Operní panorama Heleny Havlíkové (284)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Pěvecké kurzy na festivalu Jarmily Novotné v rozhovoru s Markétou Cukrovou: Zpěv je celoživotní souboj nebo souhra s tělem a psychikou a jen cesta zdraví je cestou k úspěchu.
Závěrečný koncert pěveckých kurzů v Litni 2018: Markéta Cukrová (foto Jan Žirovnický)

Součástí 9. ročníku Festivalu Jarmily Novotné jsou od 22. do 27. srpna již po sedmé i pěvecké kurzy. Na zámku v Litni, kde tato hvězda Metropolitní opery žila a o jejíž odkaz se stará nezisková organizace Zámek Liteň, z.s. v čele s Ivanou Leidlovou, se 27. srpna od 18 hodin uskuteční také závěrečný koncert. Kurzy, tentokrát se zaměřením na hlasové zdraví, opět povede mezzosopranistka Markéta Cukrová.

Markéta Cukrová patří mezi naše přední sólisty díky citu pro styl, se kterým mimořádně všestranně obsáhne interpretaci hudby od středověku po současnost. Vystupuje nejen s renomovanými soubory staré hudby (La Risonanza, Mala Punica, Göttingen Festival Orchestra, Collegium Marianum, Orchestra of the Age of Enlightenment), věnuje se písním (raný písňový repertoár Haydna, Tomáška s kladívkovým klavírem), ale prosadila se i v opeře, často v dílech, které nepatří k běžnému repertoáru. Byla Poutníkem v opeře Láska na dálku současné finské skladatelky Kaiji Saariaho v inscenaci Národního divadla Brno, kde vytvořila také Purcellovu Didonu nebo Rossiniho Ragodnu v Hraběti Orym, v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě zaujala mimo jiné jako Bianca v Brittenově Zneuctění Lukrécie. Podílela se také na řadě vysoce oceňovaných nahrávek, například na Moravských dvojzpěvech Antonína Dvořáka s doprovodem na historické Dvořákovo salónní křídlo Bösendorfer nebo na italských áriích Jana Dismase Zelenky s Ensemble Tourbillon, snímek Stabat Mater Jana Jakuba Ryby s orchestrem L’Armonia Terrena obdržel ocenění Diapason d’Or 2017.

Zaujal mě váš výrok, že hlasivky jsou v krku, ale hudba je v hlavě. Co je v hlavě, je slyšet. Můžete ho okomentovat?
Už si nepamatuji kontext, ale asi jsem chtěla říct, že péče o hlas je jen jedna část našeho snažení. Nakonec na jevišti stojí celý člověk se svou povahou a energií. Více než technické umění nakonec na diváka zapůsobí celkový výkon, síla uměleckého sdělení. Musíme umět interpretovat, znát vokální díla a mít na ně tvůrčí názor. My zpěváci vydržíme hodiny debatovat o výrobě tónu: jestli je dost silný, slabý, měkký, posazený, kulatý, ostrý, ale o tom podstatném, tedy obsahu, tlumočení hudebního díla, nemluvíme nikdy, to rádi necháváme na dirigentech.  

Jak vás napadlo přeložit knížku Margreet Honig Skutečný zpěv?
Vlastně náhodou. Občas (když se mi nedařilo při učení něco vysvětlit) jsem si posteskla, jaká je škoda, že o pěvecké technice nic nenapsala moje profesorka Marie Urbanová. Ta o ničem takovém nechtěla ani slyšet. Měla perfektně utříděné myšlenky a schopnost přesné formulace. A pak mi jedna studentka přinesla knížku Margreet Honig, že prý je to dobré, není to dlouhé a dalo by se to přeložit.

Čím vás autorka i kniha zaujala?
Margreet píše s převahou celoživotní zkušenosti, dávno nemusí nikomu nic dokazovat. Řada velkých jmen současné scény v knížce vzpomíná, že se uprostřed kariéry ocitli na dně a potřebovali pomoc. To je strašně cenné… umět přiznat chybu a nebát se o ní mluvit. Takoví lidé nemají čas na zbytečné věci a jsou tou nejlepší vizitkou. Její filozofie je vlídná vůči lidskému tělu a naprosto nenásilná. Tvoří jakousi klidnou protiváhu k soutěživému, tvrdému a leckdy nespravedlivému pěveckému světu. Margreet mě přinutila zamyslet se, jestli mám správnou intuici při učení i při vlastní práci. Díky ní jsem přestala hodnotit, jaký talent nebo „krásný/velký“ hlas někdo má a hlídám jen dechovou oporu a zdravou rezonanci, což je moje role. Zbytek nechávám na studentech. Velmi mi to zjednodušilo práci.

Markéta Cukrová (foto Ilona Sochorová)

Setkala jste se s autorkou osobně, případně absolvovala její kurzy?
S osobním setkáním mám zatím smůlu. Byly jsme už několikrát domluvené na lekcích, ale já jsem to musela rušit kvůli souběhu zkoušek v divadle. Kolikrát jsem si to vyčítala! Ráda bych od ní něco odkoukala, protože celostní přístup ke zpěvu mě silně oslovil.

Vystudovala jste angličtinu – ale proč jste si za profesi vybrala zpěv? Když se ohlédnete na své pěvecké začátky – kdy jste si uvědomila, že se zpěvu chcete věnovat profesionálně?
Vždycky jsem měla ráda cizí jazyky a zase tak daleko jsem od nich neodešla… vždyť je používám denně. Stalo se mi, o čem zpěváci často mluví, že si hlas řekl kategoricky o to své. Nikdy bych nevěřila, že se budu zabývat klasickou hudbou. Začala jsem studovat jazz, ale hlas prostě zamířil jinam. Školený hlas v jazzu se mi nelíbí a nic naplat, nejvyšší forma „zvládnutí hlasu“ je klasika. Nejdříve přišlo krušné období hledání pedagoga, kdy jsem s úžasem zjistila, jak málo jich je. Po pár neúspěšných pokusech jsem potkala Marii (profesorku Urbanovou, pozn. red.), která mě svým typicky drsným způsobem naučila všechno. Jak ráda bych se u ní dnes stavila na kávu a pro radu…

Čím vás nejprve Státní konzervatoř v Bratislavě a Marie Urbanová „přesvědčily“?
Na jednom kurzu jsem potkala paní Martinčekovou, která si mě takřka ihned odvezla do Bratislavy. K tomu jsem ovšem studovala v Praze vysokou školu. Asi jsem si od ní odnesla netlačené dýchání a hlavně touhu naučit se zpívat. Začalo mě to zajímat, ale moje sebekritičnost mě zrazovala. V Praze mi pak kolegyně doporučila svoji profesorku a bylo z toho šest krásných a intenzivních let. Do toho se mi narodily dvě děti, takže profesionální dráha by byla to poslední, o čem bych tenkrát přemýšlela.

Závěrečný koncert pěveckých kurzů v Litni 2016: Kateřina Kněžíková, Markéta Cukrová (foto Milan Mošna)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments