Operní panorama Heleny Havlíkové (194)

Týden od 1. do 7. prosince 2014
* Romantika mezi krabicemi
* Jennifer Larmore „u konce s dechem“?
* Inspirace pro dny příští
***

Romantika mezi krabicemi
Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích uvedlo v sobotu 6. prosince v Domě kultury Metropol premiéru nového nastudování Mozartovy Figarovy svatby. Na webových stránkách divadla je upoutávka (zde), která hned v jedenácti bodech shrnuje „Proč musíte vidět Figarovu svatbu“: vychvaluje se zde temperamentní argentinský dirigent Mario De Rose, mezinárodní obsazení, počet účinkujících nad stovku, režisér Josef Průdek. Prý takovou Figarovu svatbu diváci ještě neviděli.

Jistě, i pro operu platí slavné marketingové pravidlo, podle kterého „i zázrak potřebuje reklamu“. Nejenže budějovická Figarova svatba zázrakem rozhodně nebyla – po premiéře se spíše nabízí vyjmenovat hned celou řadu důvodů, proč tuhle Figarovu svatbu vidět „nemusíte“. Přitom se „papírově“ dalo očekávat inspirativní skloubení zkušených operních matadorů s mladými talenty.

Jedním ze zásadních nedostatků budějovické Figarovy svatby je hudební nastudování. Dirigent a zároveň generální hudební ředitel budějovické opery Mario De Rose se ve svém hudebním přístupu zcela míjel se stylem Mozartovy hudby. Dílo vrcholného klasicismu pojal spíše jako pozdně romantickou nebo veristickou operu s mohutným zvukem, rubaty se zpomalováním a naopak zrychlováním a pauzami v rámci hudebních frází, s jakýmisi rozmazanými glissandy a tempy táhlými, při kterých sólistům „chyběl“ dech, nebo naopak zběsile zbrklými, která se nadala uhrát natož uzpívat. Za jediný dobrý nápad lze považovat použití theorby do continua v recitativech místo nejčastěji obsazovaného cembala.

Orchestr byl z „díry orchestřiště“ vyzvednut na jeviště a tvořil svými pulty ozdobenými girlandami součást svatebních oslav. To není samo o sobě špatný nápad, ostatně v Mozartových dobách bylo na muzikanty vidět výrazně lépe než dnes, kdy jsou v hloubi orchestřiště prakticky „neviditelní“. V Metropolu se suchou akustikou byl orchestr umístěn v zadní části jeviště na stupňovitě vyvýšeném pódiu. Představa, že pozvednutí orchestru z jeho anonymity na jeviště podnítí hráče, aby se takto „osobně“ prezentovali co nejlépe, se však bohužel nenaplnila. Orchestr hrál falešně, zásadním způsobem selhávala souhra jako celku i jednotlivých nástrojových skupin. Alespoň k náznaku zvukové vytříbenosti měla hra orchestru hodně daleko.Mario De Rose stál tedy netypicky zády k sólistům, kteří jeho gesta sice sledovali na televizních obrazovkách, ale na sezpívanosti ansámblů, které jsou ve Figarově svatbě klíčové, ale i nástupech sólistů a změnách temp se toto aranžmá projevilo neblaze. Dirigent se místy zapojoval do dění na jevišti (někdy i ve výskoku), při recitativech si sedl na schody a se zájmem ho sledoval. Větší koncentrace na řízení orchestru by byla vhodnější.

Režie byla svěřena Josefu Průdkovi, jehož profesionální kariéra je s Figarovou svatbou i operou Jihočeského divadla úzce spjata. Josef Průdek, letošní sedmdesátník, vystudoval na pražské HAMU zpěv a operní režii a rolí Figara (1969) a následně Almavivy v Jihočeském divadle začalo jeho operní angažmá, ve kterém se zpěv prolínal nejen s režií, ale od roku 1990 i šéfováním budějovické opery. Figarovu svatbu režíroval v Jihočeském divadle již v roce 1985 a potom opět ve Stavovském divadle Praze v roce 2002, když zde v letech 1996–2002 působil jako šéf Opery Národního divadla.

Nejenže Josef Průdek dozajista zná Figarovu svatbu do poslední noty a slova, ale tato komedie se spoustou situačního humoru se zdála být ideální pro jeho typický režijní styl, ve kterém se mu dařilo důvtipně nacházet základní inscenační klíč, který pak díky svým hereckým zkušenostem dokázal aplikovat na charakteristiky postav i situace s domýšlením logiky příběhu.

Zpočátku vše vypadalo po režijní stránce nadějně: během předehry dlouhý špalír svatebních hostů nosí snoubencům – Zuzance a Figarovi – dary ve vzorně zabalených krabicích. Mezi gratulanty je i dirigent a několik hráčů orchestru. S koncem předehry všechny „trumfne“ Hrabě, který nechá přivézt postel. Figaro ji začne přičinlivě měřit, zatímco Hrabě se oddává představě, jak na ni bude se svou Zuzanečkou uléhat. Že se postel stane místem pro schovávání Cherubína a Hraběte, kteří přišli za Zuzankou, místo křesla (lenošky), o kterém se zpívá dle libreta, lze při dnešním volném režijním zacházení s textem vcelku pominout, proč se ale táž postel následně stane součástí hraběnčina budoáru, ztrácí opodstatnění, a chápání postele jako středobodu dění zamlžuje.

Horší je to s desítkami krabic, které zaplní celou zadní část jeviště. Fungují ještě ve vzpurné árii Se vuol ballare, když z nich Figaro postaví panáka – Hraběte, kterému nejprve srazí hlavu a pak ho celého skopne. Jenže pak se z neustálého přenášení krabic kde kým a sem a zase tam stane čím dál únavnější, fádnější a často jediný, obsahově prázdný důvod hereckých akcí – hlavně aby se na jevišti stále něco hýbalo. Z krabic vzniknou nakonec i loubí ve večerním parku. Té krabicové jednotvárnosti navíc chybí pointa – co vlastně novomanželé kromě postele dostali, nevíme: krabice zůstanou nerozbalené.

Zcela matoucí byly kostýmy Tomáše Kypty. Do jaké doby inscenátoři politicko-satiricky výbušný děj z osmnáctého století v předvečer Velké francouzské revoluce a na tomto historickém kontextu založenou motivaci postav vlastně přenesli, bylo čitelné jen obtížně – snad do nějaké variace na šedesátá léta dvacátého století, když Cherubín je zde za rockera celý v černém – s dlouhým „hárem“, martenskami, ozipovanými kalhotami a spuštěnými kšandami. Oblečen do vojenského přijde v maskáčích. Dirigent Mario De Rose (je za šikovného) a Hrabě (zde za golfového nekňubu) si po přestávce na začátku třetího dějství zahrají golf, k jejich občerstvení je na stolku pod slunečníkem připravená sifonová lahev. Hraběnka je oblečena do velké večerní a Hrabě chodí ve smokingu – k milované Zuzance ovšem nakráčí pouze v županu a ostentativně zdůrazňuje, že pod ním má už jen slipy, a župan před Zuzankou rozevírá jako exhibicionista někde v parku. A protože sex na jevišti je dnes „v kurzu“, Figarovo využívání postele se Zuzankou podobně jako Hraběnčino zaujetí Cherubínem dojde dosti daleko.

V Budějovicích dostal v titulní roli dokonce premiérovou příležitost mladý barytonista Lukáš Bařák, ještě student HAMU. Zaujal při školním nastudování Mozartovy Kouzelné flétny jako Papageno, který vyvolával v hledišti bouře smíchu a zároveň skvěle zpíval. Také zde uplatnil svůj mimořádný hlasový fond, ale dirigent ani režisér mu nepomohli podat Figara komplexněji než jen jako chlapíka, který svižně přeskočí pelest postele rovnou mezi roztažené Zuzančiny nohy. Svůj talent prokázal, ale do role Figara ještě nedozrál. Maria Bisso byla hlasově svěží Zuzankou, ale její neustálé „cupitání“ z ní udělalo spíše pitvořícího se diblíka místo sebevědomé a chytré mladé ženy a snoubenky odhodlané hájit svoji čest.Představitelé hraběcího páru – Marie Fajtová a Jiří Brückler – patří ke zkušeným pražským sólistům, takže jejich árie v daném kontextu měly kultivovanost a hlubší výrazovou propracovanost. Na rozdíl od Cherubína, jehož part je dosud nad pěvecké možnosti Šárky Hrbáčkové. Vokální projev Dagmar Volfové jako Marcelliny zněl nepříjemně ostře s těžko akceptovatelným vibratem a František Brantalík Bartola spíše odmluvil, než odzpíval. Na rozdíl od nich Aleš Voráček coby učitel hudby Basilio dokázal, že není malých rolí.

Beaumarchaisova komedie Bláznivý den aneb Figarova svatba, podle níž da Ponte napsal Mozartovi libreto, byla francouzskou cenzurou v předvečer Velké francouzské zakázána pro svůj revoluční obsah, jakkoli nakonec v roce 1784 měla velký úspěch. Na českobudějovickou inscenaci už nebylo třeba uplatňovat cenzuru kvůli námětu opery, ale měla zasáhnout nějaká „výstupní kontrola“ a včas na nedostatky nastudování upozornit – a produkt-výrobek pustit až po jejich odstranění. Jakkoli spokojené publikum odměnilo premiéru ovacemi vestoje, v pořadí páté nastudování Figarovy svatby Jihočeským divadlem nepatří k těm nejzdařilejším. Z rafinované komedie se tu stala jen obhroublá fraška.

Hodnocení autorky: 60 %
***

Jennifer Larmore „u konce s dechem“?
Americká mezzosopranistka Jennifer Larmore (1958) v Praze vystupovala v Praze už několikrát, poprvé na Pražském jaru v roce 2001 a vždy úspěšně – tentokrát se ale její koncert ve Smetanově síni Obecního domu příliš nevydařil. Její světová kariéra je sice velice dlouhá – debutovala téměř před třiceti lety v roce 1986 a proslavila se především mozartovskými rolemi a hlavně Rosinou v Rossiniho Lazebníku sevillském. Při nedělním koncertě zněl ale její hlas nevyrovnaně, matně, při závěrečných koledách dokonce tak unaveně, až vzbuzovala obavu, zda koncert vůbec dozpívá. Ani v árii Il segreto per esser felici z Donizettiho opery Lucrezia Borgia, ani jako Bernsteinova Marie z West Side Story (I feel pretty) se nemohla zejména ve střední poloze prosadit nad orchestrem. A její Carmen a laškování s dirigentem i koncertním mistrem při Habaneře i chanson Bohémienne svou vyzývavostí působily až ordinérně – podobně jako opilecká Perikola (Ah! quel dîner!).Paradoxně tak koncert zachraňoval italský tenorista Andrea Carè, kterého si Larmore přizvala na doplnění svého koncertního programu. Prokázal, že patřil k žákům Luciana Pavarottiho – vládne velkým pevným dramatickým tenorem, který se uplatnil hlavně v dramatičtějších áriích – slavná Cavaradossiho E lucevan le stelle mu vyšla efektně a ve vyznání Dona Josého dospěl k velké gradaci při závěrečném přiznání lásky ke Carmen.

Program koncertu byla poskládaný ze slavných chytlavých árií z oper, operet i muzikálů. O to více překvapilo, že řadu čísel, včetně slavného Brindisi z Traviaty, která je navíc zcela mimo obor Larmore, zpívali z not. Považuji to za neúctu k posluchačům.

Nejlepším výkonem večera tak byla nakonec hra Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod taktovkou Marca Zambelliho a zpěv Dětské opery Praha při závěrečných koledách. Zambelli, podobně jako při nastudování Pucciniho Manon Lescaut v roce 2007 ve Státní opeře Praha, má velký cit pro emoce italské hudby a dokáže vést orchestr k mnohotvárnému plastickému zvuku od tlumených pastelových barev přes zdůraznění nástrojových skupin po mohutný koncizní zvuk. Ovšem občas se zdálo, že se Zambelli až příliš zaměřuje na orchestr, takže sólisté zanikali. I když pět orchestrálních čísel, navíc tak dramaturgicky nenápaditých (předehra a intermezzo z Carmen a intermezzo ze Sedláka kavalíra) na recitálu se dvěma sólisty je příliš – diváci si zaplatili několikatisícové vstupné na hvězdy – nikoli – při vší úctě k Symfonickému orchestru Českého rozhlasu – na domácí orchestr.

Hodnocení autorky: 60 %
***

Inspirace na dny příští
Jan Klusák: Hořkosti, cyklus písní pro baryton a orchestr (světová premiéra), Bohuslav Martinů: Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 H 196, Antonín Dvořák: Symfonie č. 7 d moll op. 70. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, dirigent Tomáš Brauner, Roman Janál (baryton), Tomáš Jamník (violoncello). Smetanova síň – Obecní dům, středa 10. a čtvrtek 11. prosince 2014 v 19.30 hod.

Alois Hába: Nová země. Hudební nastudování Petr Kofroň, režie Miroslav Bambušek, scéna a kostýmy Jana Preková, světelný design Jan Dörner, sbormistr Miriam Němcová, dramaturgie Ondřej Hučín. Orchestr Národního divadla, Český národní sbor. Národní divadlo, Praha – historická budova, pátek 12. prosince 2014 v 19.00 hod.

Richard Wagner: Mistři pěvci norimberští. Dirigent James Levine, režie Otto Schenk. Annette Dasch (Eva), Karen Cargill (Magdalene), Johan Botha (Walther von Stolzing), Paul Appleby (David), Michael Volle (Hans Sachs), Johannes Martin Kränzle (Beckmesser), Hans-Peter König (Pogner), Matthew Rose (noční hlídač). Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v České republice, sobota 13. prosince 2014 v 17.45 hod.
***

Wolfgang Amadeus Mozart:
Figarova svatba
Hudební nastudování a dirigent: Mario De Rose
Režie: Josef Průdek
Scéna: Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Tomáš Kypta
Sbormistr: Martin Veselý
Choreografie: Sergej Škalikov
Orchestr opery Jihočeského divadla
Sbor opery Jihočeského divadla
Baletní škola Sergeje Škalikova
Continuo – Marie Žáková / Josef Žák (violoncello), Jan Krejča / Přemysl Vacek (theorba)
Premiéry 6. prosince 2014 Dům kultury Metropol České Budějovice

Hrabě Almaviva – Jiří Brückler (alt. Alexandr Beň)
Hraběnka Almaviva – Marie Fajtová (alt. Petra Perla Nôtová)
Zuzanka – Maria Bisso (alt. Yukiko Šrejmová Kinjo)
Figaro – Lukáš Bařák (alt. Miloš Horák)
Cherubín – Šárka Hrbáčková (alt. Kateřina Jalovcová)
Marcellina – Dagmar Volfová (alt. Miroslava Veselá)
Bartolo – František Brantalík (alt. Pavel Klečka)
Basilio – Aleš Voráček (alt. Josef Moravec)
Don Curzio – Jan Ondráček (alt. Josef Moravec / Aleš Voráček)
Barbarina – Jana Málková (alt. Kristýna Fílová)
Antonio – Josef Falta
Družičky – Světlana Juránková, Gabriela Burianová / Michaela Korychová, Zuzana Peschíková

www.jihoceskedivadlo.cz

***
Jennifer Larmore (mezzosoprán)
Andrea Carè (tenor)
Dirigent: Marco Zambelli
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Sbormistryně: Miriam Němcová
Dětská opera Praha
7. prosince 2014 Smetanova síň – Obecní dům Praha

program:
Ermanno Wolf-Ferrari: Il segreto di Susanna (předehra)
Gaetano Donizetti: Lucrezia Borgia – Il segreto per esser felici (árie Orsiniho)
Giacomo Puccini: Manon Lescaut – Donna non vidi mai (árie des Grieux)
Jacques Offenbach:
– La Perichola – Ah! quel dîner! (árie Perikoly)
– La belle Hélène – C’est le ciel qui m’envoie (duet Heleny a Parida)
Giacomo Puccini: Tosca – E lucevan le stelle (árie Cavaradossiho)
Georges Bizet:
– Carmen (předehra)
– L’amour est un oiseau rebelle (Habanera) (árie Carmen)
– La fleur que tu m’avais jetée (árie Dona José)
– Suita č. 1 Intermezzo
– Chanson Bohémienne (árie Carmen)
=přestávka=
Leonard Bernstein: West Side Story
– I feel pretty (píseň Marie)
– Maria (píseň Tonyho)
– Tonight (duet Marie a Tonyho)
George Gershwin: Lullaby
Harold Arlen: Wizard of Oz – Over the Rainbow (píseň Dorotky)
Salvatore Cardillo: Core ‘ngrato (Catarì, Catarì) (neapolitánská píseň)
Giuseppe Verdi: La traviata – Libiamo ne’ lieti calici (Brindisi) (duet Alfreda a Violetty)
Pietro Mascagni: Cavalleria rusticana (Intermezzo)
Georges Bizet: L’Arlésienne Suite No. 2 – Agnus dei (Intermezzo – úprava pro hlas a orchestr)
Adolphe Adam: O Holy Night (Cantique de Noël) (vánoční hymnus)
John Francis Wade: Adeste fideles (O Come All Ye Faithful) (vánoční koleda)

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Michal Siroň, archiv