Operní panorama Heleny Havlíkové (299) – Zahájení ve Scale bez diváků v hledišti

Aktualizace: předchozí verze článku chybně uvedla Emu Destinnovou jako jednu z českých pěvkyň, které vystoupily v La Scale.
Premiéra bývá příležitostí k protestům a média zahájení v divadle – které je proslulé emotivním publikem i bučícími loggionisty, zaměstnanci neváhajícími kdykoli vstoupit do stávky a náladovými pěveckými hvězdami – rozsáhle rozebírají nejen po umělecké stránce, ale středem pozornosti jsou také účast i róby celebrit a politiků. Podobně jako v létě v případě německé operní Mekky, Bayreuthu, i do té italské letos zasáhla pandemie Covidu-19. Na rozdíl wagnerovského svátku, který byl zcela zrušen, La Scala zahájila koronavirem deptanou sezonu alespoň koncertem.

V italštině dnes zní plný oficiální název milánské operní a baletní scény Teatro alla Scala, v překladu divadlo na schodech nebo divadlo na žebříku. Na žádných schodech natož na žebříku však nestojí, ba dokonce se do něj po schodech ani nevstupuje. Zvenčí je to ne až tolik nápadná budova v bloku domů. Název je odvozen od kostela Santa Maria della Scala, který na tomto místě nechala v roce 1381 vystavět Beatrice Regina della Scala. Moderní La Scala byla otevřena po požáru dřívějšího Teatro Regio Ducale (Královsko-vévodské divadlo) jako Nuovo Regio Ducal Teatro 3. srpna 1778, v období rozkvětu opery seria, operou L’Europa riconusciuta Antonia Salieriho, který v té době platil za skladatelskou celebritu.

Dnes má La Scala svůj orchestr, operní a baletní sbor a její součástí je také škola – Accademia Teatro alla Scala s obory hudby (kurzy pro dětský sbor, kouče, pěvce, orchestrální hráče a korepetitory), tance, scénografie (kurzy pro světelné designéry, scénografy, zvukaře, divadelní fotografy a tvůrce videa, divadelní maskéry a kadeřníky, krejčí, parukáře) a divadelního managementu. V budově sídlí také divadelní muzeum s kolekcí obrazů, soch, kostýmů, návrhů a dalších dokumentů z historie opery a divadla La Scala. Uměleckým ředitelem a superintendantem Scaly je od roku 2020 Dominique Meyer, hudebním ředitelem je od roku 2015 dirigent Riccardo Chailly.

Z českých pěvců ve Scale vystupovali například Teresa Stolzová, Vilém Zítek, Pavel Ludikar, Jarmila Novotná, Hana Janků, Eva Randová Dagmar Pecková, Eva Urbanová, Štefan Margita nebo Pavel Černoch. Působili zde také režiséři Václav Kašlík a Karel Jernek, uplatnil se tu i scénograf Josef Svoboda nebo Pražský filharmonický sbor.

Letošní sezonu La Scaly měla zahájit nová inscenace Lucie z Lamermooru Gaetana Donizettiho (v hudebním nastudování Riccarda Chaillyho, v režii Yannise Kokkose s Lisette Oropesou v titulní roli a Juanem Diego Flórezem jako Edgarem). Už na začátku listopadu ale vedení Scaly oznámilo, že podmínky a restrikce stanovené italskou vládou kvůli koronavirové pandemii i nákaza uvnitř souboru neumožňují tuto inscenaci kompletně nastudovat.

Tradice a význam zahajovacího večera nové sezony La Scaly jsou ale tak silné a nepominutelné, že za situace, kdy umělci sice mohou za přísných protiepidemických podmínek vystupovat, ale v divadlech nesmí být obecenstvo, Scala přišla s netradičním řešením – slavnostním komponovaným galavečerem. Operní árie a několik baletních výstupů prokládaly literární citáty a promluvy italských herců vybrané se vztahem k opeře, hrdinství a k naději ve zlých časech. Večer nesl symbolický název „…a riveder le stelle“ („…znovu hledět ke hvězdám“ – parafráze Cavaradossiho árie před popravou z Pucciniho Tosky – E lucevan le stelle/A zářily hvězdy).

Večer přenášela italská veřejnoprávní televizí RAI nejen po Itálii, ale doslova do celého světa: po Evropě na platformě Evropské vysílací unie (EBU), do Japonska, Číny, Austrálie nebo Spojených států. Je dobře, že jsme prostřednictvím České televize a jejího programu ČT art mohli zpožděný přímý přenos sledovat i u nás (podobně jako zahajovací představení La Scaly v předchozích letech). Záznam koncertu je k vidění na iVysílání České televize ještě do 21. prosince.

Z mnoha koncepcí, které se za dané situace nabízely, vedení La Scaly zvolila tu, jež potvrdila doménu této přední světové scény a jejích diváků: zálibu ve velkých hlasech a úchvatných melodiích. Galavečer pod taktovkou Riccarda Chaillyho a v režii Davidea Livermorea byl přehlídkou těch nejslavnějších hitů z oper, v nichž převažovali italští skladatelé: Verdi (árie z Rigoletta, Dona Carlose, Maškarního plesu a Othella), Puccini (Madam Butterfly, Turandot a Tosca), Donizetti (Lucie z Lammermooru, Don Pasquale a Nápoj lásky), Umberto Giordano (Andrea Chénier) a Gioachino Rossini, jehož finále z Viléma Tella galavečer završilo. Z ne-italských skladatelů se dostalo pouze na Bizetovu Carmen, Massenetova Werthera a Wagnerovu Valkýru. Toto vše v podání mezinárodních operních hvězd současnosti a předních italských sólistů. Sešlo se jich vskutku úctyhodně – dvacet pět. Přijeli z celého světa, i když si každý zazpíval po jediné árii. Jen Piotr Beczala na poslední chvíli zaskočil za Jonase Kaufmanna a vedle árie Dona Josého La fleur que tu m’avais jetée z Bizetovy Carmen ještě zazpíval Kalafovo Nessun dorma z Pucciniho Turandot.

Všichni účinkující se předvedli jako mistři svých oborů a zpívali árie, které mají do detailu nastudované – Vittorio Grigolo ztvárnil Vévodu z Rigoletta se suverénními výškami, Ildar Abdrazakov mocného, nicméně životem zklamaného krále Filipa z Dona Carlose, z téže opery Elīna Garanča princeznu Eboli, Camilla Nylund a Andreas Schager Sieglindu a Siegmunda z Wagnerovy Valkýry, Sonya Yoncheva Maddalenu z Coigny v Giordanově opeře Andrea Chénier. Z této opery se v barytonové árii Gérarda předvedl v dobré formě Plácido Domingo, který ve svých 78 letech přestál covid a alespoň v La Scale i #metoo. Uplatnili se i protagonisté původně plánované Lucie z Lammermooru – Lisette Oropesa v Luciině árii Regnava nel silenzio a Juan Diego Flórez jako Donizettiho Nemorino v Nápoji lásky s Una furtiva lagrima. Zazněly i árie z Pucciniho Madam Butterfly (Tu, tu piccolo Iddio v podání Kristine Opolais, Un bel dì vedremo v podání Mariny Rebeky) nebo Verdiho Maškarního plesu. A do Scaly, tentokrát bez diváků, vkročil i Roberto Alagna s Cavaradossiho árií E lucevan le stelle z Tosky, ač se po vybučení v roce 2006 zařekl, že zde už nikdy nevystoupí.

Kdybych měla v proudu vynikajících výkonů na tříhodinovém koncertě s 31 čísly vyzdvihnout jeden, mimořádnost svého talentu potvrdil mladý francouzský tenorista Benjamin Bernheim. U nás je známý svým debutovým CD s PKF-Prague Philharmonia a dirigentem Emmanuelem Villaumem. Zpíval Wertherovu árii Pourquoi me réveiller a mohli jsme opět obdivovat nejen jeho nádhernou barvu hlasu, vynikající pěveckou techniku, s níž zvládá vysoko posazené tenorové party francouzských oper, ale hlavně výrazové nuance, kterými dokáže ozvláštnit i notoricky známé árie.

