Operní panorama Heleny Havlíkové (284)

Pěvecké kurzy na festivalu Jarmily Novotné v rozhovoru s Markétou Cukrovou: Zpěv je celoživotní souboj nebo souhra s tělem a psychikou a jen cesta zdraví je cestou k úspěchu.

Součástí 9. ročníku Festivalu Jarmily Novotné jsou od 22. do 27. srpna již po sedmé i pěvecké kurzy. Na zámku v Litni, kde tato hvězda Metropolitní opery žila a o jejíž odkaz se stará nezisková organizace Zámek Liteň, z.s. v čele s Ivanou Leidlovou, se 27. srpna od 18 hodin uskuteční také závěrečný koncert. Kurzy, tentokrát se zaměřením na hlasové zdraví, opět povede mezzosopranistka Markéta Cukrová.

Markéta Cukrová patří mezi naše přední sólisty díky citu pro styl, se kterým mimořádně všestranně obsáhne interpretaci hudby od středověku po současnost. Vystupuje nejen s renomovanými soubory staré hudby (La Risonanza, Mala Punica, Göttingen Festival Orchestra, Collegium Marianum, Orchestra of the Age of Enlightenment), věnuje se písním (raný písňový repertoár Haydna, Tomáška s kladívkovým klavírem), ale prosadila se i v opeře, často v dílech, které nepatří k běžnému repertoáru. Byla Poutníkem v opeře Láska na dálku současné finské skladatelky Kaiji Saariaho v inscenaci Národního divadla Brno, kde vytvořila také Purcellovu Didonu nebo Rossiniho Ragodnu v Hraběti Orym, v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě zaujala mimo jiné jako Bianca v Brittenově Zneuctění Lukrécie. Podílela se také na řadě vysoce oceňovaných nahrávek, například na Moravských dvojzpěvech Antonína Dvořáka s doprovodem na historické Dvořákovo salónní křídlo Bösendorfer nebo na italských áriích Jana Dismase Zelenky s Ensemble Tourbillon, snímek Stabat Mater Jana Jakuba Ryby s orchestrem L’Armonia Terrena obdržel ocenění Diapason d’Or 2017.

Zaujal mě váš výrok, že hlasivky jsou v krku, ale hudba je v hlavě. Co je v hlavě, je slyšet. Můžete ho okomentovat?
Už si nepamatuji kontext, ale asi jsem chtěla říct, že péče o hlas je jen jedna část našeho snažení. Nakonec na jevišti stojí celý člověk se svou povahou a energií. Více než technické umění nakonec na diváka zapůsobí celkový výkon, síla uměleckého sdělení. Musíme umět interpretovat, znát vokální díla a mít na ně tvůrčí názor. My zpěváci vydržíme hodiny debatovat o výrobě tónu: jestli je dost silný, slabý, měkký, posazený, kulatý, ostrý, ale o tom podstatném, tedy obsahu, tlumočení hudebního díla, nemluvíme nikdy, to rádi necháváme na dirigentech.

Jak vás napadlo přeložit knížku Margreet Honig Skutečný zpěv?
Vlastně náhodou. Občas (když se mi nedařilo při učení něco vysvětlit) jsem si posteskla, jaká je škoda, že o pěvecké technice nic nenapsala moje profesorka Marie Urbanová. Ta o ničem takovém nechtěla ani slyšet. Měla perfektně utříděné myšlenky a schopnost přesné formulace. A pak mi jedna studentka přinesla knížku Margreet Honig, že prý je to dobré, není to dlouhé a dalo by se to přeložit.

Čím vás autorka i kniha zaujala?
Margreet píše s převahou celoživotní zkušenosti, dávno nemusí nikomu nic dokazovat. Řada velkých jmen současné scény v knížce vzpomíná, že se uprostřed kariéry ocitli na dně a potřebovali pomoc. To je strašně cenné… umět přiznat chybu a nebát se o ní mluvit. Takoví lidé nemají čas na zbytečné věci a jsou tou nejlepší vizitkou. Její filozofie je vlídná vůči lidskému tělu a naprosto nenásilná. Tvoří jakousi klidnou protiváhu k soutěživému, tvrdému a leckdy nespravedlivému pěveckému světu. Margreet mě přinutila zamyslet se, jestli mám správnou intuici při učení i při vlastní práci. Díky ní jsem přestala hodnotit, jaký talent nebo “krásný/velký” hlas někdo má a hlídám jen dechovou oporu a zdravou rezonanci, což je moje role. Zbytek nechávám na studentech. Velmi mi to zjednodušilo práci.

Setkala jste se s autorkou osobně, případně absolvovala její kurzy?
S osobním setkáním mám zatím smůlu. Byly jsme už několikrát domluvené na lekcích, ale já jsem to musela rušit kvůli souběhu zkoušek v divadle. Kolikrát jsem si to vyčítala! Ráda bych od ní něco odkoukala, protože celostní přístup ke zpěvu mě silně oslovil.

Vystudovala jste angličtinu – ale proč jste si za profesi vybrala zpěv? Když se ohlédnete na své pěvecké začátky – kdy jste si uvědomila, že se zpěvu chcete věnovat profesionálně?
Vždycky jsem měla ráda cizí jazyky a zase tak daleko jsem od nich neodešla… vždyť je používám denně. Stalo se mi, o čem zpěváci často mluví, že si hlas řekl kategoricky o to své. Nikdy bych nevěřila, že se budu zabývat klasickou hudbou. Začala jsem studovat jazz, ale hlas prostě zamířil jinam. Školený hlas v jazzu se mi nelíbí a nic naplat, nejvyšší forma “zvládnutí hlasu” je klasika. Nejdříve přišlo krušné období hledání pedagoga, kdy jsem s úžasem zjistila, jak málo jich je. Po pár neúspěšných pokusech jsem potkala Marii (profesorku Urbanovou, pozn. red.), která mě svým typicky drsným způsobem naučila všechno. Jak ráda bych se u ní dnes stavila na kávu a pro radu…

Čím vás nejprve Státní konzervatoř v Bratislavě a Marie Urbanová „přesvědčily“?
Na jednom kurzu jsem potkala paní Martinčekovou, která si mě takřka ihned odvezla do Bratislavy. K tomu jsem ovšem studovala v Praze vysokou školu. Asi jsem si od ní odnesla netlačené dýchání a hlavně touhu naučit se zpívat. Začalo mě to zajímat, ale moje sebekritičnost mě zrazovala. V Praze mi pak kolegyně doporučila svoji profesorku a bylo z toho šest krásných a intenzivních let. Do toho se mi narodily dvě děti, takže profesionální dráha by byla to poslední, o čem bych tenkrát přemýšlela.

V čem spočíval „drsný způsob“ Marie Urbanové?
Já už ji poznala jako starší dámu, která nemařila čas planými pochvalami a zásadně říkala pravdu do očí. To je při hodinách zpěvu peklo. Představte si, že vás učitel nechá opakovat jeden tón padesátkrát, zvedá obočí, pronáší ironické poznámky a nijak neskrývá netrpělivost s vaším dlouhým vedením… Měla jsem z ní respekt a postupovala poměrně rychle. Nakonec jsme se spřátelily, i když každá hodina končila hádkou o to, jestli je lepší Klaus nebo Havel. Ve svých osmdesáti letech žila politikou stejně jako zpěvem.

Jak se vaše představy o kariéře zpěvačky měnily při střetu s realitou této profese?
Můj vývoj byl natolik klikatý, že jsem si žádné představy o “zpěvačce” nestihla vytvořit. Ani dnes asi do nějakého klišé nezapadám. Skočila jsem rovnýma nohama do praxe staré hudby. Tam vše probíhalo živelně, celý obor vlastně bojoval o místo na slunci. Strašně mě to bavilo, protože se muzicírovalo na vysoké úrovni. Sice úplně chyběla manažerská struktura, ale zároveň nic nebrzdilo zběsilé tempo. Problémy přišly později, kdy jsem v rámci přirozeného vývoje rozšířila pole působnosti o pozdější repertoár a začala narážet na “škatulkové” zařazení.

Co vám nejvíce pomohlo se v prostředí „hudebního byznysu“ adaptovat?
Velmi mi pomohla a pomáhá agentka Martina Straková, která mě postrčila do míst, kam bych se sama neodvážila. Cítím velkou podporu a jsem ráda, že spolupracujeme na přátelské bázi. Ani bych to jinak nechtěla. Taky má čich na umělce, jak se říká, takže její agentura je prestižní adresou. No a zbytek člověku přinese poctivá práce, zkušenost, náhoda a občas nějaký ten omyl.

Když ještě zůstaneme u klíčového tématu knihy Skutečný zpěv, což je „dýchání a lidský hlas“: technice dechu se do hloubky věnuje jóga – pránajáma. Máte s jógou nějakou zkušenost?
Na jógu bohužel nemám trpělivost. Je to zajímavé: cvičit v klidu u klavíru nebo korepetovat dokážu třeba 2 hodiny, ale cvičit v klidu na podložce nevydržím ani 10 minut…

Neuvažujete o překladu i dalších knih o technice zpěvu?
Teď určitě ne, toho se musí chopit někdo jiný. Při mém obvyklém zápřahu bych si na další překlad netroufla. Je pravda, že koronakrize jistý (nevítaný) prostor nabízí… Na překládání je třeba mít velké soustředění, případně odborný ponor. Tuhle knížku jsem zvládla díky znalosti tématu a také pečlivé redakční úpravě publicistky Míši Vostřelové. Vlastně nám pod rukama vznikl all-women team ještě s vydavatelkou Ivanou Leidlovou, ředitelkou neziskové organizace Zámek Liteň, a práce běžela jak po másle. Velké zadostiučinění přišlo, že se po knížce doslova zaprášilo.

Sama se na pěveckých kurzech na zámku Liteň podílíte už po třetí (ale i na kurzech pro mladé zpěváky ve Valticích, Holešově nebo Kuníně a Telči). V roce 2016 se tak pod vaším vedením poprvé mezi kurzy objevil i obor barokního zpěvu, letos se chcete zaměřit na hlasové zdraví a vše, co s ním souvisí. Využíváte ve svém pedagogickém působení i podněty a zkušenost se Skutečným zpěvem? A jaké další?
Samozřejmě. Margreet mě navedla na hlubší směr, než jakým jsem sama šla. Nesmí jít o předvádění ega a pasivní nápodobu na straně studentů, ale o hledání vědomé podstaty. A to je těžké. Zpěv je celoživotní souboj nebo souhra s tělem a psychikou a jen cesta zdraví je cestou k úspěchu. Ta myšlenka mě omráčila a zlobila jsem se, že jsem na ni nepřišla sama. Pojem “zdraví” je ovšem široký a v průběhu života na sebe bere různé podoby. Povinností pedagoga je hledat pro každého individuální řešení. I proto se těším na liteňskou přednášku dr. Vydrové z oboru foniatrie a Renaty Sabongui zaměřenou na pilates. Doufám, že se dostaví podobný efekt, jako když jsme předloni donutili studenty zaimprovizovat živé představení. Všichni zpívali o 50 % lépe než při hodinách…

Jak byste charakterizovala zájemce o kurzy? Podle čeho vybíráte účastníky?
Jsou to nadaní lidé na prahu kariéry, kteří mají zájem o věc – studenti vyšších ročníků pěveckých kateder, ale také již hotoví pěvci. Kurzy si drží vysokou profesionální úroveň i po produkční stránce, takže je o všechny postaráno a můžeme se věnovat detailní práci. Předpokládá se proto vyšší úroveň účastníků. Mnohé z nich ostatně začínám potkávat na pódiu.

S jakými záměry a cíli do kurzů zpěváci přicházejí?
Buď chtějí probrat konkrétní technický problém (třeba koloratury, výšky nebo naopak otevření hluboké polohy) nebo hudebně připravují roli (k dispozici mají kouče a klavíristu Ahmada Hedara) nebo si potřebují odpočinout, pocvičit, zbavit hlas únavy. Letos díky koroně nebude unavený nikdo, takže se těším na krásné výkony.

A můžete vystihnout, s jakými „neduhy“ se adepti zpěvu potýkají nejčastěji? Nejen vaši svěřenci, ale i sólisté, které slyšíte/vidíte na jevišti?
Hodnotit profesionální jeviště bych se neodvážila… na to mám stále dost práce sama se sebou. Zpěv totiž nikdy úplně neumíte. Kdo si myslí, že ano, tak hned zítra vyleze před lidi nervózní, se staženým krkem a může jít zase domů. Jsme závislí na vlastní fyzické a psychické kondici, únavě, tlaku, teplotě, suchu, klimatizaci, hormonech, ženy na svém cyklu… je toho mnoho, co vám může podrazit nohy. I když to tak někdy nevypadá, zpěváci jsou sebekritičtí, o svých chybách vědí. Ale k vaší otázce, pár problémů se v našem regionu opakuje významně často: nedostatečná dechová opora (důsledkem je přepínání hlasivek), ne zcela otevřená vokalizace (zkomolené vokály, zadní umístění, nesrozumitelnost) a tvrdě nastavená rezonance (důsledkem je neschopnost piana nebo messa di voce).

Co se dá během jediného týdne kurzů vůbec zvládnout?
Někdy stačí naťuknout a chytrý student pátrá dál sám. Nemám ráda kurzy, kam si studenti přivezou hotové árie od svých profesorů a po mě vlastně chtějí, abych je pochválila. To si vždycky vzpomenu, jak Marie Urbanová obrátila oči v sloup a pak pronesla něco peprného. Ty skutečně dobré pošlu za klavíristou, aby pracovali na hudbě, a věnuji se těm, kteří stojí o technickou práci.

Výuka zpěvu je velmi „intimní“ věc. Je založená na vzájemné důvěře mezi pedagogem a studentem, a když student jde za jiným pedagogem, do vztahu se může vloudit ze strany původního učitele i žárlivost, že jeho „dílo“ opravuje někdo jiný. Zasahujete během takto koncipovaného krátkodobého kurzu do „podstaty“ pěvecké techniky, kterou si zpěvák přináší od svého „základního“ pedagoga? A existuje vůbec nějaká hranice, do čeho během týdne nezasahujete, i když je to podle vašeho názoru „slepá“ ulička studentovy pěvecké techniky?
To je dobrá otázka. Já původní výuku respektuji, protože je jasné, že stálý pedagog odvádí mnohem těžší práci než já na jednorázovém kurzu. Agresivní snaha o změnu techniky může napáchat velkou škodu. Pokud slyším zřetelnou chybu, nejdřív se studentů ptám, jestli můžu analyzovat, co slyším. Ještě se mi nestalo, aby odmítli. Bez vzájemného zájmu a souhlasu vůbec nezačnu pracovat. A chci, aby se ptali, aby pochybovali, aby zkoušeli a nebáli se dělat chyby. Taky trvám na tom, aby poslouchali hodiny ostatních a měli poznámky. Pohled zvnějšku je poučný. Mám ráda humor při práci a volnou atmosféru, protože ty navozují i tělesné uvolnění, které potřebujeme. Zrovna nedávno mi řeklo několik pedagogů, že své žáky za mnou přímo poslali pro radu v konkrétní věci. Toho si vážím, taková spolupráce by měla být normální a studenti by měli mít možnost hledat informace na všech stranách. A víte, kdy jsou studenti nejšťastnější? Když můžu pochválit jejich pedagoga, že je dobře vede. To dělám nejradši.

Závěrečný koncert liteňských pěveckých kurzů míval i scénickou podobu. Jak koncipujete závěrečný koncert letos?
Jako asi všichni jsme letos museli improvizovat a původně zamýšlené představení zrušit kvůli nejisté situaci na hranicích. Koncert proto postavíme na životě a díle operní superhvězdy 19. století Gioacchina Rossiniho s ukázkami z nejslavnějších oper. Jak víte, Rossiniho hudba je vážná i zábavná, má potenciál hitu a zároveň značnou technickou obtížnost. Ideální zakončení.

Vaší „profesní značkou“ je nebývalá všestrannost – jste vyhledávanou interpretkou nejen staré hudby, ale výborně jste se uplatnila i při „normálních“ operních produkcích, například v Hofmannových povídkách v Brně v dvojroli Múzy/Nicklauuse, v Brittenově Zneuctění Lukrécie v Ostravě, za roli Poutníka v brněnském nastudování Lásky na dálku Kaiji Saariaho jste byla nominována na Cenu Thálie. Jaký je z vašeho pohledu rozdíl mezi těmito dvěma „světy“?
Pro mě žádný rozdíl není, jen jsem pochopila, že opera je naprostý vrchol vokálního umění. Až ve spojení zpěvu s pohybem, prostorem, slovem a proudem zvukové emoce z orchestru je profese zpěváka kompletní. Divadelní zkušenost formuje všechno, i následné čistě koncertní vystupování. Operní herectví jsem se učila za pochodu a chvíli mi trvalo, než jsem získala odvahu k otevřené akci nebo humoru na jevišti. Mám štěstí na dobré učitele v režisérech i dirigentech a samozřejmě na skvělé kolegy, které mohu upřímně obdivovat.

Používáte odlišné techniky zpěvu?
Myslím, že ne. Co rozlišuji, je velikost prostoru (mohu opírat tón méně nebo více, což se odrazí na velikosti vibrata) a styl. Opera od baroka po belcanto se liší od té romantické v rozvíjení hudební fráze v čase, tónovém objemu a estetice, ale nikoli samotné hlasové a dechové technice. Větší rozdíl bych viděla mezi ansámblovým (interpretačně detailnějším) a sólovým vedením (s použitím většího objemu hlasu). V opeře je podmínkou to druhé a bonusem to první.

Jak vnímáte pokusy o nové režijní výklady starých nebo „klasických“ oper, které často zásadně mění dobu a místo děje, jak je stanovena libretem, nebo někdy dokonce libreto nebo charaktery postav změní nebo vyloží úplně jinak?
Myslím si, že ze všeho nejtěžší je postavit dobrou inscenaci. Prostě dobrou. A pokud je dobrá a silná, divák vůbec neřeší podružné okolnosti jako kdy a kde. A pokud je řeší, tak ho inscenace nepřesvědčila. Obávám se, že je to takhle jednoduché. Ostatně velké operní příběhy nesou archetyp, tady jakýsi nadčasový vzorec: láska, smrt, závist, milosrdenství, hloupost, žárlivost, lidskost… a ty jsou přítomné ve všech historických prostředích podobně, protože lidstvo a jeho chyby se nemění.

Koronavirová pandemie z tohoto pohledu přinesla nebývalou možnost vybrat si na internetu operní produkce prakticky z celého světa. Využila jste tuto možnost?
To tedy ano. Prosurfovala jsem mnoho oper a klasických i jazzových koncertů. A uvědomila jsem si, že opravdu špičkových umělců a institucí zase není tak mnoho. Kéž by všichni přežili zdravotní krizi a mohli se vrátit ke svému umění.

V jednom rozhovoru jste zmínila, že Janáčka objevujete postupně a dlouho jste nemohla pochopit jeho práci s vokálními linkami. Postoupila jste někam v tom objevování?
Máte přehled. Pořád na tom pracuji. Potřebovala bych nastudovat janáčkovskou roli, protože zkušenější kolegové tvrdí, že pak tomu úplně propadnu. Ve srovnání třeba s kvartety, které obdivuji a zdají se mi interpretačně jasné a strhující, se nemůžu zbavit pocitu, že ve vedení vokálních linek je u Janáčka cítit konflikt. I technicky je to výzva, protože není legrace posadit ty skákavé fráze pevně na dech a deklamovat natolik srozumitelně, aby divák mohl sledovat drama bez titulků. Ale na druhou stranu proč ne. Janáček byl zřejmě přesně taková nátura. Jsem na sebe zvědavá a doufám, že budu mít příležitost se s tím poprat.