Operní panorama Heleny Havlíkové (227)
Na 340 členů obou operních souborů Národního divadla – téměř všichni sólisté, sboristé, hráči orchestru, také další zaměstnanci, ale i stávající vedení opery v čele se současnou ředitelkou Opery ND a Státní opery Silvií Hroncovou a uměleckým ředitelem Opery ND a Státní opery Petrem Kofroněm podepsalo otevřený dopis, ve kterém varují, že oba soubory jsou v souvislosti s designovaným uměleckým ředitelem Perem Boyem Hansenem, který zatím zastává pozici poradce ředitele Jana Buriana, v kritické situaci. V dopise adresovaném řediteli Národního divadla Janu Burianovi a zaslaném na vědomí předsedovi Garanční rady ND Janu Hančilovi, ministru kultury Antonínu Staňkovi a předsedovi ČSSD Janu Hamáčkovi, kladou podepsaní třicet otázek. Z dotazů je zřejmé, že Hansen se současným vedením oper ND nespolupracuje, když ani Petr Kofroň ani Silvie Hroncová neznají Hansenovu koncepci dalšího směřování souborů a nejsou vyjasněné vzájemné kompetence. Otázky ovšem směřují i k dalším základním a klíčovým aspektům působení operních souborů Národního divadla, jakými jsou zodpovědnost za dramaturgii a její realizaci pro nejbližší sezónu 2019/20, která začíná už za pár měsíců.
Z dopisu vyplývá, že v divadle panují nejasnosti ohledně organizační struktury a personálního obsazení různých složek včetně sólistického ansámblu, dirigentů, korepetitorů, inspicientů nebo technických složek a výrobních kapacit. Celá série dotazů se týká ekonomické strategie a honorářové politiky v souvislosti se zvýšením nákladů na hostující sólisty a inscenační týmy oslovené Perem Boyem Hansenem, aniž byla provedena analýza stávajících souborů, a mají se zvát drazí zahraniční sólisté i na malé role. Připomeňme, že se Per Boye Hansen podle informací Guardianu během tří let v čele opery v Oslo nepohodl se zaměstnanci i vedením tak vyhroceně, že Norská národní opera o jeho „služby“ ztratila v roce 2015 zájem.
Není divu, že v dopise uváděné takové množství nejasností dohání k zoufalosti ty, kterých se činnost Opery ND bezprostředně týká, a žádají o písemné odpovědi do 27. května. Ostatně jde o otázky nezodpovězené už od Hansenova nástupu do Národního divadla v září loňského roku jako poradce Jana Buriana.
Když na setkání s novináři začátkem února představil ředitel Národního divadla Jan Burian Pera Boye Hansena jako nového uměleckého ředitele sloučených oper, který má od letošního září vystřídat Petra Kofroně, nešetřil tento bývalý ředitel Norské národní opery bombastickými sliby o povznesení obou souborů do evropské operní „ligy mistrů“ vedle Vídně, Paříže, Berlína nebo Londýna. Ačkoli do Národního divadla nastoupil už v září 2018 a měl půl roku času, aby se v problematice českého operního života detailně orientoval, představil své vize jen v základních obrysech: směřování k mezinárodnímu dialogu a výměně, oživení hrdé historie české opery, profilace obou souborů, zvýšení počtu nových produkcí nejvyšší úrovně i kvality repríz nebo rozvoj nových talentů. V podstatě tak opakoval stejný rámec, který se řediteli ND Janu Burianovi od sloučení operních souborů Národního divadla a Státní opery Praha roce 2012 dosud naplnit nepodařilo.
V následném rozhovoru pro Lidové noviny ovšem Per Boye Hansen na konkrétní otázky, jak chce z Prahy udělat místo, kam podle něj budou lidé jezdit kvůli opeře, odpovídal vyhýbavě s poukazem na to, že se svými plány musí seznámit nejprve soubor – a teprve pak novináře. Nemilým překvapením však bylo, když na otázku ohledně jeho názoru na situaci operních souborů ND reagoval, že z operních představení Národního divadla viděl za půl roku pouhou třicítku a z těch mimopražských jen v Brně Pikovou dámu. Přitom při své prezentaci sliboval, že dá příležitost sólistům z divadel mimo Prahu: „Divadlo musí být vycházet z místního, regionálního a národního prostředí. Ačkoli je opera mezinárodní umělecká forma, místní tradice a společenskopolitické poměry nepochybně hrají důležitou roli. Divadlo žije uvnitř společnosti.“
Na další únorové tiskové konferenci se už operní soubory zastupoval Petr Boye Hansen a k nové operní sezóně 2019/20 hlásil z pozice odpovědnosti uměleckého ředitele obou souborů. Na otázku obsazení plánovaných titulů však jména sólistů opět neuvedl – se stejným argumentem, že ho musí nejprve sdělit sólistům. To byla hodně zvláštní odpověď, když v té době začala operní divadla, kterým se chce Hansem s naším Národním vyrovnat, zveřejňovat program na následující sezónu s kompletním obsazením. Blíží se polovina května a na webových stránkách Národního divadla stále chybí obsazení, a v případě Pikové dámy dokonce není uvedený ani dirigent hudebního nastudování a režisér, ačkoli v únoru se k tomuto titulu se zájmem hlásil Daniel Špinar. U Weinbergerova Švandy dudáka není jméno dirigenta – a to jsou premiéry už v březnu, resp. květnu 2020. A konkrétní obsazení od září sezóny 2019/20 není uvedené ani u repríz stávajících titulů. A je možné, že ani zde uváděné alternace neplatí, protože Hansen chce údajně přeobsadit Tosku, Bohému nebo Fidelia. V zodpovědně vedených operních divadlech se standardně plánuje minimálně s dvouletým předstihem. Takže nejen sólisté nevědí, jestli Traviatu 3. září bude zpívat Marie Fajtová, Simona Houda-Šaturová nebo Desirée Rancatore, jestli v titulní roli Carmen 9. září vystoupí Kateřina Hebelková, Jana Kurucová, Jana Sýkorová nebo Andrea Tögel Kalivodová atd. Ale i diváci, kteří si chtějí obstarat vstupenky s předstihem, vlastně kupují „zajíce v pytli“.
Také sliby ohledně „nejvyšší úrovně“ nových produkcí vyvolávají pochybnosti. Ukazuje se, že na začátku sezóny, kdy by měl Orchestr Státní opery pilně zkoušet na novou premiéru Ščedrinovy Lolity, se bude „rozehrávat“ na jakémsi Freidbergském hudebním létě s cenami vstupenek 35 €. (Na freidbergském programu zmiňovaný sólista René Pape tento koncert však na svých webových stránkách avizovaný nemá.)
Pod otevřený dopis se podepsala i Soňa Červená, která při přebírání ceny Prague Classic Awards roku 2018 za celoživotní mistrovství z rukou ředitele této soutěže, Jiřího Bessera, tehdy jako ministr kultury podepsal v roce 2011 rozhodnutí o sloučení Národního divadla a Státní opery Praha, s poděkováním vyslovila i jedno přání. Podle jejího názoru, opřeném o její moudrost, mezinárodní rozhled i širokou znalost naší současné operní praxe bychom v Praze, ve městě s tak slavnou hudební tradicí, měli mít ZASE dva samostatné operní domy, které by si konkurovaly a pozdvihovaly se navzájem. A tento její názor není zdaleka ojedinělý.
A věřme, že současný způsob řízení Národního divadla Janem Burianem, který vygradoval do otevřeného dopisu se zásadními otázkami, bude zajímat ty kompetenční činitele, kteří jsou za stav Národního divadla odpovědní – v čele s ministrem kultury Antonínem Staňkem. A otevře se tolik potřebná debata a hlavně řešení, jak skutečně vrátit pražská operní divadla do evropského kontextu, kam v té krátké nadějné éře samostatné Státní opery Praha patřila. Nikoli jen neustálými planými přísliby současného vedení Národního divadla, ale vytvořením podmínek a skutečnými uměleckými počiny.
Níže přinášíme text otevřeného dopisu:
-
- OTEVŘENÝ DOPIS SOUBORU OPERY NÁRODNÍHO DIVADLA
Pátrací výpravy Petra Nekorance
Tenorista Petr Nekoranec se po období intenzivního zdokonalování v operním studiu Bavorské státní opery a v Lindemannově programu newyorské Metropolitní opeře začal stylově i žánrově rozhlížet. Se svým útlejším světlým vysokým tenorem leggero se zatím prosazoval v rolích italského belcanta jako Rossiniho hrabě Almaviva v Lazebníku sevillském, Ramiro v Popelce nebo Hrabě Ory, na koncertě si troufl i na Toniovo Ah! Mes amis z Donizettiho Dcery s pluku s vyhlášenou sérií vysokých „c“ a převedl také operní árie z francouzského repertoáru.
