Operní panorama Heleny Havlíkové (207)

Týden od 2. do 8. března 2015
* Paruky Lady Macbeth
* Ostravská Armida nyní i na CD
* Inspirace na dny příští
***

Paruky Lady Macbeth
Slezské divadlo se na pražském festivalu Opera 2015 blýsklo svou inscenací Janáčkovy Její pastorkyně, za kterou dokonce získalo cenu publika. Výsledek nejnovější opavské premiéry Verdiho Macbetha už tolik přesvědčivý nebyl – jakkoli obě inscenace připravoval prakticky stejný tým: dirigent Petr Šumník, režisérka Jana Andělová Pletichová, výtvarník scény Jaroslav Milfajt, sbormistryně Kremena Pešakova. Jiný byl pouze výtvarník kostýmů, v tomto případě Josef Jelínek, a choreograf, tentokrát Valerij Globa.

Jaroslav Milfajt bezesporu patří ke scénografům, kteří dokážou vyhmátnout a scénicky vyjádřit podstatu uváděné opery tak, aby z jednotného základu vycházela variabilní řešení pro požadovaná místa děje. V případě Macbetha je takovým výstižným základem zkorodované a částečně polámané tmavé žebroví velké kopule, z níž nahoře výhružně trčely ostré hroty. Tato konstrukce implikovala především skotskou královskou korunu, devastovanou Macbethovými vraždami, ale také, v protisvětle do dýmem zahaleného prostoru, navozovala tajemnost místa, ve kterém se zjevují čarodějnice. Stejně tak mohla být znakem pro jakési vězení, kterým se stalo Skotsko pod Macbethovou nadvládou. Konstrukce byla umístěná na točně, což sice posilovalo variabilitu scény a rychlost proměn během hudby, ale bohužel toto technické zařízení je v opavském divadle hlučné natolik, že otáčení přehlušovalo orchestr i sólisty. Scénu pak doplňoval už jen nejzákladnější mobiliář, především postele, ale i katafalk nebo dveře do ložnice, po jejichž sklu se ze zadní strany „svezou“ zkrvavené ruce zavražděného král Duncana. Jenže pro diváky viditelné přistrkování těchto rekvizit na točnu a odklízení kulisáky v pozadí v průběhu opery odvádělo pozornost i soustředění.Z kostýmů se skotskými kilty (a pro Josefa Jelínka typickými královskými nebo vojevůdcovskými plášti) bylo zřejmé, že umístění děje zůstává ve Skotsku v jedenáctém století; čarodějnice měly paruky ze slámy a masky. Na tomto základu režisérka Jana Andělová Pletichová svícením navozovala děsivou atmosféru opery a soustředila pozornost především na Lady Macbeth. Ta se v podání Kataríny Jordy Kramolišové představila nejprve v ostře rusovlasé paruce a černém koženém korzetu jako povýšená domina v posteli s mladičkým milencem, kterého ovšem velmi neobratně skrývala před poslem pod peřinu nebo za postel. Vraždy osnuje opavská Lady Macbeth už jako démonická manželka v paruce s temnými havraními dlouhými vlasy, kterou pak coby královna vymění za jakýsi (dobově nepatřičný) diblický bubikopf žlutých kudrn pod královskou korunou. A závěrečnými scénami šílenství se Lady Macbeth propotácí zcela holohlavá. Tyto vnější proměny vzhledu by ale pro postižení chorobné touhy po moci, krvavého vzestupu a nevyhnutelného pádu samy o sobě nestačily. Katarína Jorda Kramolišová vytvořila i herecky hned od začátku zřetelný jednoznačný portrét panovačné mocichtivé, poněkud ordinérní ženy bez jakýchkoli zábran. Pěvecky byla přesvědčivá tam, kde dosahovala dramatického výrazu technikou zpěvu, včetně koloratur, nikoli úsilím o maximální sílu a forte, které vedlo ke kolísání hlavu a intonačním nepřesnostem. Celkově byl ovšem její výkon úctyhodný.Ostatní sólisté se vedle tak dominujícího výkonu Kramolišové prosazovali méně zřetelně. Alexandru Vovkovi pro vyjádření Macbetha chyběla větší tvárnost i kultivovanost hlasu, aby rozvinul výrazovou škálu od odhodlaného a králi oddaného vojevůdce přes váhajícího ctižádostivce až po přízraky pronásledovaného slabocha a ve finále bezcitného démona smrti. Dalibor Hrda v basové roli Banca působil poněkud toporně. Uznání ovšem zaslouží opavský sbor pod systematickým vedením Kremeny Pešakové, na který klade opera nároky i tím, že se v některých scénách samostatně prezentuje ženská nebo mužská část.

Autorem hudebního nastudování je Petr Šumník, který u nás patří ke zkušeným operním dirigentům – po hudební stránce sice vystihl základní obrysy této Verdiho dramatické partitury, ale plnou plasticitu hudebního vyjádření postav a situací až k děsivému mrazení tentokrát nezprostředkoval.

Hodnocení autorky: 70 %
***

Ostravská Armida nyní i na CD
Minulý týden byl v Národním divadle moravskoslezském, jež nese Dvořákovo jméno, pokřtěn komplet tří CD s nahrávkou Dvořákovy Armidy, kterou ostravská opera nastudovala s premiérou 3. května 2012.Jde o záznam představení 8. listopadu 2012 pod taktovkou Roberta Jindry. Pořídil ho Český rozhlas a tehdy také odvysílal nejen na stanici Českého rozhlasu Vltava, ale díky zapojení do vysílací sítě Evropské vysílací unie ho zprostředkoval i dalším patnácti rozhlasovým stanicím z celého světa.

Nahrávka je zdařilá hned z několika důvodů. Tím vstupním je už dramaturgie díky výběru právě této opery. Armida, poslední Dvořákova opera, bývá uváděna sporadicky a také výčet dosavadních nahrávek je krátký – první, rozhlasová studiová, je z roku 1956, což je sice na její zvukové kvalitě i po digitalizaci znát, ovšem především výkony Milady Šubrtové jako Armidy, Ivo Žídka coby Rinalda a Zdeňka Otavy v roli Ismena jsou pod taktovkou Václava Jiráčka excelentní. Zajímavé je, že Armidu nahrála v roce 1962 brémská státní opera s tehdy mladou třicátnicí Montserrat Caballé v titulní roli. A Gerd Albrecht, který se speciálně Dvořákovým operám věnoval systematicky, nahrál Armidu v roce 1995 s Joannou Borowskou a Wieslavem Ochmanem v hlavních rolích.