Protiepidemická opatření se promítla i do rozsazení orchestru. Nehrál z orchestřiště, ale byl rozprostřený po celém prostoru hlediště v přízemí (s odstraněnými sedadly pro diváky), takže seděl proti jevišti. Dirigent Chailly stál uprostřed a otáčel se chvíli čelem k orchestru, chvíli k sólistům. V orchestru byly velké rozestupy: hráči na smyčcové nástroje seděli u pultů po jednom, všichni měli roušky – kromě dechařů, kteří byli od sebe oddělení plexisklovými stěnami. Roušku měl i dirigent, což omezilo dost důležitý kontakt mimiky (například při představení Rusalky v Madridu seděli hráči také s většími rozestupy po jednom u pultu a dirigent Ivor Bolton přišel v roušce, ale před dirigentským pultem měl zábrany z plexiskla a při dirigování si roušku sundal.) Nicméně orchestr La Scaly a Riccardo Chailly mají repertoár, který zazněl na koncertě, natolik v krvi, že nuance rubat a tempových změn byly naprosto koordinované a zvukaři při vyvážení hlasitosti odvedli profesionální práci.

Režisér galavečera Davide Livermore je takový italský všeuměl – působí jako režisér, choreograf, výtvarník scény, kostýmů i světel, ale i jako zpěvák, tanečník, herec, scénárista a pedagog. Velmi akcentuje sociální roli divadla a kultury. Opery režíroval nejen po Itálii, včetně Scaly, ale i v Moskvě, Barceloně nebo v Sydney a má řadu zkušeností i z televize. Tyto své dovednosti zužitkoval v opulentním vizuálním ztvárnění árií. I když je dnes běžné, že i při koncertě operní sólisté nestojí staticky před publikem, ale naznačují hereckou akci, Livermore šel ještě dál – „přidanou vizuální hodnotou“ byla filmová režie a tomu odpovídající snímání koncertu. Sólisté vystupovali v koncertním oblečení – pánové většinou ve fracích, dámy v dlouhých toaletách. Livermore ale zasadil jednotlivé árie do dekorací, pro které využil scénografie z inscenací La Scaly, a nechal sólisty naplno herecky ztvárňovat své role a situace dané árie. I když jsou všichni sólisté většinou také výborní herci, působilo to v těch proměnách a ostrých střizích několikaminutových árií přepjatě – a ne vždy „přidaná“ dekorace a aranžmá podpořily ducha a vyznění árie.

Například železniční vagon z inscenace Händelova Tamerlana, s luxusním salonkem, odstavený na kolejišti v zimní krajině, tvořil prostředí pro tři árie z Dona Carlose a Ludovic Tézier byl jako Posa zastřelen a svíjel se v předsmrtných křečích ve sněhové závěji. Dekorace k inscenaci Donizettiho opery Don Pasquale s vchodem do římských filmových studií Cinecitta v čase Federica Felliniho a s dobovým autem posloužila nejen k árii Noriny, ale i árii Nemorina z Nápoje lásky v podání tenoristy Juana Diega Floreze. Drsně byla pojatá scéna s Jagovou árií Credo in un Dio crudel. Jagovo vášnivé přitakání démonu zla a vyznání nenávisti se odehrávalo před skupinou s Jagem spřízněných politiků s odhodlaně vztyčenými pažemi, v pozadí s americkou vlajkou a hořícím, bortícím se palácem.

Základem scény pro většinu ostatních árií byla dekorace z Káti Kabanové v režii Roberta Carsena, jak ji známe i u nás z brněnské inscenace – celé jeviště je zaplněné vodou a vedou přes ni jen úzké dřevěné lávky. Voda sice poskytla v záběrech kamer efekt zrcadlení, ale když se v ní brodili přidaní tanečníci, kteří sólisty všelijak obkružovali, zcela zbytečně to odvádělo pozornost od zpěvu. V sólových výkonech se ovšem baletní sólisté prezentovali se svrchovaným mistrovstvím.

Pohnutě pojaté vstupy herců (Caterina Murino, Sax Nicosia, Massimo Popolizio, Laura Marinoni, Maria Chiara Centorami, Alessando Lussiana, Marouane Zotti, Giancarlo Judica Cordiglia) byly zajímavé a atraktivní tím, že byly natáčeny v různých místech nádherného interiéru Scaly. Kromě jejich osobních „zpovědí“ zazněly úryvky z libreta Monteverdiho Orfea, z dramatu Victora Huga Král se baví, z Racinovy Faidry, z básně Přijde smrt a bude mít tvé oči Cesare Paveseho, z Verdiho dopisu Shakespearovi nebo ze Stingovy písně Fragile. Objevily se i texty Rudolfa Nurejeva, Ingmara Bergmana, Eugenia Montale, Antonia Gramsciho a završila je Aristotelovo vystižení naděje jako snu probuzeného člověka. Tuto na první pohled nesourodou směsici propojovala témata, která se přímočařeji nebo symbolicky vztahovala k pandemické situaci.

Zkrátka – italský vkus a emotivní vztah Italů k opeře je jiný než u nás. Na mě působil takto koncipovaný večer, završený poněkud aktivistickou snůškou frází Davide Livermorea o překračování politických různic, až příliš monstrózně, pateticky. Režisér a autor digitálních video projekcí D-WOK se doslova vyřádili v projekcích natolik, že galavečer připomínal až estrádní show, byť s „ušlechtilejšími“ čísly i „propojováky“.

Vzpomněla jsem si na jiný koncert v době koronavirových omezení, kdy v průběhu festivalu Janáček Brno u nás vláda zakázala zpívat. Jmenoval se Poselství naděje – s vírou v překonání nejen koronavirové pandemie, ale i názoru politiků na kulturu jako volnočasovou zbytnost. Byl to úžasný nápad završit koncert právě Libušiným proroctvím Bedřicha Smetany nikoli zpívaným, ale jen recitovaným za účasti dětí. Byl to závěr, který reagoval na situaci s výstižností a symbolikou zdrcující a povznášející zároveň.

V roce 2010 využil tehdejší hudební ředitel La Scaly Daniel Barenboim zahajovací večer s Wagnerovou Valkýrou k tomu, aby vystoupil před italskou politickou elitou a v době snižování dotací kvůli ekonomické krizi podpořil demonstranty za podporu kultury: „Kultura není luxus. Není to pouze něco estetického. Je to morálka. Je absurdní si myslet, že se ekonomické problémy mohou řešit škrty v kultuře.“ Jeho slova zůstávají stále více než aktuální.

Co ale vlastně letošní koncert v La Scale zahajoval, zůstává, pohříchu, stále dosti trýznivou otázkou. Nejen v Itálii se opera nadále nehraje a zavírají se další a další divadla.

…a riveder le stelle
Zahajovací koncert sezony La Scaly
Dirigent – Riccardo Chailly, dirigent baletních čísel – Michele Gamba, režie – Davide Livermore, choreografie – Manuel Legris, Rudolf Nureyev, Massimiliano Volpini, scéna – Davide Livermore, Giò Forma, kostýmy – Gianluca Falaschi, digitální projekce – D-Wok, sbormistr – Bruno Casoni

Účinkující (v abecedním pořadí):
Pěvečtí sólisté: Ildar Abdrazakov, Roberto Alagna, Carlos Álvarez, Piotr Beczala, Benjamin Bernheim, Eleonora Buratto, Marianne Crebassa, Plácido Domingo, Rosa Feola, Juan Diego Flórez, Elīna Garanča, Vittorio Grigolo, Aleksandra Kurzak, Francesco Meli, Camilla Nylund, Kristine Opolais, Lisette Oropesa, Mirco Palazzi, George Petean, Marina Rebeka, Luca Salsi, Andreas Schager, Ludovic Tézier, Sonya Yoncheva
Tanečníci: Roberto Bolle, Nicoletta Manni, Martina Arduino, Virna Toppi, Timofej Andrijashenko, Claudio Coviello, Marco Agostino, Nicola Del Freo
Herci: Caterina Murino, Sax Nicosia, Massimo Popolizio, Laura Marinoni, Maria Chiara Centorami, Alessando Lussiana, Marouane Zotti, Giancarlo Judica Cordiglia
Spisovatelka: Michela Murgia

Teatro alla Scala, 7. prosince 2020
Podrobný program (v angličtině) zde, záznam na ČT art k dispozici do 21. prosince 2020 zde.