Nedávno si na koncertě v Novoměstské radnici vyzkoušel písňový repertoár skladatelů, jejichž tvorba zasahuje do první poloviny 20. století – Ottorina Respighiho, Sergeje Rachmaninova a Leoše Janáčka, z jehož Zápisníku zmizelého zazpíval prvních šest částí. A nyní se v samostatném recitálu v kostele sv. Šimona a Judy vypravil do sféry hudby barokní s áriemi z oper nebo jinými vokálními kompozicemi od Giulia Cacciniho a Claudia Monteverdiho přes Alessandra Stradellu, Henryho Purcella, Alessandra Scarlattiho, Giovanniho Bononciniho a Antonia Caldaru s přesahem ke Gluckovi, Tommasovi Giordanimu, Paisiellovi až po Wolfganga Amadea Mozarta. A přidal ještě tenorovou verzi slavného Didonina lamenta z Purcellovy opery Dido a Aeneas a neméně slavnou árii Ombra mai fu, která zahajuje Händelovu operu Xerxes.
Nekoranec pro své vystoupení oslovil partnery navýsost povolané – nejen klavíristu a cembalistu Williama Kelleyho, který je se svým zázemím dirigentské zkušenosti Nekorancovou velkou muzikantskou oporou, ale hlavně specialisty na starou hudbu – violoncellistku Hanu Flekovou a theorbistu Jana Krejču, „vytrénované“ působením především v Collegiu 1704. Tito kolegové na jednu stranu Nekorancovi pomohli v základním nastavení historicky poučené interpretace, na druhou stranu však svým vytříbeným mistrovstvím nasadili Nekorancovi, v barokní hudbě zdaleka ne tak zkušenému, laťku hodně vysoko.
V dramaturgii koncertu Nekoranec rezignoval na efekt brilantních árií v rychlých tempech se záplavou koloratur nebo dramaticky vyhrocených afektů. Pohroužil se spíše do klidnějších lyrických „písniček“. V těch mohl s podporou akustiky kostela sv. Šimona a Judy uplatnit svůj vyrovnaný tenor, který se lehce vznáší do výšek, legatovou kantabilnost a zvládnutou techniku messa di voce s plynulým decrescendem na drženém tónu do hebkého, stále znělého pianissima. Jak ale mohou a měly by znít jemné finesy frázování, ornamentiky, použití vibrata a vyjádření obsahu hudby předvedla až Hana Fleková v sonátách pro violoncello Josepha Bodina de Boismortiera a Antonia Vivaldiho. Ač beze slov, Fleková na svém violoncellu doslova „zpívala“ v mnohem bohatší paletě odstínů výrazových nuancí, než Nekoranec s podporou textu. Je ovšem škoda, že programová brožura ke koncertu obsahovala jen výčet čísel programu a životopisy účinkujících. Koncerty Collegia 1704, ale i například souborů Collegium Marianum, Ensemble Inégal nebo Musica Florea posluchače „rozmazlily“, když jejich brožury obsahují vedle základních informací o skladatelích a uváděných dílech texty s českými překlady. Vždyť text byl pro barokní skladatele základním východiskem pro hudební varírování afektů.
Je dobře, že se Petr Nekoranec neuzavírá do jedné stylové ulity a na počátku své kariéry se vydává na pátrací výpravy do různých stylů a žánrů. K tomu, aby v nich dosáhl mistrovství, ho ještě čeká cesta hlubšího studia.
Hodnocení autorky 65%
Petr Nekoranec
Petr Nekoranec – tenor, William Kelley – cembalo, Hana Fleková – violoncello, Jan Krejča – theorba.
Program:
Giovanni Bononcini: Per la gloria d‘adoravi (árie Ernesta z opery Griselda)
Henry Purcell: Music for a while (píseň z hudby k činohře Oedipus)
Georg Friedrich Händel: Verdi prati (árie Ruggiera z opery Alcina)
Joseph Bodin de Boismortier: Sonáta pro violoncello G dur č. 2, op. 50
Giovanni Paisiello: Nel cor più non mi sento (árie ze sbírky Arie antiche, arr. Alessandro Parisotti)
Tommaso Giordani: Caro mio ben
Alessandro Scarlatti: Già il sole dal Gange (árie Saladina z opery L’honestà negli amori)
Giulio Caccini: Amarilli mia bella (madrigal ze sbírky Le nuove musiche)
Wolfgang Amadeus Mozart: Oiseaux, si tou les ans, KV 307 a Dans un bois solitaire, KV 308
Antonio Caldara: Sebben, crudele (árie Aminty z opery La constanza in amor vince l’inganno)
Antonio Vivaldi: Sonáta pro violoncello a moll, RV 44 (výběr)
Christoph Willibald Gluck: O del mio dolce ardor (árie Parida z opery Paride ed Elena)
Claudio Monteverdi: Si dolce è’l tormento (madrigal ze sbírky Quarto Scherzo delle ariose vaghezze)
Alessandro Stradella: Pietà Signore
Kostel sv. Šimona a Judy, 7. května 2019.
Strach žít i zemřít
Sezónu deseti přenosů z Metropolitní opery do kin celého světa včetně dvacítky našich zakončily Dialogy karmelitek Francise Poulenca. Inscenace v režii Johna Dextera, který patřil v 70. letech ke klíčovým inscenátorům MET, je z roku 1977, kdy byla tato opera v MET nastudována vůbec poprvé. Za dirigentským pultem se v ní vystřídali Michel Plasson, Julius Rudel, Manuel Rosenthal, Kent Nagano, James Conlon nebo Louis Langrée a v titulní roli Blanche například Maria Ewing, Frederica von Stade, Dawn Upshaw nebo Patricia Racette.
V obnovené sérii nastudování Dialogů karmelitek se hudebního provedení ujal přímo nový hudební ředitel Metropolitní opery Yannick Nézet-Séguin. Tento 44letý dirigent má s orchestrem MET dostatečně velké zkušenosti, aby dokázal využít jeho mistrovství ke skvěle propracovaným nuancím Poulencovy barvité partitury s uměním mnohotvárné a nápadité hudební charakteristiky situací, atmosféry a nálad. Z jeho provedení až mrazilo a diváci odcházeli z přenosu hluboce zasaženi.
Skutečný příběh mučednické smrti šestnácti členek karmelitánského řádu v Compiègne, popravených při běsnění Velké francouzské revoluce v roce 1794 inspiroval německou spisovatelku Gertrudu von Le Fort k novele Poslední na popravišti (1931), podle níž Georges Bernanos vytvořil drama Dialogy karmelitek (1949). Hlavně z těchto zdrojů čerpal Emmet Lavery pro libreto ke stejnojmenné Poulencově opeře. Tato jeho druhá opera (tak odlišná od bláznivě groteskní satiry surrealistických Prsů Tiresiových podle Apollinaira z roku 1947) měla premiéru v milánské La Scale v roce 1957. (A o dva roky později Poulenc své operní dílo uzavřel monodramatem Lidský hlas.)
Dialogy karmelitek bezesporu patří ke stěžejním dílům opery 20. století. Operní zpracování krutého příběhu o snaze udržet si křesťanstvím nastavený hodnotový systém a osobní integritu uprostřed zvrácené doby i za cenu sebeobětování, má v sobě stále velkou sílu a aktuálnost. Dnes, kdy nás média zaplavují informacemi o popravách, válkách a revolucích „v přímém přenosu“, má opera, která se zabývá těmi nejintimnějšími „posledními věcmi“ člověka význam v obtížné otázce – zda za to, čemu věříme, můžeme, máme, jsme ochotni a schopni obětovat život.
Už z názvu díla je zřejmé, že základem opery jsou statické dialogy i rozsáhlé monology karmelitánek. Není snadné je převést do divadelního tvaru. John Dexter s jasnou symbolikou situoval operu na prázdné jeviště s podlahou ve tvaru kříže. Jitřivá kombinace atmosféry ženského kláštera s modlitbami i běžnými starostmi a radostmi, revoluční drsnost a úzkost ze smrti tak dostaly zřetelné a sdělné kontury. Toto základní scénografické gesto pak už doplňovaly jen základní dekorace pro knihovnu markýze de la Force, klášter, celu umírající převorky a vězení s využitím stínů, které vrhaly mříže.
Hlavní postavě příběhu, dívce ze šlechtické rodiny, Blanche de la Force, je patnáct let, když se rozhodne vstoupit do kláštera, aby se tak ukryla před strachem ze smrti, který ji pronásleduje od dětství. Citlivá depresívní Blanche, se bojí žít v tomto světě – a ještě více se bojí zemřít, jak s hlubokou empatií vyjádřila Isabelle Leonard. Tuto citlivost a plachost Blanche navíc skvěle doplnil i David Portillo se světlým lyrickým tenorem pro Blanchina oddaného bratra – ochranitele.
Přes unifikovanost řeholního šatu se podařilo postihnout odlišné typy dalších řeholnic, především dívčí rozpustilou Konstance v podání Erin Morley nebo dobrosrdečnou Matku Marii v podání Karen Cargill. Významnou roli v opeře má Madame de Croissy, matka představená, jejíž respekt se při jejím bolestném umírání vytrácí, když – před očima Blanche – obnažuje svoji úzkost ze smrti. Karita Mattila sice zvládla kupodivu lépe hlubokou polohu tohoto partu, než střední polohu, která ztrácela pevnou oporu, ale drsnou přísnost převorky vůči ustrašené Blanche a předsmrtné křeče s gradací hrůzy v kontextu režijní koncepce až zbytečně přehrávala. Uznání ovšem zaslouží všechny představitelky karmelitek zejména pěveckou stmeleností v klíčových sborových scénách včetně závěrečného Salve regina při odchodech ke gilotině s jejím hrůzně těžkým tupým zvukem.
Ještě doplňme, že z našich divadel jako první tuto operu, která neměla před sametovou revolucí u nás šanci na uvedení, nastudovali Opavě (premiéra 8. října 2000, dirigent Petr Šumník, režie František Preisler). Když ji tehdy Opavští přivezli do Prahy na Festival Opera 2001, právem získali Cenu ředitelky festivalu za dramaturgii a hudební nastudování. Neméně úspěšně uvedla Dialogy karmelitek olomoucká opera v roce 2006 (dirigoval opět Petr Šumník, režie Karla Štaubertová). A před čtyřmi lety v Praze na operním festivalu s Dialogy karmelitek hostovala košická opera (dirigent Ondrej Olos, režie Linda Keprtová).
Hodnocení autorky 95 %
Francis Poulenc: Dialogy karmelitek
Dirigent Yannick Nézet-Séguin, režie John Dexter, scéna David Reppa, kostýmy Jane Greenwood, světelný design Gil Wechsler.
Osoby a obsazení: Blanche de la Force – Isabel Leonard, Madame Lidoine – Adrianne Pieczonka, Sestra Constanze – Erin Morley, Matka Maria – Karen Cargill, Madame de Croissy – Karita Mattila, Rytíř de la Force – David Portillo, Markýz de la Force – Dwayne Croft.
Přenos z MET do kin 11. května 2019.
Inspirace na dny příští
Diskuzi s českými světelnými designéry Jiřím Šmirkem a Františkem Fabiánem a světelnou designérkou Pavlou Beranovou povede Veronika Štefanová z Českého rozhlasu Vltava.
Nová scéna, úterý 14. května 2019 v 19:30 hodin.
Hector Berlioz: Harold v Itálii. Symfonie pro orchestr a sólovou violu op. 16, Te Deum op. 22.
Symfonický orchestr Českého rozhlasu, John Nelson – dirigent, Karel Untermüller – viola, Nicholas Phan – tenor, Slovenský filharmonický sbor, Jozef Chabroň – sbormistr, Kühnův smíšený sbor, Jaroslav Brych – sbormistr, Kühnův dětský sbor, Jiří Chvála – sbormistr.
Pražské jaro, Smetanova síň Obecního domu, středa 15. května 2019 v 20:00 h.
Sergej Prokofjev: Láske ke třem pomerančům
Hudební nastudování Christopher Ward, režie a choreografie Radim Vizváry, scéna Boris Kudlička, kostýmy Natalia Kitamikado, animace Kateřina Karhánková, sbormistr Martin Buchta, pohybová spolupráce Marek Zelinka, dramaturgie Ondřej Hučín.
Osoby a obsazení: Král Trefa, Kuchařka – Zdeněk Plech / Jan Šťáva, Princ – Aleš Briscein / Martin Šrejma, Princezna Clarice, Lineta – Veronika Hajnová / Andrea Tögel Kalivodová, Leander – Artur Mateusz Garbas / Roman Janál, Truffaldino – Jaroslav Březina / Josef Moravec, Pantalon, Ceremoniář – Jiří Brückler / Lukáš Zeman, Kouzelník Celio – Jan Hnyk / František Zahradníček, Fata Morgana – Eva Urbanová / Eliška Weissová, Ninetta – Jana Sibera / Marie Fajtová, Farfarello – Csaba Kotlár / Igor Loškár, Smeraldina, Nicoleta – Kateřina Jalovcová / Jana Sýkorová
Národní divadlo v Praze, 1. premiéra čtvrtek 16. května 2019 v 19:00 h, 2. premiéra neděle 19. května v 19:00 hodin.
Franz Schubert: Psalm 23 “Gott ist mein Hirt” op. 132, Franz Schubert: Gesang der Geister über den Wassern D 714, Johannes Brahms: Schicksalslied op. 54, Zdeněk Lukáš: Requiem op. 252.
Pražský filharmonický sbor, Lukáš Vasilek – sbormistr, Eva Krestová – viola, Tomáš Krejbich – viola, Eduard Šístek – violoncello, Mikael Ericsson – violoncello, Petr Ries – kontrabas, Lenka Navrátilová – klavír, Daniel Wiesner – klavír.
Pražské jaro, Kostel sv. Šimona a Judy, neděle 19. května v 20:00 hodin.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
