Operní panorama Heleny Havlíkové (299) – Zahájení ve Scale bez diváků v hledišti

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Všichni účinkující se předvedli jako mistři svých oborů a zpívali árie, které mají do detailu nastudované – Vittorio Grigolo ztvárnil Vévodu z Rigoletta se suverénními výškami, Ildar Abdrazakov mocného, nicméně životem zklamaného krále Filipa z Dona Carlose, z téže opery Elīna Garanča princeznu Eboli, Camilla Nylund a Andreas Schager Sieglindu a Siegmunda z Wagnerovy Valkýry, Sonya Yoncheva Maddalenu z Coigny v Giordanově opeře Andrea Chénier. Z této opery se v barytonové árii Gérarda předvedl v dobré formě Plácido Domingo, který ve svých 78 letech přestál covid a alespoň v La Scale i #metoo. Uplatnili se i protagonisté původně plánované Lucie z LammermooruLisette Oropesa v Luciině árii Regnava nel silenzio a Juan Diego Flórez jako Donizettiho Nemorino v Nápoji láskyUna furtiva lagrima. Zazněly i árie z Pucciniho Madam Butterfly (Tu, tu piccolo Iddio v podání Kristine Opolais, Un bel dì vedremo v podání Mariny Rebeky) nebo Verdiho Maškarního plesu. A do Scaly, tentokrát bez diváků, vkročil i Roberto Alagna s Cavaradossiho árií E lucevan le stelleTosky, ač se po vybučení v roce 2006 zařekl, že zde už nikdy nevystoupí.

Kdybych měla v proudu vynikajících výkonů na tříhodinovém koncertě s 31 čísly vyzdvihnout jeden, mimořádnost svého talentu potvrdil mladý francouzský tenorista Benjamin Bernheim. U nás je známý svým debutovým CD s PKF-Prague Philharmonia a dirigentem Emmanuelem Villaumem. Zpíval Wertherovu árii Pourquoi me réveiller a mohli jsme opět obdivovat nejen jeho nádhernou barvu hlasu, vynikající pěveckou techniku, s níž zvládá vysoko posazené tenorové party francouzských oper, ale hlavně výrazové nuance, kterými dokáže ozvláštnit i notoricky známé árie.

Benjamin Bernheim – Teatro alla Scala 2020 (zdroj ceskatelevize.cz)

Protiepidemická opatření se promítla i do rozsazení orchestru. Nehrál z orchestřiště, ale byl rozprostřený po celém prostoru hlediště v přízemí (s odstraněnými sedadly pro diváky), takže seděl proti jevišti. Dirigent Chailly stál uprostřed a otáčel se chvíli čelem k orchestru, chvíli k sólistům. V orchestru byly velké rozestupy: hráči na smyčcové nástroje seděli u pultů po jednom, všichni měli roušky – kromě dechařů, kteří byli od sebe oddělení plexisklovými stěnami. Roušku měl i dirigent, což omezilo dost důležitý kontakt mimiky (například při představení Rusalky v Madridu seděli hráči také s většími rozestupy po jednom u pultu a dirigent Ivor Bolton přišel v roušce, ale před dirigentským pultem měl zábrany z plexiskla a při dirigování si roušku sundal.) Nicméně orchestr La Scaly a Riccardo Chailly mají repertoár, který zazněl na koncertě, natolik v krvi, že nuance rubat a tempových změn byly naprosto koordinované a zvukaři při vyvážení hlasitosti odvedli profesionální práci.

Režisér galavečera Davide Livermore je takový italský všeuměl – působí jako režisér, choreograf, výtvarník scény, kostýmů i světel, ale i jako zpěvák, tanečník, herec, scénárista a pedagog. Velmi akcentuje sociální roli divadla a kultury. Opery režíroval nejen po Itálii, včetně Scaly, ale i v Moskvě, Barceloně nebo v Sydney a má řadu zkušeností i z televize. Tyto své dovednosti zužitkoval v opulentním vizuálním ztvárnění árií. I když je dnes běžné, že i při koncertě operní sólisté nestojí staticky před publikem, ale naznačují hereckou akci, Livermore šel ještě dál – „přidanou vizuální hodnotou“ byla filmová režie a tomu odpovídající snímání koncertu. Sólisté vystupovali v koncertním oblečení – pánové většinou ve fracích, dámy v dlouhých toaletách. Livermore ale zasadil jednotlivé árie do dekorací, pro které využil scénografie z inscenací La Scaly, a nechal sólisty naplno herecky ztvárňovat své role a situace dané árie. I když jsou všichni sólisté většinou také výborní herci, působilo to v těch proměnách a ostrých střizích několikaminutových árií přepjatě – a ne vždy „přidaná“ dekorace a aranžmá podpořily ducha a vyznění árie.

Ludovic Tézier – Teatro alla Scala 2020 (zdroj ceskatelevize.cz)

Například železniční vagon z inscenace Händelova Tamerlana, s luxusním salonkem, odstavený na kolejišti v zimní krajině, tvořil prostředí pro tři árie z Dona Carlose a Ludovic Tézier byl jako Posa zastřelen a svíjel se v předsmrtných křečích ve sněhové závěji. Dekorace k inscenaci Donizettiho opery Don Pasquale s vchodem do římských filmových studií Cinecitta v čase Federica Felliniho a s dobovým autem posloužila nejen k árii Noriny, ale i árii Nemorina z Nápoje lásky v podání tenoristy Juana Diega Floreze. Drsně byla pojatá scéna s Jagovou árií Credo in un Dio crudel. Jagovo vášnivé přitakání démonu zla a vyznání nenávisti se odehrávalo před skupinou s Jagem spřízněných politiků s odhodlaně vztyčenými pažemi, v pozadí s americkou vlajkou a hořícím, bortícím se palácem.

Základem scény pro většinu ostatních árií byla dekorace z Káti Kabanové v režii Roberta Carsena, jak ji známe i u nás z brněnské inscenace – celé jeviště je zaplněné vodou a vedou přes ni jen úzké dřevěné lávky. Voda sice poskytla v záběrech kamer efekt zrcadlení, ale když se v ní brodili přidaní tanečníci, kteří sólisty všelijak obkružovali, zcela zbytečně to odvádělo pozornost od zpěvu. V sólových výkonech se ovšem baletní sólisté prezentovali se svrchovaným mistrovstvím.

Pohnutě pojaté vstupy herců (Caterina Murino, Sax Nicosia, Massimo Popolizio, Laura Marinoni, Maria Chiara Centorami, Alessando Lussiana, Marouane Zotti, Giancarlo Judica Cordiglia) byly zajímavé a atraktivní tím, že byly natáčeny v různých místech nádherného interiéru Scaly. Kromě jejich osobních „zpovědí“ zazněly úryvky z libreta Monteverdiho Orfea, z dramatu Victora Huga Král se baví, z Racinovy Faidry, z básně Přijde smrt a bude mít tvé oči Cesare Paveseho, z Verdiho dopisu Shakespearovi nebo ze Stingovy písně Fragile. Objevily se i texty Rudolfa Nurejeva, Ingmara Bergmana, Eugenia Montale, Antonia Gramsciho a završila je Aristotelovo vystižení naděje jako snu probuzeného člověka. Tuto na první pohled nesourodou směsici propojovala témata, která se přímočařeji nebo symbolicky vztahovala k pandemické situaci.

Zkrátka – italský vkus a emotivní vztah Italů k opeře je jiný než u nás. Na mě působil takto koncipovaný večer, završený poněkud aktivistickou snůškou frází Davide Livermorea o překračování politických různic, až příliš monstrózně, pateticky. Režisér a autor digitálních video projekcí D-WOK se doslova vyřádili v projekcích natolik, že galavečer připomínal až estrádní show, byť s „ušlechtilejšími“ čísly i „propojováky“.

Davide Livermore – Teatro alla Scala 2020 (zdroj ceskatelevize.cz)

Vzpomněla jsem si na jiný koncert v době koronavirových omezení, kdy v průběhu festivalu Janáček Brno u nás vláda zakázala zpívat. Jmenoval se Poselství naděje – s vírou v překonání nejen koronavirové pandemie, ale i názoru politiků na kulturu jako volnočasovou zbytnost. Byl to úžasný nápad završit koncert právě Libušiným proroctvím Bedřicha Smetany nikoli zpívaným, ale jen recitovaným za účasti dětí. Byl to závěr, který reagoval na situaci s výstižností a symbolikou zdrcující a povznášející zároveň.

3.7 3 votes
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments