Operní panorama Heleny Havlíkové (194)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 1. do 7. prosince 2014
* Romantika mezi krabicemi
* Jennifer Larmore „u konce s dechem“?
* Inspirace pro dny příští
***

Romantika mezi krabicemi
Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích uvedlo v sobotu 6. prosince v Domě kultury Metropol premiéru nového nastudování Mozartovy Figarovy svatby. Na webových stránkách divadla je upoutávka (zde), která hned v jedenácti bodech shrnuje „Proč musíte vidět Figarovu svatbu“: vychvaluje se zde temperamentní argentinský dirigent Mario De Rose, mezinárodní obsazení, počet účinkujících nad stovku, režisér Josef Průdek. Prý takovou Figarovu svatbu diváci ještě neviděli.

Jistě, i pro operu platí slavné marketingové pravidlo, podle kterého „i zázrak potřebuje reklamu“. Nejenže budějovická Figarova svatba zázrakem rozhodně nebyla – po premiéře se spíše nabízí vyjmenovat hned celou řadu důvodů, proč tuhle Figarovu svatbu vidět „nemusíte“. Přitom se „papírově“ dalo očekávat inspirativní skloubení zkušených operních matadorů s mladými talenty.

Jedním ze zásadních nedostatků budějovické Figarovy svatby je hudební nastudování. Dirigent a zároveň generální hudební ředitel budějovické opery Mario De Rose se ve svém hudebním přístupu zcela míjel se stylem Mozartovy hudby. Dílo vrcholného klasicismu pojal spíše jako pozdně romantickou nebo veristickou operu s mohutným zvukem, rubaty se zpomalováním a naopak zrychlováním a pauzami v rámci hudebních frází, s jakýmisi rozmazanými glissandy a tempy táhlými, při kterých sólistům „chyběl“ dech, nebo naopak zběsile zbrklými, která se nadala uhrát natož uzpívat. Za jediný dobrý nápad lze považovat použití theorby do continua v recitativech místo nejčastěji obsazovaného cembala.

Orchestr byl z „díry orchestřiště“ vyzvednut na jeviště a tvořil svými pulty ozdobenými girlandami součást svatebních oslav. To není samo o sobě špatný nápad, ostatně v Mozartových dobách bylo na muzikanty vidět výrazně lépe než dnes, kdy jsou v hloubi orchestřiště prakticky „neviditelní“. V Metropolu se suchou akustikou byl orchestr umístěn v zadní části jeviště na stupňovitě vyvýšeném pódiu. Představa, že pozvednutí orchestru z jeho anonymity na jeviště podnítí hráče, aby se takto „osobně“ prezentovali co nejlépe, se však bohužel nenaplnila. Orchestr hrál falešně, zásadním způsobem selhávala souhra jako celku i jednotlivých nástrojových skupin. Alespoň k náznaku zvukové vytříbenosti měla hra orchestru hodně daleko.Mario De Rose stál tedy netypicky zády k sólistům, kteří jeho gesta sice sledovali na televizních obrazovkách, ale na sezpívanosti ansámblů, které jsou ve Figarově svatbě klíčové, ale i nástupech sólistů a změnách temp se toto aranžmá projevilo neblaze. Dirigent se místy zapojoval do dění na jevišti (někdy i ve výskoku), při recitativech si sedl na schody a se zájmem ho sledoval. Větší koncentrace na řízení orchestru by byla vhodnější.

Režie byla svěřena Josefu Průdkovi, jehož profesionální kariéra je s Figarovou svatbou i operou Jihočeského divadla úzce spjata. Josef Průdek, letošní sedmdesátník, vystudoval na pražské HAMU zpěv a operní režii a rolí Figara (1969) a následně Almavivy v Jihočeském divadle začalo jeho operní angažmá, ve kterém se zpěv prolínal nejen s režií, ale od roku 1990 i šéfováním budějovické opery. Figarovu svatbu režíroval v Jihočeském divadle již v roce 1985 a potom opět ve Stavovském divadle Praze v roce 2002, když zde v letech 1996–2002 působil jako šéf Opery Národního divadla.

Nejenže Josef Průdek dozajista zná Figarovu svatbu do poslední noty a slova, ale tato komedie se spoustou situačního humoru se zdála být ideální pro jeho typický režijní styl, ve kterém se mu dařilo důvtipně nacházet základní inscenační klíč, který pak díky svým hereckým zkušenostem dokázal aplikovat na charakteristiky postav i situace s domýšlením logiky příběhu.

Zpočátku vše vypadalo po režijní stránce nadějně: během předehry dlouhý špalír svatebních hostů nosí snoubencům – Zuzance a Figarovi – dary ve vzorně zabalených krabicích. Mezi gratulanty je i dirigent a několik hráčů orchestru. S koncem předehry všechny „trumfne“ Hrabě, který nechá přivézt postel. Figaro ji začne přičinlivě měřit, zatímco Hrabě se oddává představě, jak na ni bude se svou Zuzanečkou uléhat. Že se postel stane místem pro schovávání Cherubína a Hraběte, kteří přišli za Zuzankou, místo křesla (lenošky), o kterém se zpívá dle libreta, lze při dnešním volném režijním zacházení s textem vcelku pominout, proč se ale táž postel následně stane součástí hraběnčina budoáru, ztrácí opodstatnění, a chápání postele jako středobodu dění zamlžuje.

Horší je to s desítkami krabic, které zaplní celou zadní část jeviště. Fungují ještě ve vzpurné árii Se vuol ballare, když z nich Figaro postaví panáka – Hraběte, kterému nejprve srazí hlavu a pak ho celého skopne. Jenže pak se z neustálého přenášení krabic kde kým a sem a zase tam stane čím dál únavnější, fádnější a často jediný, obsahově prázdný důvod hereckých akcí – hlavně aby se na jevišti stále něco hýbalo. Z krabic vzniknou nakonec i loubí ve večerním parku. Té krabicové jednotvárnosti navíc chybí pointa – co vlastně novomanželé kromě postele dostali, nevíme: krabice zůstanou nerozbalené.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Mozart: Figarova svatba (JD České Budějovice)

[yasr_visitor_votes postid="139458" size="small"]

Vaše hodnocení - J. Larmore & A. Carè (Praha 7.12.2014)

[yasr_visitor_votes postid="139970" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
15 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments