rossiniovské brilantní hudby si Turek v Itálii nijak nezadá s ostatními operami, díky kterým se Rossini stal od svých dvaceti let celebritou a oslavovanou (i pomlouvanou) skladatelskou hvězdou především operních frašek, dramat giocoso, hudebních burlesek, buff a komedií, ale i oper v žánru melodramma. Ona už ne právě úspěšná premiéra v roce 1814 ve Scale byla pro dvaadvacetiletého Rossiniho zklamáním – po nadšeném benátském přijetí Italky v Alžíru rok předtím.

Jedním z důvodů, proč se Turek v Itálii prosazuje na operních scénách obtížněji, může být libreto. Přitom jeho autorem je nesmírně zkušený Felice Romani, vytvořil mnoho desítek libret – slavná jsou především ta pro Belliniho a Donizettiho. V případě Turka v Itálii Romani přepracoval text jiného zkušeného libretisty, o generaci staršího Caterina Tommase Mazzoly.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat