Operní panorama Heleny Havlíkové (207)

Týden od 2. do 8. března 2015
* Paruky Lady Macbeth
* Ostravská Armida nyní i na CD
* Inspirace na dny příští
***

Paruky Lady Macbeth
Slezské divadlo se na pražském festivalu Opera 2015 blýsklo svou inscenací Janáčkovy Její pastorkyně, za kterou dokonce získalo cenu publika. Výsledek nejnovější opavské premiéry Verdiho Macbetha už tolik přesvědčivý nebyl – jakkoli obě inscenace připravoval prakticky stejný tým: dirigent Petr Šumník, režisérka Jana Andělová Pletichová, výtvarník scény Jaroslav Milfajt, sbormistryně Kremena Pešakova. Jiný byl pouze výtvarník kostýmů, v tomto případě Josef Jelínek, a choreograf, tentokrát Valerij Globa.

Jaroslav Milfajt bezesporu patří ke scénografům, kteří dokážou vyhmátnout a scénicky vyjádřit podstatu uváděné opery tak, aby z jednotného základu vycházela variabilní řešení pro požadovaná místa děje. V případě Macbetha je takovým výstižným základem zkorodované a částečně polámané tmavé žebroví velké kopule, z níž nahoře výhružně trčely ostré hroty. Tato konstrukce implikovala především skotskou královskou korunu, devastovanou Macbethovými vraždami, ale také, v protisvětle do dýmem zahaleného prostoru, navozovala tajemnost místa, ve kterém se zjevují čarodějnice. Stejně tak mohla být znakem pro jakési vězení, kterým se stalo Skotsko pod Macbethovou nadvládou. Konstrukce byla umístěná na točně, což sice posilovalo variabilitu scény a rychlost proměn během hudby, ale bohužel toto technické zařízení je v opavském divadle hlučné natolik, že otáčení přehlušovalo orchestr i sólisty. Scénu pak doplňoval už jen nejzákladnější mobiliář, především postele, ale i katafalk nebo dveře do ložnice, po jejichž sklu se ze zadní strany „svezou“ zkrvavené ruce zavražděného král Duncana. Jenže pro diváky viditelné přistrkování těchto rekvizit na točnu a odklízení kulisáky v pozadí v průběhu opery odvádělo pozornost i soustředění.Z kostýmů se skotskými kilty (a pro Josefa Jelínka typickými královskými nebo vojevůdcovskými plášti) bylo zřejmé, že umístění děje zůstává ve Skotsku v jedenáctém století; čarodějnice měly paruky ze slámy a masky. Na tomto základu režisérka Jana Andělová Pletichová svícením navozovala děsivou atmosféru opery a soustředila pozornost především na Lady Macbeth. Ta se v podání Kataríny Jordy Kramolišové představila nejprve v ostře rusovlasé paruce a černém koženém korzetu jako povýšená domina v posteli s mladičkým milencem, kterého ovšem velmi neobratně skrývala před poslem pod peřinu nebo za postel. Vraždy osnuje opavská Lady Macbeth už jako démonická manželka v paruce s temnými havraními dlouhými vlasy, kterou pak coby královna vymění za jakýsi (dobově nepatřičný) diblický bubikopf žlutých kudrn pod královskou korunou. A závěrečnými scénami šílenství se Lady Macbeth propotácí zcela holohlavá. Tyto vnější proměny vzhledu by ale pro postižení chorobné touhy po moci, krvavého vzestupu a nevyhnutelného pádu samy o sobě nestačily. Katarína Jorda Kramolišová vytvořila i herecky hned od začátku zřetelný jednoznačný portrét panovačné mocichtivé, poněkud ordinérní ženy bez jakýchkoli zábran. Pěvecky byla přesvědčivá tam, kde dosahovala dramatického výrazu technikou zpěvu, včetně koloratur, nikoli úsilím o maximální sílu a forte, které vedlo ke kolísání hlavu a intonačním nepřesnostem. Celkově byl ovšem její výkon úctyhodný.Ostatní sólisté se vedle tak dominujícího výkonu Kramolišové prosazovali méně zřetelně. Alexandru Vovkovi pro vyjádření Macbetha chyběla větší tvárnost i kultivovanost hlasu, aby rozvinul výrazovou škálu od odhodlaného a králi oddaného vojevůdce přes váhajícího ctižádostivce až po přízraky pronásledovaného slabocha a ve finále bezcitného démona smrti. Dalibor Hrda v basové roli Banca působil poněkud toporně. Uznání ovšem zaslouží opavský sbor pod systematickým vedením Kremeny Pešakové, na který klade opera nároky i tím, že se v některých scénách samostatně prezentuje ženská nebo mužská část.

Autorem hudebního nastudování je Petr Šumník, který u nás patří ke zkušeným operním dirigentům – po hudební stránce sice vystihl základní obrysy této Verdiho dramatické partitury, ale plnou plasticitu hudebního vyjádření postav a situací až k děsivému mrazení tentokrát nezprostředkoval.

Hodnocení autorky: 70 %
***

Ostravská Armida nyní i na CD
Minulý týden byl v Národním divadle moravskoslezském, jež nese Dvořákovo jméno, pokřtěn komplet tří CD s nahrávkou Dvořákovy Armidy, kterou ostravská opera nastudovala s premiérou 3. května 2012.Jde o záznam představení 8. listopadu 2012 pod taktovkou Roberta Jindry. Pořídil ho Český rozhlas a tehdy také odvysílal nejen na stanici Českého rozhlasu Vltava, ale díky zapojení do vysílací sítě Evropské vysílací unie ho zprostředkoval i dalším patnácti rozhlasovým stanicím z celého světa.

Nahrávka je zdařilá hned z několika důvodů. Tím vstupním je už dramaturgie díky výběru právě této opery. Armida, poslední Dvořákova opera, bývá uváděna sporadicky a také výčet dosavadních nahrávek je krátký – první, rozhlasová studiová, je z roku 1956, což je sice na její zvukové kvalitě i po digitalizaci znát, ovšem především výkony Milady Šubrtové jako Armidy, Ivo Žídka coby Rinalda a Zdeňka Otavy v roli Ismena jsou pod taktovkou Václava Jiráčka excelentní. Zajímavé je, že Armidu nahrála v roce 1962 brémská státní opera s tehdy mladou třicátnicí Montserrat Caballé v titulní roli. A Gerd Albrecht, který se speciálně Dvořákovým operám věnoval systematicky, nahrál Armidu v roce 1995 s Joannou Borowskou a Wieslavem Ochmanem v hlavních rolích.

Dalším důvodem je vlastní úroveň provedení. Nahrávka byla pořízena, jak je dnes běžné, nikoli ve studiu, ale živě během divadelního představení za přítomnosti diváků, kdy sólisté musí v plné koncentraci nejen zpívat, ale i hrát. I takový zvukový „drobnohled“, pod který se audionahrávka vytvořená při kombinací zrakového i sluchového vjemu, zatímco posluchači cedéčka vizuální vjem nemají, potvrdil vysokou hudební úroveň ostravské opery.

Dvořákova Armida odpovídá umělecké atmosféře přelomu století s doznívajícím pozdním romantismem, symbolismem a dekadencí vedle nástupu impresionismu. Rozvíjí wagnerovský princip příznačných motivů a inspirací (především Tannhäuserem a Parsifalem) v základním kontrastu křesťanského světa s chorálními modlitbami i vojenskými žesťovými fanfárami a světa muslimského v orientálně exotickém, kouzelně pohádkovém opojení s barvitou instrumentací. Všechny tyto vrstvy znějí pod vedením Roberta Jindry v patřičné plasticitě, kontrastech výrazu a celkové zvukové vyváženosti.

Ze sólistů je třeba vyzdvihnout především Tomáše Černého. Díky svému hutnému dramatickému tenoru vyjádřil Rinalda jako rytíře odhodlaného bránit Armidu a v závěru znovu nalézt své poslání boje ve jménu Božím. Zároveň Černý díky oblé kantiléně, kulatým výškám i prací s dynamikou především v postupném plynulém descrescendu obdařil charakteristikou Rinalda jako muže zmámeného a poblouzněného ženskou vábivostí, fantasticky tajuplnými kouzly a rozkošemi v milostném opojení za svůdného zpěvu sirén. A jeho rozsáhlá sólová scéna na začátku čtvrtého dějství, kdy Rinald leží zraněný v poušti a lituje své zrady poslání křižáckého rytíře kvůli smyslovému poblouznění, je vynikající. Barevný a plný soprán Dany Burešové je pro všechny výrazové polohy luzné kouzelnice Armidy plné něžné melancholie, prudké vášně i erotické smyslnosti nanejvýš vhodný, ovšem i na nahrávce se projevilo totéž, co na jevišti – malá srozumitelnost zpívaného slova. Také v případě Ulfa Paulsena je jeho předností pro zlověstného kouzelníka Ismena spíše zvučný baryton než deklamace. Ovšem výborně se podařilo obsadit prakticky všechny další role.

Důležitá je také dobrá zvuková a technická kvalita, hloubka snímku, která navíc nijak výrazně nezkresluje zvukový dojem z divadla. Povedlo se i výtvarné řešení bookletu. A opomenout nelze ještě další aspekt: ostravské divadlo k Armidě nabízí pedagogům posledních ročníků základních škol a středním školám pracovní listy, které připravila Markéta Šňupárová z Matičního gymnázia v Ostravě. Snahou je zapojit studenty tak, aby sami hledali možnost dozvědět se o Dvořákovi co nejvíce dat – a nijak suchopárně školometsky. Nejprve si žáci z chybějících slov v ději opery vyluští křížovku, nejslavnějším Dvořákovým dílům přiřazují správný žánr, seřadí do správné chronologie klíčové okamžiky Dvořákova života a jsou vyzváni k hledání paralel s tématem nešťastné lásky, která končí tragicky kvůli nepřátelství a zášti, v jiných uměleckých dílech.

Podstatné je, že díky záznamu a jeho vydání na CD vznikl dokument a nahrávka, která slouží také propagaci málo uváděného Dvořákova díla u nás i v zahraničí a prezentuje současnou úroveň ostravského operního souboru a sólistů.
Hodnocení autorky: 80 %

***

Inspirace na dny příští
Giusppe Verdi: Rigoletto. Dirigent Miloš Formáček, režie Andrea Hlinková, výprava Miriam Struhárová, sbormistr Milan Kaňák. Serguei Nikitine / Nikolaj Někrasov (Rigoletto), Jaroslav Kovacs / Nikolaj Višňakov (Vévoda), Tereza Mátlová / Věra Likérová (Gilda), Pavel Švingr (Sparafucile), Valeriya Vaygant / Alžběta Vomáčková (Maddalena), Serguei Nikitine / Petr Matuszek (Hrabě Monterone), Tomáš Christian Brázda (Borsa), Martin Matoušek / Andrej Styrkul (Marullo), Radek Krejčí (Hrabě Ceprano), Jarmila Baxová (Hraběnka Ceprano), Monika Sommerová / Michaela Katráková (Giovanna), Andrej Styrkul (Strážný), Ester Hocke (Páže). Severočeské divadlo s.r.o., premiéra v pátek 13. března 2015 v 19 hod.

Gioachino Rossini: La donna del lago. Dirigent Michele Mariotti, režie Paul Curran. Joyce DiDonato (Elena), Daniela Barcellona (Malcolm Groeme), Juan Diego Flórez (Giacomo), John Osborn (Rodrigo), Oren Gradus (Douglas). Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v České republice, sobota 14. března 2015 v 17.45 hod.

Giuseppe Verdi:
Macbeth
Dirigent: Petr Šumník
Režie: Jana Andělová Pletichová
Scéna: Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Josef Jelínek
Choreografie: Valerij Globa
Sbormistr: Kremena Pešakova
Orchestr, sbor a balet Slezského divadla Opava
Premiéra 1. března 2015 Slezské divadlo Opava

Macbeth – Alexander Vovk
Lady Macbeth – Katarína Jorda Kramolišová
Banco – Dalibor Hrda
Macduff – Juraj Nociar
Malcolm – Dušan Růžička
Dvorní dáma – Šárka Maršálová
Doktor – Jan Bednář
Vrah – Roman Cimbál, Antonín Kupka
Sloužící –  Jan Bednář, Roman Cimbál
První zjevení – Rudolf Medňanský
Druhé zjevení – Anna Sokolová
Třetí zjevení – Jonáš Slovák, Veronika Studničková
Milenec – Jiří Siuda

www.divadlo-opava.cz
***

Antonín Dvořák:
Armida
Dirigent: Robert Jindra
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Daniel Jäger
Sbor a orchestr opery Národního divadla moravskoslezského
Koncertní mistři: Vladimír Liberda, Petr Kupka
Nastudováno v českém originále.
Hudební režie: František Mixa
Mistr zvuku: Lubomír Výrek
Audiozáznam představení 8. listopadu 2012 v Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě
DDD Stereo
© 2014 Národní divadlo moravskoslezské, www.ndm.cz
℗ 2012 Český rozhlas, www.rozhlas.cz
Délka (3 CD): CD 1 – 39:53, CD 2 – 49:13, CD 3 – 72:40

Hydraot – Martin Gurbaľ
Armida – Dana Burešová
Ismen – Ulf Paulsen
Rinald – Tomáš Černý
Bohumír –Martin Bárta
Petr – David Szendiuch
Sven – Martin Šrejma
Ubald – Roman Vlkovič
Siréna – Marianna Pillárová

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu kratší rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde 
Foto Petr Veselý, NDM