Operní panorama Heleny Havlíkové (180)

Týden od 18. do 24. srpna 2014 

Muž „se stínem“
Od narození Richarda Strausse v červnu 1864 uplynulo sto padesát let. Takové kulaté výročí je jistě výzvou k připomenutí skladatele, který zásadním způsobem svými patnácti operami formoval – vedle svého italského souputníka Giacoma Pucciniho (kterého ale Strauss přežil o pětadvacet let) – operní mapu první poloviny dvacátého století.Vloni měli svá hojně připomínaná jubilea velikáni romantické éry opery – Verdi a Wagner. Při tomto porovnání je pozice Verdiho i Wagnera stále neotřesitelná – jak ve světě, tak v našich operních divadlech. U Strausse je to s uváděním jeho oper (a oblibou u publika, což je pro vedení divadel dosti podstatný aspekt) poněkud jiné ve světě – a jiné u nás. Zatímco si celý operní svět od Tokia po Rio de Janeiro letošní straussovské jubileum připomíná více než stovkou inscenací, u nás Strauss zůstává – když budeme parafrázovat název (nikoli obsah a smysl) jedné z jeho oper Žena bez stínu – „mužem ve stínu“ Verdiho i Wagnera, jakkoli to byl právě Strauss, který nalezl cestu, jak operu z devatenáctého století převést do dvacátého.

Po tvůrčích počátcích, ovlivněných hlavně Wagnerem, rozpoutal Strauss svými dekadentně expresionistickými tragédiemi Salome a Elektra dramata mravně rozvrácených postav, vymykajících se lidskému řádu, tragédie plné sexuálních excesů, temné extáze pomsty a morbidních triumfů smrti. Šokoval, a konečně coby brilantní symfonik dosáhl jako čtyřicátník úspěchu (a finanční nezávislosti) také v žánru opery, kterou v mohutnosti výrazu i barev rozsáhlého orchestru i mimořádně náročných partů dovedl k fascinující síle. Spolu se svým kongeniálním a osudovým libretistou Hugo von Hofmannsthalem pak v ostrém „mozartovském“ střihu tento mistr apartních fines, hýřivé zpěvnosti a bohatosti orchestrálních barev v Růžovém kavalírovi (1911) smíchal atmosféru tereziánské rokokové Vídně a (z historického hlediska sice poněkud anachronického) valčíku do pozoruhodně homogenní směsice humoru, melancholie, delikátní diskrétnosti i erotické uvolněnosti až frivolnosti, sentimentu, burlesknosti –ale i něhy a nostalgie.

Na sklonku života se Richard Strauss stal ředitelem Říšské hudební komory nacistického Německa – v komplikované politické situaci byl konfrontován s morálně i prakticky neřešitelnými dilematy volby mezi „větším a menším zlem“. Pro tuto fázi Straussova života bychom parafrázi o „muži ve stínu“ mohli rozšířit o „muže se stínem“. Odpoutat se od zdrcujících okolností, do nichž se zapletl, se pokusil svou poslední operou Capriccio (1942). V tomto světle se Straussův operní testament, jak ho sám označil, nejeví jako jeho celoživotní odkaz, ale spíše jako dovětek, do jehož nostalgicky odlehčené elegance se ale dramaticky vlamuje zběsilost doby.Ani sebekulatější výročí nemusí být důvodem, aby tvorba jubilanta zahltila repertoár – doby velkolepých Kovařovicových nebo Ostrčilových cyklů patří, zdá se, minulosti. A ani akce typu Rok české hudby, k níž zavdává důvod shoda dat skladatelů končících na čtyřku, s tápáním v tom, co to vlastně česká hudba je, nemusíme tak zcela jednoznačně adorovat s národní hrdostí, ale můžeme o nich i skepticky pochybovat jako o stvrzení české malosti.

Pokud loňské wagnerovské výročí oslavily naše soubory uvedením Tannhäusera a Bludného Holanďana, impulz straussovského výročí z našich deseti operních souborů využilo jen pražské Národní divadlo. Nastávající sezonu ve Státní opeře zahájí Salome v hudebním nastudování Heiko Mathiase Förstera a v režii Mariusze Trelińského, uměleckého ředitele Varšavské národní opery. V titulní roli s Gun-Brit Barkmin, kterou u nás známe už jako Janáčkovu Makropulos nebo Brittenovu Alžbětu I. v Glorianě. Avšak za situace, kdy z patnácti Straussových oper u nás za celé poválečné sedmdesátiletí zaznělo pouze šest, není volba právě Salome nijak dramaturgicky nápaditá.

Vedle Růžového kavalíra patří právě Salome k nejčastěji uváděným Straussovým operám u nás s dosavadními devíti inscenacemi, když počítáme i kompletní koncertní provedení. Následují Ariadna na Naxu (pět nastudování), Elektra a Arabella (po třech) a Mlčenlivá žena v jediné inscenaci. Lze jen litovat, že nové vedení Národní divadla nemělo v tomto směru vyšší ambice. Tím spíš, když Žena bez stínu nebo Capriccio na naší první scéně za celou její historii nebyly dosud uvedeny vůbec. Nicméně pražské Národní divadlo zůstává v poválečném období scénou, kde se Strauss hrál nejčastěji, celkem devět inscenací. Při interpretačních nárocích s mimořádně obtížnými party a rozsáhlým orchestrem, které předurčují Straussovy opery skutečně pro ty největší operní scény, platí úměra – čím menší divadlo, tím méně straussovských inscenací, v Opavě a v Budějovicích žádná z jeho oper nezazněla nikdy.

Přitom právě uvedení Straussových oper u nás v posledních letech patřila k těm, která se svou úrovní vymykala průměru.V Mlčenlivé ženě v roce 1987 v tehdejším Smetanově divadle exceloval Dalibor Jedlička jako Sir Morosus, inscenací Salome tehdy čerstvě samostatná Státní opera Praha doslova „vytřela zrak“ své konkurenci „u Vltavy“ nejen strhujícím hudebním nastudováním Hilaryho Griffithse a v našich poměrech moderně stylizovanou režií Dominika Neunera, ale i výkony Gail Gilmore v titulní roli, Antonie Denygrové jako Herodiady a Richarda Haana coby Jochanaana. Své svrchované mistrovství pak alespoň v koncertním uvedení Elektry v Národním divadle a pak ve scénickém nastudování Růžového kavalíra představil Jiří Kout, pro kterého se právě Strauss stal vedle Leoše Janáčka skladatelem, v jehož operách dokázal vyhmátnout jejich dramatickou sílu. Také obě straussovské inscenace v Plzni posledních let – Ariadna na Naxu a Salome – patřily přinejmenším v kontextu tohoto souboru k mimořádným.Příznivci Richarda Strausse si určitě nenechali ujít přenosy z Metropolitní opery, které také v kontextu Met patřily k těm nejlepším – včetně excelentního obsazení s Karitou Mattilou jako Salome (2008), Renée Fleming nejen v roli Hraběnky (Capriccio 2011), ale i Maršálky spolu se Susan Graham jako Oktaviánem v Růžovém kavalírovi (2010). Nicméně ani sebelepší přenos divadelní zážitek nahradit nemůže.

Že operní divadla v Drážďanech, v Mnichově nebo ve Vídni „nashromáždila“ na letošní rok celé straussovské série, příliš nepřekvapí. Ale například budapešťská opera dokázala sestavit šestici inscenací nejen těch nejznámějších Straussových oper, ale hrají tam i Arabellu nebo Ženu bez stínu. Richard Strauss ale ve světě ani „nepotřebuje“ nějaké výročí – patří do první desítky nejčastěji uváděných skladatelů a v první stovce celosvětově nejčastěji uváděných oper jich figuruje hned pět – se Salome v čele.

Není to ale jen naše pochybování nad Straussem, v němž se vymykáme celosvětovým trendům – ať kvůli náročnosti jeho oper, jeho nacistickému „stínu“ nebo i jakési české „plebejskosti“, která se vůči Straussovu měšťáckému estétství až na hraně kýče staví s obezřetným pochybovačstvím. Do první operní stovky světově nejčastěji uváděných operních autorů – také s pěti tituly – totiž patří i Leoš Janáček. Když naše měření sil s nároky Straussových operních partitur nedopadlo nejlépe, věřme, že se podaří prolomit nedůvěru alespoň k našemu mistrovi opery dvacátého století.

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto archiv, Oldřich Pernica, Marta Kolafová